Otevřený dopis arcibiskupovi Janu Graubnerovi

Vážený otče arcibiskupe,

protože jsem římskokatolický křesťan, navíc vysokoškolský učitel, který se celoživotně zabývá dějinami křesťanství, snad nebude považováno za neuctivé a netolerantní, když se vyjádřím k podobě mše svaté, sloužené P. Markem Váchou 29. 1. 2025 v prostorách břevnovského kláštera. Mše jsem se neúčastnil, viděl jsem ji na videu. Důkladně jsem si přečetl stanovisko Liturgické komise ČBK ze 3. 2. 2025, které vysvětluje pochybení, k nimž došlo. Mám několik poznámek k tomuto prohlášení, zásadní poznámku k udělenému trestu P. Váchovi (jak jinak chápat výpověď ze dne na den z pracovního místa, i když na něm dotyčný není existenčně závislý) a jednu obecnější poznámku.

Liturgická komise tvrdí, že místo pro bohoslužbu nebylo zvoleno správně, přičemž cituje liturgický předpis o povinnosti slavit na posvátném či čestném místě. Tento předpis jistě nepočítá s kritickými situacemi, o něž zde ostatně nejde (období komunismu). V širším kontextu jde ale v tomto případě nejen o místo čestné, ale dokonce velice posvátné. Břevnov je nejstarší mužský klášter z 10. století, spojený s biskupem Vojtěchem. Všichni, kdo na toto místo přijdou, ať již do kostela či do přilehlých klášterních prostor, jsou zasaženi starobylostí a spiritualitou tohoto místa. Je s podivem, že si členové Liturgické komise neuvědomují tento zásadní rozměr události. Představený kláštera akci navíc na svém výsostně posvátném a čestném místě povolil.

Tatáž komise tvrdí, že „obyčejná večeře“ není „mše svatá“. V tom má jistě pravdu, sám jsem byl v této věci určitou dobu na rozpacích. Když jsem však shlédl záznam bohoslužby, neměl jsem dojem, že by si účastníci tento rozdíl neuvědomovali. Naopak. Na stole (nikoli „oltářním“) byla občas nějaká sklenice, celkový charakter akce byl pozorně a příkladně zbožný. Je s podivem, že členové Liturgické komise nepřihlédli k „duchu“ liturgie, který tak usilovně propagoval papež Benedikt XVI.

Tatáž komise správně tvrdí, že četbu evangelia a kázání vykonávají náležitě v rámci mše pouze duchovní. V církevních dějinách se ovšem vyskytují příklady, kdy lze pouze děkovat Bohu, že toto pravidlo nebylo dodrženo (život a kázání svatého Františka z Assisi). Není třeba ale zabíhat tolik do minulosti. K mým oblíbeným knihám patří soubor kázání laika (!), univerzitního profesora Jana Sokola, (Naděje na neděli, krátké promluvy na nedělní čtení, Vyšehrad 2017), proslovených v kostele svaté Markéty na témže Břevnově, které patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v kostele po četbě evangelia slyšel. Tuto publikaci zesnulého profesora Sokola doporučuji k četbě členům Liturgické komise ČBK.

Debatovat o podobě slavení mše svaté je zajímavé, ale zdá se mi, že to není na celém případu to nejpodstatnější. Protože pracuji na veřejné vysoké škole v pozici prorektora, vím, jak je důležitá personální politika a kolik času na vedení univerzity trávíme přemýšlením, jak správně hodnotit zaměstnance a jak spravedlivě postupovat u problematických případů. Musím na základě této skutečnosti konstatovat, že vedení církve v případě P. Váchy postupovalo způsobem, kterému nerozumím a které vypadá jako všechno jiné než obvyklá personální politika. Chápu velice dobře, že nadřízenému se nemusí líbit nějaký konkrétní krok podřízeného, ale i ve světské sféře se hodnotí pracovní činnost pořízeného v celku, nikoli jako vytržené z kontextu. A kontext je jasný: P. Marek Vácha patří k nejpracovitějším a nejzodpovědnějším kněžím, které má česká katolická církev, což mohou doložit stovky, ba tisíce římskokatolických křesťanů jak z Moravy, tak z Čech. Domnívám se, že nepřihlédnout k této okolnosti může vyvolat pouze rozčarování značné části církve v naší zemi, pochybnost o jednání církevního vedení, které sice zohlednilo názory několika úzkoprsých členů církve, pozorně sledujících, zda se plní všechny rubriky a kánony, ale rozladilo mnohem větší počet lidí, kteří mohou vydat svědectví o chvályhodné činnosti P. Váchy.

A na závěr obecnější úvaha. Zdá se mi, že česká církev je v jakési schizofrenní situaci. Na jedné straně zde probíhá tzv. synodální proces, který diskutuje všechny otázky včetně činnosti laiků, na druhé straně přežívá farizejský duch „sledování ostatních“, zda plní veškerá pravidla. Na jedné straně církev má na lidi vysoké nároky, na druhé straně není ani po 36 letech po roce 1989 schopna dát do pořádku jednu vysokoškolskou fakultu. Na jedné straně ve svých kázáních (vedených duchovenstvem) poučuje každou neděli laiky, jak mají jednat od pondělí do soboty, na druhé straně není schopna standardní personální politiky, obvyklé ve světských povoláních. Na jedné straně klade vysoká mravní měřítka, na druhé straně má potíže se zvládnutím tolik problematických a bolestných záležitostí jako je zneužívání mladistvých osob kněžími. Na jedné straně přiznává, že je Česká republika de facto vnitřním misijním územím, na druhé straně trestá kněze, kteří tuto misijní úlohu berou vážně.

S vážným znepokojením a s modlitbou za církev.

Tento dopis prosím považujte za otevřený.