101 - prosinec 1999

Bůh katolické církve, Bůh Ježíšův

Jan Spousta

Časopis AD (č. 12/99, s. 2) přinesl zajímavý projev čtenářské nelibosti: „Doporučte panu Janu Konzalovi, aby si lépe přečetl Katechismus katolické církve (. . .). Pak by totiž nemohl říci takový nesmysl, že Bůh není vševědoucí. (. . .) Slova pana Konzala, že „můj Bůh je podobně jako já zvědavý, co s tou nebo onou navařenou kaší spolu uděláme`, znamenají, že se jedná asi o jiného Boha než toho, v něhož věří katolická církev. Je proto otázkou, zda se ještě může považovat za katolíka."

Samozřejmě bychom mohli uvažovat o úrovní diskuse, která dokáže v herezi obratem ruky proměnit i nevinnou metaforu o boží zvědavosti (stejně nevhodnou a nepřípadnou jako biblické metafory o božím hněvu, pomstě, příbytku, podloži nohou - používané svatopisci přes to, že Bůh nemá naše emoce a je nehmotný). Mohli bychom se také tázat, proč se rozhodující normou katolicity stává doslovný soulad s Katechismem, a nikoli následování Krista. Ale především se zamysleme nad Bohem, o němž tuze často čítáme a slýcháme a v něhož prý věří katolická církev. Nad Bohem, který je vševědoucí, takže my sami kromě katechismu už nemusíme znát nic.

Nad Bohem tak absolutně všemohoucím, že člověka zprošťuje povinnosti vyvíjet jakoukoli samostatnou iniciativu. Nad Bohem, který svým vyznavačům poskytuje dokonalou jistotu, takže se už nemusejí uchylovat k neřestem, jako je pochybování, zvědavost, otevřený dialog anebo naděje. Nad Bohem nesmírné autority, jejíž odlesk neměnně spočívá na jeho vyvolencích, zejména pokud promluví ex cathedra ve špičaté čepici a se zatočenou holí v ruce. Bůh Ježíše Krista je Dobrý pastýř, který se vydává hledat ztracenou ovci, a nespočine, dokud ji nenalezne a s láskou nedonese do ovčince. Údajný Bůh katolické církve by musel postupovat jinak: ovci by nehledal (při své vševědoucnosti by přece věděl, kde je), a díky své všemohoucnosti by ani nedopustil, aby se ztratila. Zavřel by ji prostě na petlici a kochal se svou dokonalostí. Přiznávám, že texty kacíře Konzala čtu rád, protože v nich tento Bůh nevystupuje. V tomto čísle časopisu od něho mj. najdete dokončení Obrysů homiletiky z předminulých Getseman.

Ve světle „katolického" obrazu Boha lépe porozumíme také rozhovoru o zkušenostech bývalého pastorálního asistenta s J. a P. Klingerovými i některým neuralgickým bodům katolické církve, jak o nich hovoří kard. Martini. Sem svým způsobem promlouvá i inaugurační přednáška evangelického teologa Pavla Filipiho, předně tam, kde se dotýká citlivých otázek autority úřadu v církvi. A zejména si v tomto duchu můžeme s Jiřím Hanušem připomenout první výročí iniciativy Kairos 98. Problémem katolické církve totiž nejsme pouze my, katolíci, biskupové, kněží a takzvaní laici. Možná ještě větším problémem je náš Bůh. Dokud nepřestaneme věřit v Boha novoscholastických traktátů a nenaučíme se milovat Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, budeme po uši vězet v neplodných a zdánlivě neřešitelných konfliktech jak mezi sebou navzájem, tak i se svým okolím a se svou dobou.