Jste zde

Naděje z modlitby a práce

autor: 

Katolictví vyznalo na posledním koncilu veřejně, že chce světu sloužit. Nikoli posluhovat, nicméně opravdu sloužit. Potřebuje-li svět od nás nějakou službu, není to ani tak zdravotní a sociální služba, obojí dnes zajišťuje sekulární stát efektivněji než jakékoli církevní instituce; svět už dokáže leccos, dokonce i u nás. Stále méně však dokáže doufat v tom pravém, zachraňujícím smyslu slova. A tak povolání sloužit světu vyžaduje od nás i to, abychom mu uměli živit naději. Naděje je uměním ne méně než víra a láska. Snad nejtěžším z těch tří sloupů křesťanské existence. V téhle věci zůstane asi všem generacím pozoruhodným příkladem projekt benediktinských klášterů.  Vyžádala si je doba, Benediktova genialita rozuměla znamení doby a Benedikt sám poslechl té výzvy.

Azyl pro člověka štvaného dějinami

Doba to byla zlá: Už celé generace vyrůstaly a nadále žily jen v nejistotě, už po staletí živené v celém tehdy známém světě vleklým stěhováním národů; cizí barbaři svými nájezdy ničili hospodářství i kulturu generaci po generaci. Dávno už přestaly fungovat společensky uznávané a obecně srozumitelné vzory chování, občanské ctnosti starých Řeků nebo Římanů.  Lidé vykořenění z rodných míst ztráceli smysl pro společnost, budoucnost neměla žádnou chuť. Po generace se vyplácelo hrubiánství typu .urvi pro sebe, na co ti síla stačí". A tak víc než jindy se tehdy žilo právě jen přítomné chvíli, obživě, elementární potřebě něco si užít, honem a bez zábran, než bude ještě hůř. Naděje v takové době je velmi obtížná, leckomu se zdá i nesmyslná.

V takové nepřehledné, nebezpečné a vyčerpávající době Benedikt pochopil, co je nutně třeba: vybudovat jakási azylová střediska, schopná odolat nájezdům.  Inspirován starozákonními proroky (a veden týmž Duchem svatým, který kdysi pudil proroky), budoval střediska pokoje, kde lidé opět naleznou schopnost důvěřovat i doufat, kdy jsou schopni investovat své energie nejen do přítomné chvíle, ale i do vzdálené budoucnosti.  Benedikt si nemaloval straky na vrbě, věděl moc dobře, že nestačí hlásat ideály. Proto si přál, aby jeho kláštery fungovaly jako hmatatelný příslib .nebeského Jeruzaléma", jako znamení skutečné a vše zahrnující záchrany člověka štvaného dějinami. Jako znamení, že smí každý bez výjimky ochutnat ono biblické: .Hospodin se stará." Proto dbal, aby si každý zájemce o spoluúčast v tomhle podnikání mohl sám vybrat, kde se ubydlí, jaké místo a jaká práce se mu prostě líbí.

Byl to opravdu projekt i čin hodný Benediktovy víry v evangelium. Začali s holýma rukama, nikdo nenabídl dotace, nikdo nesponzoroval, nikdo z fundátorů neměl potřebný majetek. Přesto dokázal Benedikt udělat ze zmatených, zděšených, na pospas doby a zvůle loupeživých vojsk vydávaných lidi rozvážné, pokojné a spokojené s životem i se smrtí, lidi spokojené s kněžstvím i se stavem laickým. Ti lidé nalezli v takové církvi domov a dokázali jej vytvořit i dalším potřebným. V těchto azylech se pak znovu rodí kultura a tím i životní styl, člověk se může rozvíjet a zrát. Začala tak nová etapa evropských dějin - středověk.

Taktika uzdravení populace: moudrá kombinace

Benedikt pro to vyvinul celou řadu užitečných postupů, pro zmatená srdce svých současníků vesměs léčivých. Mezi nimi hraje klíčovou roli moudré spojení práce a modlitby.

Říkám úmyslně .spojení moudré"; spojení modlitby a práce totiž nemusí dopadnout vždy jen dobře. Je moudré tehdy, jestliže jedno nekonkuruje druhému, ani se nepovyšuje jedno nad druhé. Moudré je, když se navzájem pozitivně stimulují. Obojí má totiž v křesťanské ortodoxii i ortopraxii týž smysl a cíl: Sláva Otci skrze Syna v Duchu svatém. Právě tím se zároveň dosáhne nejen křesťanské zralosti, ale i toho postrádaného .obyčejného" štěstí lidského jedince i světa vůbec.

Hojí tvořivá práce

Všichni to znají: jsou okolnosti a situace, kdy už samotná povinnost existovat v takové konkrétní situaci společnosti nebo i osobní situaci je cosi ohavného, čemu se všechno estetické nebo etické v člověku příčí. Jsou ovšem i okolnosti svým charakterem člověku vstřícné. Přítomnost původně nevábná se třeba stane lidsky přijatelnou tam, kde se smí a může člověk ve svobodě účastnit tvůrčího díla většího, než je on sám. Kde může nejen vyrábět, ale tvořit. (Člověka věřícího navíc uspokojuje jistota, že se takto účastní na díle božím; Stvořitel dodnes pracuje, tvrdí Janův Ježíš.) Potřeba smysluplné tvorby totiž patří k lidské přirozenosti, už dítě to projevuje potřebou hry. Proto také těší práce, která se daří. Proto také práce hojí. A proto také práce člověku vnucená proti jeho vůli má účinky právě opačné: zotročuje, odcizuje, čpí hříchem a ke hříchu vede.

Nesmí chybět budoucnost a pravda činu

Práce dovolí zapomenout; ale má-li také hojit srdce, musí mířit ta práce i do budoucnosti. K plnosti lidství nestačí žít naplno a pravdivě jen přítomnost.  Je třeba i budoucnost, jinak vše nutně časem sklouzne do konzumní existence. Je třeba také uhájit šanci činit pravdu.

Pravdivost budoucnosti je ovšem mnohem zranitelnější než pravda přítomnosti.  Všichni už jsme někdy zažili, že jsme se nechali opít rohlíkem, nějakou iluzí. Je diametrální rozdíl mezi řekněme prorockým .snem" Martina Luthera Kinga o pádu segregace ras a sny fanatiků, ale těžko se to rozezná dřív, než dojde na ovoce. Čekat na ovoce je kritérium spolehlivé, ale pro mnohé je to čekání příliš dlouhé, nedokáží se tak ukáznit nebo prostě pokojně čekat. (To komentuje už Ježíš svými podobenstvími, např. o setbě a koukolu.)

Ještě větší obtíž může pro někoho představovat postulát pravdivosti činu.  Tím důležitější pro zachování samotné přirozené lidskosti je jistý specifický lidský čin, který s budoucností přece jen dovede komunikovat a který pravdivost sám dokonce pozitivně stimuluje. Tím prazvláštním činem je modlitba.

Modlitba se totiž obrací k Bohu, kterého Písmo Židů i křesťanů zjevuje jako budoucnost, dokonce jako absolutní budoucnost. Člověk se tedy modlitbou obrací k budoucnosti, oslovuje ji, přijímá či vydává se jí. Jde pak ovšem o to, zda se tak děje pravda, anebo iluze.

Lze přece vzývat iluzi, lze místo dialogu s budoucností šikovně biochemicky provokovat entusiasmus, lze se zamilovat do fata morgany. (Bible takovému iluzionismu říká modloslužba.) Pocity uspokojení při tom nechybí, chybí však ovoce. Tentokrát doba čekání na ovoce není tak nekonečná; Bůh je věrný, jeho tvůrčí slovo nebo promlouvající čin užuž kdesi zrají: Hle, panna počne, porodí. . .

Modlitba totiž umožní člověku s Budoucností obcovat. Dává mu dokonce zakusit, že ani tam v budoucnosti ještě naprosto nedohledné a netušené nebude jeho Já cizincem, že je tam jeho Já dokonce vítáno, má tam svého Parakléta a má tam svého druhu domov už dnes. Modlící se smí v této Budoucnosti zakusit to, co zakouší ve vzácných okamžicích pravé a pravdivé lásky mezilidské: Tak jako mezi dvěma vzájemně se milujícími děje se i mezi modlícím a vzývaným zázrak sebeotevření, vzájemného vyznání a sebevydání.  I zde žasnu nad tím, že jsem přijat právě takový, jaký jsem; i zde se děje zázrak, kdy se bytost vydává i přijímá bez předběžných podmínek, a sice neviditelně, ale zároveň i nepochybně. Tak i modlitba člověka ujistí, že Bůh - naše Budoucnost a budoucnost všeho stvořeného - je navzdory své tajemnosti kýmsi vstřícným a láskyplným.

Verifikace budoucnosti a pravdy

V budoucnost lze věřit, aniž se vloží prst do ran Vzkříšeného. Osobnosti dost silné to dokáží. Pro lidský průměr, pro nás slabé je záchranou, že budoucnost lze i prožít, jako by se inkarnovala. Zkušeností modlitby se tak jaksi .vtěluje" i sama budoucnost, stává se čímsi personálně nesporným, třebaže stále ještě dalekosáhle tajemným. Punc pravosti dodává tomuto tajemnému dění plodnost modlitby.

Ovocem modlitby je užaslá zkušenost, že doopravdy existuje nějaké mé Ty, ono totiž odpovídá. Odpovídá jako svébytné Ty, nikoli jako zrcadlení našeho vlastního Já. (Každý vskutku se modlící zná ten rozdíl mezi monologem a dialogem. Rozezná také monolog do prázdna a monolog do mlčícího Ty.) Ten dialog člověka opravdu mění, mění jeho smýšlení, smiřuje jeho srdce například, hojí rány. To už je ovoce. A ovoce neroste na fikcích.

Mosty naděje osvobozují

Nejde ovšem jen o milý prožitek, nejde také jen o užitečnou dovednost.  Jde o umění naděje. Rozumím naději jako mostu mezi břehem přítomnosti a břehem budoucnosti, dvou dalekosáhle odlišných světů, nicméně světů Getsemany číslo 52 - 12. strana pro lidskost existence zde veledůležitých. Ten most mezi přítomností a budoucností totiž člověka radikálně osvobozuje. Kdo je ponořen jen a jen do přítomnosti, je otrok, to vidíme dnes zřetelně na konzumní společnosti.  Teprve ten, komu nechybí jistota o realitě přítomnosti i budoucnosti, ten teprve dokáže budovat most naděje, který oba ty břehy sklene a zpřístupní.

Obě složky nezastupitelné

Ten most existuje často právě jen díky zážitku plodnosti práce a plodnosti modlitby. Nemělo by žádný smysl preferovat jeden nebo druhý břeh, jeden či druhý pilíř našeho mostu naděje. Jak práce, tak modlitba dosáhnou svých vlastních vrcholů jen v dynamice vzájemné podpory naděje (a skrze naději uvolní křídla také lásce a víře, ale to už je jiná kapitola). Dynamickou souhrou budují něco, co sjednocuje to plně lidské s čistě božím a umožní tak člověku i Bohu přecházet sem a tam, být doma zde i tam.

Tak se konečně naplní požadavek proroka, jak jej slyšíme každý advent:

přichází Král slávy. Po stezkách do schůdnosti upravených, po mostech přes propasti jsme pak schopni i my běžet mu vstříc. A po týchž stezkách nás mohou následovat i naši bližní, zatouží-li po království anebo aspoň po záchraně z hroutícího se světa. Tím se pak děje i lidská svoboda v dimenzi, o které se mohlo předtím leda snít.

I dnes aktuální problém

Náš dnešní svět už zase není nepodobný světu Benediktovu. I dnes prchají statisíce běženců; okolnosti hospodářské, politické nebo iluze ideologií či drog je nutí žít ve stádech; války studené i horké, takzvaně spravedlivé i špinavé drtí domovy, přírodu. Kultura ztrácí svou regulační funkci a rozpadá se, tím mizí i obvyklé nástroje formace životního stylu populace. I dnes - jako za Benedikta na troskách starověku - se pomalu, ale jistě stává naděje opět luxusem. I proto roste konzumní poživačnost, stupňují se nároky na intenzitu extatických prožitků sexu nebo drog, roste agresivita prozrazující vnitřní nejistotu lidské bytosti.

Kdo dnes pokojně pracuje, je směšný podobně jako biblický Noe stavějící archu: .Hej, starý, k čemu loď na náhorní planině?!" křičí tehdy i dnes ti, kteří prý dovedou ze života vyždímat i poslední kvanta endorfinů, pochopitelně bez práce a bez modlení. K čemu pracovat, když lze krást nebo loupit?

Proč budovat rodinu, když lze užít i nadivoko, proč mít děti, když žádné zítra už možná ani nebude?

Ještě nedávno svět uměl pracovat a od církví potřeboval umění modlitby.  Dnes umí vyrábět, ale ani modlit, ani pracovat už se neučí. Diakonie světu zde a teď musí tedy přinášet do světa obojí, modlitbu i práci. Jako za Benedikta.

V té věci ovšem mnoho dlužíme: Takzvaný laik sice je pochválen, dokáže-li tvořivě pracovat, vyvolá však varovné mručení profesionálů, jestliže se angažuje také v umění modlitby. Podobně sklidí neskrývanou nepřízeň církevní profesionál, který by se chtěl živit vlastníma rukama, anebo aktivní účastí v sekulárních službách jako právník, veterinář, ekonom, anebo dokonce rybář.

Benedikt měl pravdu: Modlitba i práce mají být dvěma stranami téže mince, téhož lidského činu. Lidskou práci musí prokvasit umění modlit se. Ale neméně potřebný je kvásek práce v lidské modlitbě. Maria matka boží by stěží naplnila svou roli jinak.

Je také zbytečná snaha pitvat poctivé lidské činnosti a hledat tak ty prý záslužnější a ty méně záslužné, které je prý třeba nahradit modlitbou. Právě na tom zakopl kněz i levita z Ježíšova podobenství o milosrdném Samaritánu.  Solidarita církve se světem nesmí končit v poučování; církve musí přece postoupit aspoň o pár kroků dál než zbožně se modlící farizeové. Ta solidarita musí sahat až tam, kde bolí záda a ruce. Pak i svět - dá-li Pán - bude mít znovu naději.

Z cyklu formačních meditací 1993 pro budoucí jáhny