Často můžeme slyšet výpovědi jako: „V neděli byl kostel plný věřících...", „...na pobožnosti byl kněz a jenom málo věřících...", „... při papežské mši byl stadion naplněn věřícími". Za věřící jsou zde označováni lidé, kteří se účastní náboženských událostí.
Z historie je známo, že islám se v 7. a 8. století n. l. šířil tzv. „svatou válkou" (džihád) proti nevěřícím. Muslimové se považovali za „věřící", ne-muslimové byli prohlášeni za „nevěřící". V době křižáckých válek, ve 12. a 13. století n.l. se zase evropští křesťané považovali za „věřící", zatímco muslimové, kteří ovládali Přední Východ a severní Afriku, pro ně byli „nevěřící". Také Palestina byla v moci „nevěřících" a křesťanští rytíři usilovali o osvobození „Svaté země" tím, že z ní chtěli tyto „nevěřící" vypudit. Věřícími jsou zde nazývání ti, kteří se hlásí k „našemu" náboženství, kdežto ostatní jsou nevěřící.
Na základě posledního sčítání lidu v České republice (2001) se v tomto státě 27 % obyvatel hlásí ke katolickému křesťanství 1 % obyvatel jsou evangelíci, 1 % tvoří husité a 3 % obyvatelstva přináleží k nějakému jinému vyznání nebo církvi. Zbylých 68 % občanů o sobě oznamují, že jsou buď „bez vyznání" nebo nedávají na otázku po náboženství žádnou odpověď. Znamená to tedy, že 32 % občanů Česka jsou „věřící" a 68 % jsou „nevěřící"? A jsou ti ne-věřící zároveň ateisté? Podle výpovědí, které je možno při různých příležitostech občas vnímat, je Česko stát s nejateističtějším obyvatelstvem Evropy. Jsou ale všichni ti, kteří se hlásí (při sčítání lidu a i jinak) k nějakému náboženskému vyznání opravdu věřící? A jsou ti ostatní - v Česku 68 % občanů - opravdu nevěřící?
Daniel Raus, redaktor Českého rozhlasu 6, ve svém článku „Češi a ateismus"1 srovnává uvedené údaje o náboženské příslušnosti s údaji (evidovaného) členství v českých politických stranách. Při tomto pohledu na stranicko-politickou příslušnost zjišťuje, že ve všech politických stranách jsou členstvím organizovány pouze 2% obyvatel Česka. Přesto se ale lidé v Česku zajímají o politiku, o věci veřejné a o občanskou společnost. Ale zřejmě se nechtějí angažovat v nějaké politické straně. Daniel Raus analogicky k tomu dovozuje, že obyvatelé Česka se zajímají o duchovno, i o náboženství, ale s příslušností ke konkrétní církvi nebo náboženské společnosti nechtějí být spojováni.
„Jsme tedy my Češi ateisté?", ptá se v závěru svého článku Daniel Raus a píše: „Domnívám se, že nikoliv. Chceme být prostě a jednoduše „nezařazení". Právě to je totiž kategorie ryze česká."2
Zřejmě tedy výrazy „věřící" nebo „nevěřící" nejsou přesným vyjádření vztahu jednotlivce k tomu, co přesahuje každodenní zkušenost, pro duchovno, pro náboženství a pro víru.
V bývalém Československu se používalo výrazu „věřící" pro zjevné křesťany, kteří „chodili do kostela", kteří byli „nábožensky zatížení". To bylo v době, kdy vláda, veřejné instituce a stát byly v rukou občanů, kteří se prohlašovali za ateisty, za „nevěřící". Věřící byl méněcenný občan, kterému bylo bráněno požívat všech občanských práv, na př. práva na vzdělání odpovídajícímu jeho schopnostem.
Tato stigmatizace „věřících" po „sametové revoluci" roku 1989 neexistuje. Zdá se mi ale, že i nadále přežívá neurčitost při používání přívlastků „věřící", „nevěřící". Závisí tento přívlastek na vnějším chování člověka, nebo jde o něco hlubšího?
Vyhýbám se uvedeným přívlastkům. Snažím se vědomě a důsledně používat výrazu „křesťan" místo „věřící". V demokratickém, světonázorově neutrálním státě a v pluralitní společnosti, která dnes v České republice existuje, je třeba se opět vrátit k poněkud přesnějším pojmům a výrazům.
Chceme-li být přesnější, musíme si na příklad uvědomit, že je více věřících než křesťanů. Věřící člověk je totiž každý, kdo uznává nějakou univerzální skutečnost, která je nad ním a která je příčinou a základem jeho existence. Věřící lidé jsou křesťané a židé, muslimové a buddhisté, animisté a další stoupenci nejrůznějších náboženství. Věřící jsou lidé náboženští, věří v onu skutečnost, která je přesahuje a vykonávají náboženství, aby se s touto je přesahující skutečností dostali do styku. Křesťané jsou tedy jednou skupinou věřících lidí, ale ne všichni věřící jsou křesťané.
Nicméně se zdráhám ty, kteří jsou v Česku označováni jako „nevěřící", automaticky považovat za ateisty, agnostiky, popírače Boha nebo lidi, kterým je veškeré duchovno cizí. Vlastně bych byl rád, kdyby se výrazu nevěřící přestalo používat. Exkurs do historie, který se nachází na začátku této úvahy, ukazuje, že „nevěřící" byli často nepřátelé, nebo ti, kteří byli - z různých mocenských, politických a hospodářských důvodů - za nepřátele prohlášeni.
Rozlišování mezi věřícími a nevěřícími se děje podle jakýchsi vnějších jevů, podle chování. Nahradit v Česku výraz „věřící" označením „křesťan" se tomto posuzování dle vnějších projevů ještě nic nezmění. Chování, které slouží k zařazení českého člověka mezi „věřící" (nebo „křesťany"), je chodit (v neděli) do kostela nebo křižovat se... Bohužel je jenom málo příležitostí ke zjištění, jaké vnitřní odůvodnění je ochoten a schopen tento člověk pro své uvedené chování uvést. Obecně se vychází z toho, že se jedná o křesťanskou víru, která je důvodem uvedeného chování. Přesto je mi důležité položit otázku, zda ten, kdo je považován za věřícího, případně za křesťana, jím také je. Nebo chce být, nebo se jím chce stát.
Albert Schweitzer k tomu řekl: „Člověk se nestane křesťanem tím, že chodí do kostela, zrovna tak jako se nestane autem tím, že chodí do garáže."
Odpověď na tuto otázku může znít takto: Být křesťanem, to znamená být pokřtěn, být nábožensky věřící, tzn. věřit v Boha, nezanedbávat svého bližního a snažit se žít tak, aby se člověk vyvaroval zla a konal dobro. A často to také znamená dodržovat obyčeje a předpisy příslušného křesťanského církevního společenství, tedy například „chodit do kostela". Tak zní - stručně řečeno - všeobecně rozšířená představa. Ponechme zde nejdříve stranou příslušnost křesťana k nějakému určitému církevnímu společenství a zabývejme se analyticky zatím jenom jedním praktickým aspektem toho „být křesťanem": snahou žít tak, abych se vyvaroval zlu a konal dobro.
Tuto snahu může ale vyvíjet každý. Křesťan je ještě k tomu pokřtěn, věří v Boha, nezanedbává svého bližního a dodržuje předpisy církevního společenství.
Znamená to však, že křesťan je automaticky lepším, morálnějším člověkem? Jak na něj pohlíží jeho okolí? V českých zemích se zajisté nepovažuje křesťanství za něco, co dělá člověka automaticky lepším. Po období, během kterého bylo veřejné přihlášení se ke křesťanskému vyznání společností považováno za zpátečnictví, tmářství a přežitek minulosti, se křesťané pomalu navracejí do obnovované občanské společnosti. Mnozí z nich v ní hledají znovu svoje místo, které jim bylo dlouhá léta odpíráno. Hledají si jej jako občané, jako rovní mezi sobě rovnými. Jakkoli platili v době totalitarity za spoluobčany podřadné, nesnaží se ve společnosti znovunabyté svobody o žádné nadřazování, a to ani jako kompenzaci za dříve utrpěné příkoří.
Křesťan je věřící člověk. Kdo je ale křesťansky věřící? - Podle některých křesťanů je to ten, kdo je ochoten prohlásit, že „věří všechno, co mu církev k věření předkládá". Předkládající učitelský úřad církve formuloval v průběhu minulých století mnoho věroučných článků. Ty považovat za pravdu označují zastánci tohoto názoru za víru.
Pro mně je takováto víra příliš formální. Dovoluje totiž člověku se považovat za věřícího (křesťana, katolíka, evangelíka nebo pravoslavného), aniž by se věřícím křesťanem stal, aniž by bylo patrno, že z této víry žije. Víra jako uznávání věroučných výpovědí za pravdivé je podle mého názoru téměř prázdná. Vytratil se z ní Bůh. Na jeho místě se usadily neomylné věroučné výpovědi. Těmto věroučným článkům platí celá pozornost „pravověrného". Na ně se tato „víra" upíná, jim vzdává úctu, ne Bohu.
Jsem přesvědčen, že v souvislosti s vírou jde především o Boha a ne o přitakání věroučným definicím. Víra je v první řadě akt rozumné důvěry, která se sice nemůže opírat o jasné důkazy, ale pro kterou mám dobré důvody. Víra v Boha pro mně zahrnuje nejenom rozumnou důvěru, ale i racionální promýšlení životních otázek, a také trvalé otázky a pochybnosti. Takováto víra je tedy zároveň záležitost rozumu i vůle i pocitu. Tak chápu „víru" v biblickém smyslu. Nejde tedy jen o to, považovat určité (věroučné) výpovědi za pravdivé, nýbrž se celou osobností spolehnout na tu skutečnost, kterou nazýváme Bůh. Antický církevní učitel Augustin z Hippo to zdůraznil takto: jde o to, ne jenom „věřit něco" (credere aliquid), ani jenom „věřit někomu" (credere alicui), nýbrž „věřit v někoho" (credere in aliquem). To je obsaženo ve slově „credo" / „věřím". - V koho věřím?
- Věřím ne v bibli, ale v toho, o kterém bible vydává svědectví;
- věřím ne v tradici, nýbrž v toho, kdo je nám tradicí zprostředkováván;
- věřím ne v církev, ale v toho, kterého církev zvěstuje;
- tudíž věřím v Boha (credo in Deum).
„Víra", jak o ní mluví někteří křesťané, se mi jeví příliš omezená na věroučné výpovědi, na tzv. obsahy. Takové chápání odvádí pozornost od Boha samotného. Zdá se mi, že tito křesťané čerpají svou „jistotu" z „neomylných" výpovědí „učitelského úřadu" církve. Víra je ale přesvědčení o tom, že Bůh je mi stále nablízku. I tehdy, když to bezprostředně necítím a mám o tom pochybnosti. Bůh přesahuje absolutně jakoukoliv moji zkušenost, představu i logickou argumentaci a věroučnou výpověď.
Víra, jak ji chápu a jak jsem se pokusil ji zde popsat, považuji za centrum původní křesťanské zvěsti. Toto centrum si můžeme stále znovu připomínat z Nového zákona. Zdá se mi, že víra ve věroučné výpovědi spíš odpovídá lidským náboženským potřebám po „jistotách", než aby se zaměřila na Boha, jeho vůli a jeho Slovo. Již hebrejská bible - Starý zákon - je plná zápasu o věrnost izraelského lidu Bohu a jeho věci. A to oproti náboženským tendencím a potřebám tehdejších lidí. Starozákonní proroci vedli tento zápas s nasazením vlastního života. V Novém zákoně je to Ježíš Kristus, který vede zápas o věc Boží proti zákoníkům, farizeům a kněžské kastě s jejich učením a „zaběhnutým" kultem.
Křesťanská víra znamená pro člověka především určitý životní postoj, životní zaměření.
Křesťan je ten, kdo se snaží svůj humanismus, své sociální jednání a svou náboženskost žít podle příkladu Ježíše Krista, jak nám to zprostředkovává Nový zákon.3 K tomu, aby byl člověk křesťanem, patří tedy „dobré" jednání, ale stejně tak povědomí příslušnosti k osobě a odkazu Ježíše Krista. Přesto se nedá popřít, že existuje značný počet lidí, kteří jsou humánní, sociální a náboženští tak, jak to Ježíš Kristus zřejmě chtěl, ale nehlásí se k němu. Jestliže jsou tito lidé nazýváni „anonymními křesťany" má to zřejmé opodstatnění. V Novém zákoně je několik poukazů na to, že křesťanské chování a jednání je důležitější nežli plakativní ale v životě neuskutečňované vyznání víry.
Na tuto otázku je odpověď velmi složitá. V antickém světě byli označování za ateisty Židé. Věřící, zbožný člověk byl totiž ten, kdo uznával a uctíval bohy, kdo se účastnil kultovních úkonů. To ale Židé odmítali s poukazem na jediného Boha a jediný kult v jeruzalémském chrámu. Když antické římské vojsko v roce 70 n.l. krvavě potlačilo poslední židovské povstání proti nadvládě římského imperia, byl pokořen i Jeruzalém. Římští vojevůdci vstoupili i do chrámu, do jeho velesvatyně a hledali tam židovského boha. Když zjistili, že je velesvatyně prázdná, byli potvrzeni v přesvědčení, že Židé jsou ateisté, protože v jejich chrámě není žádný bůh.
Podobně se dělo prvním křesťanům. I oni byli prohlašováni za ateisty, protože odmítali římské bohy - včetně boha-císaře. Ale ateisté byli také nepřátelé státu. Tak byli křesťané nepřátelé státu a podle toho se s nimi jednalo. Teprve římský císař Konstantin umožnil ve 4. století n.l. zásadní změnu v nazírání na křesťany, když prohlásil křesťanství nejdříve za tolerované náboženství, s ostatními rovnoprávné, později dokonce za státní náboženství římské říše. Tím přestali být křesťané ateisty (ale křesťanský Bůh byl zapojen do služby státu).
Z uvedeného vyplývá, že za ateistu může být označován člověk, který není ochoten vykonávat určitou, všeobecně zavedenou formu náboženství. Znamená to ale, že musí být „nevěřící"?
Německý marxistický filozof Ernst Bloch (1885-1977) zastává ve své knize „Atheismus im Christentum"4, vydané v roce 1968 tezi: „Jenom ateista může být dobrým křesťanem, jenom křesťan může být dobrým ateistou." Co má znamenat tato provokativní výpověď? Ernst Bloch upozorňuje nejdřív na to, jak se Bůh představil Mojžíšovi, když se ho ptal po jeho jméně: „Jsem ten ‚Zde jsem.‘ " A pokračoval: „Musíš říct Izraelitům: ‚Zde jsem‘ mně k vám poslal."5 Bůh je ten, který je zde, v tomto světě, který přichází pomoci Izraelitům. Bloch dovozuje: zde nejde o cosi nadpozemského, nejde o posmrtný život, nýbrž o tento svět a život.
Na stejné linii stojí i křesťanství. Ježíš Kristus mluví o božím království, které přijde a již přichází. Také v jeho zvěsti se děje to podstatné zde, v tomto světě. O Boží věc jde teď a ne někde jinde. V tom vidí Ernst Bloch to, co ateisty a křesťany spojuje. Zjednodušeně lze říci, že křesťané a přesvědčení, humanisticky orientovaní ateisté podobně usilují o hlubší dimenzi života. Toto prohloubení života znamená nespokojit se s povrchním shonem, s dosahováním materiálních cílů nebo věcného úspěchu podle běžně uznávaných společenských norem a koncepcí, s cílem shromažďovat finanční prostředky stejně jako movitý či nemovitý majetek. Bloch tvrdí, že křesťanům i ateistům jde o hlubší dimenzi lidského života. Takto orientovaný život je možno žít s Bohem nebo bez Boha a takovýto život nezahrnuje ani kult, ani náboženství, ani představy o posmrtném životě.
Po německém evangelickém teologovi Dietrichu Bonhoefferovi (1906-1945) zůstaly v pozůstalosti úvahy o „nenáboženském křesťanství". Zdá se mi, že se Bonhoeffer v těchto úvahách zamýšlí nad rolí křesťanství pro „zdařilý život" ve smyslu „život v plnosti" - srv. Janovo evangelium 10, 10. Takové nenáboženské křesťanství se orientuje na tento život a vztah k Bohu, Ježíši Kristu a radostné zvěsti, evangelia.
Jak jsem již naznačil, nedávají výrazy „věřící", „nevěřící", případně „ateista" žádnou dostatečnou informaci o člověku, který je některým z těchto výrazů označen. Byl bych rád, kdyby bylo možno v českém jazyce vedle výrazu „věřící" pro člověka náboženského také vyjádřit něco jako „člověk mající víru a důvěru (např. ve smysl lidského života)".
V němčině je to možné. Der / die Gläubige znamená téměř přesně to, co se v češtině označuje výrazem „věřící". Ten který (nebo ta která) má víru, se německy řekne der Glaubender nebo die Glaubende. Podobně v angličtině je the believing (= věřící) a the faithfull (= ten / ta s vírou, s důvěrou; věrný). A francouzsky je le croyant / la croyante (= věřící) a le fidèle / la fidèlee (= ten / ta s vírou). Z uvedeného se dá usoudit, že v čestině chybí výraz pro rozrůznění mezi slovy „věřící" a „člověk mající víru a důvěru".
V každém případě se doporučuje opatrnost při setkání s výrazy „věřící", „nevěřící", případně „ateista". Jestliže zde mohu něco navrhnout, pak toto: vyvarujte se tyto výrazy používat. Opatrnost se doporučuje i ve vztahu k náboženství a náboženských, zbožným úkonům. Je třeba se ptát: Je tam vevnitř ještě Bůh? Jde tam o Boha? „Důležité je, co je vevnitř!" - to není jenom reklama na známý nápoj vyráběný v Plzni, to platí i jinde.
1 Článek zveřejněn na webu ChristNet.cz dne 28. 4. 2009.
2 ChristNet.cz, 28. 4. 2009.
3 Celý text od odstavce nadepsaného „Co to znamená být křesťanem?" až k této poznámce je zpracován podle knihy: Hans Küng, 20 Thesen zum Christsein, Verlag Piper, München 1975.
4 Ateismus v křesťanství; citováno z německého originálu s podtitulem Zur Religion des Exodus und des Reichs. suhrkamp taschenbuch 144, Suhrkamp Taschenbuch Verlag Frankfurt am Main, 1973, 308 s.
5 Exodus 3, 14
Poslední komentáře