Teilhard de Chardin je v našem prostředí spojován
především s problematikou vztahu křeťanství a moderní vědy. Uniká nám
širší rámec, v němž Teilhard tuto problematiku promýšlel. Tím rámcem je
evangelizace moderního světa. Teilharda nechápeme, nechápeme-li jej především
jako misionáře a teologa misie.
Popis misijní situace
.Přestali jsme být nakažliví." .Ta forma křesťanství,
kterou kážeme, není už dost strhující." .Nerozumějí nám." .Nenosíme v sobě
širší porozumění světu. A tato situace bije do očí, hned jak se vykročí
z kostelů a ze seminářů." Těmito a podobnými slovy opisuje Teilhard
současnou krizi. Modernímu člověku se
zdá, že křesťanství ochuzuje život, a dokonce odlidšťuje člověka: .Veliká
současná námitka proti křesťanství a skutečný zdroj nedůvěry, která odděluje
celé velké části lidstva od vlivu církve, nespočívá ani tak v historických
nebo teologických těžkostech. Je to podezření, že naše náboženství činí své
vyznavače nelidskými." Svět se stal v očích moderního člověka nekonečně
velkým, a my stále ještě zvěstujeme Krista v anticko-středověkých
rozměrech. Také pesimismus, skepticismus v církvi paralyzují misii.
.Křesťanství stojí v této chvíli před něčím absolutně
novým. Na počátku se mu jednalo o dobytí a proměnu světa, který končil. Později
mělo poměrně snadný úkol zorganizovat svět evropské civilizace, který se zrodil
z něho. V současné chvíli (a zhruba už od renesance) vystupuje na
scénu nová lidská vlna, vzniklá v prostoru církve, ne však pod jejím
znamením. Po světě řecko-římském a
středověkém se objevuje třetí, moderní svět. Rozvíjí se na okraji křesťanství a
má proti němu větší lidský potenciál: vždyť právě z .moderního ducha" se
v poslední době odvozuje každý elán a každá iniciativa na této Zemi.
Odpověď na tuto situaci
Vzory, které Teilharda inspirují, jsou apoštolové Petr a
Pavel, církevní otcové starověku, Tomáš Akvinský, Ignác z Loyoly, Henry
Newman a další. Klíčová je postava
apoštola Pavla - až po kosmické vidění Kristovy velikosti. Vzorem je pokřtění některých rysů stoicismu
ap. Pavlem (při zápase s jinými rysy stoicismu) a otevřený vztah
církevních otců k pravdě, kdekoli ji nalezli. Jeroným užíval obrazu
Áronovy hole, která pohltila pruty egyptských kouzelníků, jako obrazu převahy
křesťanství a jeho schopnosti asimilace. Právě tak jako dobově podmíněné obrazy
světa římské epochy je třeba přijmout i dynamický obraz vesmíru, nebát se jeho
propastí - .ani výšiny, ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu
nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu."
Velkorysost, otevřenost, sebevědomí - to je nutností misie i v této .třetí
evangelizaci Evropy". .Ty energie, které se zdály pro církev tak hrozivé, se
naopak potom stávají novým zdrojem, který může oživit starý základ křesťanství."
Teilhard bývá označován za optimistu a jeho optimismus pak bývá zesměšňován.
Ve skutečnosti však nelze konat misii bez víry v Kristovo
vítězství:
Je třeba .solidní optimismus, založený na nezměrných a
jedinečných možnostech Boha evangelia". Přátelé dosvědčují, že Teilhard nebyl
optimisticky založen, jeho optimismus je překonaný pesimismus (stejně jako i
jeho laskavost a schopnost budit sympatie byly získané vlastnosti). Je třeba se
cvičit v pohledu vpřed, v překonávání nostalgie. .Očekávání je
křesťanský úkol v nejvyšším smyslu. . . Co jsme udělali z očekávání, my
křesťané, pověření udržovat po Izraeli na zemi plamen touhy?. . . Vidím stále
ještě jen jediné východisko: Jít stále vpřed a stále více věřit." .Jdu vstříc
tomu, který přichází." Pro misii je klíčová naše solidarita s lidmi. Nevěří nám, protože
spolu s nimi netrpíme, nespolupracujeme, nedoufáme. .Začínám si myslet, že určitý
pohled na reálný svět je mnoha věřícím stejně uzavřený jako svět víry těm, kdo
nevěří." .Svět se však neobrátí k nebeským nadějím křesťanství, dokud se
samo křesťanství neobrátí k nadějím této země, aby je divinizovalo."
.Křesťan, který plně nesympatizuje s rodícím se světem, který nenechává
v sobě růst svůj lidský smysl. . ." je pro misii nezpůsobilý. .Obrátit mohu jen to, co miluji."
Takto Teilhard chápe i své kněžství: .Ze všech sil chci teď být, protože jsem kněz,
tím prvním, kdo hledá, sympatizuje, dělá si starosti; tím prvním, kdo se otevře
a obětuje. Chci být šíř lidský a vznešeněji pozemský než všichni, kdo slouží
světu." Parafrází Pavlových slov říká: Jsou oni lidmi? Já tím více!
.Největší obrácení, ale i zkázu, působili vždy lidé,
v nichž nejintenzivněji hořela duše jejich doby." Pozitivní přístup
k aspiracím lidí naší doby nemá znamenat pouhé .smíření se světem". Spíše
jde i v nové situaci o to, co podle Gilsona učinil Tomáš Akvinský: Ukázal
aristotelikům, že se nejen mohou smířit s křesťanstvím, ale že křesťanství
potřebují k plné realizaci svého ideálu. Jde o to, aby církev prohloubila
své chápání Krista na pozadí aspirací moderního světa a zpětně pak prohloubila
aspirace světa zvěstováním lépe poznaného Krista. .To nejtradičnější křesťanství,
křesťanství křtu, kříže a eucharistie, může být přetlumočeno tak, že obsáhne to
nejlepší z aspirací naší doby." Vedle optimismu založeného na víře
v Kristovu přítomnost a Kristovo působení ve světě je pro misii důležitá důvěra v církev.
Teilhard odmítá ztrácet čas kritizováním, protože viděl její vitalitu, znaky
obnovy. .Církev je stále živá, je třeba ji jen nechat růst." .Už padesát let
vidím jasně a zřetelně, jak se křesťanské myšlení a život - navzdory všem
encyklikám - obnovují a oživují, a proto chovám bezmeznou důvěru
v regenerativní síly starého římského kmene." Nejde však o konformismus:
.Modleme se, aby nám Pán zachoval stejnou měrou pokoru i odvahu." K tomu
patří kříž:
.Aby pravda postupovala, musí ti, kdo ji milují, trpět.
Tak tomu vždy bylo." Co se týče misijní zvěsti, je pro Teilharda de Chardin
důležitá její relevantnost pro svět. Kážeme Krista tak, jako by - upřímně vzato
- neměl pro běh světa žádný význam. Teilhard vidí nutnost nového nicejského
koncilu, který definici vztahu Krista a Trojice doplní o definici vztahu Krista ke světu,
.kosmické přirozenosti Kristovy". (Co přišlo, bylo Druhé vaticanum, které
ukázalo vztah církve a světa, k hlubšímu zakotvení tohoto vztahu do vztahu
Krista a kosmu však nedošlo, a v tomto nedostatečném zakotvení je zřejmě i
zdroj pokoncilní povrchnosti a následující krize v této věci.) Skutečný
Kristus však má význam pro běh světa a v Teilhardově perspektivě jsme ve
fázi dějin, kdy si evoluce uvědomila sama sebe, a tato vědomá evoluce je bez
evangelia slepá.
Nová misie musí obnovit i velkorysý vztah k náboženstvím, který
byl typický pro starou církev. .Aby ukázali světu věrohodnost křesťanské
zvěsti, předkládají ji Otcové na pozadí světového náboženství. Křesťanské stojí
na tomto pozadí jako naplnění fragmentů smyslu světa (logos spermatikos), který
dosahuje své jednoty a plnosti a vykoupení svobody ve vtěleném Slovu (Logos
sarx) - Klémens, Athanasius; stojí na tomto pozadí sice jako naplnění, ale
současně i jako obrácení, protože všechny dílčí logoi se absolutizují a
v tom kladou hříšný odpor pravému Logu - Augustin, Civitas Dei." (Hans Urs
von Balthasar). Kristus je však pro Teilharda stejně jako pro .magis extruens
quam destruens". Nejde však o uznání pohanských náboženství jako takových, ale
o jejich konvergenci a konverzi ke Kristu. (Dogmatiku na pozadí světových
náboženství chystá v naší době Hans Küng.) Dávno před náboženskou vlnou
sedmdesátých let vidí Teilhard, že .moderní náboženství" má panteistické,
imanentistické a organistické sklony, proto musí být důraz při zvěstování
položen na personalitě
a transcendenci křesťanského Boha, Kristus-Omega není jen šifra pro
konec dějin, ale naopak:
To, že dějiny znamenají přibývání personálního prvku, je
dáno tím, že cíl, který evoluci působí, je sám osobnostní. Bůh křesťanství je
nejen personální, ale i personalizující - činí z nás osobnosti, když se
k němu blížíme. Sjednocení
s Kristem neznamená splynutí: .Sjednocení diferencuje." Nesmíme ovšem
zaměňovat osobnost a individualitu. Moderní člověk všechno odosobňuje, podle
Teilharda však .láska umírá při dotyku s neosobním a anonymním".
Právě tak věděl Teilhard (před dnešní érou různých guru), že
pro misii nepotřebujeme ani tak přesvědčivé argumenty, jako přesvědčivé lidi: .Duchovní hodnota člověka, jeho vliv, jeho vyzařování závisí na stupni
reality, jakou se pro něj stal Bůh: Nikoli na stupni spekulativní či
afektivní dokonalosti - ne, opakuji ještě jednou: na stupni reality."
Teilhardova apologetika
Slovo apologetika dnes nemá dobrý zvuk. Jednak je tu
podezření, jako by šlo o konstruování víry z rozumu, jednak špatné
zkušenosti s apologetikou, jak se u nás ještě někdy provozuje: operuje se
s .důkazy", které měly svou platnost v rámci starověké a středověké
představy světa, a pak se vysloví pár urážlivých tvrzení o hlouposti či zlé
vůli těch, kdo tyto .důkazy" neuznávají.
Teilhard nechce konstruovat víru vedle zjevení, jde mu však o to,
.dovést moderního člověka až na práh víry". Říká: .Katolický křesťan je člověk,
který na základě určitých motivů a navzdory mnoha pohoršením si je jistý, že
Ježíš Kristus je Bůh." Teilhardovým východiskem není pouhý fakt světa, ale svět
jako hodnota. Počáteční postulát je - bytí je dobré:
.Připustí-li člověk, že bytí je lepší než jeho protiklad, je obtížné zůstat
stát, aniž se dojde až k Bohu." Společné východisko, které Teilhard sdílí
s nevěřícím člověkem, je víra ve svět. (V té souvislosti činí výroky,
které pak jsou zlomyslně interpretovány, jako by Teilhard měl jen tuto
přirozenou víru.) Tato první víra ve svět implikuje podle Teilharda víc, než si
nevěřící připouští - kroky, po nichž ho Teilhard vede k cíli, jsou víra
v ducha, víra v nesmrtelnost, víra v personalitu a až na práh
víry v Krista. Přestože jde o východisko sdílené i s nevěřícími, je
to přece jen víc než jen uznání skutečnosti světa, je to víra (ale i přirozená
láska a naděje); je to něco, co má pro člověka existenciální význam. Na rozdíl
od klasické apologetiky tedy Teilhard netvoří neosobní řetězce argumentů, jde u
něho o osobní svědectví (.Jak věřím") a o postup na cestě k Bohu. Na
rozdíl od triumfalismu klasické apologetiky mluví Teilhard skromně, bez
vnucování, jako člověk, který hledal, nalezl a chce se rozdělit o svůj
objev. Logicky bezchybně vyvozuje
partnerovi, že víra ve svět, kterou oba společně sdílejí, má mnohem více
předpokladů, než se nevěřící zpočátku domníval, zejména pak má-li být solidně
založena.
Za těmito hranicemi je víra založená na Zjevení, na kříži
Kristově. Teilhard nazývá Boha .Bohem kříže" a jinde píše: .Neexistuje žádné
nebezpečí, že věrní, které kosmický Kristus k sobě přitahuje,
zapomenou na nebe, propadnou pohanskému uctívání přírody a oddají se už jen
materialistickému podmaňování země. Neboť Kristus univerza přichází, i ve své
slávě, vždy z kříže."
Teilhard a misie u nás
Teilhardův vliv lze u nás pozorovat v evangelické i
katolické církvi už v polovině šedesátých let. Doložen je i u biskupa
Davídka a mnohé z Teilhardových požadavků byly skutečně realizovány ve
zvláštních podmínkách .skryté pastorace".
V osmdesátých letech se však i u nás začíná projevovat
konzervativní móda. Známé jsou protiteilhardovské výroky Václava Bendy (přesto
měla KDS Teilhardův citát na volebním plakátě). Teilhardovský vliv
v podzemní církvi zatím přináší literární plody pouze ve spisech
slovenského jezuity Jozefa Porubčana.
Pro teilhardovskou misii u nás (jakož i pro zaměření
Getseman) jsou charakteristická zřejmě slova z úvodu k Božskému
prostředí: .. . . neobrací
se na křesťany, kteří jsou ve své víře zakotveni pevně. . ., ale na kolísající uvnitř i
venku, to jest k těm, kdo se církvi plně neoddávají, nýbrž zůstávají na
jejím okraji, nebo se od ní vzdalují v naději, že ji překonají." Jim je
určeno .přetlumočení toho nejtradičnějšího křesťanství".
Literatura k tématu
V tomto textu se opíráme o teilhardovské knihy Henri
de Lubaca, podstatnou část z jedné z nich přeložili slovenští jezuité
a je přístupná ve sborníku Svedectvo viery sv. Základní teilhardovské texty
k misii najdeme ve sborníku Chuť žít a v časopise VIA 1/1968.
Poslední komentáře