Spor o ordinaci žen v luterství se prohlubuje

V současné polarizaci německého luterství se krystalizačním bodem stává otázka ordinace žen k pastýřské službě v církvi. Spor je podle mého soudu velmi poučný i přes hranice Německa a mimo tematiku ordinace žen. Ukazuje totiž, že teologicky nezvládnutá praxe (ženy jsou ordinovány už od padesátých let) vede ke krizím i po celých desetiletích. Nově objevované souvislosti tohoto problému pak prozrazují zásadní krizi i v oblastech, které s ní bezprostředně nesouvisejí.

Celý proces zavádění ordinace žen měl v sobě odpočátku cosi nepoctivého. Protože luteráni (na rozdíl od předsudků, které o nich mívají katolíci) jsou si vědomi, že na svých synodech nemohou hlasovat o otázkách víry a vyznání, bylo nutno nejprve celou otázku prohlásit za neteologickou, pouze církevně správní. Když se však věc postupně prosadila, bylo konstatováno, že jde o otázku teologickou a kdo s ordinací žen nesouhlasí, je v rozporu s učením evangelické církve.

Rozhovor o této otázce vedl k vytvoření nečekaných koalic od evangelikálů až po tzv. katolizující či spíše lefébvrizující kruhy v zemských církvích a k dříve nepředstavitelným výrokům fundamentalistických evangelikálů o tom, že papež (v této věci) představuje jednu z posledních autorit ještě se opírajících o Bibli. Věc je, jak ukazuje W. Büscher, teologicky skutečně pikantní, protože se zde zemské církve neopírají o sola scriptura, ale fakticky o sensus fidei současného protestantismu - .od kritiky neomylnosti církve docházejí k neomylnosti vlastních církviček". Protože problém ordinace žen je nemyslitelný bez sekulárních vlivů, stala se nově aktuálními i prohlášení z Barmen, popř. Stuttgartské prohlášení o vině (1934, popř. 1945). Prvním teologickým ziskem je nesporně to, že se ukázalo, že stoupenci ordinace žen povětšinou ztratili vůbec pojem zvláštní církevní služby. Odvozujeli někdo legitimaci k církevní službě pouze ze křtu (s amatérským odkazem na Lutherův výrok o tom, že kdo je pokřtěn, je tím .vysvěcen" i na papeže, z něhož Luther ovšem vyvozoval ius reformandi německých knížat), pak tím jen prozrazuje, že už neví, co je ministerium ecclesiasticum. Takovéto stanovisko je asi slučitelné s kalvinismem (což bude jedním z důvodů - vedle ještě silnější snahy, aby se nikdo v církvi neodlišoval od druhých, proč obdobný spor neproběhl v českém evangelictví), nikoli však s luterstvím, které má teologii ministeria (Amt), a protože ospravedlnění zde není tak spiritualizováno jako v jiných protestantských proudech, ale děje se prostřednictvím církevní služby zvěstovatelské a svátostné, je otázka legitimnosti ministeria otázkou fundamentální nejen pro vzdělaného teologa, ale i pro jednoduchého věřícího s jeho zbožností akcentující absoluci. Vedle této fundamentální otázky (ztráta legitimního ministeria, a tím v důsledcích faktická neexistence evangelické církve, jak to zřejmě vidí prof. Slenczka), stojí neméně fundamentální otázka správného výkladu Písma. Podrobuje se církev Písmu, nebo má metody, které jí umožňují si z Písma vyčíst, co se jí právě (ze zcela jiných vlivů) hodí? Pro církev, jejíž nejvyšší autoritou je Písmo, to je zcela zásadní otázka. Vystačíme zde jen s Biblí? Memorandum .Kdo opouští půdu učení platného v evangelické církvi" (datováno Obrácením ap. Pavla 1995, název je narážkou na stanovisko teologické komise EKD) analyzuje mj. i námitky proti platnosti biblických míst, z nichž se tradičně vyvozuje odmítnutí ordinace žen k pastýřské službě (1 K 14,34 a 1 Tm 2,11nn). Zde se obvykle namítá, že jde o slova dobově podmíněná (ve skutečnosti emancipace žen v prvokřesťanské době nikterak nezaostávala za dnešní - až po podnikatelky, kněžky a vojačky), že Ježíš sám bral ve své praxi ohled na společenské poměry (ve skutečnosti byl Ježíšův poměr k ženám netypický, Ježíš měl na rozdíl od soudobých učitelů i učednice, to, že při poslední večeři jsou evidentně přítomni jen muži, je však naopak v rozporu s obvyklou účastí žen a dětí při paschální hostině), že dobově podmíněný je i příkaz o užívání šátku (mlčení žen ve shromáždění je však navíc zdůvodněno příkazem Pánovým a ekumenickou praxí, je to jediné místo, kde Pavel připojil varovná slova o těch, kteří nedojdou uznání), argumentuje se i tím, že ženy byly prvními nositelkami zvěsti o vzkříšení a jinými místy, přičemž se nerozlišuje svědecká služba všech křesťanů od služby pastýřské, idea rovnosti nachází své potvrzení v Gal 3,28 (.Není už rozdílu. . ." - interpretace tohoto, ale i jiných míst předpokládá rozpory v samotném Pavlovi). Někdy se ještě argumentuje i z pozice textové kritiky (porušenost textu v 1 K, třebaže je zřejmé, že porušenost jde na vrub Markiona, kterému také Pavlova slova o mlčících ženách vadila). Zdá se tedy, že autorita Bible je pro odmítnutí ordinace žen oporou dostatečnou, třebaže ne jedinou.

Vedle ztráty smyslu pro ministerium ecclesiasticum a pro autoritu Písma (argumentuje se např. úspěšností služby konkrétních žen či duchovními zážitky povolání ke službě) ukazuje spor o ordinaci žen i znejistění v antropologii. Není jasno o roli muže a ženy. Zdánlivě jde o to umožnit ženám přístup k jakési důstojnosti jim uzavřené, ve skutečnosti je zatím opět jen mužský pohled schopný ocenit ženu, jen když dokáže to, co muž. To mezitím pochopily i feministky, takže i ony nakonec přispěly k vědomí, že ocenění ženy je nutno hledat v tom, co je pro ženu specifické. Ocenění ženy jako ženy a vytvoření odpovídajících ženských služeb v církvi je skutečně úkolem. Samy ordinované si ostatně někdy stěžují, že jsou do ordinace vmanipulovány, protože církev jim nenabízí možnost alternativní služby. Problém ordinace žen není problémem mužské arogance, jsou za ním svědectví osobních tragédií žen, konajících službu, kterou samy vnímají jako problematickou. Ke spáse je nutná víra, a tu většina křesťanů přijala od svých matek. Tato fundamentální skutečnost, skrze niž tu církev ještě je, však nebyla nikdy přiměřeně oceněna. (Negativně diskuze vyjevila, že řada argumentů proti ordinaci žen byla skutečně založena na nedostatku úcty k ženě, zejména pak s katolické strany - srv. pokrok stanoviska Jana Pavla II. proti Pavlu VI.)

Široký konsenzus, který se v dnešní diskuzi vytvořil mezi dříve nesmiřitelnými odpůrci, by byl nemyslitelný bez hlediska ekumenického. Mnozí, kteří jsou v zásadě schopni ordinaci žen akceptovat, odmítají současný stav pro škody, které působí sblížení církví. Ekumenismus není pro luterána jen koníčkem: magnus consensus jako dogmatická základna luterství výslovně podle Augsburského vyznání spočívá ve shodě s Písmem a obecnou (catholica) církví (Biblickým zdůvodněním je paradoxně právě 1 K 14,34).

1. I církevně správní otázka se může stát zcela legitimně otázkou teologickou.

Jakmile totiž luteránští evangelikálové a "lefébvristé" začali zpochybňovat úřad svých duchovních správkyň, začali tím zpochybňovat úřad své církve - ať právem nebo neprávem. I to totiž patří k ministerium ecclesiasticum, že je jediné a nedělitelné, protože vychází z jediného pověření a jediného kněžství Kristova. Není zde nutno hledat "cosi od počátku nepoctivého", stačí konstatovat, že církev musí být v chápání úřadu jednotná - a ztratí-li se tato jednota, musí nastoupit teologický rozhovor. Je ovšem jisté, že exkomunikace "disidentů" je jako argument sice pádná, ale pramálo přesvědčivá.

2. Při úvahách o ordinaci žen je třeba zvážit řadu dílčích otázek, většinou značně komplikovaných a sporných: co je to úřad v církvi?; co duchovně odlišuje ženu a muže?; je žena schopná přijmout církevní úřad?; není to v rozporu s Písmem?; má církev právo měnit starou tradici výhradního svěcení mužů?; byla by tato změna vhodná právě v naší době?; jaký stupeň úřadu a jaké zvláštní úkoly by ženy případně měly přijímat? Ve většině těchto otázek neexistuje nyní v rámci jednotlivých církví úplný souhlas; proto dochází k rozporům. Stojí-li proti sobě dvě tak fanatické a jednostranné ideologie jako je fundamentalismus různých tradicionalistů a evangelikálů a radikální feminismus, který se neumí smířit s odlišností ženského a mužského pohlaví, byl by zázrak, kdyby takové rozpory byly řešeny v klidu a bez bolesti.

3. Není divu, že dochází k tragédiím žen ve službě představených obcí. Tato služba není ani pro muže procházkou v růžovém sadě. Žena navíc musí bojovat s předsudky a odmítáním, její postavení není samozřejmé a zajištěné. Být křesťanským duchovním nyní na mnoha místech Evropy znamená stát uprostřed bouře na kapitánském můstku pomalu se potápějící lodi. Apoštolové, zkušení rybáři, v takové situaci dostatek odvahy neprojevili: .Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!" (Mt 8,25) Jestliže se některá žena nechala ordinovat spíše pod nátlakem ze strany okolí, s vidinou zvýšení osobní prestiže anebo proto, aby se vyrovnala mužům, a nyní cítí, že je sama a vlny ji ohrožují - pak by bylo příliš náročné očekávat, že musí projevit více síly než kdysi Ježíšovi učedníci na Genezaretském jezeře. To ovšem neznamená žádný absolutní argument proti ordinaci žen, spíše poukaz na to, že taková ordinace má svá rizika a že její zavedení přes noc a bez dostatečné přípravy nutně přinese obtíže.

4. Sociologický fakt, že mnozí křesťané dnes víru přejímají od svých matek, není podle mne součástí jakési zvláštní služby žen (i když za to jistě ženám patří ocenění a zásluha). Je mnohem spíše znamením selhání mužské části církve a ztráty mužného rozměru křesťanství. Máme-li se .fundamentalisticky" odvolat na bibli, nemůžeme si nevšimnout, že tam jsou šiřiteli a předavateli víry především mužové. Tak tomu potom bylo ještě dlouho po uzavření biblického kánonu. Příznakem a současně jednou z příčin krize našeho křesťanství je právě ústup mužů z této důležité úlohy. Víra se stává v očích této doby čímsi zženštilým a eunušským, mimosvětským a pasivním, co správný muž odkládá spolu s autíčky a koloběžkou. A podle sociologických výzkumů z Německa se ostatně v poslední době od církve odvrací i mladá generace žen: je to důkaz, že podobná jednostrannost není natrvalo udržitelná. Víra se buď stane také věcí plnokrevných mužů, nebo postupně zanikne. Aby se však opět stala společnou věcí mužů i žen, musí naslouchat hlasu doby lépe, než pouze ve věci svěcení žen, a musí jít do bible hlouběji, než jen pro citáty zdůvodňující tu či onu praxi ordinace. Velice si žen vážím a nechci jejich nezastupitelnou službu hlásání znevažovat. Ale jako muž považuji za své velké štěstí, že mými vzory a učiteli ve víře byli především mravně příkladní a samostatně uvažující mužové. Jsem přesvědčen, že hlas takových lidí nesmí ani při výchově chybět, že muž i v církvi musí vždy stát po boku své ženy. "V Pánu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy," můžeme říci s Pavlem (1 K 11,11).

5. Připadá mi přehnané srovnávat v tomto kontextu dnešní situaci se situací, která vedla k přijetí prohlášení z Barmen. Feminismus bohudík není hitlerismus. Na církev zajisté působí stále nějaké sekulární vlivy, a je nutno na ně reagovat. Je důležitý úkol rozlišování duchů poznat, které z těchto vlivů jsou .znameními času" a které jsou .svody tohoto světa". Řadit automaticky všechny tyto vlivy pouze do jediné z těchto kategorií je nepřípustným zjednodušováním situace. Rozlišení, ke kterému část evangelické církve dospěla v Barmen, bylo nepochybně správné; neznamená to však, že by bylo toto rozhodnutí možno libovolně přenášet na jiné situace v jiném kontextu.

6. Biblická argumentace citovaného memoranda odpůrců ordinace žen se mi nezdá být dostatečná. Připisování porušenosti 1 K Markionovi není zdaleka bezpečně prokazatelné - mnohé textově kritické otázky pavlovských listů vůbec nebyly dodnes uspokojivě vyřešeny. Existence rozporů v samotném Pavlovi naopak není vyloučena: Pavel byl příliš velká osobnost, než aby v sobě žádné rozpory neměl. Velká část jeho teologie je ostatně založena na paradoxech, protimluvech a sporech.

Často mi vrtá hlavou, proč mnoho církví tolik staví na jedné větě Písma, zatímco jiná, stejně důrazná věta o pár řádek dále jako by nebyla. "A tak, bratří moji, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky. Všechno ať se děje slušně a spořádaně." (1 K 14,39n) Kéž by obě strany sporu dočetly až sem!

A nakonec čistě osobní dojem ze situace: jako katolíka mne pramálo naplňuje nadšením, že se papež stává ekumenickým idolem - především evangelikálů a kvazilefébvristů. Nebylo by lépe, kdyby se raději než útočištěm extrémistů stal svorníkem lásky a bratrství, jako tomu bylo za Jana XXIII.?

Jan Spousta