Problém fundamentalismu v exegezi

Fundamentalismus bude chápán v tomto článku jako zatuhnutí vztahu mezi slovem a jeho smyslem. Co tím myslím? Situace, kdy hovoříme o křesťanství, o milosti, o víře a vycházíme z předpokladu, že přesně víme, co tato slova znamenají, že za nimi máme pevně a trvale formulované definice. To, co prožíváme ve svých dnech i to, co vidíme v životě našich bližních pak dosazujeme do předem hotových vzorců - a na co se soustředíme v této chvíli - do stejných vzorců dosazujeme již i biblické příběhy. Pokusím se tento problém ukázat na dvojím typu výkladu biblického textu.  „Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou prosil:

,Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a je na tom zle: často padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.‚ Ježíš odpověděl: ,Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte mi ho sem!‚ Ježíš mu pohrozil, a zlý duch z něho vyšel; a od té chvíle byl chlapec zdráv. Když byli učedníci s Ježíšem sami, přistoupili k němu a řekli: ,Proč jsme ho nemohli vyhnat my?‚ On jim řekl: ,Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: Přejdi odtud tam, a přejde; a nic vám nebude nemožné.‚" Mt 17, 14 - 21 První typ výkladu se soustředí na pojmy: víra, to slovo přece znám. Je to „důvěra v odpuštění hříchů a naděje života věčného v poslušné oddanosti neviditelnému Bohu, Pánu celého světa i našeho života, který nás se sebou smířil, k vděčnosti si nás zavázal, k pravé lásce osvobodil, k sobě na věky připoutal a tak naše srdce i život proměnil v Ježíši Kristu ukřižovaném, vzkříšeném a oslaveném", praví Základy víry (III/100), věroučný dokument církve čs. husitské. Mohu si tedy vzít tuto definici, nebo jinou, podle denominační příslušnosti, a říci si: o tom mluví list Židům, když zdůrazňuje, že „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme", (11,1); o tom mluví apoštol Pavel, když nás utěšuje, že .jsme ospravedlněni z víry" (Ř 5,1a); o tom mluví evangelia, když dosvědčují, že víra zachraňuje nemocné (Mt 8,10; 9,22.29; 15,28; Mk 5,34;

L 7,9; 8,48; 17,19), navrací zrak slepým (Mk 10,52; L 18,42) přináší odpuštění vin a spásu (Mt 9,2; Mk 2,5; L 5,20; 7,5); a o tom mluví i citovaný text z Matouše: Pán Ježíš vytýká učedníkům, že nemají .důvěru v odpuštění hříchů a naději života věčného v poslušné oddanosti neviditelnému Bohu..." a proto nemohou uzdravit náměsíčného.

Výklad založený na pojmech dělá takto z Božího slova jen jakousi doplňovačku.  Dodáme vysvětlení, co je to víra, hřích, milost, a vše je jasné. Na příbězích pak už můžeme jen ilustrovat, jak naše doplňovačka „funguje": až budou učedníci, a tedy i my, mít „důvěru v odpuštění hříchů a naději života věčného v poslušné oddanosti neviditelnému Bohu..." budou moci uzdravit náměsíčného.

Takové fundamentalistické zjednodušení není ovšem jen problémem jazyka a nezmizí, když se staré definice pokusíme vyjádřit novým způsobem. Je to problém způsobu myšlení. Chceme-li na příbězích své „svaté" pojmy jen ilustrovat, chápeme je jako poslední garanty Božího jednání s námi. Boží pravda se vtěluje ve ,svatá slova‚. Často slýchám, že v Písmu nacházíme .stejnou pravdu vyjádřenou různými způsoby". Tato „stejná pravda" si je jistá svým obsahem, nemění se, protože se neděje. Když jsem zasvěcena do tajemství pojmů, pak vlastně už jednou pro vždy vím, co mám v životě dělat. Vím, co je to věřit, vím, co je to přijímat milost, atd. a problém je jen v tom, že to, co dobře znám, nedělám. „Svaté pojmy" mají magickou moc. A v posledku, ani Písmo na ní nic nezmění. Tu magickou moc jim ovšem dává společenství, které je přijímá s neotřesitelnou autoritou jako prostředek spásy.

Písmo ve fundamentalismu založeném na pojmech má jen tu roli, že ony pojmy dosvědčuje - v Písmu se vyskytují. Fundamentalismus tvrdící, že mezi slovem a jeho smyslem stojí betonově pevný vztah, totiž netvoří, jak se tváří, jádro ortodoxie, ale stojí u zrodu herezí. V dějinách tyto definice nedovolovaly zvěstovanému Ježíšovi být skutečně člověkem, a když to nedovolovaly jemu, nedovolují to ani nám. Exegeze‚ založená na definicích chtěla ochránit své „svato" před dvojznačnostmi života člověka a před proměnami dějin. Dodnes se snaží „dávat odpovědi" na to, kdo je to Bůh, kdo je to člověk, kde vzal svět svůj počátek a jak to s ním dopadne na konci, co to znamená věřit. Těch, kdo si kladou otázky tohoto typu, ubývá. Nejen slova ztrácejí svou moc, ale celé schéma tlačící křesťanství do formy: otázka - odpověď: „Proč mám dojem, že můj život nemá smysl?" - „Protože nevěříš." - „Co to znamená věřit?" atd. Svědkové Jehovovi mají tato schémata mistrně zvládnutá. Ale dokonce i věčné vysvětlování Božího slova - „co říká do mé situace a do tvé" se zdá být málo, pokud se to slovo neděje, pokud nemění životy těch, kdo je hlásají a těch, kdo jsou jejich hlásáním uzdravováni.

Vraťme se k úvodnímu biblickému příběhu o tom, jak učedníci nemohli uzdravit náměsíčného a pokusme se o druhý typ exegeze, který je založený na příbězích a vztazích. Zde se pravda, která se děje, nedá zredukovat na pojmy. Příběh nemohu plně nahradit vysvětlením, co se „ve skutečnosti" stalo. V našem evangelijním čtení je skutečností zoufalý otec, který má nemocného syna tak, že padá do ohně a do vody a hrozí mu, že se zabije.  Mít podíl na jeho zkušenosti znamená porozumět. Skutečností je slabá víra učedníků. Ale nepodává se zde výčet, co té slabé víře chybí. Učedníci prostě nestačí na to, aby účinně pomohli, i když není pochyb, že pomoci chtěli.  Lukášovo evangelium, které většinu příběhu vynechá, dokonce klade učedníkům do úst prosbu: „Dej nám více víry!" a Ježíš odpovídá: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ,Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‚, a ona by vás poslechla." (L 17,5.6).  K porozumění patří i prožití bezmoci učedníků a jejich překvapení nad tím, že po nich Ježíš chce něco, co prostě nedokáží. A pak je tady Ježíš, který pomůže, i když (a možná právě proto, že) sám je na cestě do Jeruzaléma, na kříž a ke zmrtvýchvstání, Ježíš, nepochopený a nepřijatý cele ani těmi, které si vybral za učedníky. Chápu Ježíšův hněv tam, kde se setkávám s vyčpělým náboženstvím, nebo s „aleluja" bez bolesti - nebo s bolestí bez podání pomocné ruky? V následujících verších se Ježíš už podruhé s učedníky sděluje o to, že „bude vydán do rukou lidí", ale ne k tomu, aby ty ruce pomáhaly, ale aby zabíjely. A učedníci ještě nejsou schopni být znamením Království Božího (Mt 11, 2-6) na jeho místě. Ježíš ví, že odchází a vidí lidskou chatrnost a nestálost i u nejbližších. V Lukášově evangeliu se dokonce ptá: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?" (18,8).  Jako by se ptal: Proč nedokážete věřit? Ale co to je, věřit, neříká. Říká, jak se to pozná - ale opět, co si počít s jeho podobenstvím o přenášení hor (Mt 17,20)? Dá se vůbec víra zkrátit na vysvětlení, které když pochopíme, bude vše v pořádku?

A tak je tady příběh, o němž se můžeme dozvědět, co asi znamenal pro ty, kdo jej zapsali a můžeme se snažit do něj vstoupit, prožít kousek ze života postav, které v něm vystupují, a skrze to snad hlouběji kousek ze svého života. „Svatá slova" tady nehrají první housle. Je lépe, když se nám nepodaří vysvětlit to, co prožíváme, než když neprožíváme to, o čem mluvíme.  Tento druhý typ exegeze, jak již bylo řečeno, stojí na příbězích a na vztazích. V nezredukované podobě k němu proto patří modlitba, abychom místo „křesťanských idejí" v sobě i na sobě směli nést svaté jednání, o němž Písmo svědčí.

Tyto dva typy exegeze nejsou jediné. A jejich popis jistě nebyl dostatečně podrobný a přesný. Otázkou nebylo, jak „správně" postavit exegezi, ale jak se bránit fundamentalismu, který porozumění Božímu slovu stojí v cestě.  A když už jsem se pokoušela označit způsoby, kterým se vyhnout, aby se z nás nestávali „ideologové" křesťanské zvěsti, považovala jsem za důležité, načrtnout alespoň jeden, který vidím jako nosný.

Redakce nebyla zcela jednotná v posouzení, zda tento článek zveřejnit.

Prosí proto o vaše vyjádření a případné repliky.