Úloha církví dnes a nové horizonty

Reflexe účastníka kolokvia v Rožmitále pod Třemšínem

Místní skupině České křesťanské akademie v Rožmitále pod Třemšínem a Hvožďanech se 26. ledna 2012 podařila věc nevídaná. Kolokvium Úloha církví dnes a nové horizonty, které pořádali, vyvolalo takový zájem, že organizátoři museli na poslední chvíli zajistit největší sál ve městě. Zvědavost byla podnícena jmény hlavních hostů, kterými byli manželé Kohlovi, angažující se v hnutí Wir Sind Kirche (My jsme církev) a Peter Žaloudek, který mj. aktivně podporuje hnutí Pfarrer-Initiative (Farářská iniciativa).

Setkání bylo již předem považováno některými za kontroverzní, byla zaznamenána i „antipropaganda". Pořadatelské nároky kladl také zamýšlený formát akce, kterým mělo být kolokvium, tedy rozprava na téma určené názvem setkání.

Rozpravu zahájily příspěvky manželů Kohlových a P. Žaloudka.

Jiří a Natálie Kohlovi informovali účastníky o hnutí Wir Sind Kirche. Protože čtenáři Getseman informace o tomto hnutí znají nebo je mohou dohledat¹, nechci je zde opakovat. Z novějších informací bylo zmíněno, že Wir Sind Kirche se bude aktivně podílet na přípravě a průběhu akcí připomínajících 50 let od zahájení II. vatikánského koncilu v r. 1962. Tyto aktivity jsou vedeny také snahou o zmírnění faktu, že „mladí nezažili koncil", jak si povzdechl jeden z účastníků.

Jméno Petra Žaloudka a hnutí Farářská iniciativa rovněž nejsou čtenářům Getseman neznámé². P. Žaloudek ve svém vynikajícím příspěvku seznamoval s historickým pozadím se závěrem, že hnutí typu Farářská iniciativa představuje „přetékající pohár". Tento pohár měl být naplněn např. nešťastnými rozhodnutími ohledně jmenování biskupů (Groer, Krenn), sexuálními skandály a mnoha zkušenostmi ignorance vůči dřívějším organizovaným či neorganizovaným výzvám rakouských křesťanů směřujícím k reformě církve.

Hosté zmínili, že se podobná hnutí dnes úspěšně koordinují³. Farářská iniciativa pak již přesáhla pro množství kněží, kteří se k ní připojili, rozměr okrajové aktivity, nyní jsou prý její protagonisté zvědaví na reakci episkopátu. Aktivita navíc dostává mezinárodní rozměr, má mnoho signatářů v Irsku, Belgii, Francii, Austrálii atd., P. Žaloudek věří, že „vyvolá lavinu" a podle něj je Farářská iniciativa významná svou odlišností od dřívějších iniciativ, „které byly převážně laické", zatímco „nyní pozvedli hlas kněží".

Po hlavních příspěvcích se rozproudila diskuze, která trvala několik hodin. Kromě hostů se do ní zapojilo nejprve deset pozvaných panelistů, posléze také mnoho účastníků z publika. K názorovému rozpětí pak pomohla pestrost účastníků panelu - zasedli zde výrazné farářské osobnosti (P. Kuneš, V. Vacek), ale také např. zástupce akademické obce, propagátor Hnutí farních buněk, zastánce komuniální eklesiologie nebo v dobrém slova smyslu konzervativnější účastníci „běžného" farního života. Příkladné moderování pomohlo diskuzi udržet v pokojné atmosféře,

Diskuze byla ovšem velmi pestrá a zaznívaly leckdy protichůdné názory. Tak například bylo konstatováno, že výše zmíněná zvědavost na reakci biskupů na Farářskou iniciativu není u našich sousedů jediným postojem - pro mnoho německy mluvících katolíků prý naopak platí, že „přicházejí k názoru, že s biskupy se nemá cenu bavit". Zaznělo mj., že církev trpí „ztrátou věrohodnosti", opakovaně se objevovaly povzdechy týkající se „nevyužitého potenciálu laiků", ale např. také to, že u nás oproti německy mluvícím sousedům „chybí občanská odpovědnost a narovnání se".

Zmíním alespoň jednu konkrétní snahu o oživení liturgického života. Manželé Kohlovi se aktivně účastní přípravy liturgie, které předsedá jednou měsíčně penzionovaný kněz (pokaždé někdo jiný, bohužel). Průběh liturgie včetně homilie je však plně v rukou přípravného týmu. Po liturgii následuje občerstvení a sdílení a „této formě přicházejí mnozí na chuť".

Mám-li se na závěr pokusit o určitou osobní reflexi kolokvia, pak jedním z dojmů je to, že oproti Rakousku nebo Německu existuje v českých zemích významně menší zájem o organizaci zodpovědné diskuze s církevními představiteli. Tak např. manželé Kohlovi nebo P. Žaloudek na vznesený dotaz neměli informace o aktivním zájmu rozšířit některé z uvedených hnutí do ČR. Velká část českých katolíků patrně považuje současné klerikálně-správní církevní formy (založené na místně vymezených farnostech s rozhodující úlohou kněze) za dané a neměnné. Faráři, kteří umějí a chtějí se svými farníky aktivně spolu-pracovat a věnují se jim, jsou přetížení (cit. „já bych se reálně potřeboval věnovat tak 120 lidem"). Tam, kde takovéto farářské osobnosti nejsou, jakoby neexistovala alternativa - ochota převzít zodpovědnost „běžnými farníky" se jeví malá, buď rezignují a stahují se do individuální spirituality, nebo se alespoň angažují v aktivitách, o kterých věří, že stávající struktury oživí⁴.

Jestliže jsem uvedl určitou osobní reflexi, ke které mne kolokvium dovedlo, pak věřím, že každý z účastníků si díky širokému spektru názorů a pokojné atmosféře mohl provést reflexi „svou". Nejen za to organizátorům patří velký dík.

1 Z řady článků lze pro seznámení se s hnutím My jsme církev doporučit např. Jiří G Kohl, Bilance deseti let hnutí My jsme církev. In: Getsemany, říjen 2005.

Viz http://www.getsemany.cz/node/775.

2 Viz Peter Žaloudek, Rakousko píše církevní dějiny. In: Getsemany, prosinec 2011.

Viz http://www.getsemany.cz/node/2868.

3 Srv. např. Peter Žaloudek, Sedm tezí o eucharistii. In: Getsemany, prosinec 2011.

Viz http://www.getsemany.cz/node/2867.

4 Příkladem může být již zmíněné Hnutí farních buněk.