Misie

Noel Choux

20. 10. 1991 - den modliteb za misie

Církev vyzývá tento týden k modlitbám za misie. Myslel jsem si, že je to
příležitost hovořit o misii a pokračovat tak v rozhovoru, který jsme měli na
konci modlitebního večeru.
Slovo misie může u některých lidí vyvolat představu zarostlého misionáře
v bílém obleku a s kloboukem, jaký se nosí v buši, uprostřed hladovějících
černochů. Jiní budou vnímat misii jako jedno z možných rozhodnutí života
podle víry.
Předkládám několik úvah na toto téma, které považuji pro nás za důležité.
Misie se přijímá. Člověk se neposílá na misii sám od sebe. Je to Bůh, který
ho volá. Je důležité si to připomínat, protože jinak uskutečňujeme vlastní
misii a pracujeme na vlastní pěst. Jsme vyslanci. Není to ani pokořující,
ani nás to neomezuje. Je to především dynamika, která dává smysl a sílu.
Zvěstujeme víc než sami sebe, a jestliže náš osobní přínos je nevyhnutelný,
pak spoléháme především na toho, který nás poslal a který nás neopustí.
To ale také znamená, že s ním musíme udržovat kontakt.
Bez tohoto času ztišení a meditace se dialog s ním přeruší a misie se vytratí.
Misie nespočívá v našem rozhodnutí. Je neoddělitelnou součástí víry
a je zapsána v samém srdci církve. Apoštolové tvořili po vzkříšení a nanebevstoupení
jen malou ustrašenou skupinku, s vírou ještě nejistou a nejasnou.
Byli ještě vykolejeni odchodem svého Pána. Když Duch sestoupil na
tuto vylekanou skupinu, která se zavřela v horní místnosti, změnil ji v církev - a hned ji posílá na misie k lidem celého světa. Tímto činem se církev
stává misionářskou. Od této chvíle se může shromažďovat, aby byla poslána.
Misie bez poslání není misie. Nemůžeme dělat, cokoli si vzpomeneme, pod
záminkou misie. Když se jedná o misii, jedná se vždycky o poslání. Jsme
posláni svědčit o radostné zvěsti a naším úkolem je oznamovat ji lidem.
Radostnou zvěst, kterou nám odhalil Kristus sám poslaný Otcem: Každý
člověk i všichni lidé jsou Bohem milováni. Každému je slíbena nekonečná
blaženost, jestliže odpoví na tuto lásku. Poselství je jednoduché, ale uskutečňování
je už těžší. I když ho dobře známe, nemůžeme o něm mluvit, aniž
bychom ho žili. A to je náročné. Pro toto poselství zemřel Kristus. Dnešní
texty o tom také hovoří: že není vzkříšení bez kříže. Misie proměňuje naše
životy a mění směr naší cesty. Je to Abrahámův čin. Tak či onak musíme
odejít z Uru. To znamená opustit naše jistoty, zajetí vlastních představ i
naše úzkosti. Opustit, tak jako apoštolové, své þhorní místnosti\, svá teplá,
jistá místa. Misií přestávám být středem svého života.
Misie je rozmanitá. Připomeňme třeba konkvistadory před 500 lety v Americe,
kteří si někdy pletli evangelizaci s kolonizací, misii s vyhlazováním
. . . Někdy se musíme usmívat nad þhorlivými\ misionáři, kteří úspěšnost
misie viděli v počtu pokřtěných . . . Dnes můžeme vidět skupinky mladých,
zpívajících náboženské písně na rozích ulic . . . Terezie z Lisieux byla prohlášena
patronkou misií pro své modlitby na Karmelu. Její příklad nám
připomíná, že Kristovo přikázání není se modlit, ale milovat. Nemodlíme
se kvůli modlitbě samé, ale proto, abychom milovali Boha a svého bližního
jako sebe. Naše modlitba musí být také þmisijní\. Být misijní neznamená se
soustředit na konání, usilovně dělat něco výjimečného, ale je to především
naslouchání, objevování toho, co činí Duch svatý. Je to přijímat druhého
v jeho odlišnosti, která mi dává otázky a uvádí v pochybnost mé představy,
která mě obohacuje. Přijímám druhého a objevuji, co Duch v něm působí.
A "druhý" - to jsou všichni "druzí". Věřící i nevěřící (nesprávný a neuctivý
termín, který by bylo lépe nahradit výrazem "nesdílející naši víru").
Mám rád tuto definici víry: "Pochybnost překonaná člověkem díky Bohu."
Můj vztah k Bohu se mění, odevzdávám se mu celý, a můj pohled na druhé
se také mění. To je to, co vyjadřujeme, když říkáme "Otče náš. . .".

Poznal
jsem božího Syna a zároveň jsem poznal bratra všech lidí. Nemůžeme říkat
Syn a zároveň odmítat být bratrem.
Není misie mimo církev. Člověk nemůže sloužit misii sám. Tento misionářský
rozměr v našem osobním životě má smysl jedině ve společenství církve.
Nesmíme si vybírat mezi nám podobnými, kteří si myslí, že věří "lépe" a
že vlastní pravdu. Tato namyšlenost by misii zahubila, je opakem všeho, o
čem svědčil Kristus. Nesrovnalosti by se měly prodebatovat uvnitř církve.
Podle mého názoru mají odpovědnost ti, kterým Kristus zvlášť svěřil být
služebníky. Doufám, že tomu zůstanu věrný.
Tak jako znamení pokoje, které si dáváme během slavení, i víra je živá,
jedině pokud je sdílená. Dejme se všichni v církvi proměnit. Budoucnost
není v našem bezpečí, ale v dynamice misie.

přeložila Evka