Jste zde

Na cestě k teologii života

Poznámky ke knize M. Wörthera, Als ich noch älter war, Durch Dogmen das Leben entdecken, Würzburg 1996, 136s.

Wörtherovu knížku lze číst jako Augustinova Vyznání multimediální epochy, s tím rozdílem ovšem, že autorovo obrácení se stalo v rámci křesťanství.  V prvním oddíle knihy autor popisuje svou výchozí pozici, kterou vidí jako jakousi patologickou formu katolicismu. O patologii v rámci katolického křesťanství jsem již psal v batolecím věku Getseman na základě Rahnerovy Pastorální teologie, důrazy, které klade W., lze shrnout do příslovečného „život je jinde". W. sám shrnuje tuto patologii do pěti .pojmových komplexů nebo stylů myšlení": dualistické myšlení, tabuizující, platonské, hluboké a elitářské myšlení. Dualismem míní svou ministrantskou zkušenost bezbožného světa a světa církve, v rámci církve rozdělení na klérus a laiky, a konečně dualismus v antropologii. Přitom je poměrně překvapivé, že tuto zkušenost dítěte z katolického „milieu" má člověk, který se narodil r.  1955 (!). Tabuizující myšlení vztahuje na zakázané otázky a zakázané pocity.  Platonismem míní obraz světa, kde je jasný řád, důležité věci jsou věčné a neměnné a co je živé, to není důležité, pokud to není dokonce nebezpečné.  „Hluboké myšlení‚ je poněkud zavádějící označení pro abstraktnost, která se vyhýbá empirii. Jde o hluboký sestup do pojmů, nikoli do tajemství skutečnosti.  Jakákoliv realita je v tomto světě oddiskutovatelná a zahalitelná do svatých slov, kterým nic neodpovídá v realitě života. Elitářské myšlení je perverzí myšlenky vyvolení, vyznačuje se diskrepancí mezi představami o sobě a svým skutečným bytím (týká se jednotlivců i skupin), kdy se snoubí jakési elitní nadlidství s hlubokou vnitřní nejistotou. Čím je kdo konformnější, tím může v rámci této elity zaujímat ještě elitnější postavení.  „Intelektualismus a obranný postoj, vyvyšování pojmového a znehodnocování emocionálního, arogance navenek a nenávist k sobě uvnitř, nadřazenost v teorii a praktická neschopnost tvořily matrici, v níž jsem byl uvězněn." Elitářství se sráží s realitou, proto k němu patří ideologie, že jsem obětí.  Dokonalé odvrácení kontaktu s realitou je dnes sotva možné, snad jen v teologickém semináři nebo ve vyšších patrech církevní byrokracie, nebo také uzamčením se v nedobytné faře, proto je toto milieu neudržitelné. (Vedle katolického prostředí k němu u W. zřejmě patřilo i maloburžoazní rodinné zázemí a intelektuální svět německého idealismu - tak soudím z toho, že tyto tendence ohrožují i lidi, kteří nepocházejí z katolického milieu, které se u nás už sotva kde v plnosti vyskytuje). Život vpadl i do „zmeškaného života" W., skrze umění, které milieu toleruje, později skrze umění vůbec. Po náboženství mimo život následuje v druhém oddílu život bez náboženství, třebaže W. nikdy víru neztratil a asi dále žil v maloměšťáckých ctnostech.  Šlo spíše o jakousi fascinaci světem moderních médií, zvláště Dylanovou hudbou a texty a filmovým uměním. Byl to však obrat k subjektivitě, citu, zkušenosti, vyrovnávání s realitou místo analýzy, ke spontánnosti, ke smyslu pro změnu, vývoj, hodnotu okamžiku.

Dogmatický základ z křesťanské výchovy však pomohl W. objevit, že i tento život bez náboženství má svá dogmata, své normy atd. Na rozdíl od dogmat, jak je poznal v dětství, však dogmata života umožňovala porozumět životu, orientovat se ve světě, objevovat nové věci. Při studiu fundamentální teologie poznal, že i křesťanská dogmata, pokud se nezneužívají ideologicky, mají tento vztah k životu. Třetí oddíl knížky je proto pokusem o syntézu obou předchozích oddílů - jde o to překonat alternativu zbožnost nebo život a žít život, otevíraný dogmaty církve. Dogmata jsou klíče k životu a W. měl to štěstí, že to poznal, a nemusel se spokojit s teologií, která byla buď bez života, nebo si život vypůjčovala z psychologie a sociologie. Vlivem četby Whiteheada poznal, že dogmata uchovávají individuální a současně obecně platnou zkušenost, že sice mají tendenci ke strnulosti, ale současně obsahují trhavou nálož, která se v lidském životě projeví tím, čemu se klasicky říká obrácení. V dalším textu autor osvětluje vztah dogmat ke zkušenosti.  Platonik ve mně se ovšem ptá, zda právě tohle nebyla funkce Platónových idejí, osvětlovat svět, orientovat v něm, pomoci k objevování toho, pro co jsme jinak slepí. Nedá se však nic dělat, platonismus je v současnosti ještě plausibilní označení pro jistou patologickou stránku v křesťanské zbožnosti, takže budiž. Na pojmech Bůh, stvoření, Ježíš Kristus pak W. ukazuje, jak vykládají člověka a svět. W. prožívá svou konverzi do jisté míry jako .od Platóna k Aristotelovi, od Augustina k Tomášovi", proti čemuž nelze nic namítat, pokud jsme pochopili, že druhý ve dvojicích není protikladem prvního, ale jeho korekcí. V důsledku tohoto obrácení mají svůj vlastní smysl i skutečnosti tohoto světa, pravý čas (kairos) a pravé místo. O smysl pro tyto věci jde i ve výchově, jejíž koncept se autor snaží načrtnout v předposledním oddíle. Dalším cílem výchovy je schopnost blízkosti i distance ve vztahu k lidem a světu, vytvoření smyslu pro dimenzi tajemství, nevyčerpatelnost a komplexnost rozporné skutečnosti (na základě jejich odrazu v Písmu a pluralitní tradici církve), odvaha k empirii a k převzetí zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Knížka končí komentovaným seznamem literatury, která autora ovlivnila, s uvedením jeho vlastních prací o Chestertonovi, computerech a sdělovacích prostředcích (autor je referentem pro mediální pedagogiku v Mnichově).

O subverzi mechanistického myšlení do církve a potřebě najít pojmový aparát, který by umožňoval mluvit o životě, jsme v Getsemanech již psali, informovali jsme o filosofické snaze Z. Kratochvíla navázat na Hérakleita a střední platonismus. Otázkou života se počátkem šedesátých let zabýval i Karel Vrána v Římě, jeho práce k tématu však nejsou v češtině většinou přístupné. Vrána sám se zabýval i pokusy fenomenologů o postihnutí života.  W. upozorňuje na Whiteada, jímž se pokud vím, u nás zabýval P. Macek.  Teologie života tedy pomalu zraje. Velice nutně ji potřebujeme, protože naše potíže s reálným životem znevěrohodňují i naše křesťanské svědectví.  Lidé cítí, že se bojíme všeho, co jsme nerozhodli, nenaplánovali, neřídíme, že sice mluvíme o pravdě, lásce a životě, ale když se s nimi setkáme - v realitě, ne ve světě pojmů! - nevíme si s nimi rady. Před alternativu ,církev nebo život‚ však člověka v misii nesmíme stavět.