Promluva evangelického faráře Martina T. Zikmunda

na ekumenickém shromáždění v Ostravě, 27. června 1996

Sestry a bratři, nic menšího než otázka pravdy vždy byla a nadále zůstane ústřední myšlenkou v boji o Husa. Mistra Jana nepochopíme a správně nezhodnotíme, nebudou-li nám blízké, ba vlastní nejvyšší ideály, pro které on žil, zápasil i zemřel. A protože Mistr Jan se ve svém pojetí pravdy nápadně podobá evangelistu Janovi, a tu pravdu, kterou máme poznávat, které máme vydávat svědectví a kterou máme žít, přímo ztotožňuje s osobu našeho Spasitele Ježíše Krista, mám za to, že každému člověku oddanému Kristu musí záležet na tom, aby postava a dílo Jana Husa už nebylo nadále symbolem rozdělení křesťanů, ale zdrojem duchovní posily, obnovy a inspirace pro naše dnešní společné úkoly v českém národě. Nemůžeme si již dovolit luxus rozdělení církve. Odlišné církevní instituce, formy bohoslužeb i způsoby zbožnosti zůstanou zřejmě zachovány i v dohledné budoucnosti. Ale to nemusí být na škodu, pokud opravdu budeme tíhnout k jednotě v podstatných věcech, tj. k jednotě v kristovské pravdě. Pravá katolicita usiluje vždy o jednotu v rozmanitosti, nikoli o uniformitu. Tak to odpovídá i povaze Ducha svatého, který působí různě, nedá se vtěsnat do jednoho jediného způsobu křesťanské existence, a přece vede nutně a vždy k jednotě. Duch vane kam chce a my ho nemůžeme nijak omezovat, ale přitom věříme, že by to nebyl Duch Boží, kdyby nevybízel křesťany k jednomyslnosti. Vždyť u Jana je zaznamenáno zaslíbení Kristovo: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší." (J 16,13) Je to tedy podstatně Duch Kristův, a proto ukazuje k pravdě Kristově, která jediná nás může pevně držet pohromadě a zároveň nás učinit svobodnými a připravenými pro naše vlastní a společné poslání, které je nám v tomto světě svěřeno.

Mnozí evangeličtí křesťané proto velmi vítají zrod ekumenické husovské komise, která vznikla z podnětu papeže Jana Pavla II. při jeho návštěvě Prahy v roce 1990. Věříme, že i pravda o Husovi, o jeho příkladné lásce ke Kristu a bolestné a oddané službě Kristově církvi a Jeho evangeliu pomůže křesťany v českých zemích vnitřně osvobodit a vybavit k odvážné a trnité cestě vytváření zcela nového modelu evangelicko-katolického soužití, které povede až k možnosti společného přijímání těla a krve Kristovy, a tak k sjednocení v nejhlubším slova smyslu. Neboť Spasitel praví nám všem: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život" (J 6,53). Tak i náš ekumenismus bude bezduchý, bezkrevný a v posledku jalový, nebude-li ústit ve společné a pokorné přijímání „chleba života".

Sestry a bratři, protože jsem byl požádán, abych vám v tomto kázání stručně naznačil odkaz Husův pro naší dobu, rád bych se s vámi zamyslel právě nad jeho pojetím pravdy. To bych rozdělil do tří bodů:

I.  Pravda Kristova je nad námi

II. K pravdě Kristově lze dorůstat jen ve vzájemném dialogu uvnitř společenství církve

III.      Pravda Kristova se nevyčerpává jen v orthodoxii, ale zahrnuje také orthopraxi

I.  Pravda Kristova je nad námi

Takto reagoval Hus na ztíženou církevní klatbu a interdikt nad místem jeho pobytu, který vyhlásila papežská kurie v červenci roku 1412: „Já, Jan Hus z Husince, mistr svobodných umění a hotový bakalář svatého bohosloví na vysokém učení pražské univerzity, kněz a kazatel potvrzený při kapli zvané Betlémská, svěřuji toto své odvolání Ježíši Kristu, soudci nejspravedlivějšímu, který spolehlivě zná, obhajuje a soudí, činí zřejmou a odměňuje spravedlivou při každého člověka." Toto odvolání z 18. října téhož roku přibil na vrata Mostecké brány, která vedla k arcibiskupovu dvoru. Tato slova napsal Hus poté, co byl stižen klatbou, když se ozval proti pálení Viklefových knih, poté, co jeho právní zástupce v Římě Jan z Jesenic byl zatčen, poté, co nový papež Jan XXIII. vyhlásil nové odpustky na podporu své války proti Ladislavu Neapolskému a Hus tuto odpustkovou bulu podrobil drtivé kritice. Tato slova napsal Hus poté, co byly popraveni tři Husovi stoupenci, kteří se vzepřeli odpustkovému prodeji a nad Husem byla zpřísněna klatba. Tato slova napsal poté, co se přesvědčil, že církvi Kristově jeho doby panuje nespravedlnost, násilí a tyranie, náboženské tíhnutí lidu je zneužíváno ke světským cílům a evangelium Kristovo je z nejvyšších církevních míst překrucováno a uváděno v nevážnost. Tehdy Hus učinil krok, který dodnes svou smělostí může působit rozpaky, avšak v kontextu Husova zápasu o pravdu je naprosto legitimní a pro pochopení Husova významu centrální. Je to ono .odvolání k Ježíši Kristu soudci nejspravedlivějšímu".  Neboť všichni křesťané, zvláště pak kazatelé, teologové, kněží, biskupové i papež se mají poměřovat normou, která je nad nimi, evangeliem Ježíše Krista, jehož jsou a mají být vždy jen pokorní služebníci a nikoli páni. A zvláště dnes, sestry a bratři, na sklonku 2. tisíciletí křesťanských dějin musí všechny křesťanské větve konečně poznat, uznat a vyznat, že církev učinila mnoho vážných omylů, které neměly za následek jen rozdělení křesťanstva v tomto tisíciletí, ale i odklon velké části původně křesťanského lidu od víry a od církve. Neboť nic neškodí církvi víc, než lenivá sebespokojenost a pohodlné zabarikádování v domnělé „vlastní" pravdě. Ježíš Kristus je přece Pánem církve, a to nejen církve prvotní apoštolské anebo církve oslavené, vítězné, ale i církve přítomné a bojující. I papež, biskupové i my kazatelé budeme jednou souzení jako každý jiný člověk, ba víc než on, protože komu bylo více svěřeno, od toho je i více vyžadováno. Jako apoštol Pavel otevřeně napomenul prvního mezi apoštoly Petra, který se zdráhal stolovat s neobřezanými, a připomenul mu pravdu evangelia, která stojí i nad ním, že totiž Bůh nikomu nestraní, tak se máme i my nebojácně a odpovědně zastávat pravdy ve světě i v církvi, tedy všude, kde je pošlapávána, zrazována či zkreslována - bez ohledu na osoby. Takto máme vydávat svědectví pravdě, i kdyby nám to mělo přinést dočasné těžkosti. Pravda přece zvítězí.  Soudcem světa i církve bude sám Ježíš Kristus, kterého nikdo nebude moci oklamat. Více se sluší poslouchati Boha než lidi. To je první z velkých důrazů našeho českého reformátora. Pravda Kristova je nad námi.

II. K pravdě Kristově lze dorůstat jen ve vzájemném dialogu uvnitř společenství církve.

Poslyšme známé Husovo vyznání: „Na počátku svého studia učinil jsem si zásadou, že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně i radostně přijmu názor odůvodněný lépe." Tento postoj je pro pražského Mistra příznačný. Celým svým životem a dílem vyzýval Hus církev k dialogu a ke společnému hledání pravdy. To konečně dosvědčil i svým riskantním odchodem do Kostnice, neboť nechtěl nic jiného než před koncilními otci obhájit své názory, kvůli nimž na něj byla uvalena klatba, neboť byl přesvědčen, že nebyl pochopen. Ale ovšem pokud by se v něčem mýlil a poznal by to, rád by i na koncilu své mínění v té či oné otázce opravil. Husova touha po společném dialogickém hledání Kristovy pravdy byla tak příznačná, že je vskutku divné, že byl kdy nazýván heretikem.

A proto nejvlastnější rehabilitací Husova procesu nebude jen uznat omyl koncilu v jeho případě, ale nastolit takové vztahy v církvi, aby pravda Kristova byla hájena vždy jen případnými argumenty v atmosféře vzájemné úcty, lásky a společné modlitby a se skutečnou pastýřskou starostí, a nikoli utlumována hořícími hranicemi anebo - což je někdy ještě horší - byrokratickou cestou. Hus sám nepotřebuje být rehabilitován. Jeho bude rehabilitovat soudce nejspravedlivější. Ale církev potřebuje Husa, aby plně rozvinula svou vlastní identitu církve jako communia viatorum, společenství poutníků, společenství těch, kteří jsou teprve na cestě ke království Božímu, a proto potřebují správný směr společně hledat a při nesnadné cestě Kristových svědků si pomáhat a společně se Pánu církve klanět a Jej vzývat.

Zde potřebujeme my evangelíci slyšet i to, co se nám nelibě poslouchá. I to patří k oné pravdě Kristově, která je nad námi a které se musíme pokorně podrobovat. Jan Hus až do své mučednické smrti zůstal katolíkem. Kritizoval zlořády v církvi, zklamán papežstvím odvolal se ke Kristu, ale zůstal v katolické církvi a v jejím rámci usiloval o obnovu. To je nesmírně důležité konstatování. Pozdější reformace, která vyústila v rozdělení církve, způsobila - i když neúmyslně - ztrátu odpovědnosti oddělených křesťanů za celek církve. Místo společné obnovy jedné církve Kristovy došlo - ne bez viny na obou stranách - k vzájemným útokům proti sobě, k náboženským válkám a k utvrzování se v té „své pravdě". Jan Hus žil sice v době papežského rozkolu, ale západní křesťanstvo bylo ještě jednotné. Český reformátor se ještě pokoušel o obnovu celku. Nám evangelíkům se tato touha namnoze vytratila. Rozděleni do svých konfesí, do svých církví a církviček, staráme se každý především o vlastní záležitosti. Tím jsme se kostnickému mučedníku bezděky vzdálili. I pro nás znamená život a dílo Jana Husa velkou výzvu k seberevizi.

III.  Pravda Kristova se nevyčerpává jen v ortodoxii, ale zahrnuje také ortopraxi.

"Protož, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu braň pravdy až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti božie..." K tomu poznamenal Amedeo Molnár: .Husův dnes už slavný výrok zahrnuje jádro všeho jeho myšlení.  Husův pojem pravdy není prvotně předznamenán intelektuální zkoumavostí, jak tomu většinou bývalo u scholastických logiků, nýbrž mravním zaujetím ve vztahu k postavě novozákonního Ježíše." Odvážně se zastávat pravdy a spravedlnosti, pozvednout hlas všude tam, kde se děje bezpráví, odpovědně se přičiňovat o nápravu církve i společnosti, nenechat se zmámit vidinou dobrého bydla či výhodné kariéry, ale poctivě a radostně celým svým životem následovat Krista - to je autentický Husův důraz, který nelze odmyslet od jeho pojetí pravdy. Nepochopíme-li jej, nepochopíme vůbec jeho přínos. Možná toto byl hlavní důvod, proč byl tak dlouho Hus považován za kacíře. Vztáhne-li se na něj šablona pravověří, najde se jistě u Husa výrok, které by scholasticky vyškolený teolog nepodepsal.  A přesto je Husův přínos obrovský. Vrací církev zpět ke Slovu Božímu a ke Kristu samému. A odtud poznává, že pravda Kristova se vskutku nevyčerpává jen ve správném učení, ale týká se celého způsobu křesťanovy existence. Pravdu nelze oddělit od života, od spravedlnosti a od sociálních vztahů (T. Špidlík). To neznamená, že by správné učení nebylo důležité.  To by také neodpovídalo biblickému svědectví. Čisté a zdravé učení má být teology a biskupy skutečně střeženo, ale vždy podle biblického základu, kde nalezneme mnohem širší pojetí křesťanské věrohodnosti než jenom jako souhlas s určitou naukou. Kristova pravda si na člověka činí nárok. Nenechává ho ustrnout ve stojatých vodách. Narušuje jeho klid, probouzí jeho svědomí, komplikuje mu život. Kdyby Jan Hus nebyl zmocněn Kristovou pravdou, zemřel by zřejmě pokojně ve vysokém věku na své posteli. Avšak jako jeho Pánu i jemu byl život násilně ukrácen. Svou statečnou mučednickou smrtí dokonal a stvrdil své celoživotní svědectví pravdě. Husův odkaz tedy rozhodně nenabízí žádná laciná hesla a populistické programy. Dnešní ekumenický návrat k Husovi neznamená nic jiného než návrat ke Kristem přikázané úzké cestě následování.