Rozdílení přijímání jako znamení: Eucharistický chléb

Vývoj rozdílení komunia ukazuje, že forma tohoto znamení není libovolná, ale že vyjadřuje i příslušnou eucharistickou zbožnost.

V rané křesťanské obci byly eucharistické způsoby přijímány jistě v poloze, která byla při jídle obvyklá: v helénské oblasti tedy vleže u stolu, přičemž horní část těla, opřená o levou ruku, byla lehce vzpřímená. Obrazová znázornění kolem r. 500 ukazují současný ritus, při němž jsou způsoby rozdíleny stojícím komunikantům. Přijímání vkleče dokládá až evangeliář Bernharda z Hildesheimu († 1022); tento způsob se pomalu a postupně prosadil na Západě až mezi 11. a 16. stoletím.

V byzantské liturgii přijímají věřící eucharistii dodnes ve stoje. Místo přijímání se v průběhu času měnilo. Ještě na počátku středověku přinášel v Římě kněz eucharistii k věřícím, zatímco v Galii přistupovali věřící k oltáři.  V severní Africe stáli před mřížkou k presbytáři, která často dosahovala do výše prsou.

Přitom je původně samozřejmostí přijímání na ruku. Cyril Jeruzalémský († 387) píše: .Když se tedy přibližuješ. . . polož levou ruku pod pravou jako trůn, jako bys přijímal krále, na otevřenou dlaň přijmi Kristovo tělo a odpověz Amen." Ještě před přijetím se mají oči dotknout těla Kristova.

Potom následuje přijeti kalicha. Podle jiných svědectví byly obě otevřené ruce také přes sebe položeny křížem, což vyjadřovalo požehnání smyslů eucharistickými způsobami. Před přijímáním si museli laici umýt ruce ve zvláštní nádrži, která byla v bazilikách k tomuto účelu zřízena. Před přijetím eucharistie se často líbala ruka udílejícího. Stoupající úcta a obava před zneužitím eucharistie - třeba odnesení komunia k magickým účelům ve středověku; v prvních stoletích bylo naproti tomu samozřejmostí, že si věřící brali eucharistii domů k domácímu přijímání a také ji zde uchovávali vedly k udílení hostie do úst. Tento způsob se postupně šířil, ovšem až od 9. století. K přechodu od přijímání na ruku k přijímání do úst došlo současně s přechodem od kvašeného k nekvašenému chlebu. Od 13. století bylo někde zvykem rozprostírat před komunikanty, klečícími nyní před oltářem, plátno. A v 16. století bylo toto plátno prostíráno na lavici, postavenou mezi prostorem oltáře (presbytářem) a kostelní lodí. Od 17. století nahrazovala tuto přijímací lavici všude mřížka.

Až do 4. století přijímali věřící běžně při každé eucharistické slavnosti. Přijímali dokonce častěji, protože bohoslužba obce byla obecně omezena na neděli. Možnost přechovávání eucharistie doma umožňovala domácí komunio, které bylo dokonce obvyklé denně před každým jiným jídlem. Přijímání eucharistie pak ovšem překvapivě rychle ustupuje, snad pod vlivem uvědomění si vlastních hříchů. Na Východě si na to stěžoval např. Jan Zlatoústý († 407) a na Západě Ambrož († 397). Od 9. století se pak zdá normálním přijímat pouze jednou ročně; roku 1215 předepisuje Lateránský koncil jako minimum přijímání alespoň o velikonocích.

To jsou snad nejpodstatnější body vývoje, které chtějí ukázat, že změny, ustanovené 2. vatikánským koncilem, umožňující znovu přijímat na ruku, se pokoušejí o částečnou obnovu původní tradice prvních století křesťanství.

Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 76-78, přeložil Ondřej Bastl