Recenze

Nedávno si bylo možno odvézt ze skladů synodní rady (ústředí Českobratrské církve evangelické) bezpočet velmi dobrých knih zdarma. Za nejvzácnější z oněch titulů, které byly nabízeny gratis, zatímco v obchodě ještě stály malý či nemalý peníz, považuji - vedle Filipiho, J. L. Hromádky a Hostiny chudých - právě Lochmanův výklad Kréda (Jan Milíč Lochman - Krédo, Kalich, 1996). Snad i proto bylo nabízeno bezplatně, neboť jeho hodnotu penězi vyčíslit nelze. Je to nesporně unikát. Konečně pořádné systematické dílo v českém jazyce! Lochman je učitel dogmatiky a je to na jeho přístupu k látce znát. To, co předvedl na 274 stranách, by mělo být vytištěno zlatými písmeny. Po desetiletích, kdy se český protestantismus utápěl jen v bahništi osamocených analýz nebo horkovzdušných, větrem unášených pokusů o sumarizaci, se konečně nabízí syntéza hodná toho slova. Lochman si počíná jako opravdový systematik. Zná výborně současnou teologii, skvěle se orientuje v patristice, scholastice, novodobé filozofii i religionistice. Hojně pracuje s biblickými texty a dává najevo dobrou obeznámenost s biblickou teologií. Pro českého čtenáře je příjemným zjištěním jeho zakotvenost v tradicích české reformace. Obzvláště hodnotným je - po mém soudu - zdařilý záměr autora podat hlubinně ekumenický výklad tohoto vyznání. Vždyť Krédo je v západním křesťanstvu už po dvanáct staletí obecně přijímáno. Žel po protireformačním zlomu se v církvích ustálila jen jeho samostatná, té které křesťanské větvi příznačná interpretace. Není tedy divu, že anglický překlad této knihy byl nazván „Ekumenickou dogmatikou“ a že našel značný ohlas na teologických školách i v laických kruzích různých církví.

Lochman neusiluje ani o originalitu, ani o pominutí či uhlazení sporných témat. Přesto je jeho přístup ojedinělý a dogmaticky i ekumenicky nesmírně inspirativní - už pro úvodní výklad prvního a posledního slova vyznání. Bez onoho credo a amen zůstává dle autora symbolum jen „kusem papíru“. Jinou jeho předností, ba vyznavačským aktem je, že se zcela vyhnul konfesionalismu. Je to patrné i na jeho dialogu s reformátory. Nejčastěji zmiňuje Luthera a Kalvína, kteří v mnohém dodnes razí cestu či alespoň obohacují. Přesto i jejich náhledy jsou v knize nejednou korigovány, dokonce svody Lutherovy teologie kříže poopraveny citací katolického teologa, který dnes stojí v čele kongregace pro nauku víry. Na druhé straně Lochmanův skvělý výklad natus ex Maria virgine by měl být studován právě onou kongregací a vůbec každým, kdo stále ještě touží po dogmatu o spoluvykupitelsví nazaretské panny. Když už jsem zmínil oba hlavní reformátory, pozoruhodná je autorova snaha vzájemně doplnit, a tak umocnit jejich rozdílný výklad článku descensus ad inferos. Originální je dále Lochmanovo pojetí Kristova vzkříšení jako eschatologické události. Tertia die resurrexit se vztahuje k „posledním věcem“ v tom smyslu, že „inauguruje již nový, budoucí věk“. .Věříme v Boha vzkříšení, nevidíme jej. Nástroji starého nelze jednoznačně postihnout nové“. Z toho důvodu považuje odlišné zprávy o vzkříšení za zcela přiměřené věci, neboť snaha vyhladit rozdíly by byla „pozitivistickým nepochopením eschatologických tajemství“. Podnětná je i interpertace credo in . . . Spiritum sanctum. Doplňuje klasický reformační náhled o vnitřním svědectví Ducha svatého o „testimonium externum“. A nebojí se přitom argumentovat třeba právě Jáchymem z Fiore. Lochman však chce promlouvat hlavně do dnešních souvislostí života. Proto toto „vnější osvědčení“ Ducha vychází z pochopení dynamiky jeho díla a odpovídá mu jen „obsáhlé ekumenické vidění světa spojené se solidární praxí (až po ekologické důsledky).“ Nadto pak basilejský profesor zaujme některými svěžími jazykovými obraty, které stojí ve službě lepšímu pochopení probírané látky. Tak např. když se zabývá výrazem omnipotens, upozorní na životní cestu Ježíšovu, kterou charakterizuji nikoli „láska k moci, nýbrž moc lásky“. Při obhajobě výpovědi remissio peccatorum, jež bývá nejednou falešně chápána, napsal: „zde musíme vzít Krédo zcela za slovo: místo, kde mluví o hříchu, je přesně vymezeno - v kontextu dějin spásy, nikoli zkázy“.

Do českého evangelického prostředí Lochmanova kniha přináší konečně zcela odlišné hodnocení vývoje rané církve, než bylo dosud u nás běžné. Neexistuje žádný přeryv, předěl, propast mezi dobou novozákonní a následným vývojem vyznavačských textů, jmenovitě Apostolika: .Novější bádání ukazuje zcela přesvědčivě, že tu je kontinuita - a to nikoli jen materiálně, v obsahu výpovědí, nýbrž také . . . formálně.“ Takové doznání teprve umožňuje, použiji svého výrazu, „vnitrokatolický“ rozhovor nad základy víry. To není výhost reformaci, nýbrž naopak její zhodnocení. Jen tento přístup otevírá svobodný a plodný „dialog s tradicí“, který má aspekt nejen ideovědějinný, nýbrž i liturgický. Lochman tento přístup přesvědčivě aplikuje na výklad článku communio sanctorum.

Pozoruhodné jsou i etické a politické konsekvence, které autor vyvozuje takřka z každé dogmatické výpovědi. Uvažuje-li např. nad dosahem slov ascendit ad coelos, napíše „die Himmelfahrt wird zur Erdenfahrt seiner Zeugen“. Nanebevstoupení Ježíšovo chápe jako zmocnění k praxi (viz název biblické knihy, která je uvozena touto událostí: praxeis apostolón). Už při pojednání o passus sub Pontio Pilato to vyjádřil až překvapivě úderně: „naším problémem není doketismus historický, nýbrž doketismus politický“. A hned to vysvětluje: „Politická dimenze církevní teorie a praxe se mi zdá stále ještě nedostatečně rozvinutá - navzdory všem pokusům o politickou teologii a ekumenickou sociální angažovanost církví.“ V mnohém ohledu Lochman nezapře a ani nesmlčí své jedinečné zkušenosti z dialogu mezi křesťany a marxisty.

Summa summarum: Lochmanovo Krédo je dáno českému evangelictví i katolictví jako hřivna, kterou je třeba teprve zužitkovat. Naším evangelíkům se tím zároveň dostává poprvé solidní systematické pojednání o základech víry z pera českého bohoslovce. Svým způsobem navazuje na Hromádkovu kapitolu Společné základy křesťanských církví z jeho hlavního spisu Křesťanství v myšlení a životě. Ale takto důkladný, dogmatický rozbor hlavního vyznavačského textu jsme tu ještě neměli. Ve světě vzbudil tento výklad velkou pozornost. Připojuji se k přání autora, kterým uzavírá svou předmluvu k českému vydání: „Snad aspoň zlomek takového ohlasu najde také u nás.“