Jste zde

Reformní hnutí v rakouské katolické církvi

Každá událost, každý fakt či konkrétní situace má svou historii, své pozadí, svou minulost, vývoj a průběh. Mluvit dnes o reformních hnutích v Rakousku bez onoho dějinného kontextu by bylo příliš jednoduché a laciné. Než se tedy dostanu k těm již snad všude známým čtyřem reformním hnutím, dovolte mi vrátit se nejdříve několik desítek let zpět a připomenout si tu dlouhou cestu časem, než to ovoce ze stromu, na kterém teď dozrálo, vezmeme do svých rukou.

Rakousko je tradičně katolická země. Více než 600 let zde vládl rod Habsburků, který bedlivě dbal na zachovávání katolické víry. A když i tu hrozilo šíření protestantských myšlenek, jak se to stalo v Německu, Švýcarsku, v Čechách nebo jinde, Habsburkové udělali všechno pro to, aby převládl katolicismus. A Habsburkové se s protestanty nijak nepárali. Ještě Marie Terezie (1717-1780) vysídlovala Horní Rakousko a protestanty nemilosrdně „přesázela" do oblasti dnešního Rumunska i jinam. Už jen tyto akce, vládní propagace a šíření jedině správného náboženství, by samy o sobě mohly stačit - a historikové se k nim stále vracejí - k vysvětlení dnešní náboženské situace, především fenoménu odchodu z katolické církve. Protože když budete někomu servírovat k obědu a k večeři pořád to samé jídlo a vykládat o tom, jak je zdravé, jednou se vám to jídlo zprotiví, začnete ho odmítat a budete se domáhat něčeho jiného. Podobný jev, vyvolaný zpětnou reakcí, v Rakousku nastal.

Rakousko je zemí lidí dbajících na kulturu a určité tradice, jejichž součástí, jakýmsi druhem náboženského folklóru, se stal i tradiční katolicismus. Snad nikde jinde v Evropě nebylo kdysi tolik klášterů jako právě zde, nikde nestojí tolik kostelů, převážně barokních, a nikde se nekomponovala duchovní hudba za takové podpory panovnického dvora. Dnes je Rakousko vzorem země, která dokáže perfektně prodat svou kulturu i tradice umocněné nádhernou přírodou. „Žít z cestovního ruchu" - to charakterizuje dnešní Rakousko. A tak vydává stát nemalé částky na opravy kostelů, klášterů i jiných církevních budov. Ano, je to i turistická atrakce.

V zemích západní Evropy nastal již v šedesátých letech 20. století velice čilý náboženský ruch. Nový duch začal vát dávno před začátkem II. vatikánského koncilu. Ve Francii se objevili dělničtí kněží, pracující jako dělníci a úředníci; v německy mluvících oblastech se k diskusím o reformě scházeli teologové - vzpomeňme např. Memorandum německých teologů z 9. února 1970, které podepsal i Josef Ratzinger, tehdy mladý profesor teologie. Dnes už zřejmě zapomněl, za jaké reformy byl ochoten bojovat. Jen o pár měsíců později, 7. listopadu 1970, se teologové sešli znovu, aby Memorandum doplnili a upřesnili - připomeňme si stručně šest nejzajímavějších požadavků:

1. Knězem je možno být i při jiném, hlavním zaměstnání. Kněžská služba nemusí být nevyhnutelně hlavním pracovním poměrem.

2. Knězem je možno být jen na určitou dobu. Kněžská služba se nemusí nezbytně vykonávat do konce života.

3. I světský člověk může být duchovním. Kněžská služba se nemusí nutně spojovat se sociálním stavem.

4. Člověk může být knězem i bez akademického titulu. Kněžská služba nemusí být nevyhnutelně orientována vědeckým směrem.

5. Kněz nemusí žít v celibátu, může být i ženatý.

6. Knězem může být nejenom muž. Kněžská služba nemusí být nezbytně rezervována jenom mužům. (Hans Küng: Zradené proroctvo, str. 44-47)

Ale vraťme se do Rakouska. Jak nedávno vzpomenul prof. Walter Kirchschläger v rozhovoru pro rakouskou televizi, hlavní hybnou silou byla na začátku II. vatikánského koncilu čtveřice osob: kardinál Franz König z Rakouska (1905-2004), kardinál Julius Döpfner z Bavorska (1913-1976), kardinál Josef Frings z Kolína nad Rýnem (1887-1978) a teolog Karl Rahner (1904-1984), kterého si Franz König vzal s sebou jako poradce, přestože v té době již měl Rahner zákaz publikovat a sám se divil tomu, že ho König chce mít u sebe. Této čtveřici se podařilo hned na úplném začátku koncilu změnit jeho tok. Aggiornamento Jana XXIII. nejen podpořili, ale přímo vyprovokovali celé koncilové shromáždění k tomu, aby začalo otevřeně diskutovat o skutečných problémech církve a o tom, kde a v čem je potřebné, aby se církev změnila.

Kardinál König byl po návratu do Vídně oslavován téměř jako hrdina a Rahner opět dostal povolení publikovat. Rakouská církev byla nadšená. Začaly se konat místní, diecézní synody, diskutovalo se, a začala se realizovat koncilová usnesení. Lidé byli opravdu zapálení; v té době se stali známými a populárními mnozí kněží - faráři, kteří prosazovali reformy radikálním způsobem. Jedním z nich byl např. dodnes žijící Helmut Blasche ze Schwechatu u Vídně. V plánu bylo zřízení tzv. živých komunit, Basisgemeinden, ve kterých by se lidé navzájem znali, věděli jeden o druhém, takže pokud by měl někdo problémy, církevní společenství by mu pomáhalo. Kněží měli aktivity zastřešovat, úkoly však měly být rozděleny mezi členy společenství. V té době euforie dostali zelenou všichni, kdo se cítili být povoláni v církvi něco dělat či říkat. Tak se začaly aktivovat nejen dynamické, otevřené skupiny věřících, ale i takové, které se dnes označují jako „konzervativní", např. Hnutí Legio Mariae anebo společenství Opus Dei, které začalo působit na území Rakouska právě v době kardinála Königa. Když mu tehdy někdo vyčítal neschopnost udržet si přehled a to, že dal dovolení působit takovým hnutím, dostal odpověď, kterou kardinál vyslovil už dříve: „To, co nechal Bůh růst ve své zahradě, já nemám právo zničit." Byla v tom jeho tolerance a velkorysost, se kterou přijímal vše nové.

Euforická situace se vyvíjela dál a v roce 1977 se již otevřeně mluvilo o Basisgemeinden v Rakousku - o základních společenstvích. Takové společenství se zásadně odlišovalo od farnosti. Zatímco farnosti se rozkládaly na velké ploše a zahrnovaly možná stovky lidí, v základních komunitách šlo o společenství s omezeným počtem členů. Nemělo jich být více než 70, tak aby každý z nich měl přehled o druhých, znali se jménem; když někdo onemocněl, ostatní ho navštěvovali, když ztratil práci, pomáhali mu najít novou. Kněz byl ve společenství katalyzátorem, přinášel eucharistii, avšak nebyl nad ostatní vyvýšen. Rozdíly mezi klerikem a laikem byly zredukovány na minimum, hlavními tahouny komunity byli aktivní laici. V roce 1977 působilo ve Vídni takových fungujících základních společenství deset, dnes existují snad ještě dvě. Jiné jsou ve městech Dornbirn, Landeck, Innsbruck a na jiných místech.

V roce 1983 se uskutečnil rakouský národní katolický sjezd - Katholikentag. Bylo definováno nejenom to, co tvoří podstatu křesťanského společenství, ale také kladen důraz na šíření Basisgemeinden:

- respektovat tradici, ale zároveň ochota přizpůsobit se moderní době;

- rozdělení pracovních úkonů mezi více lidí, aby již nebyl za všechno zodpovědný jen kněz;

- hledání nových forem existence - základních společenství.

Rok 1983 byl důležitý ještě z jiného důvodu: poprvé přijel do Rakouska papež. Kardinálu Königovi bylo již 78 let, a protože již dříve požádal papeže o možnost odstoupení z úřadu pro vysoký věk a papež jeho žádosti zatím nevyhověl, očekával, že se tak stane alespoň nyní, při papežově návštěvě Vídně. Jako vzdělaný, dialogu otevřený člověk předpokládal, že si o tom ve vhodném okamžiku s papežem promluví, a že řeč přijde i na jeho možného nástupce. Papež však rozhovor s kardinálem odkládal na pozdější dobu. Když pak takový moment nastal a kardinál měl dojem, že by mohl s papežem mluvit, ten jej odbyl slovy: „Netrapte se tím, všechno bude brzy vyřešeno." Kardinál již dále nenaléhal a čekal, až se papež nebo někdo z vatikánské kurie sám ozve. (Je veřejným tajemstvím, že to byl právě kardinál König, kdo navrhl a prosazoval volbu kardinála Wojtyly za papeže.)

Uběhly další dva roky, nic se nedělo, a tak v roce 1985 znovu požádal papeže o možnost odstoupení z funkce. Mezitím odjel na přednáškovou cestu do USA. Při návratu, ještě během cesty z Ameriky, se z rádia dověděl, že papež jmenoval nového vídeňského biskupa, Hermanna Groera. Pro Königa to byl dvojnásobný šok. On, člověk usilující celý život o komunikaci a transparentnost v církvi, se musí z druhé ruky dovědět o jmenování svého nástupce, aniž by byl sám požádán o rozhovor a možnost vyjádření. Zadruhé, Groer byl zcela neznámý člověk, a to málo, co se o něm vědělo, bylo, že z každé dosavadní funkce utekl a vzdal se jí. Kdysi působil jako světský kněz, této funkce byl na vlastní žádost zproštěn a stal se vychovatelem v přípravném semináři pro budoucí adepty kněžství v Hollabrunnu. Tam také došlo ke zneužívaní studentů, což ale na veřejnost proniklo až později. Ostatně odtamtud Groer také odešel a vstoupil, již v pokročilém věku, k benediktinům do Götweigu. A zde si jej papež sám vybral jako nástupce na arcibiskupský stolec do Vídně. Přitom z toho, co proniklo na veřejnost, je známo, že Groer na žádném seznamu možných kandidátů pro jmenování biskupem nefiguroval. (V 80. letech se ve věcech církevních angažovala rakouská Lidová strana ÖVP, bohužel někdy až moc, a kriticky se vyjadřovala na adresu kard. Königa a jiných reformních kněží. Prý toto její stanovisko nepřímo vyvolalo potřebu světit za biskupy Římu oddané kněze.)

Teprve nyní, po tolika letech, se veřejnost dozvídá nové informace o tom, jak volba Groera proběhla. V nedávno vydané knize Helmuta Krätzla, Königova bývalého pomocného biskupa, Mein Leben für eine Kirche, die den Menschen dient (Můj život pro církev, která slouží lidem) je poprvé uveřejněn list, který Krätzl napsal papeži a v němž líčí situaci v Rakousku a také zklamání věřících z jmenování Groera vídeňským biskupem a Krenna jeho pomocným biskupem (str. 71-76). O existenci tohoto listu se prakticky nevědělo, a jak sám biskup Krätzl řekl, dlouze zvažoval, jestli ho má nyní vůbec uveřejnit. Nakonec se rozhodl pro publikaci, aby na sklonku svého života ukázal, že tehdy nemlčel, že byli i jiní, kteří nemlčeli, ale jejich hlasy byly z Říma umlčeny. Na list, který byl napsán v přátelském duchu, mu papež stručně odpověděl prostřednictvím státního sekretáře kardinála Casaroliho až za čtyři měsíce, ubezpečil ho, že Svatý otec bere jeho list v úvahu a modlí se za něho.

Kardinál König byl touto novou situací a hlavně způsobem, jak se o jmenování Groera dověděl, hluboce zasažen. Z jeho nejbližších kruhů proniklo na veřejnost, jak trpěl. Přesto si až do smrti zachoval velikost a charakter. Nikdy na veřejnosti nekritizoval ani papeže, ani nově jmenovaného biskupa. Za zmínku stojí jedna zdánlivá maličkost. Když slavil v kruhu přátel, kněží i laiků, své 90. narozeniny, jedním z hostů, kteří pronesli slavnostní přípitek, byl i jeho bývalý spolužák ze semináře, kněz Jantsch. Všechny šokoval, když řekl: „Franzi, přeji ti brzkou a hlavně dobrou smrt." Mohli bychom říci, jaká je to nehoráznost, a pochybovat, jestli je ten člověk při zdravém rozumu, když při oslavě narozenin pronáší takovou větu. Každý však tehdy věděl, co tím myslí. Jak těžce kardinál König trpí tím, co všechno musel ve svém pokročilém věku zažít. Nikdo v Rakousku s takovou nominací nepočítal a bylo evidentní, že Groer se ani svým způsobem jednání, ani promluvami, ani ničím jiným Königovi nevyrovná. Věřící začali dávat stále více najevo svou nespokojenost s tím, co se stalo. Podotýkám, že se to událo ještě před propuknutím aféry se sexuálním zneužíváním studentů Groerem. Když pak v roce 1987 došlo k dalšímu jmenování nového pomocného biskupa pro Groera, jímž se měl stát Kurt Krenn ze St. Pöltenu, všechna v té době aktivní hnutí v rakouské církvi - mládežnická skupina Jungschar, Cursilio, Aktion 365, kněží, Männerbewegung, Basisgemeinden i všech 23 děkanů z Vídně - se pokoušelo Krenna přemluvit, aby svěcení na biskupa nepřijal. Proti jeho jmenování se psaly petice. Nic nepomohlo, papež jej jmenoval proti vůli lidu.

To, co se přihodilo v den svěcení ve vídeňském Stephansdomu, již vešlo do dějin, ale málo lidí o tom ví, protože se o tom nemluví. Toho dne se konal „Schweigemarsch" - od Heldenplatzu před Stephansdom šel tichý protestní průvod asi dvou tisíc katolíků proti svěcení Krenna. Pak se stalo něco, co nemá obdoby. Lidé si lehli před vchod do katedrály, aby do ní Krenn nemohl vstoupit. Když policisté viděli, že vchod je zatarasen ležícími těly, zvedli Krenna nad hlavu a přenesli ho opatrně nad těly protestujících dovnitř.

Policie - proti vůli věřících, nad jejich těly - přenesla budoucího biskupa do katedrály. Kdysi, na počátku křesťanství, se stávali biskupy adepti per exclamation - aklamací, svobodnou volbou lidu - a zde byl někdo vysvěcen na biskupa proti vůli lidu. Jistě si dovedete představit, co tato skutečnost v Rakousku a v celém světě způsobila. Od tohoto okamžiku začala být vůči hierarchii vnímavá a kritická i ta část rakouských věřících a občanů, které až doposud bylo jedno, co se děje. Při každé další nominaci na úřad se již děly podobné protestní akce běžně: při jmenování biskupa Klause Künga ve Vorarlbergu křičeli lidé: I my jsme církev, i my máme právo, aby bylo slyšet náš hlas, nebo při jmenování Georga Edera v Salzburgu, kdy se šířily hlasy za „otevřenou církev", ve které je možno říci svou věc nahlas, nebo touha po „cestě naděje", jak skandovali lidé v St. Pöltenu.

Tyto biskupské nominace lidi podráždily natolik, že se začali v různých zemích Rakouska spojovat a vytvářet kritické skupiny. Sice počtem malé, neměly žádnou společnou platformu, ale existovaly. K vzniklo Forum - sdružení různých seskupení: Kirche ist Gemeinschaft (Církev je společenství), 9. Mai (v Holandsku vzniklo hnutí 8. květen, tak aby se ta čísla nepletla), Regenswurm (Dešťovka) - alespoň smysl tohoto hnutí vysvětlím: „My jsme ti, co žijí v hovně (doslovný překlad slova Dreck) a v odpadcích, my tvoříme humus, ze kterého vyroste nová církev." Všechna tato hnutí se pak sjednotila a nazvala se Offene Kirche Österreich - Otevřená rakouská církev. Od osmdesátých let se hnutí začalo šířit za rakouské hranice do Německa, Belgie, Holandska, Francie, Španělska, Portugalska, dokonce i do komunistického Maďarska - zde byl hnacím motorem piaristický kněz Györgi Bulanyi v katolické akci Bokor - hořící keř a Československa, kde tuto novou, otevřenou církev šířil dosud žijící tajně svěcený biskup Fridolín Zahradník. Nové hnutí sílilo a rozšiřovalo se nejenom co do počtu členů, ale i zemí.

Wir sind Kirche!

Pak přišel rok 1995, kdy jako bomba zapůsobila zpráva, jež se objevila v týdeníku Profil (26. 3. 1995), kde jakýsi Josef Hartmann prohlásil, že byl před lety zneužíván nynějším arcibiskupem Groerem, který v té době působil v semináři jako duchovní. Reakce církve byly samozřejmě radikálně odmítavé, avšak bomba již byla hozena a zkázu, kterou šířila, nebylo možné zastavit. Kardinál Groer (1919-2003) mlčel, a i když odstoupil, nikdy se k ničemu nepřiznal a své tajemství si odnesl do hrobu.

Z té doby si pamatuji jednu veřejnou diskusi v televizi, které se zúčastnil pomocný biskup Kurt Krenn a tehdejší generální vikář Helmut Schüller, který veřejně, před kamerou a před celým rakouským národem Kurta Krenna vyzval, aby také odstoupil. Něco takového se v Rakousku ještě nestalo. Jenže důsledkem tohoto vysílání nebylo to, že by odstoupil Krenn, ale že Helmut Schüller byl zbaven funkce generálního vikáře. Situace uvnitř církve se tím vyhrocovala stále víc. Na tuto dobu mají snad nejhorší vzpomínky bývalí učitelé náboženství na školách (jak známo, v Rakousku se náboženství vyučuje i na středních školách). Tři z nich - Thomas Plankensteiner (dnes krajský školní inspektor v Tyrolsku), Marta Heizerová (dnes penzistka a zástupkyně představeného WSK, bývalá asistentka na teologické fakultě ve Vídni) a Bernadette Wagnleitnerová (dnes žije v ústraní, již není aktivistkou), kteří se znali z různých protestních akcí, tlak již nevydrželi a o neúnosném stavu katolické církve začali mluvit i s jinými lidmi. Podnětem k tomu byla celkem banální reakce manželky Thomase Plankensteinera, když po vypuknutí skandálů se zneužíváním mládeže přicházel domů znechucený a frustrovaný, že nemůže ve výuce náboženství pokračovat, protože mu třída neustále klade otázky, jak je možné, že kněz zneužíval mladé studenty: „Nenaříkej pořád, začni něco dělat!" A on opravdu začal. Při setkání s Martou Heizerovou a Bernadettou Wagnleitnerovou si připomněli, jak v roce 1989 při pádu komunismu ve Východním Berlíně lidé křičeli: „My jsme národ!" Inspirováni touto akcí, rozhodli se založit podobné hnutí uvnitř církve, právně fungující společenství, a dali mu název My jsme církev, Wir sind Kirche. Prvním krokem v historii tohoto nového právního seskupení bylo vyvolání církevního referenda - Kirchenvolksbegehren. Výraz „begehren" má kromě „referenda" ještě dvojí význam: muž, kterému se líbí určitá žena a on by ji rád získal - er begehrt die Frau - po ní touží, ale zároveň ji také žádá o ruku. Kirchenvolksbegehren tedy znamená, že církevní neboli Boží lid po něčem touží a zároveň žádá - po svobodě božích dětí, po větší svobodě, která je stejná pro všechny, nejenom pro biskupy a hierarchii.

Referendum proběhlo ve dnech 3. až 25. června 1995 a podepsalo jej více než 500 tisíc katolíků, téměř 10 procent všech rakouských věřících. I když v té době již existovaly počítače, začínali členové hnutí z ničeho - rozesílali programy protestních akcí poštou, používali obyčejný papír, lepili známky. Ze strachu před možnými represemi ze strany církevní hierarchie - referendum podepsalo také mnoho kněží, řeholníků i řeholnic - byly všechny vyplněné formuláře uloženy v sejfu jistého notáře v Innsbrucku. Šlo tehdy o pět požadavků:

  • právo spolurozhodovat při volbě biskupa,

  • zrovnoprávnění žen v církvi

  • zrušení povinného celibátu

  • pozitivní hodnocení sexuality

  • radostná zvěst (Frohbotschaft, evangelium), nikoliv hrozby (Drohbotschaft)

Velice stručně shrnuto - k založení hnutí My jsme církev přispěly tři fenomény:

  • celkový vývoj v církvi po II. vatikánském koncilu

  • propuknutí aféry kardinála Groera

  • svěcení biskupa Krenna, od něhož nejpozději dochází již k aktivní revoltě

Církevní reformy nelze delegovat. Touha po reformě vzniká na konkrétním místě jako reakce na stagnující nebo zpátečnickou situaci. Hnutí jde o vytvoření celkově nového obrazu církve jako společenství plnoletých, svéprávných, nezávislých osob. Slovy Hanse Petra Hurky: „Potřebujeme najít nový výraz pro naši víru - vrátit se k tomu, co je pro církev podstatné: být živým a funkčním společenstvím (...), naučit se přijímat mínění jiných, ať jsou konzervativní nebo progresivní, nedělat žádné rozdíly mezi muži a ženami, všem dát možnost zastávat funkce, pokud se na ně cítí a jsou schopni je zastávat."

Někdo může namítnout: ale vždyť o toto jde i nynější církvi.

Hans Peter Hurka však říká: „Když jí o to jde, tak ať to dělá, my jí v tom nebudeme bránit, právě naopak, budeme se z toho těšit, protože to je i náš cíl."

My jsme církev (Wir sind Kirche, WSK) má v Rakousku asi 1500 členů, z toho je asi stovka kněží. Prvním představeným byl novinář Hubert Feichtelbauer (1998-2004), druhým je Hans Peter Hurka. WSK vydává vlastní časopis, je řízeno grémiem. Za každou rakouskou diecézi je jeden člen + kronikář a představený.

Nyní pár slov k ostatním reformním hnutím, které WSK zastřešuje, i když podle Hanse Petra Hurky tomu tak přesně není. Je dokonce trochu skeptický. Z množství reformních hnutí velkou radost nemá a spíše si myslí, že by se všechna tato hnutí měla spojit v jedno jediné, protože čím více jich bude, tím více bude narůstat tlak ze strany hierarchie rozdělit je, rozbít... Povšimněme si těchto hnutí:

  • Priester ohne Amt (POA) - Kněží bez úřadu (70. léta)

  • Laien-Initiative - Laická iniciativa (Dr. Peter Pawlowsky, 2009)

  • Pfarrer Initiative (PI) - Farářská iniciativa Helmuta Schüllera (2006)

Kněží bez úřadu

V Rakousku žije kolem 700 kněží suspendovaných kvůli rozhodnutí oženit se. Celkově zde působí kolem 3200 kněží. Ne všichni ze suspendovaných jsou členy tohoto dobrovolného sdružení. Je mnoho takových, kteří po odchodu z kněžství nechtějí mít s církví a biskupy nic společného. Ti, kteří členy jsou, se na různých místech Rakouska občas setkávají, ve Vídni pravidelně každé druhé úterý večer. Setkání začíná společným sloužením mše, pokaždé jiný kněz připraví texty ke čtení, zpěvy, homilii a navrhne nebo vede liturgii. Po mši následuje dlouhé, někdy až do půlnoci trvající agapé. Ve skupině, do níž chodím já, je mnoho vzdělaných kněží, kteří kdysi působili jako profesoři teologie, později vystudovali jiný obor, většinou psychologii, a dnes pracují jako psychoterapeuti. Tito kněží, toužící po oficiální kněžské službě, se vyjadřují k různým otázkám v církvi, jejich hlavní cíl je však prostý: poukázat na nesmyslnost povinného celibátu.

Laická iniciativa

Laickou iniciativu tvoří neklerikální členové církve - ať již muži nebo ženy. Jejich hlavní touhou je „deklerikalizace" církve a podstatně širší zapojení laiků do liturgicko-eucharistické činnosti: příprava bohoslužeb slova, kázání, vedení liturgie tam, kde nejsou kněží, rozdávání svátostí. Když 19. června minulého roku vyhlásili „Neposlušnost papeži", provedli to tímto prohlášením:

  1. V každé bohoslužbě vyslovíme ve společných modlitbách prosbu za uskutečnění církevní reformy. Bereme vážně slova Písma: Proste a bude vám dáno. Před Bohem platí právo svobody slova.

  2. Lidem dobré vůle nebudeme bránit v tom, aby přijali eucharistii. To platí především pro rozvedené a znovu vdané či znovu ženaté, rovněž pro členy jiných křesťanských církví, a v některých případech i pro ty, kteří z církve vystoupili.

  3. V neděli a ve svátky nebudeme celebrovat více mší a nebudeme povolovat sloužení mší kněžím na cestách nebo kněžím, kteří jsou pro místní shromáždění cizí. Je lepší samostatně zorganizovaná a slavená bohoslužba slova než liturgické divadelní hry.

  4. V budoucnu budeme označovat slavení liturgie božího slova s rozdáváním hostií jako „nekněžskou eucharistickou slavnost". Takovým způsobem naplníme neděli v této době nedostatku kněží.

  5. Zákaz kázání pro kompetentně vzdělané laiky a učitele či učitelky náboženství budeme ignorovat. Právě v těžkých dobách je potřebné ohlašovat slovo boží.

  6. Budeme se zasazovat za to, aby každá farnost měla svého vůdce: muže nebo ženu, ženatého nebo svobodného, ve funkci úřední - na plný úvazek, nebo jako dobrovolníka. Nebudeme podporovat slučování farností, ale zasazovat se za nový kněžský obraz.

  7. Budeme využívat každou možnost k tomu, abychom se veřejně zasazovali za připuštění žen ke svěcení, stejně jako za povolení, aby ženatí kněží mohli sloužit mši. Považujeme je totiž za dar - za kolegyně a kolegy v duchovní službě lidem.

Nevím, co bych ještě k těmto bodům dodal. Nedávno jsem napsal text, který byl také uveřejněn v časopise Getsemany: Rakousko píše církevní dějiny. To malé Rakousko je opravdu zdrojem naděje pro mnohé. Když jsem se na Štědrý den potkal na jedné vídeňské ulici s dr. Richardem Pickerem, ženatým knězem, kdysi profesorem teologie, nyní dosud činným psychoterapeutem, i když je mu již 80 let, řekl mi: „Petře, jsem tak rád, že jsem se na stará kolena dožil toho všeho, co se teď v Rakousku děje. Kdyby mi někdo řekl - podívejte, církev umírá, tak mu odpovím, že neumírá. Právě všechna ta hnutí dobrovolníků, laiků, lidí bez privilegií usilujících o reformy jsou pro mne znamením, že církev žije..."

Farářská iniciativa

Proč existuje farářskou iniciativa? Helmut Schüller z několika teologických důvodů uvádí tyto tři. (Je to doslovný záznam z jeho vystoupení v bratislavském teologickém fóru 16. ledna tohoto roku, který jsem tlumočil a zároveň si nahrával):

Ve farnostech cítíme stále větší rozkol mezi tím, co prožívají věřící, a tím, co po nás žádá hierarchie. Ve farnostech potkáváme upřímné, hledající lidi, nevybíráme si je - všichni mají své vlastní problémy a otázky na adresu církve. Ty chceme s nimi řešit. Pokud vůbec ještě někde žije duch II. vatikánského koncilu, tak je to, myslím, právě ve farnostech.

Dokument II. vatikánského koncilu Gaudium et spes (Radost a naděje) hovoří o třech bodech: Impuls comunia - církev je společenství všech věřících bez rozdílu. Toto společenství má být charakterizováno kolegiálností - nejen mezi biskupy a papežem, ale hlavně kolegiálností laiků s biskupy, laiků s hierarchií.

Impuls pastorační blízkosti. Jedná se o pastorační přiblížení se člověku dnešních doby. Už na samém začátku Gaudium et spes se píše: Radost a naděje, ale i utrpení lidí by měly být radostí, nadějí, ale i utrpením církve.

Impuls pokřtěných - povolání pokřtěných. Je to jakoby znovuobjevení II. vatikánského koncilu, který dlouhá léta připravovali pionýři laického apoštolátu - tisíce a tisíce neznámých, avšak aktivních laiků. II. vatikánský koncil jasně řekl, že pokřtění mají samostatné, vlastní, plnohodnotné postavení. Na laicích stojí celá církev. Avšak všechny tyto tři impulsy jsou dnes ve velkém nebezpečí.

Za prvé. Pokud comunio má být správně pochopeno jako společenství shromažďující se kolem eucharistie - centrem společenství je eucharistie -, právě tento střed je v nebezpečí, protože máme nedostatek kněží. Nejedná se pouze o communio jednotlivce, tak jak říkají biskupové, že lidé mají nasednout do auta a jít tam, kde je mše či kněz. Jaká to jen je strašně ubohá představa o eucharistii. Pro náš je eucharistie duchovním modelem společenství - vztahu společenství s Kristem, společenství mezi námi, dělení se mezi sebou a hlavně rozdělování se s chudými. Eucharistie není jen slavnost společenství, Eucharistie je zároveň i program společenství.

Za druhé. Pastorační blízkost je také v nebezpečí, protože kněží je málo a mají stále větší území na starosti. Jen jednou za čas se tam slouží mše - jak může kněz či farář poznat problémy lidí, jejich radosti, jejich naděje, ale také jejich starosti a trápení, když tam nežije a pokaždé slouží mši někde jinde? Z faráře se stal řidič z povolání. Já jsem se nestal knězem proto, abych byl aktivním členem rakouského autoklubu, ale abych byl co nejblíže k lidem. Říkám to jako humorný příklad, ale věc je velmi vážná. Pastorace blízkosti, pastorace solidarity, pastorace spolu-žijícího života s jinými je ve velkém nebezpečí. A takto se vzdalujeme stále více od obrazu Krista, který chtěl byt s lidmi a chtěl jim pomáhat řešit jejich situační problémy.

Za třetí. Činnost pokřtěných je v nebezpečí - moc v církvi mají jen konsekrovaní, jako kdyby hierarchie měla z pokřtěných strach a viděla v nich jen nepřátele. Nevidí v nich nositele božího ducha, ale jen nositele ducha doby a světa. Pokud by se měli pokřtěni laici více spolupodílet, spolurozhodovat s klérem, viděla by v tom hierarchie nebezpečí proniknutí ducha světa do toho, co je podle ní, hierarchie, světem božím. Příklad: farní rady. I když se scházejí s farářem, nikdy nemohou převálcovat faráře, farář má prostě stále pravdu, i když je v absolutní menšině.

Vedení církve se bojí dát pokřtěným laikům větší moc, protože se bojí, že by mohli na zasedáních farních rad přehlasovat faráře. Když jsem ještě spolupracoval s kardinálem Schönbornem, chtěli jsme tyto praktiky změnit a pokoušeli se vytvořit koncept nové spolupráce farářů s farním radami na principu rovnocennosti, aby farář už neměl tak velké kompetence, jako dosud. Jenže informace o tomto našem úmyslu se dostala do papežské nunciatury ve Vídni. Náš koncept nebyl ještě ani sepsaný a papežský nuncius už považoval za nutné reagovat. Dva a půl řádky dlouhým pokynem zakázali tento náš ještě ani nenapsaný koncept publikovat. Jednou z dodnes nezodpovězených otázek zůstalo, jak se vůbec tato informace dostala k uším papežského nuncia. Na tomto příkladu však vidět, že ti, kteří mají odpovědnost a moc v církvi, mají obrovský strach už i jen z malých možných změn. Z hlediska do sebe uzavřeného systému je však logické a důsledné takto jednat - udusit na samém začátku jakýkoliv pokus, který by mohl zpochybňovat existenci tohoto systému. Jak víme, tyto systémy mají staleté zkušenosti. Jakékoliv snahy nahradit faráře laikům ztroskotávají na paragrafu č.. 517 kodexu církevního práva, podle kterého ten, kdo řídí, moderuje a slaví svátosti, může být jen a jen konsekrovaný kněz. A právě v takové situaci potřebujeme nutně charisma pokřtěných, kteří se jako takoví osvědčili ve světě a mohli by být nejen skvělými vůdci společenství, ale i vy­sluhovateli svátostí. Velmi nutně je potřebujeme! To je teologické pozadí existence naší farářské iniciativy.

Komentáře

Přiznám se,že mě ,mimo jiné,vadí i návrh aby rozvedení křesťané,kteří žijí v dalším manželství mohli přijímat Tělo Páně.Jsem rozvedená (proti své vůli) a představa,že člověk,který mne 27 roků psychicky týral,mého vlastního otce bezostyšně okradl o dvaapůl milionu,ale v kostele se tvářil jako vzorný katolík,že by tento tzv.křesťan měl dovoleno chodit ke stolu Páně....Při té představě se mi dělá opravdu špatně....Rovněž si neumím představit farářky v našich katolických chrámech.K otázce celibátu mám jenom malou poznámku.Jak by se dělil církevní majetek kdyby se takový ženatý kněz chtěl rozvádět?To by se nějak dělily fary?

Stránky