Zmocnění bezmocných

Není pochyb, že „plné evangelium" některých letničních křesťanských kazatelů je leckdy evangelium fundamentalisticky interpretované, evangelium dobře neukotvené v kontextu minulosti i současného světa, a tedy evangelium zúžené. Není pochyb, že i dary Ducha, kterými disponují či si namlouvají disponovat, se mohou stát předmětem marnivosti a samoúčelným divadlem, někdy dokonce šarlatánstvím či lacinou výmluvou z vlastních selhání. Na druhou stranu nelze popřít ani obdivuhodný přínos, změnu života tisíců a jejich zapálení pro Krista. Svatost a bláznovství k sobě nemají daleko; apoštol Pavel dokonce hovoří o „bláznovství pro Krista" skoro jako by to byla jeho definice svatosti.

Letniční hnutí nevzniklo v papežských palácích ani na žádné ze slavných univerzit. Jeho původcem byl William J. Seymour, černý syn otroků, který počátkem 20. století kázal v boudách stlučených z prken jiným černochům na jihu Spojených států. Jistě nečetl soudobé přední exegety, neznal podrobně dějiny koncilů ani oficiální dokumenty církevních vůdců. Měl jen bibli a posluchače podle našich měřítek ještě nevzdělanější a naivnější než byl sám. Nerozuměli všemu tak přesně, jako tomu rozumějí „moudří tohoto světa". Zprávu o letnicích, kterou si v bibli přečetli, ale pochopili správně, protože se obracela přímo na ně, mířila do jejich situace: Chudí dostali Dary. Ponížení se stali dětmi Krále. Umlčení dostali dar promlouvat. Nevzdělaní získali moudrost. Děti otroků byly zmocněny, pověřeny duchovní mocí. Jestli něco je evangelium, tak je to toto. Evangelium znamená „radostná zpráva". Radostná zpráva o Bohu, o Kristu a o Duchu svatém. O našem ospravedlnění a zmocnění a spolu-kralování. Nepotřebujeme v první řadě znát významy hebrejských slov ani bádat o vývoji tradice: to je sice dobré, protože nás to chrání před fundamentalismem a falešnou sebejistotou, ale na prvním místě musí stát setkání živého člověka s živým Bohem a jím vyvolaná změna, nové narození z Ducha. To, co dává skutečný fundament a pravou jistotou přijetí Bohem.

Proto je letniční zkušenost důležitá, ovlivnila i tradiční církve a musí být brána vážně, třebaže po teologické stránce stále ještě zčásti dlí ve světě prostých jižanských kostelíků pro černochy. O tom je i text Veli-Mattiho Kärkäinena „Duch vylitý na veškeré tělo", který přebíráme z Concilia.

A v jiném kontextu je o zmocnění z Ducha i zpráva o vývoji rakouských katolických reformních iniciativ, kterou v Rožmitále pod Třemšínem přednesl Peter Žaloudek a pro Getsemany připravil Martin Šály. I tady se doposud bezmocní hlásí o svá práva a o svou královskou, prorockou a kněžskou úlohu v církvi.

Další text tohoto čísla je na úplně jiné téma, s předchozími ho však spojuje otázka Ducha svatého. Denis Edwards v článku Koncept ekologické teologie Ducha a Slova vypracovává a vyzvedává ekologickou dimenzi křesťanství. Nikoli tak, že by mířil k „biocentrismu", zbožštění stvoření, ale právě přes teologii Ducha a Slova.