222 - prosinec 2010

Jan z Jenštejna

Třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna se narodil někdy mezi léty 1347-1350 (nejspíš r. 1350) jako potomek rodu pánů z Vlašimi, který dal českým králům již několik věrných služebníků. Janův strýc Jan Očko byl druhým pražským arcibiskupem. Jan získal vynikající vzdělání a vychování u předního českého protohumanisty Jana ze Středy, olomouckého biskupa a kancléře císaře Karla. Dalšího vzdělání se mu dostalo na předních evropských universitách v Boloni, Padově i v Paříži, kde získal kromě znalosti teologie a kanonického práva rovněž nemalý rozhled v hudbě, který později zúročil jako skladatel liturgických kompozic.

Po návratu do Čech se stal Jenštein v roce 1375 míšeňským biskupem a po abdikaci strýce Jana Očka v roce 1379 usedl na stolec pražského metropolity. Jan tehdy žil životem typickým pro vyšší dvorskou společnost a nevyhýbal se světským radovánkám, zejména lovu. Ale r. 1380, po překonání vyčerpávající nemoci, prožil konverzi a započal cestu askeze, pokání a zbožných skutků. Stal se horlivým ctitelem Panny Marie a propagátorem jejích obrazů. Jeho vztah k eucharistii měl téměř mystické rozměry a dostávalo se mu i prorockých snů a vizí. Hluboce ho zasáhlo papežské schizma, které vypuklo v r. 1378. Jenštejn stál, podobně jako jeho pozdější protivník Václav IV., pevně na straně římského stolce. Toto své přesvědčení navíc horlivě hlásal a hájil na místních říšských synodách. Král Václav však brzy pustil otázku církevní jednoty, která tolik ležela na srdci jeho arcibiskupovi, ze zřetele a na symbolickou římskou korunovační cestu v r. 1383 definitivně rezignoval. Na Jenštejnovu nevoli reagoval tím, že jej r. 1384 zbavil kancléřství a vyobcoval jej z královské rady. Ani v kuriálních kruzích Jan svým zásadovým postojem příliš nezískal. V r. 1387 byl dokonce svým favoritem Urbanem VI. dán do klatby, protože kvůli se neshodám s králem opozdil s placením papežského desátku ze svých držav. Z Jenštejnových vizí byla nejpůsobivější ta, na základě které předpověděl v předstihu asi dvou týdnů církevní rozkol. V pozdějším zjevení pak obdržel příkaz, aby událost setkání Panny Marie se sv. Alžbětou oslavil zavedením zvláštního svátku, jehož slavení by mělo napomoci obnovení církevní jednoty pod patronátem samotné Matky Boží. Úkolu se arcibiskup chopil s příkladnou horlivostí a sám složil ke svátku mešní oficium. Papežského schválení se nová slavnost dočkala v r. 1390.

Jenštejn se nesmazatelnou stopou podepsal i na správě své provincie. Reformní myšlenky a požadavky prosazoval na každoročně svolávaných diecézních synodách, na nichž nechával kázat univerzitní mistry, jako byli Vojtěch Raňkův z Ježova a Štěpán z Kolína.

Spory s králem o svrchovanost církevní moci a nedělitelnost církevního majetku zapříčinily i Jenštejnovu rezignaci na arcibiskupský úřad a jeho odchod z Čech. Když dal v r. 1393 králův milec Zikmund Huler popravit dva kleriky, zasáhl tím jednoznačně do církevní pravomoci, a proto obdržel obsílku před arcibiskupský soud, kterou podepsal generální vikář Jan z Pomuku. Ten se pak stal 20. března 1393 obětí kruté perzekuce, kterou Václav IV. reagoval na fakt, že Jenštejn s Pomukovou pomocí v poslední chvíli zmařil jeho plány na vytvoření nového biskupství v Kladrubech, které mělo oslabit arcibiskupovu moc. Po vikářově smrti se vystupňoval králův tlak na Jenštejna, který se měl nejen vzdát mnoha svých statků, ale sám se u papeže zasadit o realizaci Václavova plánu nového biskupství. Tomu se Jan nakonec vzepřel a na svátek sv. Vojtěcha r. 1393 opustil tajně království a odjel do Říma, aby zde vedl proti králi řádný proces. Tomu však nepřála tehdejší církevně politická situace, a tak to byl Václav, kdo slavil v tomto sporu vítězství. Jan byl totiž r. 1395 donucen složit úřad. Po návratu do Čech udělil Jenštejn ještě biskupské svěcení svému synovci Olbramu ze Škvorce, který se stal jeho nástupcem, a zcela se oddal kontemplaci a literární činnosti. V r. 1399 se naposledy vydal do Říma, kde 17. června 1400 v klášteře sv. Prexedy zesnul a byl pohřben.

Vedle působení církevně politického je nadmíru významná Jenštejnova činnost jako mecenáše a donátora umění (přestavba hradu Jenštejn, práce na katedrále sv. Víta, pořízení nástěnných maleb v malostranském arcibiskupském dvoře či zhotovení nádherně iluminovaného sborníku vlastních literárních prací) i jako aktivního spisovatele, básníka a hudeb­ního skladatele.

Jan Klípa