Maďarská církev po převratu

Pád komunismu bylo jistě možno očekávat; otázka byla, kdy? Vně vězeňských zdí mohly některé známky signalizovat přicházející osvobození. Ale vězňové sami byli zaskočeni. Katolická církev spolu se svou hierarchií byla získanou svobodou zmatena. Po nějakou dobu ještě fungovaly myšlenkové stereotypy a mechanismus státního řízení církve. Posléze začala církev dělat první ustrašené a opatrné kroky.

Po vytouženém dešti vydá poušť velkou hojnost rostlin a květů. Totéž nastalo u nás. Obrovské množství duchovních a kulturních jevů získalo novou sílu. Místo uváženého, řízeného vývoje nastal chaotický, volný, bujný růst.  To mohlo vyvolat úzkost a nejistotu. Církev brzy začala vnímat své okolí jako nepřátelské. Tváří v tvář diktatuře byly církev a opoziční skupiny spojenci. Svoboda uvolnila diferenciaci. Jednota se začala drolit.  V bolestném procesu bylo nutno si všimnout dvou nebezpečí pro společnost.

Ideologie komunistické diktatury povzbuzovala sekularizační tendence.

Spodní proud konzumismu má podobný efekt, nyní stále sílící.  Vedení církve mělo a má zpoždění při rozpoznávání znamení času. Odpovědi byly nejednoznačné. Vypadá to, jakoby v našem složitém a sekularizovaném světě se církev snažila v kroji a s výzbrojí z minulých dob dobýt zpět svoji dřívější roli. Přizpůsobení se novým podmínkám zabere čas. Církev a společnost nemluví stejnou řečí. Užívají různých termínů; mají časově odlehlý styl. Vyskytují se nedorozumění, konflikty, boje.

Výsledkem je obecně špatný pocit, jak ve společnosti, tak v církvi.  Když diktatura zmírala, společnost očekávala od církve mnoho, možná příliš mnoho: morálku a vzdělání, sociální a charitativní podporu, a možná i zprostředkování v ekonomice. Jak očekávání, tak odpovědi se ukázaly jako nereálné a přinesly rozčarování. Církev nebyla schopna reagovat rychle a když žádala pro své činnosti finance, stala se nepopulární.  I po převratu zůstává financování církve nevyřešeno, ať už z vlastních zdrojů nebo odjinud. Stát podporuje její přínosy obecnému blahu. Parlament každoročně rozhoduje o podpoře náboženské aktivity církve; jinými slovy, tato podpora je závislá na politické a ekonomické situaci.  Zákon o restituci bývalého církevního majetku uznává, že budovy by se měly vrátit, pokud jsou určeny pro náboženské, kulturní nebo charitativní účely.

To také znamená, že zákonní vlastníci (diecéze, sdružení, řády) jsou připoutáváni k svému bývalému majetku a svým bývalým aktivitám. A když tyto budovy užívá teď někdo jiný, požadavek na jejich navrácení vyvolává antipatie a polemiky. Mluví se o kulturním boji, jako byl Kulturkampf v Německu v devatenáctém století. Nezbytné opravy těchto zanedbaných budov spolykají velké sumy peněz. Pouze ojediněle dochází k rozhodnutí organizovat život v nových formách a nenechat se determinovat předkomunistickou minulostí.

Většina církve má před očima ideál a realitu předválečného období: mocná a silná církev, vlivná svými institucemi. Byly činěny pokusy budovat takovouto církev. Značný počet lidí se cítil těmito snahami ohrožen. Očekávali církev milosrdenství, usmíření a lásky. Vyvinula se groteskní situace. Církev byla postavena na pranýř jako chamtivá a posedlá majetkem. Zároveň se ale od ní očekává, že bude společnosti zdarma sloužit a že jí vše obětuje.  Církev každopádně sleduje model státní církve. Zkušenosti z nedávné minulosti a s malými křesťanskými skupinami nebyly zhodnoceny. Dostatečně se neprosadil obraz církve vytvořený Druhým vatikánským koncilem, přestože se každý na něj odvolává.

Vypracování a rozvinutí pastoračního plánu bylo zkříženo názorovými rozdíly.  Činnost církevních představitelů se řídí pouze momentálními tlaky a příležitostmi. Po převratu bylo možno doufat v církev otevřenou, schopnou dialogu. Dnes se zdá, že nabyla vrchu obnova autoritativního řízení a ochranářství vůči vlastní instituci. Všude se církev stává rigidnější. V již tak dosti komplikované sociální situaci vyvolává toto chování odcizení a provokující kritiku. Ve společnosti se neozývají pouze antiklerikální hlasy, ale též hlasy církvi nepřátelské.

Církev bojuje na mnoha stranách. S velkými obtížemi získala místo ve sdělovacích prostředcích, ale jen postupně je naplňuje přitažlivým obsahem.  Bojuje o školy všech stupňů. Vznikla Katolická univerzita a další církevní učiliště, vznikly školy i mateřské školky. V celku však představují jen tři procenta školských institucí.

Maďarská církev postupně navazuje vztahy se světovou církví. Přijímá značnou materiální podporu od organizací, diecézí a jednotlivých institucí. Tato pomoc je akceptována bez obtíží a je chápána jako protihodnota za prožité zkušenosti. Potíže v chápání a též uměle vyvolávaná panika vytvářejí mezi lidmi pocit, že se musí chránit před duchovním vlivem .Západu" a před .nebezpečnou" západní teologií. Pro křesťany ze Západu, kteří chtějí maďarské církvi pomoci, jsou to bolestné zkušenosti.

V letech kolem převratu existovaly početné laické iniciativy, ale ty se setkaly s nedůvěrou oficiálních církevních míst. Mnohé rezignovaly a rozpadly se. Laikům je přístupné katechetické vzdělání a teologické kursy. Odhodlání jejich účastníků však ztroskotává na klerikálním postoji, který zde převládá.  Takže zatímco v maďarské církvi existuje mnoho dobře míněného úsilí, nesnadno se prosazuje v rozporné situaci zděděné z komunismu.  Neexistuje žádná krizová strategie pro rychlý pokles počtu kněží, který nestačí vyrovnat slabý nárůst počtu povolání. Přepracovanost s sebou nese nebezpečí pro kněze a jejich zdraví. Je naléhavě nutné zapojit laiky. Stejně životně nezbytné je změnit způsob myšlení a přiblížit představu o církvi směrem k situaci, v níž každý spolupracuje na základě vlastní odpovědnosti a všichni pracují společně jako bratři a sestry.

Církev se postupně otvírá společenské odpovědnosti. V této oblasti je žeň bohatá. Ekonomická a morální situace v zemi činí potřebu sociální a charitativní činnosti církve stále nezbytnější.

Uplynulá léta církve v Maďarsku byla naplněna zápasy a úsilím. Bůh nás učí prostřednictvím historických výzev a událostí. Zpočátku se podařilo upevnit hierarchický řád církve, vytvořit nové instituce a obnovit život náboženských řádů. Církev bojuje o své místo v médiích a ve školství. Je si vědoma mnoha nedokončených úkolů. Ale vždy působí s nadějí na pomoc Pána dějin.

Autor je biskupem a arciopatem maďarské benediktinské kongregace a bývalým sekretářem maďarské biskupské konference. Z Concilia č. 2/1995 přeložil Vladimír Roskovec.