Setkání s Jeanem Vanierem

Letos v červnu se sjelo do městečka Klobouky u Brna asi dvě stě lidí, aby se setkalo s mužem, který již téměř 30 let hledá a nalézá "tajemství Ježíšovy přítomnosti ve slabých" - s Jeanem Vanierem - člověkem velké postavy a snad ještě většího srdce. Jeho příběh začíná docela prostě - jednoho dne se setkal s duševně postiženým člověkem, který byl opuštěný a neměl kde bydlet. Setkání na něj zapůsobilo natolik, že se rozhodl žít s ním ve společném domě. Postupně vznikalo společenství, ve kterém další slabí a opuštění nacházeli domov a smysl svého života. Z tohoto semínka vyrostlo hnutí ARCHA, rozšířené dnes již téměř po celém světě (Jean k tomu dodává, že jeho záměr na počátku zdaleka nebyl takový - Bůh sám se do tohoto díla vložil). A tak stále vznikají domy, které se stávají domovem - mnozí v nich nacházejí své útočiště, mnozí v nich nacházejí sami sebe. . . Svědectví tohoto muže, který tak prostě vyprávěl o sobě a o svých přátelích, se hluboce dotklo všech, kteří naslouchali a zároveň se stalo výzvou k následování. A já jsem odjížděla s jednou takovou myšlenkou, která ve mně neustále zní - pokusit se proměňovat význam utrpení tím, že jej budeme sdílet s druhými.

Eva

Modlitba Archy

Otče, skrze Ježíše, našeho Pána a bratra Tě prosíme, abys nám žehnal. Dej, aby Archa byla pravým domovem, kde chudí v duchu mohou nalézt život, kde ti, kteří trpí, mohou nalézt naději. Opatruj svou láskou všechny, kdo přicházejí. Duchu Boží, dej nám velikost srdce, abychom mohli přijímat ty, které nám posíláš. Učiň nás soucitnými, abychom mohli uzdravovat a přinášet pokoj. Pomoz nám vidět, sloužit a milovat. Ó Pane, rukama tvých nejmenších nám žehnej, očima těch, kdo jsou odmítnuti, se na nás usmívej. Ó Pane, dej svobodu, společenství a jednotu všem svým dětem a přijmi každého do svého království. Amen

Výňatky z knihy Jeana Vaniera Společenství - místo smíření a slavnosti

Společně usilovat o cíle společenství Společenství musí mít cíl. Jestliže se lidé rozhodnou společně žít, aniž by si jasně vytyčili svůj cíl, aniž by přesně věděli, proč spolu chtějí žít, přijde brzy napětí a všechno se zhroutí. Napětí uvnitř společenství často vzniká tím, že si jednotlivci přinášejí úplně rozdílná očekávání a nevysloví je. Brzy se pak ukáže, že je velmi odlišné to, co chtějí jedni, a co druzí. Podobně to může být v manželství. Vždyť lidé spolu nechtějí jenom žít, nýbrž chtějí spolu i zůstat. K tomu je třeba především vědět, co chceme společně dělat a čím chceme společně být. To mimo jiné znamená, že společenství jako celek potřebuje určité pravidlo, ve kterém je zřetelně řečeno, proč spolu žijeme a co od každého jednotlivce očekáváme. To zase znamená, že než se společenství založí, měli by si členové dopřát času, aby se na společný život připravili a ujasnili si různé možnosti. Bruno Bettelheim říká: "Společný život se může rozvíjet jen k cíli ležícímu vně společenství. To je životaschopné jen jako výraz hluboké oddanosti nějaké skutečnosti mimo společenství." /Home for the Heart, London 1974/

Čím opravdovější a tvořivější se společenství ukáže ve svém hledání toho podstatného, tím budou členové ochotnější překročit svůj vlastní stín a stát při sobě. Opačně platí, že čím víc společenství polevuje ve vztahu k původnímu cíli, tím rychleji se jeho jednota rozpadá a tím rychleji bude napětím rozloženo. Členy už pak nezajímá, jak mohou odpovídat na Boží volání a volání ubohých, nýbrž mluví jen o sobě a o svých problémech: o svých strukturách, o svém bohatství a své chudobě. Mezi dvěma póly společenství, stanoveným cílem a jeho uskutečněním, existuje těsný vztah vzájemné výměny. Společenství je místem odpuštění. Přes veškerou důvěru, kterou si navzájem můžeme dát, se vždycky znovu vyskytnou slova, která zraňují, gesta, kterými se tlačíme dopředu, situace, ve kterých se naše citlivost opotřebuje. K životu ve společenství patří kříž: neustálá snaha, abychom se vzájemně přijímali tím, že si denně znovu odpouštíme. "Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni." (Ko 3, 12-15)

Do společenství přichází příliš mnoho lidí, aby něco našli, aby patřili k dynamické skupině, aby objevili životní styl, který odpovídá nějakému ideálu. Jestliže člověk vstoupí do společenství, aniž by věděl, že důvodem k tomu je odhalit tajemství odpuštění, bude brzy zklamán. Mějte trpělivost Nikdo není pánem nad svými pocity přitažlivosti nebo odporu, které vystupují z oné hloubky našeho bytí, již jsme s to jen stěží kontrolovat. Můžeme se vždycky snažit jen o to, abychom nepovolovali sklonu stavět uvnitř společenství přehrady. Můžeme jenom doufat, že nám Duch svatý odpustí a že nás očistí, že nedobré výhonky našeho vnitřního života znovu správně zastřihne. Náš citový svět je už od našeho dětství poznamenán tisícerou úzkostí a egoismem, ale také tisícerými projevy Boží lásky. Náš citový svět je směsí světla a stínu, nebude vyléčen za den. K tomu je třeba stálého očišťování a odpuštění, denního úsilí, a především daru Ducha svatého, který naše nitro stále znovu tvoří. Abychom své cítění mohli nechat postupně přeměňovat, abychom dovedli nepřítele skutečně milovat, musíme se zhluboka nadechnout. Musíme mít se svými city a obavami trpělivost, musíme mít soucit sami se sebou. Abychom se odvážili tohoto kroku lásky a přijetí druhých, všech ostatních, musíme zcela prostě začít s poznáním svých vlastních zábran, žárlivosti a předsudků, vždy víceméně neuvědomělých. Musíme poznat, že jsme ubožáci: že jsme, co jsme. Musíme prosit Otce o odpuštění. Pak je dobré promluvit o tom s knězem nebo jiným Božím mužem, který nám ukáže, co se v nás děje, který nás posílí v naší snaze a upřímnosti a pomůže nám objevit Boží odpuštění. Jestliže jsme jednou poznali, že v nás cosi vyrostlo nakřivo, že máme zábrany a antipatie, pak bychom se měli soustředit na svůj jazyk, neměli bychom ho prostě nechat, aby si mluvil, co chtěl, neboť pak by nám rychle vyvolal hádky, zveličoval chyby a omyly jiných a s potěšením dokazoval druhým, že nemají pravdu. Jazyk je jedním z nejmenších orgánů, ale může rychle přivést ke smrti. Abychom zakryli své vlastní nedostatky, velmi rádi dramatizujeme chyby ostatních! V neprávu jsou vždycky ti druzí! Jestliže však naše vlastní slabosti přijmeme, je také lehčí nést slabosti druhých. Vzájemná důvěra Srdeční tep společenství tvoří ona vzájemná důvěra, která vyplývá z každodenního odpuštění a z přijetí našich slabostí a ubohostí. Tato důvěra se však nerodí přes noc. Proto je třeba čas, až se vytvoří pravé společenství. Když někdo vstoupí do společenství, pak hraje nejdřív vždycky jednu určitou roli: chce odpovídat tomu, co od něho druzí očekávají. Teprve pomalu, ale jistě objevuje, že ho druzí milují takového, jaký je, a že mu důvěřují. Tato důvěra však bude neustále vystavena zkoušce, aby mohla růst. Mladí manželé se mají možná hodně rádi. Ale tato láska mívá někdy cosi povrchně vzrušujícího, co zůstává vázáno na objevení nového kontinentu. Láska starších manželů, kteří společně prošli zkouškami a vědí ze zkušenosti, že ten druhý bude věrný až do smrti, půjde nepochybně hlouběji. Vědí, že žádná moc na světě není schopná zlomit jejich pouto. Podobně je tomu i v našich společenstvích: právě utrpením, mimořádně velkými obtížemi, napětím, které naši věrnost vystavilo zkoušce, roste důvěra. Společenství, ve kterém panuje ryzí vzájemná důvěra, je neotřesitelné. Žít ve společenství znamená milovat tajemství lidského bytí a odhalit vlastní jedinečnost. Tímto způsobem se osvobozujeme. Už nežijeme podle svých vlastních přání nebo podle přání druhých nebo podle úlohy, kterou jsme si sami vytyčili, nýbrž z volání vlastní hloubky. Tím jsme však volní, abychom v hloubi objevili také druhé. V každém z nás je něco, co už září, co je už obráceno. Ale existuje také to, co je ještě ve tmě. Společenství se nikdy neskládá jen z obrácených. Skládá se také z těch prvků v nás, které musí být ještě proměněny, očištěny, přiříznuty. Skládá se také z neobrácených. V každém společenství existují lidé s hlubokými duševními ranami, přímo se zábranami a těžkou neurózou. Ti v dětství obzvlášť trpěli. Aby se ve své zraněnosti ochránili, museli si kolem sebe postavit zvlášť vysoké přehrady. Nemusíme je kvůli tomu bezpodmínečně posílat k psychiatrovi nebo psychoterapeutovi. Mnozí jsou povoláni, aby s těmito zábranami a přehradami prožili celý život. Také oni jsou Božími dětmi, Bůh může skrze ně a jejich neurózu vykonat to, co je pro celé společenství nejlepší. Také oni mají rozvíjet své dary. Nepsychologizujme příliš. Tím, že si denně odpouštíme, vzájemně si pomáháme svoje neurózy a omezení přijímat. Ostatně je to nejlepší způsob, jak je překonat! Co mne stále víc vyčerpává, jsou mnozí nespokojenci ve společenstvích. Jsou-li v malých společenstvích, chtěli by větší, která by je nesla silněji, kde je víc společné aktivity a hezčí, lépe připravené liturgie. Žijí-li ve větším společenství, sní o malém ideálním společenství. Kdo má moc práce, sní o tom, že bude mít mnoho času k modlitbě. Kdo má pro sebe hodně času, tomu připadá, že se nudí, a zoufale hledá činnost, která jeho životu dává smysl. Upřímně řečeno, nesníme všichni o onom ideálním, úplně dokonalém společenství, kde se žije v dokonalém míru a plné harmonii, kde jsme našli vzornou rovnováhu mezi niterností a vnější aktivitou, kde neustále panuje samá radost a září slunce? Je těžké lidem vysvětlit, že ideálu, o který usilujeme, se nedá nikdy plně dosáhnout, že osobní rovnováha a vysněná harmonie se ustaví teprve po letech boje a utrpení a že i potom bude citelná jen v prchavých okamžicích milosti a pokoje. Jestliže člověk stále jen hledá svou rovnováhu, řekl bych dokonce jestliže hledá jen osobní klid, pak ho nikdy nenajde. Pokoj je plodem lásky, tedy služby druhým. Mnohým, kteří tráví čas tím, že se ženou za tímto nedosažitelným ideálem, bych chtěl říci: þNehledej pokoj, nýbrž dávej se celý tam, kde jsi. Nedívej se do zrcadla, nýbrž na ty, kteří tě potřebují. Žij s těmi, které ti Bůh dnes dává, ptej se, jak jim můžeš ještě lépe sloužit, a najdeš pokoj sám od sebe. Ideální rovnováha mezi niterným a vnějším, mezi modlitbou a prací, mezi volným časem pro druhé se dostaví sama od sebe, nemusíš už utíkat do dokonalého společenství. Žij plně ve společenství, ve kterém dneska jsi. Nedívej se na jeho chyby (naštěstí má chyby). Pohleď na své vlastní chyby a věz, že ti jsou odpuštěny, že také ty můžeš druhému odpustit a že ještě dnes se můžeš obrátit. Někteří lidé si s sebou přinášejí mimořádné nadání. Jsou spisovateli, výtvarnými umělci, organizačními génii. Tyto přirozené talenty se mohou stát dary Ducha. Někdy je však osobnost do povolání tak ponořena, že talenty využívá jen k vlastní slávě nebo proto, aby se prosadila a ovládala ostatní. V tomto případě je lepší, aby dotyčný svůj talent nenaplňoval ve společenství. Připadalo by mu těžké jej nasadit skutečně k dobru druhých. Neboť musí teprve odhalit skryté dary. Jiní jsou naproti tomu přizpůsobivější, svým nadáním jsou méně určováni. Mohou svou kompetenci postavit jako dar do služby společenství. "V křesťanském společenství všechno záleží v tom, aby se každý jednotlivec stal nepostradatelným článkem řetězu. Jen tam, kde se zařadí i ten nejmenší článek, je řetěz neroztržitelný. Společenství, které připustí, aby tu byli nepotřební členové, se na tomto základě rozpadne. Bude proto dobré, když každý jednotlivec obdrží pro společenství také určité pověření, aby ve chvílích pochybností věděl, že ani on není nevyužitý a nepotřebný. Každé křesťanské společenství musí vědět, že nejen slabí potřebují silné, ale že ani silní nemohou být bez slabých. Vyloučení slabých je smrt společenství." (Ditrich Bonhoeffer, Gemeinsames Leben)

"Opusť otce i matku - a svou kulturu"

Aby člověk vstoupil do nějakého svazku a patřil k nějakému novému lidu, společenství s novými hodnotami, musí nějaký jiný lid opustit: všechny ty lidi, se kterými až dosud prožíval jiné hodnoty a normy: zachovávané rodinné hodnoty, bohatství, majetek, názory, revoluci, drogy, zločinnost a co dalšího ještě. Tento přechod od jednoho "lidu" k druhému může vést k vykořenění, které s sebou nese bolest. Většinou tento přechod vyžaduje čas. Mnohým se to nikdy zcela nepodaří. Nechtějí volit, s někým se rozejít. Zůstávají jednou nohou v každém táboře a žijí kompromisy, aniž by kdy našli svou identitu. Zůstávají sami. Aby člověk vstoupil do svazku, aby následoval volání do společenství, musí volit. Základní zkušeností je Boží dar, který člověka občas překvapí. Tato zkušenost je mimořádně křehká. Je jako maličké semeno, které padne do země. Člověk musí z této počáteční zkušenosti vyvodit důsledky a určité hodnoty vyřadit, aby mohl přijmout nové. Tak postupně vrůstá do definitivní volby společenství. Stále zřetelněji poznávám, kolik lidí žije ve společenství, ale duševně je ještě nezralých. V dětství jim možná chybělo prostě duševní teplo, a ještě víc pravé a důvěrné vztahy k rodičům. Hledají citová pouta. Plně jsou zaměstnáni vztahy k druhému pohlaví. Tito lidé potřebují společenství, aby dosáhli větší zralosti. Potřebují síť skrytosti, určité duševní teplo, kde mohou v hloubce navázat vztahy, které už nepociťují jako ohrožení. A potřebují také zkušené lidi, kteří si najdou čas, aby jim naslouchali. Známky zdraví společenství Odmítají-li členové nějakého společenství chodit na setkání, chybí-li jim místo rozhovoru, má-li člověk strach říci, co si myslí, je-li skupina ovládána jednou osobností, která brání jakémukoliv vyjádření vlastního mínění, utíká se člověk do vnější služby, místo aby se účastnil práce uvnitř společenství, je společenství v nebezpečí. Už to není žádné doma, ale spíš hotel{restaurace. Jestliže členové společenství už nemají radost z toho, že jsou spolu, že spolu žijí, společně se modlí a společně pracují, jestliže stále hledají kompenzace vně společenství, jestliže mluví stále jen o sobě, o svých problémech místo o společném cíli, tj. odpovídat na nářek ubohých, je to známka jistého zániku.

Téměř u každého nového uskupení je těžké zjistit, zda máme před sebou společenství nebo sektu. Teprve když nějakou dobu sledujeme jeho růst, můžeme to bezpečně rozpoznat. Pravé společenství bude totiž stále otevřenější. Naproti tomu sekta dává zdání otevřenosti, ale časem se bude stále více uzavírat. Sekta se skládá z lidí, kteří se domnívají, že si pravdu předplatili. Jsou neschopní naslouchat, jsou fanatičtí a uzavření: mimo sektu není spásy. Ztratili schopnost osobně myslet. Všichni ostatní jsou v omylu. Zdají se radostní a uvolnění - a přesto má člověk dojem, že jsou to slabé osobnosti, které jsou více nebo méně manipulovány. Jsou jako v zajetí nepravého přátelství, ze kterého se už nedokážou vymanit. Autorita Když tady mluvím o autoritě, tak nemyslím jenom na "velké zvíře", nýbrž každého, kdo nese odpovědnost za někoho jiného. V Arše známe odpovědnost za dílny, chodby, zahrady, správu, kuchyni a vrátnici. Existuje jeden odpovědný, který vede druhé ke spolupráci. Ale každý se musí učit křesťanským a společenským způsobem vykonávat autoritu. Kdo nese ve společenství konečnou odpovědnost, nese vždycky také značnou část samoty. I když je obklopen radou, musí definitivní rozhodnutí přece jen vždycky činit sám. Toto osamocení je jeho křížem, ale tím také zárukou Boží přítomnosti. Víc než kdo jiný musí mít čas být sám, odcházet do ústraní a prodlévat u Boha. Právě ve chvílích samoty přichází vnuknutí, kterým směrem se má vydat. Musí této intuici důvěřovat, především je-li doprovázena hlubokým mírem. Ale musí také hledat potvrzení tím, že si o ní pohovoří ve společenství s těmi, kteří mají nejsilnější dar poznání a dále se svou radou nebo jinými členy společenství. Obtížná rozhodnutí týkající se budoucnosti vyžadují přirozeně rozvahu. Člověk potřebuje maximum informací. Vzhledem ke komplexním problémům a nemožnosti umět všechno předvídat musí poté, co všechno zhodnotil, přece jen se nakonec opřít o svou intuici, která mu byla dána v samotě. Jen tak může i odpovědný získat svobodu, ve které řeší další rozhodnutí beze strachu ze selhání. Pro odpovědného je podstatné být služebníkem, a ne šéfem. Kdo přijímá odpovědnost, aby se sám prokázal, aby druhé ovládal, aby se vypínal či došel uznání, ten bude vždycky špatným odpovědným, prostě proto, že nechce nejprve a především sloužit.

Určitá společenství volí svého odpovědného pro jeho řídící schopnosti nebo pro jeho vliv na druhé. Člověk by však neměl volit vedoucího kvůli jeho přirozeným schopnostem, nýbrž proto, že se prokázal jako někdo, kdo zájmy společenství nadřazuje svým osobním. Dokonce i když je ostýchavý nebo nemá všechny vedoucí vlastnosti, je lepší než ten, kdo k tomu má nadání, je ovšem zaujat sám sebou. Nikdo nemůže být šťastný, mají-li odpovědní stále ustaranou tvář a uzavírají se sami v sobě. Odpovědnost je jistě kříž, který člověk musí denně nosit. Ale měli bychom se ho naučit nést rádi. Tajemství odpovědného je zůstat mladý, otevřený a disponovatelný - a stále znovu umět žasnout. Nejlepším prostředkem k tomu je zůstat otevřený pro Ducha svatého, Otcovo mládí. Jedno z nebezpečí odpovědného spočívá v tom, že se bude bát rozhodování a odkládat je. Ale nerozhodovat je už také rozhodnutí. Jistě, trpělivost je důležitou ctností odpovědného. Nesmí jednat v hněvu. Musí umět naslouchat, informovat se a dopřát si čas. Ale když se modlil a poradil s druhými, musí se také rozhodnout a jednat a nepřenechávat kormidlo času a náhodě. Kdo vykonává autoritu, není nikdy uchráněn uspěchaných soudů, které ostatní poškozují a dávají jim přijít do ďábelského kruhu hněvu a smutku. Pokora je nejlepší živnou půdou jednoty a pojištěním proti všemu napětí a rozkolu. Proti pokoře není duch zla s to nic pořídit. On je otcem lži a iluze. On je původcem rozbrojů a svádí k pýše. Dělit odpovědnost Kdo vykonává autoritu, musí mít především zřetelné priority. Ztrácí-li se v jednotlivostech, octne se v nebezpečí, že ztratí vizi. Musí mít vždy před očima to, co je podstatné. V zásadě je nejlepší autoritou ta, která sama dělá málo, ale těm druhým vždycky staví před oči podstatu jejich úkolu a života, má je k tomu, aby uznávali svou odpovědnost, a přitom je podporuje, potvrzuje a bdí nad nimi. Odpovědného nikdy nesmí unavit dělit se o práci s ostatními, i když cítí, že práci dělají méně dobře nebo jinak než on. Vždycky je lehčí udělat věc sám než učit druhé, jak se to dělá. Odpovědný, který podlehne pokušení a chce dělat všechno sám, je v nebezpečí, že se bude izolovat. Na počátku společenství zakladatel o všem rozhoduje a všechno dělá. Pomalu, ale jistě se k tomu přidružují spolupracovníci, bratři a sestry. Vznikají vazby. Odpovědný se ptá na radu. Není jen tím, kdo diktuje, co se má stát, nýbrž naslouchá ostatním. Vzniká společný duch. Odpovědný začíná objevovat dary jednotlivců. V určitých oblastech jsou schopnější než on sám. Mají dary, které on nemá. Vykonává svou autoritu tím, že na ně přenáší větší odpovědnost. Učí se sám sobě umírat, aby ty druhé nechal žít. Zůstává pojítkem a vztažnou osobou, koordinátorem, který druhé potvrzuje v jejich odpovědnosti a bdí nad duchem a harmonií celku. V období krize bude muset být jeho odpovědnost uznávána, neboť v posledku zůstává odpovědným on. Jestliže kázeň ochabuje, musí nabádat k pořádku. Postupně se stává vzdáleným vztažným bodem, ale současně zůstává plně přítomný až do dne, kdy úplně zmizí a přenechá místo nástupci. Tím je jeho úloha splněna. Jeho dílo bude pokračovat. Jeho konečný úkol spočíval v tom, aby odstoupil. Kde je třeba pravidla, tam musí mít člověk také možnost dělat výjimky. Osobní autorita bude vždycky nadřazovat blaho jednotlivce blahu skupiny a blahu zákonodárce. Je to autorita soucitu a dobroty vůči slabému a vůči výjimečnému případu. To přirozeně také znamená, že autorita je skutečně milující autoritou ve službě jednotlivci. Často je slyšet členy společenství říkat, že člověk může být poslušný jen tehdy, má-li důvěru. Míněna je dokonalá důvěra k tomu, kdo autoritu vykonává. Ptám se, není-li to dětinský postoj. Autorita ve společenství totiž není všemocná. Vždycky existují kontrolní instance, vždy existují hranice vymezené stanovami. Odpovědnost vedoucího musí mít také své meze. Pro členy společenství musí existovat prostředky, jak podle zákona vyjádřit svůj neklid a svou možná oprávněnou kritiku odpovědného. Jestliže tomu tak není, je volný prostor pro klepy a spory.