Jste zde

Výchova k dospělosti - příprava na svátost biřmování

autor: 

2.  O svátostech

Svátosti jsou viditelná znamení neviditelné skutečnosti, reality setkání člověka s Bohem. Ne každé setkání je nutno doprovodit takovým verifikujícím znamením. Katolík však pokládá za milost, smí-li věřit, že při zvlášť kritických rozhodnutích své lidské existence není sám, ale s bližními v církvi a s Kristem v Duchu svatém. Smíme doufat ve zvláštní příslib Boží spoluúčasti.  Proto také účinnost svátostí nezávisí na přesnosti a dokonalosti rituálního aktu, ale na poctivosti víry toho, kdo svátost přijímá, na poctivosti a zralosti jeho úmyslu.

Kvalifikované svědectví

Svátost není nic magického. Prostě dosvědčí a stvrdí s plnou odpovědností (nebo učiní skutečností směrodatnou pro „nebe i zem"), že ta a ta skutečnost je nadále skutečností dějin spásy.

Pro pravdivý akt je výhodné mít takové kvalifikované svědectví o realitě.  Na druhé straně se takový čin obrátí možná i proti tomu, kdo přijímá svátost lehkomyslně, bez přípravy, bez toho, že by nějaké rozhodnutí vůbec udělal. Jsou lidé, kteří jdou k biřmování jenom proto, že tak v určitém věku přicházel jejich dědeček a strýcové a neslušelo by se vybočovat z řady.  Sami tou svátostí nemají co říci ani sobě, ani církvi, ani Kristu. Svátost totiž stvrzuje před tváří Boží, že to, oč tímto svátostným znamením žádáme nebo prosíme, je Pánem dějin vskutku s vážností přijato a „učiněno tělem". Kdo v této souvislosti nežádá nic, je pouze nesen rituálem, sám jen tupě přináší svou vnitřní prázdnotu, ten se vrací domů pochopitelně zase prázdný.  Druhou stranou téže mince je i událost právě opačného smyslu: Někdo např. touží být dospělým a odpovědným křesťanem, ale zdá se mu (spíše právem), že na to nemá dost sil. Díky svátosti se taková odvážná tužba už začala realizovat. Nikoli kouzlem, nikoli bleskem z nebe, ale jako skutečnost eschatologická.

Sedm svátostí

Neměli bychom si myslet (ani se tak tvářit), že by se Bůh nemohl s člověkem setkávat, jednat, proměňovat, oživovat jinak, než právě jen těmi sedmi svátostnými formami, o kterých učí tridentský sněm jako o právě sedmi: křtem, biřmováním, smířením, pomazáním nemocných, ordinací, manželstvím a svátostí těla a krve Páně. I katolická věrouka zná víc autentizovaných legitimních způsobů komunikace mezi člověkem a Bohem a jejich vzájemného sdílení se než právě těchto sedm svátostí. Nicméně živá tradice, probíhající staletími a tisíciletími, vyústila na západě nakonec právě do těchto sedmi znamení fundamentálních rozhodnutí, zásadně modifikujících křesťanovu existenci.

Jsou to také naše znamení druhým lidem. Znamení, že člověk se ve víře rozhodl a chce jednat, že chce právě v těch konkrétních vážných rozhodnutích s Bohem úzce spolupracovat. Že člověk do tohoto úsilí o překonání dává vše, co má, s nadějí být Bohem ještě umocněn.

Milost

Jsou to viditelná znamení něčeho neviditelného, ale velmi žádaného, velmi touženého: tvůrčí boží lásky. Tou láskou se nerozumí jakési citové nebo dokonce kašírované výlevy, ale právě to, co je podstatou každé skutečné lásky: proexistence, milostné bytí pro druhého. Že jedna bytost - ta milující - tu není pro sebe samu, ale pro tu druhou bytost, pro tu milovanou; a že oba póly tohoto láskyplného vztahu jsou současně pólem aktivním i pasivním, darujícím i obdarovávaným.

2.1  Smysl svátostného aktu

Znamení a jejich rozpoznání

Proč vlastně používá církev znamení? Je to jistě dáno historickými kořeny křesťanských tradic: Izrael jako člen velké semitské rodiny totiž chápal čas jakožto zrání směrem k plnosti bytí, nikoliv jakožto sled stejně dlouhých okamžiků - vteřin, minut nebo jakkoli jmenovaných časových jednotek. Čas pro Semitu znamená prostor pro zrání, lineárně nebo i zlomově se odvíjející dění od „početí" po „smrt". Jednotlivé události, které sloužily jako časové kóty, vyznačovaly zároveň stupeň zrání. Měly proto vzájemně různý, nestejný význam. Znamení pak nejen připomínalo danou věc, ale naznačovalo i stupeň dozrání.

Víte, že bible zná a velice často používá rčení: „když se naplnil čas". Právě když uzrála doba, řekli bychom my, nebo když už uzrála určitá situace, pak „nábí" rozpoznal v určitém seskupení událostí nějaké znamení. To neznamená, že takové seskupení bylo nutně nadpřirozeného původu, zdaleka ne všechna důležitá znamení byla zázračná. Důležitá je právě ta správně rozpoznaná zralost.

Proroku je dáno správně rozpoznat takové znamení (např. znamení doby), odhaluje mu stupeň zralosti doby pro určité rozhodnutí, pro určitý čin, aby se mohlo na základě toho také rozpoznat, kam věc směřuje. Není při tom rozhodující, zda takový prorok bystře extrapoloval přítomné a minulé a byl tedy jakýmsi geniálním prognostikem, anebo mu jeho poselství bylo „zjeveno" jakkoli jinak. Rozhodující bylo, že boží lid mohl pak správně zareagovat - správně směrem ke svému zachránění nebo naplnění, „ke spáse". V tomto hlubším smyslu je rozpoznaným znamením i svátost.

Vyjadřuje vůli člověka i boží

Svátost je vždycky božím darem, od nás nijak nezaslouženým, není to vysvědčení, že jsme už dobří. Na druhé straně přijímá svátost člověk, který ke stavu, který je svátostí naznačován, nějakým způsobem dozrál, anebo aspoň touží, aby se v té věci už vhodně zralým stal. A aby jeho rozhodnutí bylo bráno naprosto vážně jeho vlastním já i jeho bližními.

Eschatologické „už - ještě ne"

Svátost jako boholidské dění je vždy také znamením neviditelné milosti. Milost je svou podstatou nejen zážitkem, ale také příslibem, a proto je výzvou k trpělivosti. Právě ty pro budoucnost nejdůležitější boží dary jsou vesměs skutečnostmi eschatologickými. O eschatologické skutečnosti říkáme vždycky právem ono: „zcela jistě už, přesto ještě ne zcela". Takové skutečnosti mají svůj vlastní čas, nezávislý na tomto světě. Do našich dějin se svými důsledky „prolamují" podobně, jako to zažili svědkové setkání se vzkříšeným Pánem: nevypočitatelně, nemanipulovatelně. Také oni prožili cosi, co jiným zůstalo nepřístupné, co zpřítomní právě jen fungující víra.  Proto svět neschopný víry docela bezelstně tvrdí, že taková skutečnost ani nenastala. Tak třeba Mariin chvalozpěv Magnifikat oslavuje Hospodina za něco, co v historii jejího života ovšem nastalo i nenastalo: vyvýšení pokorných ani potrestání pyšných nemohla zaznamenat historie, Maria umřela jaksi mnohem dřív, než se takový vesmírně významný div mohl prosadit i do dějin světa. A přece to bylo skutečností už tenkrát, už od prvního okamžiku jejího souhlasu.

Eschaton znamená už nesporné naplnění v konečné fázi, ale toto naplnění je v naší současnosti zachytitelné jen vírou a nadějí. Maria „slyší" mluvit Boha. „Vidí"‚ Boha. Podobně se my „setkáváme s Kristem" v eucharistii, „smiřujeme se" s Bohem a s církví, jsme „spolehlivou" (věrnou) oporou svému manželskému partneru, ačkoliv je společná historie těch dvou teprve na začátku, ačkoliv se teprve otevírá tato kniha velkého dramatu dvou lásek sotva narozených.

Podobně jsme také dospěle odpovědní za církev i za svět: už neodvolatelně, ale s tou skutečností nás nespojuje zatím žádná jiná jistota než tenké vlákno jistoty víry a naděje. Díky tomu vlásku se pak jednou stane slovo tělem a zůstane přebývat mezi námi.

A tak říkáme-li, že ve svátosti jde o znamení neviditelné milosti, rozumějme tomu jako výzvě k trpělivosti. A jako povzbuzení k víře, která přenese strom i s kořeny, která vytrhne moruši, jak se to říká v evangeliu a zasadí ji úspěšně jinde.

Takovou a právě odvážnou, ale nikoli lehkověrnou vírou se přibližuje eschaton na dosah naší ruky. Skrze tuto víru se království boží vlamuje do našeho času, do našeho letopočtu, do naší všední současnosti.

Znamení účinná

Svátosti jsou znamení a účinná znamení. Nejen naznačují, ale už se také po svém uplatňují. Je zde totiž při díle vše, co vytváří svět: Bůh i člověk, příroda i milost, tvůrčí fantazie, vůle i hmota. Jakoby tisíce drobných úsilí, tendencí a sil našlo konečně společné ohnisko a v tomto ohnisku dozraje v čin. Je to čin boží i lidský, lidský i boží; je to čin pravdivý a mocný, jak o něm prorokuje Janův Ježíš.

Ovoce víry

I svátost, kterou chcete přijmout vy, záleží nemálo na tom, co od ní očekáváte.  Samozřejmě, že člověk nikdy na začátku není dost moudrý, aby si uměl přát nebo toužit vše, co se milostí Boží nabízí. Bůh naštěstí není malicherný, aby to, co ještě neumíme doufat, nám později upřel. Vzpomeňme si, jaká slova uznání měl náš Pán pro ubohý šesták, který vhazovala vdova do chrámové pokladnice.

Ex opere operato Christi

Možná je vám už trochu divné, že se tu pořád zdůrazňuje jen vliv víry toho, kdo svátost přijímá. Na udělujícím (biskupovi, knězi, manželském partnerovi nebo křtiteli) snad efekt svátosti nezáleží?  Historie církve zná přece nesčetné případy nehodnosti rozdělovatelů svátostí.  Každému je jistě známý středověk, např. doba Husova; ale nejen středověk, i starověk a novověk má svou galerii ostudných církevních činitelů.  V každé době se proto také našli radikálové namítající, že ten, kdo mne zpovídá, nebo kdo přijímá slib mé manželské věrnosti, nebo kdo mne uvádí do církve Kristovy křtem, neměl by sám být horší než já, který o svátost prosím. Jistě že by ten, kdo reprezentuje církev, neměl být horší než kdokoli jiný, tedy i ten, kdo o přijetí svátosti prosí. Jenže samotná podstata věci přece vůbec nezávisí na tom člověku, který zde funguje jako znamení přítomnosti Krista a svátost tedy uděluje.

Kristus je de facto i de iure tím, kdo svátostné milosti uděluje. Kristus je ten, jehož osobní kvalita rozhodne o míře i formě konkrétního obdarování skrze událost svátosti.

Kněz nebo biskup při svátosti representují vlastně církev, jsou totiž ordinováni k tomu, aby zastupovali boží lid jako celek při podobných vrcholně důležitých situacích jednotlivých křesťanů. Jinak řečeno: je sice ostudou církve, má-li nehodné reprezentanty, které si k reprezentaci sama vyvolila.  Naštěstí však tím netrpí věc sama, trpí jen hodnověrnost, image takové církve. Reprezentující člověk v těchto případech nerozděluje sebe, nedává křtěnému ze své milosti.

Kněz nebo biskup zde reprezentuje a přisluhuje. Je jistě milé, je-li takový člověk i mravně bezúhonný; ale mohli bychom se také spolu se svatým Basilem ptát, jestli takový v přísném smyslu slova „hodný" člověk vůbec existuje: před hořícím keřem se musel zout i sám Mojžíš... Církev je nejen hlasatelkou, je i vyznávající, a to nejen slovem, ale i příkladem jednotlivců i celými svými dějinami. Ráda třeba připomíná výrok: „Kdo vás slyší, ...  kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá". Toto logion zakládá nejen právo na úctu, ale také odpovědnost za reprezentaci. Buďme však korektní: Církev je nejen zastupována hierarchií, církev je tam také přítomna přímo v přijímajícím. Církev je tedy nejen taková, jací jsou její kněží a biskupové, ale také taková, jací jsme my svátost přijímající. Proto Tridentský koncil tyto spekulativní spory o vliv osobních kvalit udělujícího ukončil učením, že svátost čerpá svou účinnost ex opere operato, ze skutku, činu samého (ovšem Kristem učiněného), nikoli z kvality udělujícího asistenta.

Magie

Učení má ovšem i svůj neméně sympatický rub: svátost není magií. Žádný člověk, ani kněz, ani biskup včetně biskupa římského (papeže) nemůže svou mocí nějaké znamení (např. omytí vodou) změnit v milostivou událost (křtu). Spásu ani milost nelze na Bohu žádnou magií vymámit, uděluje ji jen svrchovaně svobodná boží láska.

2.2  Smysl jednotlivých svátostí

Rozhodnutí: pro životní styl

Jestliže se člověk rozhodne, že nepůjde životem sám za sebou, ale ani za modloslužebnými hvězdami moci, síly, peněz, sexu, drog, náhody, že chce následovat raději ty, kteří se už svou zralou lidskostí osvědčili; když se navíc rozhodne, že nepůjde za svou budoucností ani s Mohamedem ani s Buddhou, se zasvěcenci Tao ani s gnostiky New Age, ale právě s tím Kristem, o jehož životním stylu svědčí Nový zákon, stává se potenciálním křesťanem. Vnějším i hluboce vnitřním znamením tohoto rozhodnutí být křesťanem, tedy vzít za svůj životní styl právě evangelium Krista Ježíše, je křest.

Pro dospělost

Dnes ovšem přijímá většina křesťanů toto znamení už jako malé děti. Víru křtěnce, jeho rozhodování pak zastupují jejich rodiče a kmotři. Tím spíš se proto musí každý jednou ve své dospělosti svobodně a plnoprávně vyrovnat s touto realitou, přijmout ji či odmítnout. Snad právě to hrálo svou roli při oddělení ritu biřmování od křestního ritu.

Západní křesťanství - ať katolické nebo evangelické - vidí v události biřmování resp. konfirmace slavnost křesťanské dospělosti. Je to znamením sobě i druhým, že přijímáme roli dospělých, tedy žít v odpovědnosti a tvořivosti nejen ve vlastním zájmu, ale také v zájmu těch druhých.  Vnějším znamením bývá v katolictví svátost dospělosti, v evangelictví slavnost konfirmace.

Pro typ služby

Všichni, kdo se dospěle rozhodli přijmout své křesťanství vážně, museli dříve nebo později řešit další dilema: Ježíš totiž o sobě se vší vážností tvrdí, že „Nepřišel jsem, aby mi bylo slouženo, ale abych sloužil." Dilema křesťana není v tom, zda smí nesloužit ten, kdo se kdysi rozhodl následovat Krista.  Nelze následovat Krista a nepřijmout přitom i jeho služebný postoj, jeho kenosis. Problém je v tom, jak radikálně a jak totálně se taková služba bude realisovat. A tak jsou mezi křesťany tací, kteří věří, že smyslem jejich konkrétního života je právě jen služba společenství církve; takový křesťan nabídne Pánově obci své služby. Přijme-li církev takovou nabídku, vyjádří to pro obě strany důležitým aktem - svátostí kněžského svěcení.  Podobně chce-li člověk sloužit společenství ve tvaru rodiny a Kristu jakoby vtělenému v jednom konkrétním, časově vymezeném člověku, svém budoucím, celoživotním partnerovi, přichází k téže církvi; v tomto společenství, možná i společenství plném Krista, zveřejní své rozhodnutí a zahájí toto společenství s jedním jediným člověkem; této svátosti říkáme manželství.

Pro změnu smýšlení

Je jenom důsledkem postupného dozrávání, že někdy křesťan konečně porozumí, že je potřeba opravdu změnit smýšlení. Jakoby najednou „ožila" slova evangelia, která tolikrát Ježíš opakoval: změňte se. Jako by se konečně stala Božím slovem (které je živé, vyzývá, naléhá, slibuje). Jindy k tomu dojde tak, že se boží království stane jakoby konkrétnějším, jako by zablesklo, jako kdyby se na chvilku otevřelo i na naší osobní „hoře proměnění".  Takové rozhodnutí radikálně se změnit zakládá podstatu svátosti smíření.  Jejím smyslem je vyjádřit vůli znovu zamířit svůj život, své úsilí k témuž cíli, ke kterému míří moji věřící přátelé, církev, vzkříšený Kristus - opět přímo k Bohu. Toto míření společně, míření do společného úběžníku za přímé asistence Krista je právě s-míření.

Proexistence na Ježíšovu památku

Krista Ježíše chtěl už kdysi potkat leckdo, od zvědavců po zapřisáhlé odpůrce.  Jsou ovšem i ti, kteří s ním prostě chtějí být, co možná nejdéle, co možná nejčastěji. Tak je člověk přítomen jen svým bližním jako bližním.  Mnozí také Krista dovedou chválit a dovedou lecos hezkého pro jeho oslavu vynalézat. Přesto jsou i tací, kteří vzali vážně, co si přál sám Ježíš, aby se na jeho památku v tom smyslu dělo: tenkrát při posledním stolování s nejbližšími si přál, aby se jeho památka děla ve společenství bratří vzájemnou službou.

Ne každý dokáže pochopit, oč tam Ježíšovi šlo, jinak by nestavěli chrámy a církevní paláce. Kdo však pochopit může, pochop: Takový učedník Krista evangelií vzdává své osobní díky Bohu zásadně skrze Krista, s ním a v něm, a to skrze Krista přítomného podle jeho slibu uprostřed společenství víry, naděje a lásky.

Tomuto díkůvzdání skrze ostatní a pro ostatní říkáme eucharistie. Je to svátost Těla a Krve Páně, protože obojí hraje při sjednocování společenství a díkuvzdání Otci podstatnou roli: připomíná moc Ježíšovy bezmoci, Ježíšovo slavné sebevydání až k ukřižování, a připomíná i radost z faktu, že právě takový Ježíš byl Otcem přijat a proměněn ve Vzkříšeného.  Je to tedy nejen svátost lidské velikosti a lidského zmaru, ale také svátost vtělení a zároveň vrcholné tajemství křesťanského soužití. Je to svátost všestranného přijímání: slaví se zde ,jsem přijat‚ i ,přijímám tě‚, zní tu dík i touha, slaví se milost učiněná tělem, slaví se prolomení mezilidského odcizení i překonání bariér mezi božím a lidským.

Všechny tyto skutečnosti jsou skutečnostmi eschatologickými: Už neodvolatelně platí, už působí, ale zároveň teprve zrají. Svatý Pavel to vysvětluje na obraze dědice, který je zatím nedospělý: než dospěje, nijak se navenek neliší od otroka, třebaže jeho práva jsou radikálně jiná; je trestán, je vychováván, jako by prvorozenství ani nebylo. Až dozraje, stane se rozdíl i zjevným.  Ovšemže tím zde nebylo řečeno o svátostech všechno, ba ani ne všechno to podstatné. Spíš to vytvořilo zarámování svátosti dospělosti, nad kterou uvažovat je naším vlastním úkolem.

2.3  Smysl křtu a biřmování

Stávat se Kristovým

Svátost křtu veřejně stvrzuje a dosvědčuje uprostřed církve, ale také ,na nebi i na zemi‚, že tento křtěnec se už definitivně rozhodl pro Krista. Tento křtěnec téměř jistě ještě nerozumí přesně a dobře, co to znamená; spíš tuší, než rozumí. Ale chce, celou bytostí chce být Kristův se vším všudy. Věříme, že Bůh člověka bere za slovo a díky boží moci se v Duchu svatém „slovo se (opět) stává tělem", realitou tohoto světa.

Boží lid

Křtem ovšem vstupuje křesťan do řady nových vztahů a stává se účastníkem mnoha nových procesů, tvořících dohromady „dějiny spásy". Tyto vztahy i procesy mají své tradice, míří svými kořeny zpět do minulosti a zpřítomňují tak z minulosti to, co je hodno přežití. Právem se proto křtěnci i celé shromážděné obci při křtu připomíná, že jejich (duchovní) předkové zakusili záchranu pomocí Rudého moře, okusili prameny živé vody v poušti, zažili zmrtvýchvstání celé pospolitosti pohřbené v Babylóně a řadu jiných událostí z počátečních dějin spásy. Ty dějiny nejsou jen minulost jisté etnické pospolitosti, nejsou jen ságou národa. Jsou to dějiny zachraňování, které lid přetvořilo, uhnětlo v lid boží.

V církvi

Katolíci věřili vždy, že akt křtu může vykonat spolehlivě každý, kdo chce na křesťanský způsob křtít a použije k tomu stejných znamení. Církev je nezastupitelná v životě křesťana jinak: Také záchrana každého z pokřtěných se děje sice personálně, ale především skrze vykoupení celého lidu Kristem.  Kristovým lidem je církev. Je jím a stává se jím. Taková událost má svůj bohatý scénář: Ježíš si jako by zakoupil na tržišti dějin pro sebe práva na otrocky svázaný ne-lid. Tím získal i právo otevřít (ve své vlastní režii, na svůj způsob) těmto otrokům svobodnou existenci v lidu zaslíbení, v jeho „královském kněžstvu".

Jako řádný Pán určuje i budoucí statut svého otroka i role, kterými bude ten otrok práv svému statutu dědice království. Na každém křesťanu pak je, aby z tohoto změněného společenského statutu odvodil milostivé důsledky. Je to ovšem dílo ohromné a vůbec ne otázkou chvíle. Přesto lze nahlédnout, že od jistého stupně personální zralosti se takové rozhodnutí stává čímsi naléhavým.

Dospělost

Může nám při tom podstatně pomoci událost, popsaná v evangeliích jako příběh Ježíšova křtu.

Ježíš se tehdy asi zrovna rozhodl pro změnu svého dosavadního života; opouští řemeslo, kterým živil matku i sebe. Vnější výraz tomu dává tím, že putuje přes celou zemi k Jordánu dole v Judeji, aby přijal Janův křest.  Až potud je to akce, kterou se on sám nabízí Hospodinu a očekává s nadějí, že bude Hospodinem Izraele přijata. Hospodin reaguje dokonce hřejivě:

„Toto je můj milý syn", slyšíme. Jako by Bůh řekl: „takto to chci, takto jsem si to představoval, tím jsi mne potěšil, synu člověka."

V Duchu

Janovo evangelium nenechává na pochybách, že takové láskyplné stvrzení je záležitostí Ducha svatého. Proto tomu dává výslovně i v popisu události vnější výraz - zmiňuje znamení přítomnosti Ducha - holubici.  V této významně dvojlomné události můžeme právem vidět autentický a legitimní model vztahu člověka k Bohu: člověk se Bohu nabízí a vydává - toto je smysl křtu; člověk je Bohem výslovně a jaksi jmenovitě přijat - to je druhá strana téže mince, ale slaví se biřmováním.

Obojí je událostí velmi významnou pro celou budoucnost. Je odpradávna zvykem, že významné chvíle se registrují i tím, že jsou spojeny s novým jménem. Jméno přijímáme při křtu, při biřmování, při manželství. Ale také třeba při přijetí do řehole.

Trojí pověření a Paraklét

Křest nás kdysi pozval do trojího poslání (služby); v dospělosti je třeba se tohoto pozvání skutečně ujmout a cílevědomě s ním naložit. Jde o služby „prorockou", „kněžskou" a „pastýřskou". Biřmování dává Bohu, církvi, světu i vlastnímu já veřejně na srozuměnou, že se těchto závazků uváženě a s rozmyslem ujímáme; Hospodin na to zase daruje před nebem i světem a církví, ale i před biřmovancovým já veřejně stvrzení v Duchu svatém. Anebo řečeno jinak: Každý Kristův zažije to, co zažil Ježíš tam u Jordánu: že je mu darován k tomu odvážnému rozhodnutí Paraklét. Bude-li církev věrná svému společenskému poslání být božím lidem, být rodinným prostředím, které boží lid vychovává, pak zachytí i nabídku nastupující generace citlivě a včas. Podle toho pak někdo z vás bude k užitku ostatních prorokem, někdo může být pozván stát se učitelem, schopným vykládat a zprůhledňovat pravdu, někdo může celek lidu reprezentovat před boží tváří jako ten, který je obětován, někdo bude pověřen pastýřskou službou, která má ostatní ochraňovat, ale také je má přimět k plodnosti jejich života. To je všechno podmíněno určitou zralostí času: A jaksi samo se to stane očividným, jakmile se naplní čas, podobně jako se stává očividnou i milost, která to všechno nese.