Jste zde

Svatá válka v Koránu a Bibli

Svatá válka v Bibli

a) Starý zákon

V prostředí, v němž se utvářelo židovské náboženství, byla chápána válka v úzké souvislosti s náboženstvím. Ve válce byla v sázce čest národního boha. Pohled Starého zákona (SZ) je však od pojetí okolních národů odlišný. Hospodin nepadá s neúspěchy vlastního lidu a dopouští dokonce války jako výchovný prostředek na neposlušný lid. Hospodin sám říká svému lidu, koho skrze svůj lid porazí1 (Jozue) a komu se naopak jeho lid musí pokojně podřídit (Jeremiáš).

Nejčastěji se čtenář Bible s násilím setká ve spojitosti s tzv. „svatou válkou" při obsazování Svaté země izraelskými kmeny, které k tomu dostávají od Hospodina příkaz. V souvislosti s tím se často objevuje příkaz k vyhlazení národů sídlících v Palestině. Je zajímavé, že ohledně obsazování se objevuje Hospodinův slib, že ony národy před Izraelci vyžene (Lv 18,24; 20,23...) stejně jako slib, že je Hospodin prostřednictvím Izraele vyhladí (Dt 7,23n). Tento rozpor se jistě dá vysvětlit z pozice teorie pramenů, kdy různé pisatelské školy dávaly do svých textů odlišné důrazy. V souvislosti s teorií pramenů jsou pak texty SZ, mluvící o genocidě předizraelských palestinských obyvatel, vykládány jako odhodlání deuteronomistického hnutí jít za Hospodinem až do krajnosti, jako výzva k sepětí národa a ujištění, že Bůh za ním plně stojí a Jeho ochrana bude provázet izraelský lid při jeho návratu z Babylona do Palestiny.

b) Nový zákon

Postoj Nového Zákona k násilí je však odlišný, určovaný postojem Ježíše Krista vyjádřený asi nejlépe v J 18,36. Z tohoto důvodu je také v raném křesťanství nepříznivý postoj k vojákům (např. Tertullián), což se mění až s rozšířením křesťanství. Křesťan se má soustředit na duchovní boj a násilí neoplácet. Také poslední boj bude sveden mezi Kristem a nepřátelskými mocnostmi a ne silou jeho následovníků.

Svatá válka v Koránu

a) současné pojetí v islámu

Boj v islámu je nerozlučně spjat s pojmem džihád, podle některých muslimských náboženských autorit šestou povinností muslima. Dnešní islám chápe slovo džihád (arabsky úsilí) jako povinnost muslima pečovat o individuální duchovní zdokonalení (větší, duchovní džihád) a posilování vlivu muslimské obce věřících (menší, fyzický džihád). Džihád je jediný povolený druh války mezi muslimy, neboť vyznavačům Prorokova učení je zapovězen vzájemný boj i z náboženských příčin (2:256-7). Mnozí dnešní muslimští duchovní chápou džihád jako důraz na osobní zbožnost a misijní činnost či jako činorodou práci při výstavbě vlasti.

b) pojetí boje v Koránu

Tématika svaté války v Koránu a původní chápání džihádu bylo spíše šíření islámu zbraní. Termín „svatá válka" se v Koránu objevuje pouze čtyřikrát, ale mnoho dalších veršů rozvíjí tématiku boje. Podívejme se na nejtypičtější z nich.  Tématika džihádu se objevuje především v pozdějších medínských súrách. Nejkomplexněji se této tématice věnuje druhá a devátá súra.

„Bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Zabíjejte je všude, kde je dostihnete a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití... A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu..." (2:190-193). V dalších částech druhé súry se mluví o nutnosti boje, i když je nepříjemný (2:216) a o předpisech o boji v posvátném měsíci (2:217). Druhá súra celkově také staví jako základ existence islámu eliminaci nepřátelských náboženství („Nevěřící nepřestanou proti vám bojovat, dokud vás neodvrátí od náboženství našeho, budou-li toho schopni", 2:217), mimo „náboženství svatých knih", kterým je uložena zvláštní daň (9:29; 3:110-115). Devátá súra se pak zabývá tématikou boje s nevěřícími ještě o něco zevrubněji. Tato súra motivuje k boji slibem nebeské odměny (9:38) a před odmítnutím boje varuje Božími tresty (9:39). Korán kritizuje vlažnost a nezájem o boj (9:43-47) a nabádá, aby muslim investoval do boje svou osobu a majetek (9:41; 61:11), neúčastnit se je hříchem mimo chromé, nemocné a slepé (48:17). Korán dále mluví o tom, že ten, kdo zemře při džihádu získá nesmírnou odměnu (4:74) a vyzývá k dosažení celosvětové nadvlády islámu:

„Rci těm z kočovných Arabů, kteří zůstali vzadu: ,Budete vyzváni k boji proti lidu obdařenému velkou bojovností; a budete proti nim bojovat, leč by přijali islám. Uposlechnete-li, Bůh vám dá odměnu překrásnou, avšak obrátíte-li se zády, potrestá vás trestem bolestným.‘" (48:16) a „A On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a s náboženstvím pravdivým, aby mu dal zvítězit nad každým jiným náboženstvím." (48:28, podobně 61:9).

Z textů týkajících se svaté války, či chceme-li malého džihádu, můžeme shrnout, že pojetí šíření islámu v Koránu je neodlučitelně spjato s bojem. Bojovat za šíření, či na obranu islámu je povinností celé muslimské společnosti. Povinnosti muslima k boji za islám bude učiněno za dost až celý svět bude jedna islámská oblast, přičemž tolerovat je možno jen monoteistická náboženství vlastnící svatou knihu.

Závěr

Bylo by snadné rychle odsoudit Korán pro jeho militantnost a netolerantnost. Islám, stejně jako vše ostatní, vznikal v určitém prostředí a historické situaci, což jej velmi ovlivnilo. Při čtení výše uvedených textů si musíme uvědomit, že medínské súry o svaté válce jsou dokladem rostoucího sebevědomí nového náboženství, které se chystalo na svou expanzi. Z tohoto důvodu také zřejmě Prorok klade takový důraz na jednotu v boji a na odhodlanost k šíření islámu. Každá expanze se však časem zastaví a texty, které se staly součástí Slova Božího, pak musejí podléhat interpretacím, které by k současnému věřícímu promlouvaly. Islám má svou pozici v chápání těchto textů o to těžší, že si v rámci svého fundamentálního přístupu ke Koránu nemůže dovolit tak volnou interpretaci, jakou jsem uvedl v souvislosti s křesťanským výkladem pojmu „svatá válka". Přes všechno chvályhodné úsilí o toleranci v islámu a o pokojnou interpretaci pojmu džihád však nevidím důvod, proč bychom neměli přiznat militantnost Prorokových textů ohledně šíření islámu. Plně se vyrovnat s odkazem těchto textů je těžkým úkolem muslimské komunity dnes i pro příští generace.

Použitá literatura

Encyklopaedia of Islam, Leiden 1994

Islam lexikon, Freiburg 1991

Korán, Academia, Praha 1972

Kropáček L,, Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha 1993

Küng H., van Ess J., Křesťanství a islám, Vyšehrad, Praha 1998

Nový biblický slovník, Návrat domů, Praha 1996

Slovník Judaismus, Křesťanství, Islám, Mladá fronta, Praha 1994

1Nu 24,14 dokonce mluví o nedochované „Knize Hospodinových bojů".