Jste zde

Mé sny o církvi

Rozhovor s kardinálem Martinim

Kardinál Martini, jesuita a současný milánský arcibiskup, hovořil před biskupy shromážděnými na římské evropské synodě o svých třech snech o církvi. V rozhovoru pro římského dopisovatele listu Tablet přednesl svou vizi nové evangelizace, představu o farnosti a aktivitách a o shromáždění biskupů.

Kardinálu Martinimu je 72 let a stále ještě oplývá myšlenkami. Žádný z proslovů biskupů na druhém synodu pro Evropu, který právě skončil v Římě, tak nezaujal sdělovací prostředky jako řeč kardinála Martiniho. Zahájil ji vzdáním pocty zesnulému kardinálu Humovi, který byl jeho blízkým přítelem. Pak podobně jako kardinál Hume na předešlé synodě řekl, že má sen. Také jeho sen se týká budoucnosti. Zde jeho tři sny předkládáme obšírněji tak, jak je rozvedl ve svém rozhovoru pro Tablet. Kardinál sice mluví plynně anglicky, ale pro lepší vyjádření svých myšlenek často používal italštinu.

Ve své katedrále v Miláně kardinál rozvíjel myšlenky biblické spirituality před shromážděním věřících, často mladých lidí. Jeho první synodní sen je o bibli, která by se měla stát „knihou budoucnosti pro evropský kontinent, zvlášť pak pro mladé lidi." „Bible je kniha, ze které jsme se jako křesťané zrodili," říká, „z literárního hlediska je to překrásné dílo. Moderním lidem se líbí, protože mluví prostřednictvím příběhů a vyprávění. Má všechny vlastnosti, aby oslovila lidi dneška."

Co si kard. Martini myslí o vztahu bible a katechismu?

„Obvykle raději začínám u Písma. Ale také chápu, že katechismus je nezbytný, protože i sám Nový Zákon se na různých místech snaží podat organickou syntézu svého poselství. Toto úsilí o syntézu se během staletí kousek po kousku zhustilo v katechismu. Ale nekloním se k názoru, že katechismus by měl být nástrojem nové evangelizace. Tímto nástrojem je bible."

Biblická spiritualita také umožňuje křesťanům chodit po ekumenických mostech. „V bibli můžeme najít široké pole společného porozumění s reformačními církvemi", zdůraznil. Pro dialog s východními církvemi však kardinál Martini doporučuje odlišný přístup, a sice skrze církevní Otce a liturgii. „V průběhu těchto synodních dnů řekl řeckokatolický biskup z východní Evropy: „My vám dáváme ikony a vy nám dáváte lectio divina". Můžeme východním církvím pomoci se spiritualitou, která začíná modlitbou při čtení Písma, a ony nám dají ikony, v nichž můžeme kontemplovat tajemství.

Také se obrátil k bibli, tím, že nazírá situaci křesťanů dneška jako komunity, jejíž historii vypráví Nový Zákon. Praktikující křesťané jsou nyní ve společnosti menšinou, podobně jako v prvních stoletích. Jako oni, vysvětluje, „čelíme zčásti nepřátelskému světu. To pročišťuje náš jazyk. Musíme své nabídky předkládat jasně a přesvědčivě. Všechno, s čím přicházíme, musí být podloženo argumenty. Jediná síla, kterou máme, je Duch svatý."

Zdůraznil, že „celý proces modernizace vede k tomu, že vztah ke křesťanství se vytváří na základě svobodného osobního rozhodnutí."

Jak hodnotí moderní pluralistickou společnost, které již není založena na jediném ideologickém nebo náboženském příběhu? Je podkopána relativismem nebo nesena absolutním respektem k druhému člověku? Jak ji hodnotí kardinál Martini?

Zdvořile přeruší otázku, ale jeho slova mají váhu. „Tato společnost je velmi dvojznačná. Jistě má mnoho kladných hodnot: respekt pro osobu, toleranci, smysl pro svobodu. Ale také má potíže s věrností, se setrváním v manželské smlouvě, často je v pochybnostech nad velkými absolutními hodnotami. Tak jsou zde dvě strany. Ale není mou věcí soudit společnost jako celek. Musíme potkávat druhé lidi tváří v tvář, abychom našli společný základ, na němž lze stavět."

Společným základem, na kterém se shodneme s nevěřícími, jsou lidská práva, pokračuje, krása křesťanského uměni, architektury a hudby, ale přede vším pak hledání smyslu. „Jako biskup organizuji setkání s nevěřícími, kde mohou vyprávět o svém hledání. Lidé, kteří nenavštěvují kostel a zavrhli náboženskou praxi, sdílejí s námi toto hledání smyslu. Chtějí odhalit smysl svého života a nalézt základ morálních hodnot, ve které svým způsobem věří. Jako křesťané bychom je neměli brát jako abstraktní společnost, kterou popisují sociologové, ale jako osoby žijící v této společnosti s mnoha touhami, nadějemi a očekáváními stejně jako se skepticismem. Takto můžeme společný základ najít.

Jeho druhý sen byl o farnosti, která by měla být znamením společenství a naděje pro svět. Měla by poskytovat věrohodnou alternativu pro roztříštěnou společnost a pro morálku. Aby to bylo dosažitelné, dodal ve své synodní řeči, nová katolická hnutí a komunity by měla být integrována do hlavního proudu v katolické církvi. Je dobře známo, že kardinál Martini má výhrady vůči těmto hnutím a v jeho diecézi je znám jeho napjatý vztah zvlášť k hnutí Společenství a osvobození. Myslí si skutečně, že jeho návrh na integraci je praktický? Mnoho přívrženců hnutí očekává, že budou pokračovat jako nezávislé seskupení, stejně jako jsou nezávislé náboženské řády.

Vysvětluje: „Paradoxně jsou hnutí jako taková určena k zániku. Mají přinést hodnoty, které reprezentují vůči středu církve, a tím v podstatě splní svůj úkol. Podobně jako liturgické či biblické hnutí před 50 lety dnes už není životné, protože církev tyto hodnoty absorbovala, a ty se staly vlastnictvím každého."

V hnutích vidí „kvas myšlenek a zkušeností, které nemají jasný tvar. V jistém bodě se dělí do dvou proudů: jeden je asimilován církví, a další se konstituuje jako společnost, náboženský řád, a pokračuje jako kanonická realita v církvi, pevně definovaná bez možnosti zmatků a pochybností." Kardinál srovnává tuto trajektorii s františkánským hnutím, „nejdříve zde vykvetlo mnoho idejí o chudobě a jednoduchosti života", z nichž „vzešlo množství náboženských řádů s přesnou kanonickou formou." Dovozuje: „Potřebujeme jedno i druhé. V současnosti jsme v čase přechodu, a to je sám o sobě složitý okamžik."

Když však hnutí začnou pracovat ve farnostech, tvrdí kardinál, napětí vzroste. Namítáme, že Neokatechumenát je jediným hnutím, které podstatně spočívá na farnostech, a přitom v Anglii zapříčinil v jedné diecézi takové rozdělení, že mu zde místní biskup zakázal dalších aktivitu.

Kardinál Martini Neokatechumenát chválí: „Obdivuji je velmi." Způsob, jakým Neokatechumenát své příznivce vychovává, hodnotí jako „poklad", ačkoliv myslí, že etapy tohoto postupu jsou „trochu příliš rigorózní". Výchova trvá roky, příliš dlouho, říká: „Řekl jsem Neokatechumenátu: měli byste uplatnit způsob afrických misionářů, kteří konají katechumenát dva tři roky, a pak pošlou katechumeny do farnosti."

Velikonoční vigilie je zvláštní ohnisko sváru, tvrdíme. Zvláště jestliže farní kněz sám je členem Neokatechumenátu, pak jsou zde dvě mše: jedna pro většinu farníků a druhá pro Neokatechumenát, která pokračuje do svítání a končí hodem paschálního beránka. Co si myslíte o tomto dvojím slavení? „Byl bych připraven akceptovat Neokatechumenátní skupinu, která by slavila vlastní vigilii po dva nebo tři roky", odpovídá, „pak by se od nich mohla farnost něco naučit a svou bohoslužbu oživit. Ale potom by se neokatechumeni měli spojit s farností. Nemohu přijmout jejich oddělenou bohoslužbu po dlouhé roky.

Poslední synodní sen kardinála Martiniho byl často interpretován jako volání po novém církevním koncilu, ačkoliv to vysloveně neřekl. Vypočítal přítomným biskupům řadu klíčových problémů církve, disciplinárních a doktrinálních, které se vytvořily za 40 let od II. vatikánského koncilu: prohloubení a vývoj koncilního učení o církvi jako společenství, nedostatek ordinovaných služebníků, postavení žen v církvi a společnosti, účast laiků ve službě a odpovědnosti, sexualita, manželská disciplína, zpovědní praxe, vztahy k pravoslavným církvím, potřeba oživit ekumenické naděje, vztah mezi demokracií a hodnotami a mezi občanským zákonem a morálním zákonem (Tablet 16. říjen, s. 16). Tyto výzvy, řekl synodu, by se neměly řešit „sociologickými výzkumy, sbíráním podpisů, nátlakem různých skupin a snad ani ne sněmem". Doporučil užití „více univerzálních a autoritativních nástrojů" k vyřešení těchto problémů, „při zachování biskupské kolegiality". Na konci jeho řeči sál aplaudoval.

V rozhovoru pro Tablet potvrdil, že očekává, že církev příštím tisícíletí obnoví praxi prvních století, kdy se pravidelně konala velká církevní shromáždění. „Buď by to mohl být koncil", řekl nám, „nebo by se mohlo jednat o rozšířené synody biskupů. Nepřemýšlím o nových strukturách."

Zdůraznil větu, kterou užil při synodě, při diskusi o církvi: „Diferencuje se stále více ve svých jazycích", řekl biskupům. Pak objasnil, proč požaduje setkání celé církve.

Nedávno byl na Tchaiwanu a byl zasažen rozdílnými způsoby, jakými lidé vyjadřují svou víru a přemýšlejí o ní. „Myslím na církve vyrůstající v Číně. Ty přemýšlejí způsobem, který je evropskému myšlení velice vzdálen. Potřebujeme jim naslouchat, aby zde byla příležitost se smísit."

Teologie má své počátky ve 12. stol. jako projev inteligentního přemýšlení, podmíněného aristotelskou mentalitou. Je jasné, že nebude identická s výrazem čínské, japonské či indonéské mentality, které pracují na rozdílných základech. Jak papež mnohokrát řekl na svých cestách, musíme povzbuzovat lidi v Asii i jinde, aby vyjadřovali svou náboženskou zkušenost svými vlastními slovy. Současně musíme i porovnávat různé jazyky, protože musíme dosáhnout obecného porozumění. Některá slova mohou být podobná, jiná rozdílná, ale důležité je vědět, že říkáme stejné věci, jinak se církev rozdělí.

Srovnání jazyků se již děje na synodu, ovšem pouze částečně, neboť zastoupení národů není dostatečně široké. „Z 260 italských biskupů se druhé evropské synody zúčastnilo jen 8. Tak v tomto shromáždění jen málo biskupů učinilo tuto zkušenost srovnání. V třetím miléniu proto potřebujeme vytvořit tradici kolegiality všech biskupů. V mé řeči jsem se díval kupředu, nekladl jsem požadavky pro tento okamžik." Ten je však možná také příhodný. Mnoha lidem se zdá, že podmínky pro jakýkoliv koncil nejsou nyní jednoduše splněny. Ale Martini je člověk křesťanské naděje a toto je stanovisko, ze kterého vychází odvolávaje se na příběh o učednících na cestě do Emauz jako na „biblickou ikonu" tohoto synodu.

„Naděje je dar Ducha", říká, „který naplňuje naše srdce radostí a optimismem, jenž přichází shůry. Dva učedníci na cestě do Emauz již ztratili naději. Ale nenabyli ji znovu větou „musíte doufat," nýbrž tím, že jim byla vysvětlena Písma. Porozuměli, že v tom, co se stalo, byl smysl, otevření a volání, že to, co považovali za prohru, bylo ve skutečnosti vítězství. A že to je dar naděje, být schopen vidět ve věcech plán Boží.

The Tablet, 30. 10. 1999, My dreams for the Church, přeložila Ludmila Dědková