Katolictví vyznalo na posledním koncilu veřejně, že chce
světu sloužit. Nikoli posluhovat, nicméně opravdu sloužit. Potřebuje-li svět od
nás nějakou službu, není to ani tak zdravotní a sociální služba, obojí dnes
zajišťuje sekulární stát efektivněji než jakékoli církevní instituce; svět už
dokáže leccos, dokonce i u nás. Stále méně však dokáže doufat v tom
pravém, zachraňujícím smyslu slova. A tak povolání sloužit světu vyžaduje od
nás i to, abychom mu uměli živit naději. Naděje je uměním ne méně než víra a
láska. Snad nejtěžším z těch tří sloupů křesťanské existence. V téhle
věci zůstane asi všem generacím pozoruhodným příkladem projekt benediktinských
klášterů. Vyžádala si je doba,
Benediktova genialita rozuměla znamení doby a Benedikt sám poslechl té výzvy.
Azyl pro člověka štvaného dějinami
Doba to byla zlá: Už celé generace vyrůstaly a nadále žily
jen v nejistotě, už po staletí živené v celém tehdy známém světě
vleklým stěhováním národů; cizí barbaři svými nájezdy ničili hospodářství i
kulturu generaci po generaci. Dávno už přestaly fungovat společensky uznávané a
obecně srozumitelné vzory chování, občanské ctnosti starých Řeků nebo Římanů. Lidé vykořenění z rodných míst ztráceli
smysl pro společnost, budoucnost neměla žádnou chuť. Po generace se vyplácelo
hrubiánství typu .urvi pro sebe, na co ti síla stačí". A tak víc než jindy se
tehdy žilo právě jen přítomné chvíli, obživě, elementární potřebě něco si užít,
honem a bez zábran, než bude ještě hůř. Naděje v takové době je velmi
obtížná, leckomu se zdá i nesmyslná.
V takové nepřehledné, nebezpečné a vyčerpávající době
Benedikt pochopil, co je nutně třeba: vybudovat jakási azylová střediska,
schopná odolat nájezdům. Inspirován
starozákonními proroky (a veden týmž Duchem svatým, který kdysi pudil proroky),
budoval střediska pokoje, kde lidé opět naleznou schopnost důvěřovat i doufat,
kdy jsou schopni investovat své energie nejen do přítomné chvíle, ale i do
vzdálené budoucnosti. Benedikt si nemaloval
straky na vrbě, věděl moc dobře, že nestačí hlásat ideály. Proto si přál, aby
jeho kláštery fungovaly jako hmatatelný příslib .nebeského Jeruzaléma", jako
znamení skutečné a vše zahrnující záchrany člověka štvaného dějinami. Jako
znamení, že smí každý bez výjimky ochutnat ono biblické: .Hospodin se stará."
Proto dbal, aby si každý zájemce o spoluúčast v tomhle podnikání mohl sám
vybrat, kde se ubydlí, jaké místo a jaká práce se mu prostě líbí.
Byl to opravdu projekt i čin hodný Benediktovy víry v evangelium.
Začali s holýma rukama, nikdo nenabídl dotace, nikdo nesponzoroval, nikdo z fundátorů
neměl potřebný majetek. Přesto dokázal Benedikt udělat ze zmatených, zděšených,
na pospas doby a zvůle loupeživých vojsk vydávaných lidi rozvážné, pokojné a
spokojené s životem i se smrtí, lidi spokojené s kněžstvím i se
stavem laickým. Ti lidé nalezli v takové církvi domov a dokázali jej
vytvořit i dalším potřebným. V těchto azylech se pak znovu rodí kultura a
tím i životní styl, člověk se může rozvíjet a zrát. Začala tak nová etapa
evropských dějin - středověk.
Taktika uzdravení populace: moudrá kombinace
Benedikt pro to vyvinul celou řadu užitečných postupů, pro
zmatená srdce svých současníků vesměs léčivých. Mezi nimi hraje klíčovou roli
moudré spojení práce a modlitby.
Říkám úmyslně .spojení moudré"; spojení modlitby a práce
totiž nemusí dopadnout vždy jen dobře. Je moudré tehdy, jestliže jedno
nekonkuruje druhému, ani se nepovyšuje jedno nad druhé. Moudré je, když se
navzájem pozitivně stimulují. Obojí má totiž v křesťanské ortodoxii i
ortopraxii týž smysl a cíl: Sláva Otci skrze Syna v Duchu svatém. Právě
tím se zároveň dosáhne nejen křesťanské zralosti, ale i toho postrádaného
.obyčejného" štěstí lidského jedince i světa vůbec.
Hojí tvořivá práce
Všichni to znají: jsou okolnosti a situace, kdy už samotná
povinnost existovat v takové konkrétní situaci společnosti nebo i osobní
situaci je cosi ohavného, čemu se všechno estetické nebo etické v člověku
příčí. Jsou ovšem i okolnosti svým charakterem člověku vstřícné. Přítomnost
původně nevábná se třeba stane lidsky přijatelnou tam, kde se smí a může člověk
ve svobodě účastnit tvůrčího díla většího, než je on sám. Kde může nejen
vyrábět, ale tvořit. (Člověka věřícího navíc uspokojuje jistota, že se takto
účastní na díle božím; Stvořitel dodnes pracuje, tvrdí Janův Ježíš.) Potřeba
smysluplné tvorby totiž patří k lidské přirozenosti, už dítě to projevuje potřebou
hry. Proto také těší práce, která se daří. Proto také práce hojí. A proto také
práce člověku vnucená proti jeho vůli má účinky právě opačné: zotročuje,
odcizuje, čpí hříchem a ke hříchu vede.
Nesmí chybět budoucnost a pravda činu
Práce dovolí zapomenout; ale má-li také hojit srdce, musí
mířit ta práce i do budoucnosti. K plnosti lidství nestačí žít naplno a
pravdivě jen přítomnost. Je třeba i
budoucnost, jinak vše nutně časem sklouzne do konzumní existence. Je třeba také
uhájit šanci činit pravdu.
Pravdivost budoucnosti je ovšem mnohem zranitelnější než
pravda přítomnosti. Všichni už jsme
někdy zažili, že jsme se nechali opít rohlíkem, nějakou iluzí. Je diametrální
rozdíl mezi řekněme prorockým .snem" Martina Luthera Kinga o pádu segregace ras
a sny fanatiků, ale těžko se to rozezná dřív, než dojde na ovoce. Čekat na
ovoce je kritérium spolehlivé, ale pro mnohé je to čekání příliš dlouhé,
nedokáží se tak ukáznit nebo prostě pokojně čekat. (To komentuje už Ježíš svými
podobenstvími, např. o setbě a koukolu.)
Ještě větší obtíž může pro někoho představovat postulát
pravdivosti činu. Tím důležitější pro
zachování samotné přirozené lidskosti je jistý specifický lidský čin, který s budoucností
přece jen dovede komunikovat a který pravdivost sám dokonce pozitivně
stimuluje. Tím prazvláštním činem je modlitba.
Modlitba se totiž obrací k Bohu, kterého Písmo Židů i
křesťanů zjevuje jako budoucnost, dokonce jako absolutní budoucnost. Člověk se
tedy modlitbou obrací k budoucnosti, oslovuje ji, přijímá či vydává se jí.
Jde pak ovšem o to, zda se tak děje pravda, anebo iluze.
Lze přece vzývat iluzi, lze místo dialogu s budoucností
šikovně biochemicky provokovat entusiasmus, lze se zamilovat do fata morgany.
(Bible takovému iluzionismu říká modloslužba.) Pocity uspokojení při tom
nechybí, chybí však ovoce. Tentokrát doba čekání na ovoce není tak nekonečná; Bůh
je věrný, jeho tvůrčí slovo nebo promlouvající čin užuž kdesi zrají: Hle, panna
počne, porodí. . .
Modlitba totiž umožní člověku s Budoucností obcovat.
Dává mu dokonce zakusit, že ani tam v budoucnosti ještě naprosto
nedohledné a netušené nebude jeho Já cizincem, že je tam jeho Já dokonce
vítáno, má tam svého Parakléta a má tam svého druhu domov už dnes. Modlící se
smí v této Budoucnosti zakusit to, co zakouší ve vzácných okamžicích pravé
a pravdivé lásky mezilidské: Tak jako mezi dvěma vzájemně se milujícími děje se
i mezi modlícím a vzývaným zázrak sebeotevření, vzájemného vyznání a
sebevydání. I zde žasnu nad tím, že jsem
přijat právě takový, jaký jsem; i zde se děje zázrak, kdy se bytost vydává i
přijímá bez předběžných podmínek, a sice neviditelně, ale zároveň i nepochybně.
Tak i modlitba člověka ujistí, že Bůh - naše Budoucnost a budoucnost všeho
stvořeného - je navzdory své tajemnosti kýmsi vstřícným a láskyplným.
Verifikace budoucnosti a pravdy
V budoucnost lze věřit, aniž se vloží prst do ran
Vzkříšeného. Osobnosti dost silné to dokáží. Pro lidský průměr, pro nás slabé
je záchranou, že budoucnost lze i prožít, jako by se inkarnovala. Zkušeností
modlitby se tak jaksi .vtěluje" i sama budoucnost, stává se čímsi personálně
nesporným, třebaže stále ještě dalekosáhle tajemným. Punc pravosti dodává
tomuto tajemnému dění plodnost modlitby.
Ovocem modlitby je užaslá zkušenost, že doopravdy existuje
nějaké mé Ty, ono totiž odpovídá. Odpovídá jako svébytné Ty, nikoli jako
zrcadlení našeho vlastního Já. (Každý vskutku se modlící zná ten rozdíl mezi
monologem a dialogem. Rozezná také monolog do prázdna a monolog do mlčícího
Ty.) Ten dialog člověka opravdu mění, mění jeho smýšlení, smiřuje jeho srdce například,
hojí rány. To už je ovoce. A ovoce neroste na fikcích.
Mosty naděje osvobozují
Nejde ovšem jen o milý prožitek, nejde také jen o
užitečnou dovednost. Jde o umění naděje.
Rozumím naději jako mostu mezi břehem přítomnosti a břehem budoucnosti, dvou
dalekosáhle odlišných světů, nicméně světů Getsemany číslo 52 - 12. strana pro
lidskost existence zde veledůležitých. Ten most mezi přítomností a budoucností totiž
člověka radikálně osvobozuje. Kdo je ponořen jen a jen do přítomnosti, je
otrok, to vidíme dnes zřetelně na konzumní společnosti. Teprve ten, komu nechybí jistota o realitě
přítomnosti i budoucnosti, ten teprve dokáže budovat most naděje, který oba ty
břehy sklene a zpřístupní.
Obě složky nezastupitelné
Ten most existuje často právě jen díky zážitku plodnosti
práce a plodnosti modlitby. Nemělo by žádný smysl preferovat jeden nebo druhý
břeh, jeden či druhý pilíř našeho mostu naděje. Jak práce, tak modlitba
dosáhnou svých vlastních vrcholů jen v dynamice vzájemné podpory naděje (a
skrze naději uvolní křídla také lásce a víře, ale to už je jiná kapitola).
Dynamickou souhrou budují něco, co sjednocuje to plně lidské s čistě božím
a umožní tak člověku i Bohu přecházet sem a tam, být doma zde i tam.
Tak se konečně naplní požadavek proroka, jak jej slyšíme
každý advent:
přichází Král slávy. Po stezkách do schůdnosti upravených,
po mostech přes propasti jsme pak schopni i my běžet mu vstříc. A po týchž
stezkách nás mohou následovat i naši bližní, zatouží-li po království anebo
aspoň po záchraně z hroutícího se světa. Tím se pak děje i lidská svoboda
v dimenzi, o které se mohlo předtím leda snít.
I dnes aktuální problém
Náš dnešní svět už zase není nepodobný světu Benediktovu.
I dnes prchají statisíce běženců; okolnosti hospodářské, politické nebo iluze
ideologií či drog je nutí žít ve stádech; války studené i horké, takzvaně
spravedlivé i špinavé drtí domovy, přírodu. Kultura ztrácí svou regulační
funkci a rozpadá se, tím mizí i obvyklé nástroje formace životního stylu
populace. I dnes - jako za Benedikta na troskách starověku - se pomalu, ale
jistě stává naděje opět luxusem. I proto roste konzumní poživačnost, stupňují
se nároky na intenzitu extatických prožitků sexu nebo drog, roste agresivita
prozrazující vnitřní nejistotu lidské bytosti.
Kdo dnes pokojně pracuje, je směšný podobně jako biblický
Noe stavějící archu: .Hej, starý, k čemu loď na náhorní planině?!" křičí
tehdy i dnes ti, kteří prý dovedou ze života vyždímat i poslední kvanta
endorfinů, pochopitelně bez práce a bez modlení. K čemu pracovat, když lze
krást nebo loupit?
Proč budovat rodinu, když lze užít i nadivoko, proč mít děti,
když žádné zítra už možná ani nebude?
Ještě nedávno svět uměl pracovat a od církví potřeboval
umění modlitby. Dnes umí vyrábět, ale
ani modlit, ani pracovat už se neučí. Diakonie světu zde a teď musí tedy
přinášet do světa obojí, modlitbu i práci. Jako za Benedikta.
V té věci ovšem mnoho dlužíme: Takzvaný laik sice je
pochválen, dokáže-li tvořivě pracovat, vyvolá však varovné mručení
profesionálů, jestliže se angažuje také v umění modlitby. Podobně sklidí
neskrývanou nepřízeň církevní profesionál, který by se chtěl živit vlastníma
rukama, anebo aktivní účastí v sekulárních službách jako právník,
veterinář, ekonom, anebo dokonce rybář.
Benedikt měl pravdu: Modlitba i práce mají být dvěma
stranami téže mince, téhož lidského činu. Lidskou práci musí prokvasit umění
modlit se. Ale neméně potřebný je kvásek práce v lidské modlitbě. Maria
matka boží by stěží naplnila svou roli jinak.
Je také zbytečná snaha pitvat poctivé lidské činnosti a
hledat tak ty prý záslužnější a ty méně záslužné, které je prý třeba nahradit
modlitbou. Právě na tom zakopl kněz i levita z Ježíšova podobenství o
milosrdném Samaritánu. Solidarita církve
se světem nesmí končit v poučování; církve musí přece postoupit aspoň o
pár kroků dál než zbožně se modlící farizeové. Ta solidarita musí sahat až tam,
kde bolí záda a ruce. Pak i svět - dá-li Pán - bude mít znovu naději.
Z cyklu formačních meditací 1993 pro budoucí jáhny
Poslední komentáře