Člověk s handicapem a vírou zaslíbené uzdravení

Život člověka s handicapem bývá pro jeho zdravé (nehandicapované) okolí často určitou výzvou. Přiměje k uvažování nad tím, co je v životě důležité, podle čeho se dá život člověka hodnotit, nutí přijmout jiná měřítka na vztahy, na vzájemnou prospěšnost lidí, na výkon, na hodnotu osoby ve společenství a ve společnosti. Člověk může tuto výzvu odmítnout, odvrátit se a tvářit se, že se ho to netýká, protože ‚tohle‘ se mu nemůže přece stát. Člověk ale také může výzvu přijmout jako poselství o tom, že život se dá prožívat i jinak, než je dosud zvyklý, že je možné se obejít bez některých možností, které považoval za nezbytné ke smysluplnému životu (např. bez nohou nebo bez zraku).

Křesťané se musí vyrovnávat ještě s další výzvou - konfrontací se svou vírou. Život člověka s handicapem si musí každý věřící srovnat s představou láskyplného Boha, který je Dárcem života, který obdarovává dobrými dary. Pokud se setkáme s věřícím člověkem s handicapem, s postižením, můžeme se ptát, jak tato životní okolnost ovlivňuje a spoluformuje jeho víru v Boha? Jaký je vztah jeho víry k naději na uzdravení od Boha, které je v Bibli (a i některými společenstvími) zaslibováno? Jak se vyrovnává s názorem, že přetrvávající handicap, postižení, nemoc jsou u křesťana známkou jeho nedostatečné víry nebo nevyznaného hříchu? 

1. Zdraví není nejvyšší hodnotou ani okamžitou Boží vůlí pro každého, ale modlitba za ně má vždy význam

Obecně rozšířený názor ve společnosti je, že zdraví je hodnota, bez které nelze prožít smysluplný život. Někdy lidé přímo spojují hodnotu zdraví s hodnotou života a život postiženého člověka nevidí jako život stejně hodnotný životu nepostiženého člověka. Jak bylo již řečeno, souvisí to i s tím, od jakých schopností hodnotu člověka odvíjíme, zda od jeho schopnosti práce, výkonu, nebo vztahů a spolupráce, nebo soběstačnosti a odpovědnosti za vlastní život. I někteří křesťané se nechávají svést tímto obecným míněním, že život člověka s postižením je méně hodnotný, což je vede ke dvěma možným postojům, které staví do nerovnováhy primárně rovnovážný vztah dvou osob jako bližních, kteří si mají navzájem zrcadlit Boha vlastním jedinečným způsobem. Buď se snaží pomoci člověku s handicapem ke zdraví za každou cenu nebo se pro ně tento člověk stane spíše objektem péče než rovnoprávným subjektem vztahu.

Helmut Weber ve své Všeobecné morální teologii píše: „Při veškerém uznání hodnoty a významu zdraví pro člověka je třeba vždy také vidět jeho podřadné místo v hierarchii hodnot v úhrnu osobního dobra."¹ S tím souhlasí Jürgen Moltmann, když říká: „Zdraví není smyslem lidského života. Spíše člověk bude muset osvědčit smysl, který ve svém životě nalezl, ve zdravých a nezdravých stavech."² Zdraví nemusí být vždy zárukou smysluplně prožitého života.

Jsou křesťané, kteří si mnohé biblické citáty o uzdravující moci Ježíše Krista a jeho učedníků vykládají tak, že „Bůh si nepřeje, aby kdokoliv na světě stonal, aby se kdokoliv trápil bolestí nebo nemocí", jak tvrdí letniční kazatel Tomáš Dittrich.³ Zdraví je prezentováno jako hodnota, bez které se neobejdeme, a tedy je uzdravení právem, které si můžeme nárokovat i na samém Bohu. Americký letniční autor Derek Prince, svého času klasik v českém prostředí letničních církví, tvrdí, že „uzdravení je chlebem Božích dětí. Je to tedy součást denního jídelníčku, který Bůh pro své děti ustanovil. Není to luxus, za který by musely zvlášť prosit a který by jim mohl, ale nemusel poskytnout. Nikoli, je to jejich ‚chléb‘ - je to součást jejich základní každodenní stravy, kterou jim jejich nebeský Otec dává."⁴ Někteří křesťané na základě jednostranného výkladu některých výroků Bible dokonce považují zdraví a uzdravení za viditelný projev spasení⁵, ale většinou i mezi autory letničních církví, které dar uzdravení zdůrazňují, převládá vědomí, že Bohem a jeho dary nelze manipulovat. Německý letniční autor Reinhold Ulonska upozorňuje:

„Člověk, který tělesně zůstává nemocným, ale získal radost ze života, žije v plném slova smyslu. Naproti tomu tělesně zdravý člověk může za určitých okolností pouze vegetovat. ... I když zvěst o uzdravení patří ke zvěstování spasení, chtěl bych říci zcela jasně: Uzdravení není spasením! Evangelium nesmíme degradovat na nějaký druh náboženství lidského štěstí, ve kterém už není ve středu Kristus, nýbrž člověk. V takovém náboženství všechno slouží pozemskému dobru člověka."⁶

Baptista John MacArthur říká: „Kdyby se každému křesťanu dařilo dobře a byl zdravý, kdyby dokonalé zdraví bylo důsledkem smíření s Bohem, pak by mnoho lidí toužilo po ‚spasení‘, ale ze špatných důvodů. Bůh chce, aby k němu lidé přicházeli v pokání a kvůli jeho slávě a ne kvůli garanci jejich zdravotního stavu."⁷ Německá luterská teoložka Dorothee Sölle kritizuje křesťanství bez utrpení jako „učení o sladkém Kristu, kdy veškeré utrpení je už ‚vyřízeno‘, v Kristu bylo už dokonáno. ... Víra je jen přijetí tohoto hotového a připraveného spasení."⁸ Takovéto chápání víry jako skutečnosti, která nám zajistí bezproblémový život, má vliv také na chápání modlitby. Někteří křesťané k modlitbě za uzdravení přistupují, jako by byla automatickou zárukou uskutečnění toho, zač prosíme. Nerespektují fakt, že modlitba je rozhovorem nikoliv mezi dvěma rovnocennými osobami, natož pak mezi dvěma obchodními partnery, kteří si vyměňují své závazky nebo zboží. Nezbytným předpokladem opravdové modlitby ze strany člověka je pokora, uznání Boží svrchovanosti, a to i v případě dovolávání se jeho zaslíbení. To platí i pro případ uzdravení. Publikace Pastoračního střediska o uzdravení připomíná:

„Modlitba za uzdravení vyrůstá z důvěry, že Duch Boží může vyléčit každou chorobu, a tak před něj přináší všechny nemoci a zároveň přenechává Boží ruce, zda a jak chce uzdravení darovat. Nezdravý tlak, jakoby Bůh ‚musel‘ uzdravit, nepochází z Ducha, nýbrž z lidského přání, a není otevřen pro to, aby spolu s Kristem - chce-li to Bůh - byla nastoupena cesta výkupného utrpení."⁹

Český katolický teolog Tomáš Halík považuje dokonce takovou modlitbu za povrchní: „Není důstojné si Boha představovat jako automat na plnění našich přání. Chtít každou nemoc a bolest okamžitě ‚odmodlit‘, to by bylo nejen pošetilé, ale znamenalo by to v posledku neochotu ke skutečnému následování Krista, které zahrnuje i účast na jeho kříži. ... Někdy je Boží odpovědí na prosby o uzdravení spíše obdržení síly nést utrpení."¹⁰ Německý benediktinský mnich Anselm Grün, autor spirituální literatury, upozorňuje na očistnou roli nemocí a ran: „Někteří míní, že se stačí modlit - a tím se všechny rány samy zahojí. Jenomže sama modlitba nestačí. I já se musím svými ranami zabývat, znovu je protrpět, propracovat, meditovat nad nimi."¹¹

V modlitbě opravdové a pokorné se vždy něco děje, i když ne vždy viditelně; rozhovor s Bohem je hodnotou sám o sobě. Užitek přímluvné modlitby za uzdravení lze zakoušet i tehdy, když uzdravení přesto nebylo Bohem bezprostředně darováno. Reinhold Ulonska, který sám ve svém společenství zakoušel ovoce daru uzdravování, vyznává:

„I při těch, kteří uzdraveni nebyli, se přímluvou mnoho děje. Zažil jsem, že takový člověk náhle ztratí strach ze smrti. Jeden člověk, který křečovitě lpěl na životě, náhle obdržel radost, že může přejít na druhou stranu. I to je svědectvím Boží milosti. Nedošlo sice k uzdravení těla, byla však uzdravena duše."¹² A dále uvádí: „Bible nám říká: ‚Velkou moc má modlitba spravedlivého.‘ Nestojí tu však: Modlitba spravedlivého zmůže všechno. Neexistuje všemohoucí modlitba, nýbrž všemohoucí Pán, ke kterému se modlíme. To má v sobě něco povzbudivého jak pro nemocného, tak pro modlitebníka. Modlitebník se tak snadno nedostane do krize víry, když se nemocný neuzdraví."¹³

Přesto není nutné se naděje a víry v zaslíbení uzdravení našich nemocí a postižení vzdát. Jen je třeba uznat Boží svrchovanost v rozhodnutí, kdy a jak nám toto uzdravení daruje. Nejde totiž o nárok, ale o Boží dar, ne o vynutitelné právo, ale o nezaslouženou milost, kterou přijímáme s vděčností. Nemůžeme Bohu diktovat, jak bude v našem životě jednat, ale nemáme pochybovat, že v našem životě jedná, proto můžeme doufat v opravdové uzdravení všech, kteří budou přítomni slávě Boží:

„Víra není vždy nutně závislá na prožití něčeho v tomto čase. Evangelium Pána je věčné evangelium. To nesmíme opomíjet. Uzdravení přichází a uzdravení je tu, i když k němu někdy dochází až na druhé straně, kde není ‚žádného nářku ani křiku ani bolesti.‘ Podstatné je, abychom zachovali víru. Boží slovo se naplňuje vždy, i když ne vždy viditelně v našem čase."¹⁴

Kandler, sám nemocný rakovinou, svědčí: „Smysl uzdravení není v tom, že se nemocným nebo postiženým vede tělesně lépe. Mnohem důležitější je, že získají jiný vztah k Ježíši."¹⁵

Je neuzdravení selháním víry, důsledkem hříchu nebo nevůle Boží?

Mnohokrát nastávají situace, kdy člověk nemocný nebo postižený není uzdraven, i když se za něho bratři a sestry křesťané modlí. To může vést k pochybnostem o Boží lásce a o smysluplnosti modlitby. V takovéto situaci je podstatné vytrvat ve víře a důvěře v Boha. Je to také šance k hledání hlubšího smyslu dané situace, do které nás Bůh postavil.

Z postojů některých křesťanů se dá vystopovat, že se snaží za každou cenu najít spíše příčinu než smysl lidského utrpení. Snaží se přijít na to, „proč se ten člověk narodil slepý?" (J 9,2) A podobně jako učedníci dodává jedním dechem: „Kdo se provinil?" Přece se nesrovnává s naší vírou, s naší představou o Bohu, že by byl někdo postižený zcela nezaviněně. Ježíš však tuto logiku striktně odmítá¹⁶, protože takovéto uvažování vede k dilematu určit vinu buď dotyčnému (případně jeho blízkým) nebo Bohu. Hledání viníka je vůbec obecnou reakcí na vlastní nejistotu ve vztahu k člověku s handicapem. Psycholožka Helena Haškovcová, která sloužila u nevyléčitelně nemocných a umírajících, si všímá, že „v situaci nemocného člena rodiny se hlásí ke slovu nejen pocity lítosti a žalu, ale i pocity viny. ... Příbuzný prostě chce najít viníka, a není-li takového, pak si jej vytvoří.A právě niternost iracionální touhy znát příčinu je důvodem, proč likvidovat takový výmysl racionální cestou je zpravidla nemožné."¹⁷ Z rozhovoru učedníků s Ježíšem (J 9,2-5) vidíme, že hledání viníka je lidská tendence odedávna. Němečtí katoličtí biskupové ve svém prohlášení k situaci lidí s postižením vyzdvihují Ježíšovu reakci na tyto tendence: „Ježíš se obrací proti rozšířenému pojetí jeho doby, spekulovat o možných příčinách nemocí, postižení a utrpení, ... čímž se utrpení těchto lidí zvětšuje."¹⁸ To neznamená, že neexistuje žádná souvislost nemocí s hříchem a padlým stvořením. Ale nemusí to být vždy souvislost osobního hříchu, osobní viny nemocného, jak dokládá postoj Ježíšův. Ulonska zdůvodňuje nemoc a utrpení nevinných tím, že nejsou vyňati ze sounáležitosti s padlým stvořením:

„Písmo jasně ukazuje, že nemoc, smrt a zlo mají co dělat s hříchem, myslí přitom však nejprve na následky Adamova pádu. Příčinou nemoci je vždy hřích, nikoli však bezpodmínečně osobní provinění. Lidé se přece již rodí nemocní, nemoc napadá i malé děti a onemocní dokonce i vzoroví křesťané. Jako křesťané žijeme spolu s padlým světem. Z této sounáležitosti se stvořením tedy nejsme vyňati. První a základní příčinou nemocí je Adamův pád, který prostupuje celým stvořením."¹⁹

Kandler mluví o posunu v chápání nemoci a handicapu - nejprve jako trestu a po zkušenostech s nezaviněnou nemocí její považování za zkoušku:

„Tím, že byla ve starozákonní době nemoc chápána jako trest, zdála se být následkem hříchu. ... Proto byli nemocní lidé bráni svými bližními jako hříšníci. Z uvažování o rozporu, že se nespravedlivým lidem, hříšníkům, vede v životě často dobře, a spravedlivým naproti tomu špatně, rozvinulo se hlubší vnímání nemoci (př. Ž 73 a kniha Job) ... jako zkoušky víry."²⁰

Právě v knize Job se střetávají dva pohledy na nemoc, utrpení a handicap. Jobovi přátelé se sice od nemocného Joba přímo nedistancují, přišli ho navštívit, ale neunesli pomyšlení, že by za svou situaci Job nemohl, a nabízejí mu různé alternativy od nevědomého i skrývaného hříchu až po nedostatek víry. S takovými 'přáteli‘ se lze setkat i dnes, např. v některých extrémních společenstvích křesťanů.²¹ Sölle považuje Jobovy přátele „spíše za přátele těch, kdo utrpení působí, než přátele obětí utrpení."²² Výsledek působení takových ‚přátel‘ může víru člověka zakoušejícího utrpení velmi znejišťovat, říká MacArthur: „Úzkost a zmatek v nemoci je jen zesílen, když lidé cítí, že nejsou uzdraveni, protože nemají dostatek víry, nebo je k nim Bůh lhostejný. Pokud je uzdravení dosažitelné a lidé je nedostávají, pak je to buď jejich vina nebo Boží vina."²³ Jobovi přátelé se snažili Jobovu situaci odůvodnit Jobovou hříšností. Je to i sebezáchovná strategie jejich vlastní víry, neboť mohou vnímat Jobovu situaci jako vlastní ohrožení. Tento fakt, že utrpení druhého, bližního, vnímáme jako ohrožení, se stává i nám dnes, jak popisují psychologové: „Lidé neumějí jednat s těžce nemocnými přirozeně asi proto, že jsou sami konfrontováni s nezpracovanými vlastními úzkostmi a otázkami, které si neradi kladou"²⁴, proto jsou „mnohé nápadnosti a iracionální projevy v postojích k postiženým lidem výrazem obrany před potenciálním ohrožením či nejistotou."²⁵ Apoštolský list papeže Jana Pavla II. o křesťanském smyslu lidského utrpení Salvifici Doloris říká o Jobových přátelích, že „chtějí Joba nejen přesvědčit o morálním ospravedlnění zla, ale snaží se jaksi sami před sebou obhájit, že utrpení má morální smysl. Domnívají se, že utrpení lze chápat pouze jako trest za hřích, tedy jako věc Boží spravedlnosti, která oplácí dobro dobrem a zlo zlem."²⁶ Pokud v roli Jobova přítele přesvědčím sám sebe o tom, že Jobovi se toto nemohlo stát bez příčiny, že si to nějak zavinil (i když si toho nemusí být vědom), uklidní mě pomyšlení, že pokud já sám se vyvaruji toho, co Job udělal, nemůže se mi to stát. Tento postoj se snaží vysvětlit život jako soubor příčin a následků, snaží se mít okolnosti života pod kontrolou a „zajistit si", že do života nepronikne nepředvídatelná krizová situace, kterou si nepřeji. Vlastně se tak držím křečovitě své představy Boha, který odměňuje hodné a trestá zlé, který je čitelný a vypočitatelný lidským rozumem. Bůh však na konci knihy Job protestuje proti takovému pojetí, že by jeho jednání bylo možno vypočítat, jako by jím šlo manipulovat. Boží cesty převyšují cesty lidské.

Lze Bohu sloužit, aniž jsme zdraví?

Pokud patříme Bohu, jsme povoláni do jeho služby. Pán Bůh si povolává každého, kdo je ochoten mu sloužit. Zda budeme služebníky Božími, zda poneseme jeho obraz, zda budeme učedníky a následovníky Krista, to vše nezáleží na našich lidských kvalitách, na našich schopnostech, tím méně na našem zdraví nebo nemoci. Bůh si nás může použít takové, jací jsme, a jsme-li slabí, tím více se projeví Boží síla a velikost. (2 K 12,9) Nouwen říká o lidech s postižením, které potkal za svého pobytu v komunitě Archa: „Bůh si k tomu, aby nás naučil vidět, vybírá takové lidi, které bychom my sami nejméně očekávali."²⁷

Jsou lidé, kteří chápou víru ne jako vztah k živému Bohu, ale jako prostředek k dosažení úspěšného života, do kterého nepatří žádná omezení, a tedy ani zdravotní handicap. Proto se domnívají, že lidé nemocní a postižení nemohou Bohu sloužit. Pro doložení těchto názorů, naštěstí menšinových, uveďme dva příklady z okruhu Hnutí Víry:

„Když tě (Bůh) uzdravuje, dává ti novou sílu, abys mu mohl sloužit víc, než když jsi byl nemocen. Opovaž se souhlasit s ďáblem, který ti našeptává, že můžeš Bohu sloužit lépe, když jsi nemocný! ... Hospodin chce v plnosti obnovit tvé zdraví, abys mohl sloužit Ježíši Kristu v plné síle."²⁸ A dále: „Pavel nám říká, že Bůh nás chce mít připravené ke každému dobrému skutku (2 Tm 2,21), dokonale vybavené pro každý dobrý skutek (2 Tm 3,17), abychom byli hojní ke každému dobrému skutku (2 K 9,8). Nemocný člověk nemůže naplnit tyto verše. Bylo by nemožné splnit tyto podmínky, kdyby uzdravení nebylo pro všechny. Buď je tu uzdravení pro všechny, nebo se tyto verše netýkají všech."²⁹

Odmítání člověka s handicapem a upírání mu práva sloužit Bohu a nést jeho obraz ovšem narušuje jednotu Božího lidu. Kandler říká, že „bez postižených lidí je Tělo Kristovo postižené."³⁰ Odvolává se na rozhovor Mojžíše s Bohem (Ex 4,10-12) a tvrdí, že „povolání Mojžíše zřetelně dokládá, že postižení lidé (hluší, němí nebo slepí) zrovna tak jako nepostižení pocházejí od Boha, jsou stvořeni podle jeho vůle."³¹ Na praotce víry Mojžíše se odvolává i Konvent postižených duchovních v Německu, když nazval knihu svých prohlášení a teologických úvah svých členů názvem Berufen wie Mose³² (Povolán jako Mojžíš).

Zkušenosti křesťanů s handicapem ukazují, že utrpením, nemocí nebo postižením se může člověk vyučit a vyzbrojit ke službě Boží způsobem, kterého by jinak nedosáhl. Takovouto zkouškou nemusí projít každý křesťan, ale ten, který jí projde, získává pohled, který bývá jiným zastřen. Bernhard Häring vidí kvalitu víry ne v tom, zda je schopna přispět k uzdravení, ale v její schopnosti inspirovat člověka k nalezení smyslu jeho situace (např. při ztrátě zdraví). V době, kdy sám onemocněl rakovinou, napsal tato slova: „Víru občas vnímáme jako léčivou sílu. Myslím si, že ji tak můžeme vnímat tím více, když od víry nebudeme očekávat, že nás tělesně uzdraví, ale spíše že dá našemu strádání smysl."³³

1 Weber, Helmut: Všeobecná morální teologie. Zvon a Vyšehrad, Praha 1998, s.162

2 Moltmann: Bůh ve stvoření, s.215

3 Dittrich, Tomáš: Ze smrti do života. Základy křesťanského života, díl 1. Zvláštní vydání časopisu Život víry, Křesťanská misijní společnost, Praha 1994, s.10

4 Prince, Derek: Základ víry. Bez vydavatele a data vydání - strojopis (samizdat před r. 1989), s.34

5 „Odnětí našich nemocí je zahrnuto v Kristově vykupujícím díle spolu s odnětím našich hříchů (Iz 53). Slovo nesl zde znamená zastoupení (trpět za), ne sympatii (trpět spolu s). Jestli Kristus nesl naše nemoci, proč bychom je měli nést my? ... Jestliže Bůh chce, aby některé z jeho dětí trpěly, potom nás Ježíš zprostil břemene, které Bůh chce, abychom nesli. Ale protože Ježíš přišel, aby činil vůli Otce, a protože nesl naše nemoci, Boží vůle musí být, aby všichni byli zdraví." (Osborn, T.L.: Sto fakt o božském uzdravení. Voda života, Praha 1993, čl. 21 a 65)

6 Ulonska, Reinhold: Duchovní dary. Křesťanský život, Albrechtice 1991, s.59

7 MacArthur, John F. Jr.: Charismatici. Teologická perspektiva. Naděje, Brno 1995, s.116

8 Sölle, Dorothee: Leiden. Kreuz Verlag, Stuttgart 1989, s.159

9 Duch oživuje. Jan 6,63. Charismatická obnova obce v katolické církvi. Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1993, s.44

10 Halík, Tomáš: Sedm úvah o službě nemocným a trpícím. Cesta, Brno 1993, s.55

11 Grün, Anselm: Duchovní terapie a křesťanská tradice. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2000, s.75

12 Ulonska: Duchovní dary, s.66

13 Ulonska: Duchovní dary, s.76

14 Ulonska: Duchovní dary, s.64

15 Kandler: Behindertenethik in christlicher Verantwortung, s.50

16 Ježíš dokonce obrací handicap jako domnělý důsledek hříchu v handicap chápaný jako projekční plátno zjevování Boží moci (J 9,3)

17 Haškovcová: Spoutaný život, s.274

18 UnBehindert Leben und Glauben teilen. Wort der deutschen Bischöfe zur Situation der Menschen mit Behinderungen. Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonn 2003, s.14

19 Ulonska: Duchovní dary , s.61

20 Kandler: Behindertenethik in christlicher Verantwortung, s.39

21 Jako příklad můžeme uvést skupiny vyznávající tzv. evangelium prosperity (např. Hnutí Víry).

22 Sölle: Leiden, s. 144

23 MacArthur, John F. Jr.: Charismatici, s.109

24 Haškovcová: Spoutaný život, s.280

25 Vágnerová: Psychologie handicapu, s.16

26 Salvifici Doloris. Apoštolský list Jana Pavla II. o křesťanském smyslu lidského utrpení z 11. února 1984. Zvon, Praha 1995, čl.10

27 Nouwen: Našel jsem domov, s.23

28 Ekman, Ulf: Bůh chce uzdravit všechny! Voda života, Praha 1990, s.6

29 Osborn: Sto fakt o božském uzdravení, čl. 77

30 Kandler: Behindertenethik in christlicher Verantwortung, s.52

31 Kandler: Behindertenethik in christlicher Verantwortung, s.37

32 Berufen wie Mose. Menschen mit Behinderungen im Pfarramt. Konvent von behinderten SeelsorgerInnen und Behinderten-seelsorgerInnen e.V., Verlag Ernst Kaufmann, Karlsruhe 2001.

33 Häring, Bernhard: Viděl jsem tvé slzy. Vyšehrad, Praha 1998, s.7