085 - červen 1998

Mysleme na Čínu

Jan Spousta

Čína je jediná skutečně významná mocnost, kde se dosud oficiálně věří na marxismus. Třebaže díky blahodárnému působení reality na ideologicky přehřáté mozky čínských soudruhů není tamní komunismus již tak ortodoxní jako za časů velikého předsedy Maa, vykazuje i v devadesátých letech nepřehlédnutelné násilné a dobyvačné rysy: připomeňme si jen masakr studentů na náměstí Nebeského míru, pokračující okupaci Tibetu, pronásledování disidentů, specificky čínskou neúctu k individuálním právům a svobodám, násilnou asimilaci menšin, drastické metody „populační politiky", nedemokratické praktiky prosazované v Hong Kongu nebo neustálé harašení zbraní směrem k Tchajwanu. A prosazování lidských práv vůči Říši středu vázne snad ještě více, než v některých jiných podobných případech: velmoc s miliardou obyvatel si demokratičtí státníci většinou nedovolí peskovat jako nějakou banánovou republiku.

Článek Petra Blahy o katolictví v Asii se mj. soustřeďuje na jeden dílek rozsáhlé problematiky, totiž na situaci katolické menšiny v této převážně nekřesťanské a oficiálně nenáboženské zemi. Je tu třeba předeslat, že Čína nemá oficiální vztahy s Vatikánem; ten totiž uznává tchajwanskou vládu, a kontinentální Čína proto římskokatolickou církev donutila z menší části přejít do podzemí (tam se - pokud jsme dobře informováni - ve vztahu k Římu ovšem objevují některé „problémy" podobné obtížím naší bývalé podzemní církve), a zbytek katolíků sdružila v takzvané vlastenecké církvi.  Ta formálně neuznává papežovu pravomoc ani výsledky II. vatikánského koncilu. V Pekingu se tak dodnes katolická mše slouží latinsky zády k lidu.

Důstojné řešení problému čínských katolíků by bylo drobným krůčkem na cestě celé země ke svobodě. Třebaže je však tamní režim již notně zpuchřelý, drží se zatím nad očekávání dobře díky nabroušeným bodákům, díky lidské setrvačnosti a díky nedostatku širší základny opozice. „Dlouhý pochod", který prastarou civilizaci východu očekává, se nejspíše ještě protáhne.  Mysleme na její křesťany i vůbec na všechny obyvatele, modleme se za ně a občas se - třeba s Amnesty International - pokusme držet palce i viditelnějším způsobem. Je to i v našem zájmu: Kdyby se totiž tisíciletý a stále živý génius Číny konečně osvobodil z chomoutu stoleté a dávno žluklé německé ideologie a kdyby se tvůrčím způsobem propojil s nejlepší tradicí evropské civilizace a náboženství, mohl by světu přinést nemálo dobrého.  Upozorňuji ještě na diskusi nad dopisem Jana Plechatého. Jeho dopis, kritizující Hanse Künga, vyvolal několik reakcí, z nichž některé otiskujeme.  Nejde totiž jen o otázku výroků německého teologa, ale i o širší téma vztahů v církvi a téma „znamení doby".