Jste zde

Svatební liturgie

V letošním roce jsem zažil osm svateb. Brali se moji studenti, přátelé, přičemž ve všech případech byl alespoň jeden z partnerů tzv. praktikující křesťan/křesťanka. Šest svateb bylo římskokatolických, jedna starokatolická, jedna husitská. Dvě z římských svateb byly bilingvální, shodou okolností česko-anglické (v jednom páru byla nevěstou Skotka, v druhém ženichem Angličan).

Ani v jednom případě snoubenci přípravu liturgie nezanedbali, podíleli se (ne však všichni ve všech zmíněných bodech) na výběru biblických čtení a dalších liturgických textů, pokud měl více variant, dále na úvodech k liturgii a myšlenkách k homilii, na výběru zpěvů a hudby, či služebníků (lektorů, kantorů atd.), přinášeli eucharistické dary, sestavovali přímluvy a další modlitby včetně svatební eulogie, navrhovali úpravy liturgického prostoru atd. Přesto mi svatby poskytly mnoho námětů k úvahám, se kterými se chci podělit.

Eklesiální deficit

Ačkoli se svátosti slaví v církvi, reprezentované konkrétní obcí1, tak jsem tuto obec ani v jednom případě nezahlédl. Žádná ze svateb nebyla v neděli, v rámci obvyklého shromáždění. Přitom i Ordo celebrandi matrimonium předpokládá, že „udělování svátostí a svátostin je významnou událostí pro život celé farnosti..."2 Malý respekt k přáním koncilu je dán zřejmě povrchní liturgickou obnovou, které nepředcházela obnova eklesiální. Farnosti sice existují, ale často jsou už skutečností pouze virtuální, podobně jako univerzální církev, která byla virtuální realitou vždy. Na svatby se tak scházejí pouze příbuzní a přátelé svatebčanů, což je možné, ale mělo by to být spíše výjimkou, než pravidlem.

Promýšlet uspořádání prostoru

V našich kostelích je velmi obtížné slavit liturgii. Barokní podoba interiéru s lavicemi a kůrem je vhodná spíše ke koncertu, než ke společnému slavení. Přesto alespoň to nejzákladnější vyjádřit lze i za ztížených podmínek. Nechápu, proč nás ženich s nevěstou zvou na svou svatbu, a pak jsou k nám celou dobu otočeni zády. Prakticky všude je možné posadit ženicha s nevěstou, svědky a případně nejbližší příbuzné tak, aby s nimi bylo možné zrakem komunikovat. Mohou vytvořit kolem stolu Páně alespoň náznak komunia. Je třeba promýšlet i vzájemné postavení ženicha s nevěstou, předsedajícího a shromáždění jak během slibu, tak během velké eulogie.

Folklór zastíní to podstatné

Nevím, proč bývá liturgie „obohacena" feudálním výjevem, kdy matka vede ženicha a otec nevěstu k oltáři. Tomuto výjevu je věnována velká pozornost. Škoda, že není hrán až do konce. Obsahoval by i např. předání věna ve formě několika kusů hovězího dobytka... Vypozoroval jsem, že tam, kde se podobným paraliturgickým kouskům dal prostor, se téměř vytratila jedna ze zásadních částí svatby - velká eulogie. Současná římská liturgie začíná jinak: „Koná-li se průvod k oltáři, jdou napřed ministranti, za nimi kněz, potom ženich a nevěsta, které podle místních zvyklostí doprovázejí aspoň příbuzní a dva svědkové. Přitom se koná vstupní zpěv."3 Dovoluji si upozornit na slůvko „aspoň" - nic nebrání, aby vcházeli všichni ze shromáždění, tak jako tomu bylo v prvních staletích svobody církve.

Jiný příklad, kdy folklór zvítězil nad liturgií: Všichni jsme dostali větvičku myrty, ale vína pro eucharistii bylo připraveno tak málo, že většina nemohla přijímat.

Velká eulogie

Velká eulogie, v případě svatby „dobrořečení Bohu nad manželem a manželkou" je vedle slibu vrcholem svatební liturgie. V prvé části jsou formou díkůčinění vzpomínány velké boží činy týkající se manželství a ve druhé prosíme za přítomné novomanžele. Eulogie je modlitbou celé obce, byť je přednášena předsedajícím. Obec vyjadřuje svůj souhlas někdy aklamacemi a především závěrečným amen. V římské liturgii je však umístěna na velmi zvláštním místě - po modlitbě Otčenáš před přijímáním. Po Otčenáši je vynechán embolismus, hned následuje doxologie4 a po ní má místo velká eulogie. Je to místo, které bylo ve středověku, kdy nikdo z účastníků nepřijímal (s výjimkou předsedajícího), vyhrazeno pro požehnání těm, kteří odcházeli, neboť pro ně povinná část mše skončila. Současné návrhy5 umísťují eulogii na závěr svatebního bloku, těsně před přímluvy. Významu velké eulogie by měl odpovídat i postoj předsedajícího, novomanželů i celého shromáždění. Těžko je poznat, že se jedná o „dobrořečení Bohu nad manželem a manželkou," pokud předsedající a novomanželé nejsou ve fyzické blízkosti. Buď by měl on přijít za nimi, nebo oni za ním.

Svatební svíce

Svatební liturgie CČSH využívá některé symboly převzaté z byzantské svatby, jmenovitě pití kalicha s červeným (neeucharistickým) vínem a předání hořících svatebních svící. I na jedné z římskokatolických svateb byla symbolika svatební svíce užita. Nemyslím si, že bychom nemohli čerpat inspiraci ve východních tradicích. Řada prvků obnovy liturgie po 2. vat. koncilu byla znovu nalezena na Východě (např. všeobecná modlitba - přímluvy nebo epikleze). Měli bychom, podle mého názoru, ctít jejich původní smysl. V ruské praxi snoubenci s hořícími svícemi do chrámu přicházejí6, zatímco liturgii CČSH novomanželé dostávají svíci (jednu) na závěr a odcházejí s ní. Každé liturgické konání je sice možné „zbožně interpretovat", ale interpretace tohoto novotvaru mi přišla dosti násilná. Dovedu si představit, že snoubenci přijdou ke svatbě se svými hořícími křestními svícemi a umístí je např. na stůl Páně. Křest je vstupní branou k ostatním svátostem. Světlo křestní svíce vyjadřuje víru ve vzkříšeného Pána. Bez ní by slavení svátosti, včetně manželství, postrádalo smysl.

Vzory

Návrh Františka Kunetky na obnovu římského svatebního obřadu7 umísťuje skrutinium (otázky snoubencům) do úvodu slavení. Následuje blok slova, na který navazuje blok svátosti s touto strukturou:

- Žehnání prstenů

- Souhlas (slib)

- Přijetí souhlasu

- Předání prstenů

- Eulogie

- Přímluvy

Návrh především přesouvá přímluvy na samý konec bloku (tak jako je tomu i u jiných svátostí). V případě vsazení svatby do rámce eucharistické slavnosti8 přemisťuje velkou eulogii ze „skrytého" místa po Otčenáši na závěr bloku svátosti. Souhlas snoubenců a žehnání Bohu nad nimi (velká eulogie) se tak stávají vrcholnými okamžiky slavnosti. Žehnání prstenů by bylo možné přesunout do úvodních obřadů, které by tak mohly obsahovat pozdrav, skrutinium, žehnání prstenů, průvod a oraci.

Tam, kde chybí víra, ale snoubenci žádají „svatbu v kostele" je snad možné užít „prekatechumenálního žehnání"9 Příklad takové formy, který schválila Japonská biskupská konference v r. 1973, připravil pro tzv. Sněm katolické církve Zdeněk Demel10:

- Úvod: vstupní průvod, pozdravení, zpěv, modlitba

- Bohoslužba slova: biblická čtení, zpěvy, homilie

- Prohlášení manželské vůle

- Žehnání prstenů, navlékání prstenů a požehnání páru

- Zpěv, přečtení zakládací listiny vystavené k uzavření tohoto manželství (je též vedena sňatková kniha) a blahopřání novomanželům

- Děkovný hymnus

Tam, kde alespoň jeden ze snoubenců věří, nebo věří oba, ale každý v jiné církvi, je možné doporučit ekumenickou svatbu11 sestavenou v rámci CCT (Consultation on Common Texts) podobně jako ekumenický lekcionář a další liturgické texty. Účast obce se předpokládá, neboť má při svatbě nezastupitelnou liturgickou roli. Eulogie je samozřejmostí. Struktura je následující:

  1. Úvodní obřady

Pozdrav

(Otázky obci a dvojici)

Veřejné prohlášení úmyslu

Přijetí rodinami a obcí

Modlitba dne

  1. Blok slova

  2. Svatba

Svatební slib

Předání prstenů

Prohlášení manželství

  1. Modlitby

Přímluvy

Požehnání (velká eulogie)

Otče náš

  1. Závěrečné obřady

Pozdrav pokoje

Propuštění

1 Srovnej SC 42

2 Srovnej OCM 8

3 OCM 20

4 pouze při svatbě se tedy katolíci modlí Otčenáš podobně jako ostatní církve, tj. s připojenou doxologií: „Neboť tvé je království..."

5 Kunetka, František. „Benedictio nuptialis." Studia theologica 23 (2006) 1-21

6 Řekové svíce neužívají, nevěsta drží při obřadu kytici

7 Kunetka, František. „Benedictio nuptialis." Studia theologica 23 (2006) 1-21

8 což je standardní forma svatby, samostatný obřad bez eucharistie je pro nouzové případy

9 http://www.teologicketexty.cz/casopis/1998-5/Prekatechumenalni-slavnosti.html

10 http://snem.cirkev.cz/index1a5f.html?menu=54&id=1271

11 A Christian Celebration of Marriage: An Ecumenical Liturgy, Augsburg Fortress, 1995