Lámání chleba - chybný výklad znamení

Občas (snad dokonce i častěji?) lze pozorovat, že kněz při slovech eucharistické modlitby „vzal při večeři chléb, vzdal ti díky, lámal, dával svým učedníkům. . ." láme velkou hostii na více částí. Mešní řád to z velmi dobrých důvodů umísťuje až po pozdravení pokoje při zpěvu „Agnus Dei". Na první pohled by se mohlo zdát lámání chleba při slovech ustanovení vhodné, je jím však zastíněn pravý význam lámání chleba. Od samého počátku je lámání chleba nejdůležitějším přípravným úkonem pro rozdílení eucharistie. Podstatná je přitom symbolika, která existovala již v judaismu: požíváním jednoho chleba, rozděleného na části, které jsou rozdávány všem, se uskutečňuje společenství stolu (srv. 1 K 10,16n.). Je to i účast na Kristově těle (srv. 1 K 5,7). Proto si lze přát, „aby kněz při mši s účastí lidu mohl hostii opravdu lámat na více částí a aspoň některým věřícím je podat" (VPŘM 283). A kdo jednou zažil, když se v eucharistickém shromáždění lámalo více velkých hostií (nebo skutečný chléb - pozn. překl.) pro účastníky večeře, ten jistě dosvědčí, že je to mnohem působivější prožitek, než lámání jedné hostie při odpovídajících slovech eucharistické modlitby. Pak je jasné, proč se v rané církvi nazývala celá slavnost lámáním chleba. A právě tuto symboliku máme obnovit! Jestliže by mělo být všechno, co se říká v eucharistické modlitbě, okamžitě uskutečněno jako znamení, pak by muselo ihned po slovech ustanovení následovat rozdílení, a to jak chleba, tak i vína. Je proto logičtější zůstat u pořadí: přinesení darů, děkovná modlitba, chvalozpěv, Otčenáš jako modlitba u stolu, lámání a rozdílení.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 80-81, přeložil Ondřej Bastl