Étos křesťanského manželství

Pokus o dialog

Nepokusím se předstírat všestrannou zkušenost i potřebný nadhled; nadhled a zkušenost musí mít až ten, kdo se odváží morálními povinnostmi a břemeny své bližní ve jménu Kristově svazovat; já bych rád svědčil v souvislosti s vírou nikoli o svazování, ale o rozvazování. V souvislosti s vírou proto, že mne znepokojuje, jak málo odpovídá naše víra Ježíšově příslibu spásných znamení Mk 16, 17-18. Naše víra - zdá se mi - manžele spíš činí nemocnými, než by je uzdravovala.

Také tu nemíním diskutovat s kasuistikou, kterou zajímá jen: co, kdy, s kým, kolikrát, jak a za kolik. Jsem přesvědčen, že jsou před námi i v nás problémy důležitější než po staletí cizelované seznamy vin a sankcí. Moje vlastní církev, kost z mých kostí, navzdory Ježíšovu varování .nesuďte, abyste nebyli souzeni" přece jen s potěšením rozsuzuje, kdo a jak má v dnešním komplikovaném sociálním kontextu nést radosti i břemena reprodukce života; katolík tedy netrpí nejistotou, vše je prý jasné a spolehlivě jisté.  Trpí něčím jiným, trpí pocitem ne-lidskosti takového do kalendářních dní a teplotních křivek rozepsaného života, trpí pocitem ne-lidskosti ideologií prý nutných ke spáse. Trpí konečně odcizením Bohu, který údajně stanovuje tak prapodivné zákruty a překážky na cestě k vrcholům lidského umění milovat bližního jako sebe sama a Boha ještě víc. Běžný katolík už přestává toužit po spáse, která se mu v obvyklém balení stala cizí podobně jako mnoho jiných s naléhavostí pronášených pouček a předmětů naděje.  Právě proto čeká moji církev moc práce, a to v oblasti zcela jiné než jsou seznamy ovoce zakázaného. Spása je důležitější než vina. Je na pováženou, mizí-li z povědomí současníků smysl pro hřích; ještě tragičtější však je ztráta smyslu pro spásu. A jsem přesvědčen, že na tomto poli udělala hodně škody právě prapodivná etika manželství, jak ji slýcháváme traktovat. Otevřený, přejný a zároveň lidsky důstojný étos koncilní konstituce Gaudium et Spes už opět vytlačuje zjednodušená morálka, ve které opět hraje hlavní roli ne už personální odpovědnost, ale předpis prý neomylný, a proto objektivní.  Přitom katolicky vytříbený morální juridismus by mohl s vděčností sáhnout po tradicích osvědčených v jiných církvích, neméně křesťanských, než je moje katolická. Sáhnout, reflektovat, a možná i něco dalšího k radosti ekumény ještě přidat ze svého. Obávám se však, že na rovině oficiálního českého katolictví k něčemu takovému není moc chuti; rozhodně ne hic et nunc, kdy i osmdesátiletého B. Häringa s jeho morálkou podle svatého Alfonse ze století osmnáctého prohlašují někteří za modernistického extremistu.  Škoda. Aspoň my tedy nemíníme zapomenout učení posledního koncilu, že obrysy království pravdy či Ducha se naštěstí nekryjí s hranicemi církve, střeženými příslušnými úředníky.

Poslední koncil také deklaroval všem katolíkům bez rozlišení služebního postavení v církvi úlohu být světu svátostí spásy, být znamením a svědkem milostivé přítomnosti boží ve světě. To je povolání důležité zejména v postkomunistických zemích. Z mnoha přirozených důvodů nenáboženské povahy se právě v těchto zemích setkává katolík stále ještě s Bohem, který sice hojně odpouští, ale velmi snadno se prý také znovu a znovu uráží a musí být proto permanentně žádán svátostí o prominutí; zvláště nebezpečné důsledky na boží přízeň prý má sex: prý jakékoli pochybení v této oblasti je rovnou jen hříchem těžkým, učil k mému podivu jeden současný profesionál vysokoškoláky, odvolávaje se při tom na jakousi .převážnou většinu katolických moralistů". Obraz takového Boha stvořitele, vykupitele a zastánce mi ovšem připadá ještě zlověstnější než étos zredukovaný na pouhou morálku a morálka reflektující člověka jen od pasu dolů. Člověk totiž unese i velká břemena, zná-li smysl takového úsilí. Neunese nic, pokud jej o smysluplnost takové námahy olupuje manicheismus nebo jiné formy fanatismu či farizejství.

Vůbec tím nechci uniknout od žhavých a tíživých problémů katolicky věřících manželů do nezávazných úvah a ideologií. Mnoho lidí přece dnešním stavem katolické sexuální morálky bezpochyby trpí. Trpí však také samotným standardně hlásaným pojetím manželské etiky, kdy se nejraději pracuje metodou cukru a biče. Moje církev se proto nesmí vyhnout odpovědnosti za takové utrpení; ten trpící lid je totiž lidem od Krista milovaným; je lidem opravdu hříšným, ale také lidem jednou a neodvolatelně vykoupeným.  A tak nejsou nedůležité otázky: je to nebo ono vyžadované sebezapírání v projevech legitimní lásky manželů opravdu nezbytně nutné? Je taková situační zdrženlivost ve světě hodnot prý absolutních ještě natolik relevantní, že jí lze obětovat i lásku, která třeba ochořela, a proto potřebuje víc péče a víc pozornosti? Avšak ještě důležitější je otázka jiná: co když dítě navzdory všem a priori .rozhřešeným" rituálním tancům kolem ovulace přece jen přijde na svět, nechtěné, anebo aspoň nedoufané, protože je objektivně nad faktické síly té rodiny? Je známo, že dítě nechtěné má zakódovány jiné imperativy ve svědomí než dítě milované; lze pak osudy takového člověka prostě svádět na .boží vůli"?

Netřeba lomit rukama, jestliže na některé otázky dostává katolík ve zpovědnici odpovědi znějící nepřijatelně. Možná nepřijatelné jsou, možná se takové jen zdají. V každém případě je už dnes nutné nespokojit se s názorem jediného profesionála. I boží království je nutno hledat; ač o něm Ježíš dovedl říci tolik pozoruhodného, zůstalo tajemstvím. Úroveň těch odpovědí ve zpovědnicích i na kazatelnách totiž velice záleží na vzdělání, které se zpovědníkovi dostalo. Ve skutečnosti i katolická morálka je a vždy byla pluralitní, to snadno dokáže studium církevních dějin. (Stačí např. studovat už zmíněného učitele církve Alfonse z Liguori a jeho úsilí před dvěstěpadesáti lety; nebyl naštěstí zapomenut tak docela, jak by si někteří dnešní moralisté přáli. Můžeme jen litovat, že se z jeho nauky neobjevilo v koncilních dokumentech ještě víc, než čteme v Gaudium et Spes. Přesto ani to se třicet let po koncilu raději nepřipomíná.)

Dnes už zase převládá móda velící nosit dekorum přísného a tvrdého střihu; supermani panují nejen na filmových plátnech. Mluví se dnes nahlas o nové .mrazivé vlně" v církvi. Mráz je v jistých kruzích oblíbenější i proto, že étos radosti pramenící v milovanosti dětí božích činí lidi méně způsobilé poslouchat infantilně, bezduše, bez znalosti smyslu rozkazu či přání autentické vrchnosti. Dobrá autorita by takový étos ovšem ocenila. Kladné ocenění však lze zahlédnout dnes tak zřídka, že mnozí už ani nevědí, že poslušnost následující Krista nesmí být bez ducha a bez úsilí zachytit i smysl činu.  Přesto je třeba trpělivě vzdorovat pokušení odpovědět na právnické šarády nějakou právnickou fintou, získat si někde alibi. Alibi má smysl v soudní při, nikoli v milování. Také milování Boha je milováním. Kdo by tedy čekal, že zde nabídnu právní kličky a zadní vrátka pro lidi, kteří ztroskotávají na zpovědnicích nebo na svém manželském soužití, bude zklamán. Nepotěším však ani ty, kteří očekávají výzvy k iluzivnímu hrdinství fundamentalistů.  Východisko vidím jinde.

Uvažujme nad tím, čemu jsme už uvěřili: že Bůh usiluje o šťastný pokoj lidských srdcí i o šálom světa lidí; že euangelion tvrdí, že tento svět se vším všudy, tedy i se sexem a jeho světly i stíny, je vykoupen a už míří k eschatologické události spásy, třebaže denodenně zakoušíme, že se tak ještě nestalo v plnosti a celé pravdě; uvěřili jsme, že svou existencí v těle můžeme a máme být svátostí světa. Uvěřili jsme, že toto bohumilé .v těle" neznamená jen v těle spolu se závazkem celibátu, ale rovněž se závazkem k manželskému soužití.

Prubířským kamenem nosnosti takové víry i naděje ve spásu lidí (ne andělů!) může být postoj k nerozlučnosti křesťanského manželství a postoj k legitimitě regulace sexuálních projevů mezilidské lásky. Obojí je zajisté častým kamenem úrazu, prý proto, že .církev učí, že. . ." Dovolím si tvrdit, že řada tragédií, skandálů i jiných neštěstí by nikdy nenastala, kdyby se mé církvi podařilo znovu v povědomí našich katolíků rehabilitovat ne už jakýsi neskutečně posvátný ideál manželství, ale manželství lidsky i křesťansky zralé, a tudíž vpravdě půvabné pro věřící i pro nevěřící, pro zem i nebe. Manželství jako svazek reálných partnerů, svazek realistický jako je zemitě realistický svazek láskyplné jednoty Krista a té církve, kterou tak zblízka známe. Jde o to, aby se nikomu nepředstíralo, že může a má dosáhnout jednoty dokonalejší, než dokázal Kristus Ježíš a naše církev jakožto jeho nevěsta. Stvořitel totiž dobře ví, co do člověka vložil a co už by bylo nad jeho síly. Zkrátka: je třeba rehabilitovat reálné manželství jako znamení milostivé přítomnosti boží v dějinách člověka, jako znamení zázraku plodného odpouštění, smiřování a sjednocování, jako znamení vskutku svátostné i tehdy, kdy tento svazek lásky ještě vůbec nevypadá nábožně, kdy připomíná spíš Ježíše hlaholícího mezi celníky než Ježíše pozvaného k farizeovi. Manželství je hodnotou ne tím, čeho se manželé zdržují, ale tím, proč jej manželé uzavírají: Každé manželství žité v odpovědnosti a lásce je už posvátné, tvrdí B. Häring s úctou k tomuto znamení boží vtělené lásky, ke znamení personální vstřícnosti, smiřování a sjednocování.  Nejde tu o krasořečnění, ale o logiku věci. Je-li manželství takovou hodnotou, je třeba této hodnotě sloužit, nikoli ji dusit, komplikovat, zvedat laťku pomyslné náročnosti tak, že mnozí raději od takového společenství uniknou do improvizované svévole soužití bez právních nároků a vposledku do sobectví. Už Pascal - ač sám sympatizoval s rigorózním jansenismem - varuje: kdo chce z člověka vychovat anděla, vychová z něho zvíře. Každé svátosti náleží skutečný respekt k její stránce přirozené i nadpřirozené.  Nelze žádnou svátost budovat tak, že se jedna strana mince potlačí, že se ukrátí přirozenost prý ve prospěch dobra nadpřirozeného.  Tak třeba hned to, co mezi dvěma milujícími bytostmi platí jako základ vztahu: vyznání. Lacroix ukazuje, že potřeba vyznat se - a právě ta činí lidskou bytost tvořivou a plodnou - koření v lidské sexualitě. Proto také konflikty v tomto oboru potlačené či vytěsněné účinně deformují nebo vůbec blokují schopnost skutečného vyznání, sebepředložení, sebevydání.  Z manželství se pak snadno stane institut k nerozeznání podobný doživotnímu vězení, pasti, ve které křesťan uvízl, aby v ní dlouho umírala jeho schopnost překonat sebe sama a postupně zvítězil pokřik .zachraň si svou duši, svá práva, svou budoucnost". Dokonce k tomu dostane v chrámě i noty a nábožné melodie; tak potom svědčí o lásce mezi Kristem a církví. . .  Rodina vznikne jako ovoce vzájemného sebevydání dvou osob. Rozhodující výzvou k takovému sebepřekročení je právě umění vzájemně se vyznat. Verbálně i nonverbálně se vyznáváme jeden druhému z vnitřní nedostačivosti sobě samému a zároveň si vzájemně vyznáváme naději, že právě toto Ty je k našemu Já dostačující. Jak má takové náročné dílo zdárně pokračovat a zrát, otrávíme-li mu nevhodnou ideologií personální energetické zdroje? Nemylme se, není rodiny tam, kde chybí schopnost či ochota vzájemně se takto vyznat a vyznávat - ať jde o rodinu občanskou, řeholní nebo společenství, včetně společenství církve ovšem. A není Ducha tam, kde se .vyznávání" jen hraje, jen předstírá vysíleným nebo odcizeným partnerem. Jenže kde není Duch, neděje se svátost. Běda těm, kteří k tomu přispívají vkládáním břemen na druhé podle vlastní libosti, břemen podle vlastních ideálů!  Místo služby takovému pravdivému vyznání - k tomu totiž potřebujeme nesporně i těla - máme obvykle před očima docela jiné starosti. Mnoho papíru se už popsalo třeba o regulaci početí; mnozí autoři dokonce budí dojem, že jim nejde ani tak o regulaci početí, jako o minimalizaci sexuálních projevů člověka, anebo aspoň minimalizaci průvodního potěšení. Připouštějí ovšem, že lidský rod by neměl vymřít a člověk ještě nedokáže potomky vyrábět strojově; nechť však každý z těchto rodičů platí za povolení potomstva vysoké daně, naléhají mnozí z těch, pro které morálka znamená právě jen zdržovat se čehokoli podezřele neobtížného, neřku-li milého. A tak mravokárci na sebe berou odpovědnost často větší, než tuší: napřed přivodí inflaci morálních zásad, a pak s koukolem vytrhnou spolehlivě i pšenici, ač je Kristus výslovně a naléhavě před takovou netušeně škodolibou pseudohorlivostí varuje.

Slávou manželství (ale stejně tak celibátu) je čin, nikoli to, čeho se zdržím.  Je to celoživotní trpělivá škola dialogu, vyznání, smíření, sjednocení; tyhle veskrze přirozeně hodnotné prvky mají zároveň i svátostnou roli, jsou znamením milostivé přítomnosti boží v existenciálně významných uzlech osobních dějin i dějin lidské pospolitosti.

Přední místa hodnot manželství představuje jednota (jak naléhavě se za jednotu lidí Ježíš modlí v tzv. velekněžské modlitbě!) a věrnost. Přesto má prý katolík při konfliktu zájmů mezi jednotou a zdrženlivostí dát přednost zdrženlivosti. Pro výchovu k věrnosti se těžko hledají slova, zato máme systém exemplárních trestů pro ty, kteří dar jednoty neuhájili a rozvedli se.  Mnohdy by k takovému ztroskotání nemuselo dojít, pokud by katolík do výchovy společného My bez obav zapojil vše, co mu k tomu Hospodin daroval: nejen .duši", ale i tělo. Je totiž třeba pochopit a zkušeností včas ověřit, že Ježíšova výzva k přijetí nerozlučitelnosti svazku není výzvou k vyznávání ideálu, ani zkouškou, ani daní za radovánky novomanželů, ale je pozváním k cestě za lidsky výborným cílem, cílem reálně dostupným.  Nerozlučnost není Ideál, a už vůbec ne pouhý ideál. Jde o cíl, ke kterému je třeba se vší poctivostí mířit už od samého začátku, cíl, který za úsilí stojí, protože právě tak bude i manželství zjevujícím a dokonce účinným znamením milostného vztahu mezi Kristem a církví. Vše v našem životě významné má na Krista poukazovat, dokonce i pro .pohany" srozumitelně poukazovat. Kde se to podaří, tam není zkrácena ani nadpřirozená, ani přirozená stránka, a člověk je pak slávou boží, jak jí má být.  Kdo tomu porozumí, porozumí též, že tento cíl je skrze Syna v Duchu dostupný i nám obyčejným a selhávajícím lidem. Takový život je pak nejen vizitkou lidské zralosti, ale je také slávou a radostí boží. Tou ovšem bude a zůstane jen tam, kde se nezachází krutě s těmi, jimž se tento zápas o trvalost a růst jednoty přece jen nepodařil. Naše postoje k rozvedeným bývají ostudné; vykázáni ze svátostného společenství mají prý dosáhnout lidské i křesťanské zralosti, kterou neuměli dojít uvnitř společenství, tak říkajíc v náruči matky církve. Mají být prý úspěšnější, ač se jich teď církev povinně štítí a ze svátostného společenství těch úspěšnějších je vylučuje.  Kde vlastně k takovému postoji našel katolík v chování Krista Ježíše pokyn?

Podobně se má stát oslavou boží pravdivě a radostně využitá pohlavnost.  V přirozeném (stvořeném) řádu má sex nezastupitelné role nejen v plození dětí, ale v plodnosti existence vůbec. Díky správně oceněné pohlavnosti dokáže člověk mobilizovat své síly do divů osobní odvahy, charity, umění, vědy.  Ideologicky zdevastovaný sex se ovšem naopak mstí tělu i duši. Zdálo by se tedy logické, kdyby se křesťanská morálka věnovala jeho moudrému rozvoji; tak daleko jsme ovšem ještě nedospěli, toto mocné pole energií raději ponecháváme všem odrůdám gnóze, pseudomanichejcům nebo infantilním regresům, připouštějícím sex jen jako nutné zlo, kterého se zbožný štítí.  Sex zbožštěný snadno vytlačí ze scény lásku ukřižovanou; sex frustrovaný nebo ideologicky ponižovaný je frustrovaným a ponižovaným božím darem, obrací se nutně proti člověku i proti jeho spáse.

Jak přesvědčivě ukazuje Häring, statut a role rodiny se v moderní a postmoderní době radikálně změnily. Není nadnesené, mluví-li se v souvislosti s lidskými právy i o právu na rodinu. Je to proto, že smysl i funkce manželství a rodiny i jejich okolí se základně mění. Dnes je právo založit rodinu právem základním, existenciálně nezastupitelným pro většinu populace; statistiky dokazují, že .běda osamělým" - je zde mnohem častější psychosomatické onemocnění, drogová závislost i sebevražda.

Manželství je institutem mnohem zranitelnějším než za našich dědečků; už třeba slib .nikdy tě neopustím" trvá dva až třikrát déle než kdysi, zato .prázdnota" po odchodu dětí z rodiny naléhá na rodiče ještě relativně mladé.  Kontakt každé osoby se skutečností přátelskou i nepřátelskou je daleko intenzivnější než dříve. To všechno varuje instinkty lidí, aby si .zbytečným" závazkem nezatarasili únikové cesty v případě neúspěchu manželství.  Typizované chování katolické církve k rozvedeným je v opatrnosti ještě podpoří, místo aby jim dodalo odvahy. Neodvolatelná věrnost totiž vyrůstá z přitakání k milostivosti božího panování, je znamením příchodu a přijetí království milosti a pokoje. Až ten, kdo je ponořen do lásky Otce a Syna, může být pozván k takovému sebevydání (J 17) - viz pravzor ve vztahu Krista a církve: Syn je darován církvi, ale církev je darována Synu týmž Otcem.

Podobně jako celibát, i manželství je vrcholným božím pozváním naplňujícím a angažujícím celou lidskou bytost k boží slávě. Podobně jako celibát neuhájí ani manželství ve svatodušní plodnosti pouhé právní kličky a formalistické plnění. Také manželství je nutno skutečně a odevzdaně žít, jinak se jeho svátostná hodnota zmarní a tato nesporná svátost po čase vymře zevnitř podobně jako Jeremiášova cisterna, vytesaná ve skále rozpukané nebo drolivé.

Je však třeba popřát pravdy i druhé straně: .Kde jsou ona krásná slova o jednom manželském těle, kde vše jednoho patří v lásce druhému?" ptá se jeden ze čtenářů. Může mít pravdu, stýská-li si, že tato slova ztratila tváří v tvář denní realitě reálný smysl. Zapomíná ovšem, že něco takového nelze způsobit jen zvenčí, jen díky nepřejné atmosféře kolem takového nešťastníka. Nikdo nemůže bližního donutit, aby milovanou bytost opustil, zavrhl, odcizil se. Nedělejme si laciné alibi, spíš se ptejme sebe samých, proč věrnost ztrácí půvab, proč Ty ztrácí chuť, proč tak málo důvěřujeme Ježíšově .já jsem s vámi dvěma až do skonání věků". To, co zde selhává, je vposledku naše vlastní víra, naděje a láska, naše vlastní srdce!  Stěžujeme si také někdy (a občas i právem), že nás někdo v tomto veledůležitém díle mate chybnými signály; že odvádí naši pozornost od věcí důležitých k teploměrům a křivkám například. Neprávem však hledáme viníka ztroskotání své lásky jinde než ve vašem vlastním vztahu. Umřel-li vztah kdysi tolik žhavý, pak proto, že byl podvyživen; umřel, protože vykrvácel v drobných šarvátkách a nikdo jej neobvazoval, nikdo u něho nebděl dny i noci. Jsou jistě i spoluviníci takového konce, ale ti by zůstali s prázdnýma rukama, kdyby nenašli rozhodujícího spojence ve vás dvou. Trumfy dal Stvořitel do ruky nám, ne našim učitelům a zpovědníkům.  Mravnosti manželského soužití mnoho dlužíme. Ne však především přísnost, dokonce ani ne-vinnost. Dlužíme sobě navzájem i světu kolem znamení, že Bůh je takový, jakým jej shledal Kristus Ježíš. Často zjišťujeme, že hranice mezi vírou a pověrou, mezi věrností a fanatismem, mezi láskou blíženskou a naivitou jsou neúnosně rozmazané; svědomí jsou nedospělá a neschopná převzít personální odpovědnost. Proto se se vším chodí .výš", nikdo nerozhodne ani to, co je plně v jeho kompetenci a co ani nikdo výš kvalifikovaněji rozhodnout nedokáže. A tak laik žádá rozhodnutí od duchovního, kněz od konzistoře, biskupská konference od .Říma".

Häring např. konstatuje, že rigorismus a byrokratický chlad katolíků vůči smíšeným manželstvím, v regulaci početí a v oficiálních postojích k těm, kteří se po rozvodu odhodlali založit nové manželství, je v katolické církvi po staletí hlavní příčinou odcizení pokřtěných církvi. Je to totiž specificky katolický problém: jiné křesťanské církve rozvedené neostrakizují, aniž ovšem bagatelisují jejich nezdar v prvém manželství. Dlužno přiznat, že při tom operují bez obtíží poukazem na porozumění historického Ježíše pro lidské selhání, jak je nejednou dokumentují evangelia. Není nijak lichotivé, vidí-li takový Max Weber v katolickém knězi (stejně jako v bankovním úředníku) vposledku zástupce byrokratické kultury.

Dlužíme světu, který si Svořitel oblíbil, mnoho znamení. Jedním z nejvýmluvnějších, protože snadno srozumitelných a nesnadno kamuflovatelných znamení je právě manželství. Mělo by svědčit všemu a všem - od dětí až po naše nevěřící přátele - že Pán je milosrdným Bohem, je přejným, je tím, jehož jho je bezesporu a pro všechny srozumitelně jhem sladkým a břemenem lehkým; mělo by demonstrovat, že sjednocení různého není jen obtížná úloha, ale také líbezná příležitost, jak být k boží slávě sám sebou a přesto nikoli sobec. Jako křesťané dlužíme světu svátost světa. Ta se neuděluje, tou máme být my všichni, my v Krista pokřtění.