Církev jako pospolitost - communio

K přednášce Jana Konzala „Komuniální forma církve", pronesené 21.10.2011 před sdružením Coena, Soběhrdy, k pojednání „Modely církve" stejného autora (pojednání má datum 7.2.2000) a k článku Jana Konzala „Proč neuhýbat úvahám o nové vizi církve", Getsemany 3/2012, s. 54-59.

Cíl a smysl tohoto pojednání je uvedenou přednášku, pojednání i článek - vnímané pisatelem těchto řádků jako angažovaný přístup k danému tématu - co se týče obsahu a zaměření strukturovat. Výsledkem má být všeobecně srozumitelný přístup k tématu, které nás bude zřejmě zaměstnávat i v budoucnosti.

Úvodem

Když se dnes mluví o církvi, myslí se tím její současná tvář a forma. Pro většinu dnešních lidímá církev - zvláště pak římskokatolická církev - tvář a formu celosvětové instituce. Podle římskokatolického církevního zákoníku Codex Iuris Canonici (1983)¹ přísluší označení ‚církev‘ celosvětovému společenství vedenému, řízenému a reprezentovanému římským papežem. Tato církev se „dělí" na partikulární církve (ecclesiae particulares), čili diecéze a tyto zase na farnosti. Tento instituční rámec odpovídá představě, že církev je dokonalá společnost (societas perfecta), která zaručuje všem, kteří k ní s plným souhlasem k formulovanému učení náleží, dosáhnout spásy a věčné blaženosti.

Na posledním (ekumenickém) koncilu naší katolické církve bylo znovu poukázáno na to, že církev je hlavně společenství Božího lidu nacházející se na cestě. Tento Boží lid nese dál zaslíbení dané hebrejskému lidu, izraelskému národu na hoře Sinaj: „Já jsem váš Bůh, vy jste můj lid" („Stará smlouva", Starý zákon)². Být pospolitostí nacházející se na cestě znamená, že církev není se vším hotová, že se jedná o dynamickou veličinu a ne o statickou jednotku. Na základě těchto obnovených přístupů ke skutečnosti církve se začalo uvažovat o tom, zda-li církev jako instituce je jediný možný popis této skutečnosti.

K tomu přistupuje skutečnost, že církev, která se jeví většině našich současníků jako mohutná organizace světového významu, nenachází odezvu v běžném denním životě. Stále více a více se setkáváme se skutečností, že církevní instituce, které by měly pomáhat lidem při překonávání životních potíží a překážek, se nacházejí jaksi mimo běžný život. I horliví křesťané se domnívají, že nedělní návštěva kostela - ačkoliv to nemá být pouhá návštěva, nýbrž účast na bohoslužbě - jim umožňuje, aby se považovali za - sice hříšné a chybující, ale přece jen - příslušníky církve, za křesťany. Křesťané jsou v současnosti atomizovaní, od sebe oddělení. Představují ve společnosti a ve státě³ menšinu, která se nachází oproti většině nekřesťanů jakoby na odumírající větvi společného národního, státního stromu.

Není divu, že křesťané hledají východisko z této nezáviděníhodné situace. A tu se zrodila myšlenka, že překonání této prekérní situace křesťanů by mohla být jiná forma církve, „komuniální forma". Nicméně je nutno si položit otázku, zda je možno jednoduše zavést nějakou jinou formu církve a tím celou záležitost zavést do normálnějších kolejí. K prohloubení myšlenek o církvi jako takové musíme trochu zabrousit do teologické disciplíny o církvi, do ekleziologie. Zde jde o to, odkud církev pochází a jak je to s tím božím lidem, jaký smysl pro víru tento lid má.

Dvojí původ církve a smysl celého božího lidu pro víru

Církev jako boží lid vlastní pod vlivem daru Ducha svatého, Ducha Ježíše Krista „kolektivní" smysl pro víru.

Teologicky se zakládá nauka o smyslu celého božího lidu pro víru na tom, co nazýváme „letnicemi", čili slavností seslání Ducha svatého. Teologické kořeny smyslu pro víru tkví ve skutečnosti, že církev má dvojí původ, totiž Velikonoce a letnice. Církev je založena na Velikonočních zjeveních Vzkříšeného v okruhu učedníků a učednic shromážděných již před velikonocemi a zároveň je založena na letničních zkušenostech prvotní obce, že přijímá božího Ducha, který ji povolává k novému božímu hnutí se shromažďovat. Církev má tím pádem natrvalo dva rozměry - kristologický a pneumatologický. Kristologický rozměr je v církvi zvláště (ale ne výlučně) reprezentován služebným úřadem, ke kterému vede vysvěcení (ordinování - svátost kněžského svěcení), pneumatologický rozměr je zvláště (ale ne výlučně) reprezentován rozmanitostí darů ducha, tzv. charismaty. Oba dva rozměry patří k sobě, ale nejsou beze zbytku totožné. Oba dva definují společně celkový subjekt „církev" takovým způsobem, že je možno hovořit o diferencované jednotě kristologicko-institucionální struktury a pneumaticko-charismatické struktury. Touto diferencovanou jednotou není ani kristologický rozměr výlučně přiřčen institučnímu strukturnímu prvku a naopak charismatickému strukturnímu prvku odepřen, ani si charismatický strukturní prvek výlučně nenárokuje pneumatologický rozměr, který by snad institucionálnímu strukturnímu prvku odpíral.

Projevem pneumatologicko-charismatické struktury je rozmanitost a různost charismat, kterými jsou obdarováni všichni, aby tak tato charismata sloužila blahu a výstavbě obce; projevem kristologicko-institucionální struktury je zvláštní charisma služby, spočívající v plnomocném zastupování zvrtvýchvstalého Krista před obcí jakož i pro obec. Touto službou pověřil Kristus jenom některé vybrané svědky.⁴

Zatímco prvotní církev byla zcela samozřejmě utvářena v obou rozměrech⁵, vyvinula se v průběhu času postupně jistá jednostrannost ve prospěch kristologicko-institucionálního rozměru. Jemu je postupně věnována veškerá pozornost - což mělo fatální následek, že charisma, které bylo přislíbeno celému božímu lidu a které také obdržel, „bylo postupně stále silněji normálním členům církve upíráno a monopolizováno v kléru, u nositelů církevních úřadů."⁶ Tím byl pneumatologicko-charismatický rozměr církve více nebo méně vyloučen z oficiálního prostoru církve a mohl se vyvíjet jenom omezeně, na př. ve zvláštních formách zbožnosti a pobožností, ve spirituálních společenstvích jako v řeholích, v oblasti recepce nebo ne-recepce předpisů a nařízení, jakož i v společenstvích např. liturgického a ekumenického hnutí. Teprve na Druhém vatikánském koncilu (1962-1965) byla pneumatologicko-charismatická struktura církve - církví samou a pro ni - znovu objevena a v mnoha směrech nově konkretizována. Proto bylo rozhodující ono hlavní zaměření, které Druhý vatikánský koncil sledoval, totiž nově určit sebechápání katolické církve a její podstatu. Toto nové určení se podařilo především pomocí názorného pojmu „lid boží", který byl vyložen a rozvinut obnoveným zpětným povědomím toho, že se vyskytuje v biblické tradici i v tradici prvotní církve. Nové zpětné připomenutí biblické myšlenky božího lidu vedlo k tomu, že už nebude třeba se soustředit jenom na úřad v církvi, a tím pouze na kleriky jako ordinované, vysvěcené nositele církevního úřadu, nýbrž že bude možno se také více otevřít působení Ducha svatého v církvi, a tím také pneumatologicko-charismatické struktuře, a tím opět vědoměji vnímat „ostatní" křesťany jako obdarované Duchem svatým. Touto změnou perspektivy bylo konečně možno rozeznat a potom i formulovat, že to, co je všem příslušníkům božího lidu společné, je zásadnější než to rozlišující, jako na př. rozlišení mezi nositeli úřadu a lidmi bez úřadu, mezi ordinovanými a neordinovanými, mezi kleriky a laiky. Výraz „lid boží" je na Druhém vatikánském koncilu a po něm chápán jako výraz pro společenství a pospolitost věřících, mezi kterými existuje působením křtu opravdová rovnost. A tato rovnost je zásadnější nežli rozdíly, které samozřejmě existují také. V rámci tohoto nového způsobu vidění a chápání zásadní rovnosti všech členů božího lidu byla vyvinuta také nauka o smyslu pro víru celého božího lidu.⁷

Na folii tohoto zásadního poznatku, že totiž církev již od svého původu má dva rozměry, je třeba se empiricky a prakticky podívat na církev v současné době.

Církev viděná „shora" a církev viděná „zdola"

Globální pohled na celosvětové křesťanstvo naplňuje snad každého římského katolíka nesmírnou hrdostí. Římskokatolická církev je největší křesťanská církev na světě a největší celosvětová náboženská organizace. Přes jednu miliardu pozemšťanů⁸ zahrnuje podle statistiky římskokatolická církev - to jsou všichni ti křesťané, kteří byli v římskokatolické církvi pokřtěni.

Když se tedy kvůli nezávislosti výzkumu podíváme na celosvětovou katolickou církev - to znamená nejenom na „naši" římskokatolickou církev, nýbrž i na dalších asi 22 katolických církví⁹ -, které při vší nezávislosti a samostatnosti uznávají římského papeže za jakousi „hlavu", která spojuje, dává dohromady mnohé „údy", tak můžeme souhlasit s výpovědí, vyzdvihující skutečnost, že je jenom jedna církev¹⁰, která je ovlivněna událostmi kolem Ježíše Krista před dvěma tisíciletími.

Když takto pohlížíme na „celosvětovou" církev vedenou a reprezentovanou římským papežem¹¹, můžeme souhlasit s výpovědí, že tato církev se dělí na partikulární církve (ecclesiae particulares). Některé z nich mají dokonce jinak utvářenou liturgii a jiný bohoslužebný jazyk (katolické orientální církve).

Pohled „shora" je poznamenán srovnáváním různých náboženství na celém světě. Když si ovšem položíme otázku, jak se projevuje církev a příslušnost k ní v životě jednotlivců, je nezbytně nutno se podívat na církev a její působení „zdola". To je pohled člověka žijícího ve městě či na venkově snažícího se zvládat životní situace se všemi radostmi a strastmi, které k tomu patří. A v životě přicházejí i situace - často nebo zřídka - kdy jednotlivec potřebuje pomoc, oporu, radu, soustrast a sdílení radosti a strasti s jinými. Když je tento člověk pokřtěný křesťan, tíhne - více nebo méně - hledat to, co potřebuje a co by rád přijal, u lidí podobného zaměření. Když takový pokřtěný křesťan či křesťanka chce uzavřít sňatek, rozloučit se s mrtvým příbuzným nebo nechat pokřtít své dítě, vyhledá svého příslušného faráře a jedná s ním. Ale vyhledá také místní církev? Existuje vůbec nějaká místní církev? Listy apoštola Pavla začínají často pozdravem adresovaným „církvi v Korintě" a na jiných místech. Tím je míněna místní církevní obec.

Naši evangeličtí sestry a bratři mají pro to, čemu se u nás říká farnost, název „sbor". To vystihuje lépe, o co vlastně jde. Křesťané - nebo ti, kteří se za ně považují, a ti, kteří se jimi chtějí stát - se sbírají dohromady, až utvoří sbor. Sbor nebo církevní obec je společenství živých lidí, základní společenství křesťanů, církev v malém. Ale zde se musíme zastavit a tuto výpověď prohloubit a teologicky odůvodnit.

Věrnost nadpisu této kapitoly nás vede k upozornění, že se chceme na církev dívat „zdola". Dole, to jsou ta místa, kde křesťané žijí, pracují, radují a veselí se, kde mají svůj domov. A domov je to místo - jak říkal český herec Jan Werich -, do kterého se člověk rád vrací. Sbor křesťanů, křesťanská obec je tedy elementární, základní církví. Je jí však jenom tehdy, když v této lidské pospolitosti existuje dialog, rozhovor, zápas o křesťanský život ve všech dimenzích každodenního života. Společná návštěva „kostela" neděli co neděli (a zasvěcený svátek), pravidelná „pospolitost" v kostelních lavicích od 10 do 11 hodin, než se všichni rozběhnou ke svátečnímu obědu, není pro takovouto elementární, základní církev konstitutivní.

Komunikace, vzájemné sdílení, solidarita a dialog, jakož i povědomí, že duch Boží a duch Ježíše Krista spojuje křesťany do obce, do sboru, teprve to dělá ze skupiny křesťanů církev. A ještě jedna věc patří neodlučitelně k elementární církvi, totiž udržování spojení, výměna názorů a solidární postoj s jinými, „sousedními" skupinami křesťanů, které jsou rovněž elementární církve. K tomuto udržování spojení a napojení na další pospolitosti, k vedení společenství určí tato elementární církev jednu osobu nebo dvojici, trojici osob ze svého středu a pověří je touto službou.

Elementární církve v jednom městě nebo na jiném teritoriu tvoří potom společenství elementárních církví. Toto společenství je také církev - je to společenství společenství. Ale zase jenom pokud tam existuje komunikace a solidarita a pokud má toto společenství respekt před příslušnými elementárními církvemi. Zde musí platit zásada subsidiarity, která stanoví, že každá jaksi nadřazená jednotka nezasahuje do záležitostí jednotek jaksi podřazených, nýbrž každá jednotka na určité úrovni je zodpovědná za soudržnost na této své vlastní úrovni. Takovýmto způsobem - viděno stále „zdola" - je i celosvětová církev společenství relativně samostatných společenství, ve kterém panuje komunikace a solidarita.

Pohled na církev „zdola" je inspirován Novým zákonem stejně jako pohled „shora". Každému z těchto dvou pohledů odpovídá nějaká organizační forma, forma celosvětové instituce na jedné straně a forma lokálních, základních společenství na straně druhé. Další perspektiva pro zabývání se církví je úvaha o účelu, smyslu a poslání církve. Při této úvaze může podstatně napomáhat modelování církve, jak je rozpracoval americký teolog Avery Dulles SJ (1918-2008).¹²

Modely církve

Dullesova ekleziologie používá pro církev modely namísto popisu pomocí popisu slovy, výpovědmi a definicemi. Modelů se používá jako obrazů. Zde se Dulles nechá inspirovat Novým zákonem, kde obrazy a podobenství hrají rozhodující úlohu. Kromě toho je Dulles přesvědčen, že církev jako mysterium, jako tajemství, jako svátost - tak v konstituci Lumen gentium Druhého vatikánského koncilu - se dá lépe zobrazit, popsat obrazem, nežli konečným množstvím nerozporuplných výpovědí a tvrzení. Církev není žádná statická skutečnost, nýbrž dynamický, živý organizmus. Tomu lépe odpovídá obraz nebo právě model.

Nejdříve popsal Dulles pět základních modelů církve, které zde krátce představíme.¹³

1. Model institucionální - církev jako instituce

2. Církev je popisována jako viditelná, přesně do detailů organizovaná struktura. „Takto popsaná církev v sobě zahrnuje tři zásadní prvky, které ji přesně vymezují vůči okolnímu světu a jejichž základě je (... možno) vyloučit všechny, kdo nejsou názorově jednotní s jedinou pravou církví Kristovou."¹⁴ Tři zásadní prvky jsou: vyznání ‚pravé‘ víry, společenství v (sedmi) svátostech a podřízení legitimním, ‚řádným‘ pastýřům. Výhoda tohoto modelu je podle Dullese jednoznačně popsaná společná identita příslušníků církve. „Katolíci po mnoho století díky tomuto přístupu věděli přesně (ať už to bylo dobré či nikoliv), kdo jsou, co chtějí a co mají dělat."¹⁵ Nevýhodou tohoto modelu je velmi slabé zakotvení v Písmě. Zdůrazňování institucionálního aspektu vede ke klerikalismu, juridicismu a triumfalismu a k omezování svobody teologického bádání. Ekleziologie stavící instituci a její vedení na první místo je nepřátelská ekumenismu, dialogu a otevření světu. Tento model představuje církev jako uzavřenou společnost. Takovýto model se zdá být bez budoucnosti.

3. Model komuniální - církev jako (mystické) společenství

4. Na rozdíl od modelu institucionálního s jeho zdůrazněním „dokonalé společnosti" jde zde o společenství lidí, o pospolitost se vztahy jedinců mezi sebou a se vztahem k Bohu. V tomto modelu se rozlišuje horizontální dimenze církve spočívající v (pozitivních) mezilidských vztazích a vertikální dimenze zdůrazňující vztah člověka k Bohu. Bratrské (a sesterské, tj. sourozenecké) společenství je živeno pozitivním vztahem milujícího a milosrdného Boha k člověku. Příslušné biblické obrazy k tomuto modelu jsou církev jako tělo Kristovo a církev jako Boží lid. Tento model je velmi dobře zakotven v Písmu. Letniční perikopa ze Skutků apoštolských (Sk 2) poukazuje na přítomnost Ducha svatého v tomto církevním společenství, toto společenství je od počátku a stále dál stmelováno Duchem božím, duchem Kristovým.

5. Model sakramentální - církev jako svátost

6. Svátost je - podle klasické definice - vnější znamení neviditelné Boží milosti. V tomto modelu se odráží skutečnost, že církev není sama pro sebe, ale pro svět. Kromě toho spojuje tento model prvky institucionální a komuniální.

7. Model kérygmatický - církev jako zvěstovatelka

8. Tento model zdůrazňuje naslouchání Božímu slovu, jak se s ním setkáváme v Písmu, a jeho předávání dál. Jde vlastně o pokračování ve zvěstovatelské činnosti Ježíše Krista. Proto je tento model „radikálně christologický a přednostně zaměřený na Písmo."¹⁶ V tomto modelu je hlásání radostné zvěsti (euangelion), Božího slova, základním úkolem církve. Tomu odpovídá církev jako sbor. Tak byla organizována církevní společenství založená apoštolem Pavlem na jeho cestách v Přední Asii a ve východní Evropě. „Základním spojujícím elementem církevních sborů je v tomto případě víra, která se projevuje svou odpovědí evangeliu, jíž není nic jiného než hlásání spásné události Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Forma církve je zde sborová a každý partikulární sbor je totéž, co každý jednotlivě, i totéž, co všechny dohromady. Každý církevní sbor je úplný, když se v něm káže Boží slovo. Právě to mu dává absolutní suverenitu. (...) Zcela podle Matoušova evangelia: ‚neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich‘ (Mt 18,20)"¹⁷ Tento model je biblicky dobře zakotvený a má jasný cíl. Je ovšem kritizován pro příliš silné zaměření na Boží slovo.

9. Model diakonální - církev jako služebnice

10. Tento model považuje církev a svět za dvě veličiny, které se nacházejí ve vzájemném dialogu. „Stejně tak jako Kristus nepřišel na svět, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil,"¹⁸ chce se církev otevřít všem lidem, celému světu a chce sloužit namísto panování. Zde se Dulles opírá o konstituci Gaudium et spes (GS) Druhého vatikánského koncilu, která zdůrazňuje solidaritu se všemi lidmi, ať jsou křesťany nebo ne. „Jednotícím principem je smysl pro vzájemné bratrství v nasazení pro druhého, v nasazení za lepší svět. (...) Úkolem církve pak není nábor nových členů ani zbytečné teoretizování o svátostech či cílené budování komunit. Primárním úkolem církve je pomoc všude tam, kde je to třeba - slovem, modlitbou, finanční podporou, osobní aktivní pomocí. Církev by měla udržovat ve světe při životě naději a touhu po Božím království a jeho hodnotách."¹⁹

Později, u příležitosti přepracování své knihy Models of the Church, vypracoval Dulles další, šestý model, který nazval: církev jako společenství učedníků. Tímto modelem se snaží zkoordinovat předchozí modely při ponechání jejich různosti. Základem společenství církve je zde pozitivní odpověď na Ježíšovu výzvu: „Následuj mně!" (Jan 2,43; Mt 3,18-22; 8,18-22; 9,9; Mk 2,16-20; Lk 5,27 atd.). Novozákonní společenství učedníků „pomáhá" Ježíši z Nazareta hlásat Boží království. Po Ježíšově smrti se společenství učedníků, které se původně rozprchlo, obnovuje a konsoliduje. Zkušenost Ježíšova vzkříšení je spojena s přesvědčením, že Ježíš je přítomen uprostřed učedníků a zůstane s nimi pořád (Mt 28,20).

Dullesovy modely církve ukazují, že je možno vidět církev teologicky různě a že chápání církve má mnohé aspekty. To znamená také, že nárok institucionálního uspořádání církve jako hierarchické struktury není jako jediný možný zcela legitimní. Církev jako lid Boží a společenství učedníků (a učednic) v následování Ježíše je oproti hierarchické struktuře dynamická veličina. Je to církev na cestě, společenství lidí nehotových, vyvíjejících se, klopýtajících, padajících a zvedajících se a znova se napřimujících. Dokonalá instituce je stejně nedokonalý obraz církve jako její obraz nazývaný „komuniální forma". To rozpracoval Avery Dulles SJ velmi podrobně, což je pro nás velmi užitečné.

Kde se děje církev?

Podle oficiální představy vedení katolické církve se „pravá" církev děje jenom tam, kde jsou přítomny tři vlastnosti církve: svátostné kněžství, apoštolská posloupnost a uznání papeže jako hlavy církve. To ukazuje na skutečnost, že statické institucionální vlastnosti hrají v této souvislosti důležitější roli, než na př. věrnost Písmu, zvláště pak Novému zákonu, a věrnost nejstarší církevní tradici. Podle důležité věty z Matoušova evangelia se děje církev tam, kde se lidé, kteří se považují za Ježíšovy učedníky a učednice, v jeho jménu shromažďují, tj. činí tak na jeho památku: „Kde se dva nebo tři shromažďují v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,20)

V uvedené přednášce a pojednání, které jsme uvedli na začátku, se dokládá, že je třeba podporovat „komuniální formu církve", aby dění církve bylo reálné (alespoň tak tomu rozumím). Komunialní forma církve je charakterizována komunikací ve společenství, vzájemným sdílením a podílnictvím. Zde je nutno položit otázku, jakou maximální velikost může mít společenství, ve kterém je skutečná komunikace, sdílení a podílnictví možné? Kolik osob čítá takové společenství? Zřejmě se jedná o malou skupinu.

Zde mně napadá podobnost se společenstvími, která nazývá psychologie a sociální psychologie „malou skupinou", small group, Kleingruppe. Komunikace, sdílení a podílnictví je totiž spojeno s tím, že skupina, ve které se to děje, má členy s povědomím příslušnosti ke skupině a s vědomím vlastní role ve skupině. Každý člen má vůli přispívat svým vlastním příspěvkem k smysluplné existenci skupiny a k tomu, aby on sám a ostatní příslušníci skupiny se cítili dobře.

Malé skupiny v sociální psychologii

Malé skupiny (small groups, Kleingruppen) vznikly při teamovém řešení komplexních úkolů v hospodářské, vědecké, společenské, pedagogické a politické oblasti nejdříve ve Spojených státech, pak i v Kanadě a v západní Evropě. Filosoficky, psychologicky a sociologicky je výzkum v oblasti malých skupin (small group research, Kleingruppenforschung) poznamenán behavioristickými a utilitaristickými přístupy. Přesto jsou výsledky příslušných empirických studii použitelné všeobecně, tedy i v oblasti křesťanství a církve.

Charakteristické pro malé skupiny je přímá komunikace a projektové zaměření. Projektem se v této souvislosti rozumí systematické řešení nějakého úkolu, které má definovaný začátek, totiž formulace úkolu a žádaného výsledku, a definovaný konec, totiž prezentace výsledku. V průběhu projektu mají členové malé skupiny specifické role: jeden člen je uznávaný opinion leader - vedoucí, další trvalý oponent, další se stará o koherenci - soudržnost ve skupině, další protokoluje mezivýsledky, atd. To znamená, že malá skupina má pouze aktivní členy. Nikdo není stranou. Všichni přispívají ke tvoření výsledku.

Projekt, který malá skupina v souvislosti s převzatým úkolem zpracovává, se odvíjí v pěti fázích, ve kterých je skupina činná a pro které se používá anglických označení:

• forming - členové skupiny se vzájemně „očichávají", orientují se na sebe a vytvářejí mikrostrukturu vzájemnosti;

• storming - částečně bouřlivý proces vzájemného potýkání a zápasů; při tom nastane i zpochybňování dané úlohy;

• norming - ustavení skupiny s uznávanými rolemi jednotlivých členů skupiny; konsolidace skupiny uzavíráním vzájemných kompromisů;

• performing - společné řešení dané, příp. modifikované úlohy a společná formulace výsledků;

• termination - prezentace výsledků a rozchod skupiny.

První tři fáze slouží hlavně konsolidaci skupiny jako takové. Tím se vytvoří základ a platforma, která je pro společnou práci na dané úloze dostatečně nosná. Výsledek je potom chápán jako dílo všech, všichni se mohou s výsledkem beze zbytku identifikovat.

Komunikace probíhá ve skupině podle trojúhelníkového modelu „já - skupina - téma(úkol)"²⁰ při čemž jako čtvrtý faktor působí okolí skupiny. Jedná se zde o obraz rovnostranného trojúhelníka, který má tři stejně dlouhé strany a tři stejné úhly (každý 60°) a jedná se o trojúhelník vepsaný do kruhu (okolí). Faktory „já - skupina - téma(úkol)" mají v komunikaci stejnou váhu a každý člen skupiny je povinen (zaváže se k tomu) o tuto rovnovážnost faktorů stále dbát. Ve skupině není jednatel, ani předseda, který rozhovor řídí a uděluje slovo. Každý člen „je sám svým vlastním předsedou" a je sám odpovědný za svůj příspěvek nebo mlčení. Zároveň je také každý člen odpovědný za výsledek i za celou skupinu.

Malé skupiny v církvi

Zde mohu uvést jenom příklady z Německa, které jsem našel ve webu při hledání malých skupin.

Z evangelického sboru ve Schwerinu (Christengemeinde ARCHE in Schwerin) popisují malé skupiny (Kleingruppen) jako „vědomě zřízené společenství osob, které se dobrovolně a pravidelně setkává". V malém prohlášení zveřejněním v internetu²¹ se píše: „Malé skupiny jsou důležité jak pro osoby, které jsou na cestě k víře, tak pro ty, kteří žijí jako křesťané. A také pro ty, kteří chtějí jednoduše jenom vyzkoušet, zda by pro ně mohla křesťanská víra dostat význam, jsou malé skupiny dobrou možností to zjistit."

Evangelický sbor ve Schwerinu náleží k evangelickým svobodným křesťanům (Evangelische Freikirche).

Jiný příklad je Christus-Gemeinde Mühlheim, která se jaksi „skládá" z malých skupin (Kleingruppen). Také Jesus-Centrum Nürnberg v Norimberku klade velký důraz na to, aby se příslušníci sboru (církevní obce, Gemeinde²²) sdružovali do malých skupin a kroužků.²³

V katolické oblasti se hodně mluví o francouzské arcidiecézi Poitiers, kde arcibiskup Albert Rouet společně s pomocným biskupem a skupinou spolupracovnic a spolupracovníků zavedl malé církevní skupiny, které jsou nositelkami pastorace. Podrobný popis tohoto konceptu a příslušných projektů přesahuje takovým způsobem rámec tohoto pojednání, že zde poukazujeme pouze na příslušné publikace.²⁴

Malá křesťanská společenství

Další iniciativa, která se zabývá malými skupinami křesťanů v církvi, jsou Malá křesťanská společenství²⁵. V katolickém prostředí si tyto malé skupiny křesťanů rozumějí jako uskutečnění vize Druhého vatikánského koncilu (1962-1965) o církvi jako Božího lidu na cestě. V tomto lidu je každý pokřtěný (a biřmovaný) nositelem Ducha svatého a tím povolán ke shromažďování s dalšími pokřtěnými. V německy mluvících oblastech Evropy (Německo, Rakousko, severní Švýcarsko) se používá pojmu Malá křesťanská společenství k označení modelu s určitým pastorálním obsahem a zároveň s organizační strukturou církevního života ve farnosti, jak je farnost církevně právně definována.

Označení Malá křesťanská společenství jsou v tomto modelu skupiny křesťanů žijících v bezprostředním sousedství a tyto skupiny tvoří dohromady již tradičně definovanou farnost. Farnost je tedy tvořena malými společenstvími, která jsou propojena navzájem a také s vedením farnosti. Tento nový způsob prožívat církev a být církví obsahuje následující prvky:

• Pospolitost (společenství): skupina se pravidelně schází, zpravidla v bytě jedné rodiny nebo jednotlivce ze sousedství; prostorové ohraničení skupiny je dáno malými vzdálenostmi mezi jednotlivými členy, může to být i sídliště nebo osada či vesnice.

• Spiritualita: společná modlitba a vzájemné sdílení bible je pro skupinu liturgická slavnost přítomnosti Ježíše Krista ve slově Písma a ve společenství v jeho jménu (Mt 18,20).

• Činnost a jednání: sociální a církevní jednání tvoří integrální jednotku; pomocí Božího slova z bible nalézá skupina své poslání tam, kde žije, a objevuje úkoly ve svém konkretním okolí pro toto okolí a pro celou svou farnost.

• Církev: každá skupina má vedoucí nebo vedoucího (na určitou dobu), kteří zaručují spojení s ostatními skupinami a s vedením farnosti. Toto propojení zaručuje spojení s většími celky církve. Církev se tedy realizuje jako společenství skládající se ze společenství. Malé křesťanské společenství je elementární církví, ale jenom tehdy, když je propojena s ostatními elementárními církvemi a s většími církevními celky.

• Způsob vedení: Jak vedení malého společenství, tak vedení farnosti není dominantní, nýbrž participativní. Úkolem vedení není nadvláda, nýbrž posila pro členy skupiny, inspirace a propojení s ostatními.

Pastorální model malých křesťanských společenství vznikl po Druhém vatikánském koncilu paralelně a současně v Asii, hlavně na Filipínách, ve východní a jižní Africe a v latinské Americe, kde se malé skupiny nazývají základní církevní společenství (basic communities). Současně jsou Malá křesťanská společenství rozšířena v katolické církvi téměř ve všech zemích světa.

Malá křesťanská společenství je třeba odlišovat od různých nových duchovních hnutí, která se v katolické církvi projevují. Malá společenství chtějí strukturovat konkrétní farnosti. To může znamenat, že ve velkých farnostech může existovat až na 300 malých křesťanských společenství. Hlavní cíl Malých křesťanských společenství je pokud možno velká spoluúčast křesťanů na uskutečňování církevního života na určitém místě.

Shrnutí a závěr

Představu katolického církevního práva, že existuje jedna jediná křesťanská církev na celém světě, je možno obdivovat, je možno s ní souhlasit nebo jí oponovat, ale tato představa je málo nápomocná, když jde o praktickou realizaci Ježíšova výroku: „Jděte do celého světa a učte všechny...". Kromě toho je nasnadě, že ve světovém měřítku by bylo nesmírně obtížné, aby se křesťané skutečně mohli považovat navzájem za sestry a bratry.

Jak mohu jako křesťan uskutečnit lásku k bližnímu, který je mi třeba nesympatický, který má zvyklosti vzbuzující u mne nevoli, to se dá uskutečnit jenom v malém společenství lidí, kteří jsou si blízcí.

Teologická disciplína zabývající se církví - totiž ekleziologie - trvá z biblických důvodů na tom, že církev je především společenství a teprve potom instituce. Pohled do Nového zákona nám dává pokyn, abychom stejně jako v novozákonní době považovali společenství křesťanů, kteří se ve jménu Ježíšově shromažďují (Mt 18,20) za církev, elementární církev. Tento metodický přístup umožňuje ekleziologicky chápat celosvětovou církev jako společenství skládající se ze společenství.

Jestliže i pastorální teologie vezme tyto poznatky vážně, je možno komuniální metodu pastorace postavit na solidní teologický základ.

1Codex Iuris Canonici auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus. Libreria editrice vaticana MDCCCCLXXXIII, zde použité vydání Verlag Butzon & Bercker, Kevelaer 1994

2Ex19,1-6 a n.

3Konkrétně v České republice tvoří křesťané - katolíci a další křesťanská vyznání - přibližně pětinu obyvatelstva.

4Srv. Wiedenhofer, S., Das katholische Kirchenverständnis. Ein Lehrbuch der Ekklesiologie, Graz 1992, 217-219.

5Srv. na př. biblické údaje v Sk 1,23nn; 6,1-7; 15, kde se líčí, jak důležitá rozhodnutí se usnášejí za konsensu více lidí případně celé obce. Z časů prvotní a ranné církve jsou až dodnes známy zásady obou papežů Coelestina I. (422-432) a Lva Velikého (440-461), že nikdo nesmí být proti vůli obce povolán za jejího biskupa a že kdo má být všem představený, musí být ode všech volen.

6Koch, G., Glaubenssinn - Wahrheitsfindung im Miteinander. Theologische Grundlagen - pastorale Konsequenzen, ve sborníku: Mitsprache im Glauben? Vom Glaubenssinn der Gläubigen, vyd. od Koch, G., Würzburg 1993, 99-114, 103

7Celá tato kapitola je převzata z přednášky prof. Dr. Sabiny Demel(ové) „Sensus fidelium - smysl pro víru celého božího lidu", Řezno (Regensburg), podzim 2004, překlad z německého originálu vlastní.

8Přesněji 1,181 miliard lidí podle vatikánské statistiky 2011.

9Výčet těchto katolických církví je možno najít pod http://cs.wikipedia.org/wiki/Církve_sjednocené_s_Římem

10Církev je odvozeno z řeckého κυριακή ἐκκλησία kyriaké ekklesia, což znamená „Shromáždění/obec Páně resp. Pánu naslouchající shromáždění".

11Nejenom římský biskup je nazýván „papež", nýbrž také koptský patriarcha z Alexandrie a pravoslavný patriarcha z Alexandrie.

12Příslušnou studii uveřejnil František Štěch pod názvem Aby byl Boží lid světlem národů v UNIVERSUM 2/2006, Praha, s. 15-22. V německé verzi byla tato studie zveřejněna pod názvem Damit das Volk Gottes zum Licht der Völker wird v Salzburger Theologischer Zeitschrift 2/2008 (SaThZ), Salzburg, s. 244-263.

13Podrobněji viz František Štěch, UNIVERSUM 2/2006, s. 16-20

14František Štěch, tamtéž s. 16

15František Štěch, tamtéž s. 17

16Tamtéž s. 18

17Tamtéž s. 19

18Tamtéž s. 19

19Tamtéž s. 19

20Zde se referuje methoda „TZI - Themenzentrierte Interaktion - na téma soustředěná interakce". Jedná se o metodu s cílem sociálního učení se a osobního vývoje. Tato metoda byla vypracována v polovině 50. let v USA psychoanalytičkou a psycholožkou Ruth Cohn a dalšími terapeuty, kteří byli stoupenci humanistické psychologie. Další vývoj probíhal i v Evropě a v Indii.

21Viz arche-schwerin.de/veranstalt/kleingr.htm. Překlad do češtiny vlastní.

22V oblasiti německých evangelických církví je Gemeinde jakýsi ekvivalent katolické farnosti (Pfarrei, rakousky Pfarre).

23Se jmenovanými církevními obcemi je možno se pomocí internetu seznámit podrobněji.

24Francouzsky: Rouet, Albert/Boone. Eric/Bulteau, Giséle/Russeil, Jean-Paul/Talbot, André: Un nouveau visage d'Eglise. L'experiénce des communautés locales á Poitiers. Paris: Bayard, 2005, 265 s. a Rouet, Albert/Boone. Eric/Bulteau, Giséle/Russeil, Jean-Paul/Talbot, André: Un gout d'esperance. Vers un nouveau visage d'Eglise. Paris: Bayard, 2008, 160 s.; německy: Reinhard Feiter / Hadwig Müller (Hg.), Was wird jetzt aus uns, Herr Bischof? Ermutigende Erfahrungen der Gemeindebildung in Poitiers. Schwabenverlag Ostfildern 2009, 169 s.

25Small Christian Communities (SCCs), Kleine Christliche Gemeinschaften (KCG); jiné jazykové formy nejsou známy.