Jste zde

Kreativní menšiny

Abychom pochopili naši mnohavrstevnou kulturní krizi, musíme si osvojit extrémně širokou perspektivu a vidět svou situaci v souvislosti s kulturní evolucí lidstva. Musíme svou perspektivu přenést od strnulé fixace na konec dvacátého století k pohledu na časový rozměr zahrnující tisíce let, od pojmu statických společenských struktur k poznání dynamických struktur změny.  Z této perspektivy se krize jeví jako jeden aspekt proměny. Číňané, kteří vždy viděli svět v podstatě dynamický a měli vybroušený smysl pro dějiny, si zřejmě byli dobře vědomi této hluboké souvislosti mezi krizí a proměnou.  Pojem, jehož užívají pro krizi, wei-ji, se skládá ze znaků pro nebezpečí a pro šanci.

Západní sociologové potvrdili tuto odedávna tradovanou intuici. Studium period kulturní proměny v různých společnostech ukázalo, že těmto proměnám typicky předcházela řada různých společenských symptomů, z nichž mnohé jsou identické se symptomy naší současné krize. Patří sem pocit odcizení a nárůst duševních chorob a násilných zločinů, jakož i rozpad společnosti, ale i silnější zájem o náboženské kulty - všechno jevy, které během uplynulých dvou desetiletí bylo možné pozorovat i v naší společnosti. V dobách historické kulturní proměny se tyto symptomy objevují jedno až tři desetiletí před vlastní proměnou, a čím více se přibližuje změna, tím roste jejich intenzita a frekvence, aby po příchodu změny opět ustupovaly.  Kulturní proměny tohoto druhu jsou podstatnými stupni ve vývoji civilizací.  Síly v základech tohoto vývoje jsou komlexní a historici jsou ještě vzdáleni toho, aby zkonstruovali konzistentní teorii kulturní dynamiky. Zdá se však, že všechny civilizace musí projít podobnými cyklickými procesy vzniku, růstu, zhroucení a rozpadu.

K nejlepším studiím o vzestupu a zániku civilizací (i přesto, že spočívá více na hypotézách než na formulovaných teoriích) patří A Study of History Arnolda Toynbeeho. Podle Toynbeeho spočívá zrod civilizace v přechodu od statického stavu k dynamické aktivitě. K tomuto přechodu může dojít zcela spontánně, vlivem již existující civilizace nebo rozpadem jedné či více civilizací starší generace. Toynbee vidí základní strukturu vzniku civilizací jako vzorek vzájemných působení, které nazývá .výzva a odpověď". Výzva přírodního či společenského prostředí vyvolá kreativní (tvůrčí) odpověď ve společnosti nebo v jedné skupině společnosti, která uvede společnost do procesu civilizace.

Civilizace roste dál, když její úspěšná odpověď na původní výzvu vyvolá kulturní podnět, který přenese společnost přes stav rovnováhy do stavu ztráty rovnováhy, který opět znamená novou výzvu. Tímto způsobem se opakuje počáteční vzorec výzvy a odpovědi v následujících fázích růstu, přičemž každá úspěšná odpověď vyvolá ztrátu rovnováhy, která vyžaduje nové kreativní přizpůsobení.

Tento vracející se rytmus kulturního růstu souvisí zřejmě s procesy fluktuace, které mohly být pozorovány ve všech epochách a stále jsou považovány za část fundamentální dynamiky univerza. Staří čínští filozofové soudili, že všechny manifestace skutečnosti jsou působeny vzájemným dynamickým působením dvou polárních sil, které nazvali jin a jang. Ve starém Řecku srovnával Herakleitos světový řád s věčně hořícím ohněm, který zahoří silněji, a pak opět plápolá slaběji. Empedokles odvozoval změny v univerzu z přibývání a ubývání dvou komplementárních sil, které nazýval .láska" a .nenávist".

Myšlenku fundamentálního rytmu formulovali i četní moderní filozofové.  Saint-Simon viděl dějiny civilizací jako sled .organických" a .kritických" period. Podle Herberta Spencera se univerzum proměňuje sledem .integrací" a .diferenciací". A Hegel viděl v lidských dějinách spirálový pohyb od formy jednoty přes fázi nejednoty k nové jednotě na vyšší rovině (tezeantiteze-syntéza). Zdá se skutečně, že myšlenka fluktujících struktur zůstává velmi významná pro studium kulturní evoluce.

Jakmile civilizace dosáhly vrcholu své životní síly, mají tendenci ztrácet svou hnací kulturní sílu a upadat. Toynbee soudí, že podstatným prvkem tohoto kulturního zhroucení je ztráta flexibility (pružnosti). Ustrnuly-li sociální struktury a vzorce chování natolik, že se společnost už nemůže přizpůsobit změněné situaci, pak už není ani schopna pokračovat v kreativním procesu kulturní evoluce. Zhroutí se a nakonec rozpadne. Zatímco civilizace ve stavu růstu jsou charakteristické nekonečnou rozmanitostí a schopností adaptace, ukazují rozpadající se společnosti uniformitu a nedostatek vynalézavosti.  Ztráta flexibility v rozpadající se společnosti působí i všeobecnou ztrátu harmonie mezi jejími různými prvky, která nevyhnutelně vyvolá společenskou nejednotu a rozladěnost.

Během bolestivého procesu rozpadu se však kreativita společnosti - její schopnost reagovat na výzvy - neztrácí docela. Ačkoli hlavní kulturní proud prakticky zkamení ve svém lpění na nezměnitelných představách a ustrnulých vzorcích chování, objevují se tvůrčí menšiny a pokračují v procesu výzvy a odpovědi. Vládnoucí společenské instituce se obvykle vzpírají přenechat svou dosavadní vedoucí roli novým kulturním silám, ale nezadržitelně ztrácejí na významu a upadají, zatímco tvůrčí menšiny snad budou schopny nově formovat některé staré prvky. Proces kulturní evoluce tedy pokračuje, ale za změněných podmínek a s novými protagonisty.

"Během úpadku určité kultury se vedle sebe současně hrají dvě oddělená divadelní představení s různým dějem. Zatímco vládnoucí menšina, neschopná proměny, znovu a znovu nacvičuje vlastní porážku, vyvolávají nové výzvy nové tvůrčí odpovědi ze strany nově vzniklých menšin, které dokazují svou tvůrčí sílu tím, že vždy umějí reagovat na novou situaci. Drama výzvy a odpovědi se uvádí dále, ale v nových kulisách a s novými herci."

Arnold Toynbee

Přeloženo z knihy: Fritjof Capra, Wendezeit, Bausteine für ein neues

Weltbild, München 1992, s.21-24 a 45