Tanec a hra – živá znamení víry

Má-li liturgická slavnost oslovit celého člověka, pak k tomu také patří výrazové formy těla. To je pro nás také docela samozřejmé u gest jako je stání, sezení, klečení a chůze. V našem prostředí si však dokážeme jen stěží představit, že by při bohoslužbě obce mohl dostat místo i tanec nebo hra. A přesto to bylo v rané církvi široce rozšířené. Pak ale stará církev stále více vystupovala proti liturgickému tanci především kvůli spojení pohanského kultu a tance. Protože je ale tanec výrazem radosti a ke slavení svátků prostě patří, udržel se přes výslovné zákazy v různých formách až do konce středověku. Jeho pozůstatky najdeme ještě dnes, jako ve „skákavém procesí (Springprozession)“ v Echternachu nebo tanec v sevillské katedrále před slavností Všech svatých. Protože lze tanec popsat jako stylizovaný, rytmicky uspořádaný pohyb, lze k němu i dnes přiřadit slavnostní procesí. Radostí poznamenané bohoslužby, s nimiž se můžeme setkat například při setkáních katolické mládeže, končí často spontánním tancem. Obnovená liturgie např. v Africe se zcela vědomě pokouší začlenit domácí podoby tance. U nás v Rakousku je tanec vyhrazen především pro bohoslužby dětí a mládeže, a to s oficiálním doporučením, obsaženým ve „Směrnicích pro bohoslužby s dětmi“. Tanec se s oblibou používá jako odpověď na čtení, ale také k přípravě darů, přičemž se tanec často spojuje s hrou.

Tanec a hra mohou sloužit jako názorné a aktivační prvky. Mohou připravovat a vysvětlovat hlásání evangelia a také ho prodloužit do všedního dne. To se uznává už dávno přinejmenším pro hru při dětské bohoslužbě, existuje k tomu už téměř nepřehledné množství literatury. Základem pro znovuoživení různých podob tance při křesťanské bohoslužbě je liturgická konstituce, která umožňuje zapojit do liturgie „zvyklosti národů“, které nejsou „nerozlučně spjaty s pověrami a bludy“ (SC 37). Přitom se rozlišují různé formy. Existuje výrazový tanec, ne jako podívaná, nýbrž jako vyjádření děje nebo pocitů, přičemž se obec vnitřně k tanci připojuje. Vhodným místem pro to je akt pokání nebo hlásání evangelia. Tanec může být výrazem modlitby, třeba jako odpověď obce na Boží slovo nebo modlitby a písně, např. k modlitbě Otčenáš. Možný je také kolektivní tanec, který však u nás v nemá v liturgii tradici. Jak ukazují především bohoslužby pro mládež, je většinou spontánní záležitostí. K tomu je vhodné pozdravení pokoje, doba po přijímání nebo po propuštění. Procesí může být příhodným zakončením výrazového tance jako přechod k bohoslužbě slova nebo k eucharistii. Existuje i meditativní tanec, který se zdá vhodný především pro malé skupinky.

Samozřejmě nejde o to, abychom násilím zaváděli formy tance a hry do normální nedělní bohoslužby. Avšak bohoslužebná obec by měla již přemýšlet o tom, jak udělat z liturgie svátek i tělesnými výrazovými prostředky.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 119-120, přeložil Ondřej Bastl.