215 - duben 2010

Jan IV. z Dražic (kolem 1260 - 5. ledna 1343 Praha) byl posledním pražským biskupem, respektive posledním mužem, který ve funkci pražského biskupa zemřel; posledním biskupem a zároveň prvním arcibiskupem pražským byl totiž jeho nástupce Arnošt z Pardubic.

Jan IV. z Dražic pocházel z rodu, který dal českým zemím v době posledních Přemyslovců mnoho významných církevních hodnostářů: dva z jeho příbuzných - Jan II. a Jan III. z Dražic - před ním zastávali ve 2. půli 13. stol. rovněž úřad pražského biskupa.

Jan patřil k nejmocnějším středoevropským prelátům své doby a přesně v intencích buly Unam sanctam zastával názor o svrchovanosti církve nad světskou vládou a horlivě se staral o rozmnožení a upevnění světské moci a statků, které byly svázány se stolicí pražského biskupa.

Biskupem byl Jan z Dražic zvolen v r. 1301 a svoje panování zahájil svoláním diecézní synody, která upozornila na vzmáhající se lidové valdenství, ohrožující ortodoxii v tehdejších českých zemích. Pro Jana je příznačné rázné řešení, které zvolil: zřídil vlastní inkviziční tribunál, který po letech práce v r. 1315 usvědčil z hereze a předal světskému rameni k potrestání hrdelním trestem 14 podezřelých.

V roce 1318 byl však silný a ctižádostivý Dražic papežem Janem XXII. ze svého úřadu náhle suspendován. Příčinou tohoto kroku byly spory mezi řeholním a laickým klérem o právo kázat, pohřbívat či zpovídat, které hýbaly v té době de facto celou západní Evropou. V českých zemích se biskup postavil přirozeně na stranu diecézního kněžstva. Stal se tak terčem útoků ze strany protivné, které vyvrcholily v udání avignonské kurii, do značné míry vykonstruovaném. Na jeho základě se papež rozhodl k onomu radikálnímu kroku.

Téměř sedmdesátiletý Jan z Dražic se okamžitě vypravil do Avignonu, aby spor vyřešil před kuriálním soudem osobně. Nenadál se ovšem toho, že proces bude postupovat tak liknavě, že v Avignonu stráví nadcházejících jedenáct let. Příčinu tohoto postupu viděl autor Zbraslavské kroniky ve snaze kurie stáhnout starého biskupa „z veškerého rouna jeho peněz" neboť „dvůr římský nepase ovce bez vlny. To vím, že pokud kdo má co dávati, že kurie státi při sobě mu dovoluje; ale když se nenalezne, co by dal, tehdy dovoluje člověku odchod a návrat do vlasti."

Jan se do vlasti vrátil chudší, ale za to plně rehabilitován roku 1329. Jeho spory s řeholníky - zejména s minority - nicméně pokračovaly s nezmenšenou silou. Vyvrcholily r. 1334, kdy se diecézní kněží střetli s minority v krvavých potyčkách - a to jak v kostelech, tak na veřejných prostranstvích. Situace tehdy již kriticky přerostla únosnou mez a do řešení se vložil mladý kralevic Karel, který obě strany sporu donutil k vyrovnání podle zásad buly Bonifáce VIII. Super cathedram (1300), která poměrně striktně vymezuje práva řeholního kléru.

Do kulturních dějin českých zemí se Jan IV. z Dražic zapsal zejména založením kláštera v biskupské Roudnici nad Labem, do nějž v r. 1334 uvedl dosud zde neznámou řeholi augustiniánů kanovníků, jejichž učenost a kultivovanost jej oslovila během avignonského pobytu. Kostel i klášter stavěli francouzští architekti a kameníci, jejichž dílem byl rovněž kamenný most přes Labe, s nímž se v oné době mohl srovnávat pouze most pražský.

Při založení roudnického kláštera se plně projevil Dražicův nacionalismus ovlivněný výchovou v prostředí, v němž vznikala i známá kronika tak řečeného Dalimila. Biskup Jan z Dražic, který byl dle kronikáře „národu českého věrným horlivcem a neohroženým bojovníkem," nechal do zakládací listiny vložit klauzuli: „Nedovolujeme, aby byl do kláštera přijat někdo jiného národa než Čech, z otce i matky jazyka českého."

Jan IV. z Dražic zemřel 5. ledna 1343 v pokročilém stáří devadesáti tří let a pohřben byl v rodové kapli sv. Vavřince v pražské katedrále, která měla tehdy ještě podobu románské spytihněvovské basiliky.

Jan Klípa