Ze závěrů Společné synody biskupství v SRN

2.3. Podstata a formy obce

2.3.1

V posledním desetiletí se živě diskutovalo o podstatě a významu církevní obce jakož i o různých podobách její realizace. Tyto diskuse a praktické experimenty, které je provázely, nejsou ještě uzavřeny. Jsou však již zřejmé některé základní rysy.

Vedle územně členěných obcí existovaly již nyní osobní obce (cizinci, vysokoškoláci, sídliště aj.). Ty byly církví zřízeny pro společenství křesťanů ve zvláštních životních situacích, se společnými úkoly apod. Mohou být hodnotným doplňkem místních obcí, musí k nim ale zůstat přiřazeny. Nějakou dobu existují mimo to i pokusy se „základními obcemi“ (Basisgemeinden), „integrovanými“ a „otevřenými“ obcemi. Popsat zde všechny tyto různé typy obcí a posoudit jejich teologickou a pastorální problematiku není možné, v této souvislosti postačí to podstatné pro každou křesťanskou obec.

2.3.2

Obec je založena na určitém místě nebo uvnitř určitého okruhu lidí, je spojena a vedena skrze službu úřadu, je společenstvím, povolaným k oslavě Boha a ke službě lidem, těch, kdo v jednotě s celou církví věří v Ježíše Krista a svědčí o spáse, kterou přinesl. Skrze jeden křest (srv. 1 Kor 12,13) a skrze společnou účast na jednom stolu Páně (srv. 1 Kor 10,16n) je jedním tělem v Ježíši Kristu.

V nejširším smyslu se Kristova obec uskutečňuje všude tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu (srv. Mt 18,20). Nejdůležitějšími buňkami obce jsou křesťanská manželství a rodiny, které 2. vatikánský koncil výslovně označuje jako církve rodiny (srv. LG 11). Budování a růstu živé církevní obce slouží ale také rozličné skupiny, kroužky, domácí společenství, základní společenství, místní duchovní společenství jakož i jiná církevní sdružení a spolky. Ty je třeba odlišovat od obce ve vlastním slova smyslu. Ony však pomáhají zakořenění a zdomácnění jednotlivců v obci a v církvi. Proto jim právě dnes přísluší důležitá funkce.

2.3.3.

Obec musí být otevřená směrem dovnitř i navenek. Její shromáždění kolem jednoho stolu Páně a její poslání ke službě lidem patří dohromady.

Členové obce musí přijímat jeden druhého bez ohledu na osobní náklonnosti a zájmy, protože všichni jsou přijati od Boha v Ježíši Kristu. V obci musí být místo pro i pro lidi nepříjemné a jinak smýšlející. Proto když v obci vedle sebe žijí lidé různého původu, zaměření a vzdělání, různých věkových kategorií, zčásti také z různých národů a ras, pak se obec může stát modelem a znamením usmířeného a bratrského lidstva.

K poslání obce podstatně patří její péče o jednotlivce v nesnázích všeho druhu jakož i angažovanost pro mír, spravedlnost a svobodu. Obec nesmí žít vzdálena problémům společnosti, nýbrž je musí přijmout za své. Musí cítit odpovědnost za ty, kteří jsou vytlačeni na okraj společnosti nebo jsou ze společnosti vyloučeni, za psance a za všechny lidi v nouzi. Povinností celé církve a každé jednotlivé obce je především přinášet všem národům nabídku spásy v Ježíši Kristu a zvát je k záchraně ve víře skrze víru v Ježíše Krista. Neboť dějiny spásy dospějí ke svému naplnění a církev splní své poslání teprve tehdy, až bude evangelium hlásáno všem národům (srv. Mk 13,10).

Kvůli tomuto poslání musí obec stále znovu revidovat způsob svého života; to, co se osvědčilo, má udržovat živé, a má být otevřená pro vývoj a nové formy života, v nichž lze víru hlouběji prožívat a přesvědčivým způsobem ji žít.

2.4 Jednotlivec v obci

Uvnitř společného poslání celé obce má každý jednotlivec svůj osobní úkol a odpovědnost. Každého vyvolil Bůh, každý přijal od Ježíše Krista v Duchu svatém svoje dary a svoje poslání (srv. 1 Kor 12,7-11). Obec musí jednotlivci pomáhat rozpoznat a naplnit jeho povolání.

Tak působí jedna služba v mnoha službách. Jednotlivé služby mají různá těžiště. Jedny se bezprostředně vztahují k budování obce, jiné bezprostředně ke službě ve společnosti. Přes to nelze od sebe vzájemně oddělovat bohoslužbu a službu lidem, službu spáse a službu světu; všechny služby jsou bohoslužbou, všechny služby slouží budování obce, každá služba je službou člověku.

Rozmanité dary Ducha mají v bratrské spolupráci všech „budovat“ obec. Abychom se dobrali významu a působnosti, musí mít každá služba svůj volný prostor a svoji samostatnost. Všechny služby ale musí být také vzájemně uspořádány a vzájemně se musí doplňovat. Spolupráce všech služeb je nevyhnutelná nejenom z organizačních důvodů. ale i kvůli poslání obce: ta má být znamením a nástrojem jednoty.

(Pokračování příště)

Ein Beschluss der Gemeinsamen Synode der Bistümer in der Bundesrepublik Deutschland. Heft 10: Die Pastorale Dienste in der Gemeinde. Přeložil O. Bastl.