Roncalli a „jeho“ koncil

Angelo Giuseppe Roncalli, narozený roku 1881 v kraji, kde o tři století dříve působil jako arcibiskup milánský a vizitátor sv. Karel Boromejský, byl dokonalým ztělesněním reformovaného a reformátorsky působícího kněze, jak si ho vysnil tridentský koncil. Vůči této oblasti tradice, kterou jiní dosud identifikují s tradicí vůbec, neměl Roncalli žádné komplexy, necítil k ní ani přehnanou úctu, ani onen úzkostný neklid, který provázel životní cestu intelektuálů jako Yves Congar, Karl Rahner, Marie-Dominique Chenu a dalších velkých teologů II. vatikánského koncilu.

Homo tridentinus?

Jeho životní cestu charakterizuje přístup k oné kultuře, která ho spojovala se vším tím, co hledali i jiní - kteří však tuto kulturu považovali za překážku svého hledání. Proto Roncalli svoji práci kněze a biskupa miluje: koná ji s absolutní rozhodností, jejímž cílem není kariéra, a s naprostou morální ryzostí. Uskutečňovat tridentský sen znamená pro tohoto kněze a biskupa činit tak zcela novým způsobem, novou formou. A dělá to přes všechny specifické historické danosti tridentina tak, jak to odpovídá jeho vlastním životním podmínkám a jeho osobnímu úkolu a jak to s absolutně bezprostřední jistotou a prostotou cítí: netrpí komplexy těch, pro něž prosazovat pravdu neznamená nic jiného než bojovat s modernou, a staví na radikální důvěře v lidství takové, jaké je. Neboť právě takové lidství volá po vykoupení a první známky vykoupení jsou již v dějinách lidského světa viditelné.

Takto rozumí Roncalli slovům evangelia, moudrosti Tomáše Kempenského, proslovům kazatelů, alegoriím církevních otců; takto čte popis ritu biskupského svěcení. To, co by se každému jinému mohlo jevit jen jako fragmentární a vnější fenomény bez vnitřní souvislosti, se pro něho spojuje do souboru závazných pokynů, jimž musí zůstat věrný i poté, co se stal papežem, neboť jako papež přebírá zcela bezprostředně a konkrétně úřední povinnosti římského biskupa. I tehdy pokračuje beze změny, aniž to komentuje jediným slovem, a ani si výslovně neuvědomuje, že by se něco změnilo. Když má chuť slavit s lidmi, když navštěvuje farnosti, když vede dobře uvážený rozhovor se svým klérem, chová se Roncalli jako pravý tridentský biskup, a tím uvádí ve zmatek staletou neměnnou hierarchologii, pro niž by definice papežství jako úřadu římského biskupa znamenala téměř urážku této funkce.

A nejen to: Tridentský biskup Roncalli ví, že rozhodujícím kritériem pro formulování jeho úkolu není nějaký abstraktní popis pozice, nýbrž zásadní zaměření na salus animarum, na spásu duší. A budí-li způsob jeho kázání (které je přece praecipuum episcoporum munus) v Bulharsku, v Turecku a v Řecku, ve Francii a poté zvlášť výrazně v Benátkách neutuchající pozornost, stane se v Římě nástrojem, díky němuž naslouchající věřící chápou papežovy nejhlubší záměry a přání - a to aniž on sám má nějaký zvláštní přístup k moderní exegezi, natož k pastorální teologii na úrovni doby. Fotografie z postního období roku 1960, zachycující stationální liturgii v basilice svaté Sabiny, ukazuje názorně, jak spontánně reagoval římský lid na tohoto muže, který nepodceňoval službu biskupa: Viva il vescovo di Roma / Ať žije římský biskup" je napsáno velkými hranatými písmeny na transparentu, jaké se používají při cyklistických závodech nebo odborářských demonstracích. To je vrcholně důležitá ekleziologická výpověď, neboť zcela právem předpokládá, že Jan XXIII. toto označení nepovažuje za omezení své univerzální plné moci, nýbrž za popis jejího nejhlubšího fundamentu, otcovského a bratrského vztahu, o němž pak hovoří v noci 11. října 1962, když ve své řeči „za měsíčního svitu" zdraví věřící.

Rozkvět myšlenky koncilu

Tento postoj Jana XXIII., k jehož uvědomění neměl mnoho času, mu umožňuje říci 25. ledna 1959, méně než sto dnů po zvolení na Petrův stolec, že cítil, „jak myšlenka koncilu pojednou rozkvetla v našich srdcích a jak se pak v našich ústech objevilo prosté označení ‚ekumenický koncil‘. Roncalli, příslušník generace kněží, která léta netrpělivě očekávala koncil, ohlašuje svůj koncil bez velkého nadšení poté, co konzultoval (z respektu k jeho představě o zvláštním postavení kurie a ke konkláve, které od něho toto rozhodnutí očekávalo) státního tajemníka kardinála Tardiniho, jehož sám jmenoval. Ohlašuje pak koncil se všemi „ale", která mu byla uložena: Koncil, no dobře, souhlasíme, ale je nutno reformovat i Codex Iuris Canonici; koncil, souhlasíme, ale bude nutno svolat i římskou diecézní synodu. A ohlašuje koncil s citlivostí člověka, který ví, že „sedmnáct let po skončení 2. světové války" je načase, aby se „zacelily rány obou konfliktů", jimiž jedna epocha skončila a začala nová, v níž teď tento tridentský kněz žije beze strachu a bez pesimismu živeného děsivými představami toho, co může svět očekávat - jak řekne později, když ve svém zahajovacím projevu na koncilu bude hlásat učení o milosrdenství. Tato řeč by myslím měla být prostě nově čtena, a to se zřetelem k významu, jejž přiznává nespirituálnímu pohledu na víru. Názory, které o Roncallim kolovaly, komentoval slovy (která italský rozhlas zaznamenal, ale nakonec nevysílal): „Slyším, že někteří říkají: papež je příliš optimistický, vidí jen to dobré, všechno bere jen z té lepší stránky. Ale já - svým vlastním způsobem, jak to odpovídá mé povaze - nemohu opustit našeho Pána, který také nedělal nic jiného, než že všem dodával důvěru v dobro, radost, pokoj a odvahu."

Následovat požehnaný Ježíšův příklad „svým vlastním způsobem", k čemuž se Roncalli, jak dokládá zápis v jeho duchovním deníku, rozhodl již v roce 1903, to je nový, nijak originální rys, jejž jako křesťan vnesl i do své služby ve funkci papeže; jako křesťan, který má teď možnost svolat koncil - a skutečně ho svolá; jako křesťan, který se cítí povolán, dát slovo všem úrovním v církvi - a skutečně jim je dá; jako křesťan, který má nyní moc, zahájit koncil - a skutečně teď s naprostou samozřejmostí zahájí koncil, jehož „pastorální" charakter je skutečně zcela nový.

Gaudet mater Ecclesia

Právě takový, totiž pastorálně zaměřený, je pro Roncalliho II. vatikánský koncil, a jiný ani nemůže být: To prohlásí 11. října 1962 ve svém zahajovacím projevu Gaudet mater Ecclesia. Pro toho, kdo už v tomto projevu hledá přesný program koncilu, místo aby z něho vyčetl možnost zvláštního způsobu obnovy, kterou s sebou koncil jako takový nese, zůstane tato řeč nesrozumitelná.

Pro Roncalliho existuje jeden způsob výkonu učitelského úřadu, jemuž se musí II. vaticanum přizpůsobit: nestarat se o podružnosti každodenního provozu obcí, nýbrž o správný způsob hlásání pravdy, aby byla rozpoznatelná jako něco souvisejícího s Ježíšovou bytostí, která vyzařuje spásu a milosrdenství. To je kritérium tak náročné a zároveň tak prosté, že tehdy (i později) zůstává mnohým nepřístupné a nepochopitelné. A ve srovnání s ním bledne veškeré kategorizování, které dělá z II. vaticana jen řídkou polévku.

Koncil zaměřený na otázky nauky víry (představující na žebříčku scholastické teologie vrcholný typ koncilu) neměl vlastně podle přesvědčení toho, jenž musí být považován za otce II. vaticana, v danou chvíli oprávnění. Nebylo třeba svolávat koncil, aby se opakovalo staré známé učení, podle něhož se v průběhu teologické recepce a v průběhu historického zkoumání už dávno rozlišovalo mezi tím, čeho se nelze vzdát, a tím, co je časově podmíněno, mezi ideologií a nutností, mezi živým a již nepoužitelným či - řečeno stručně s Congarem - mezi systémem a pravdou. Zde šlo v jádru o to, dát znovu zaznít evangeliu; šlo o otázku „nového hávu" starých pravd, jak tento problém označuje Gaudet mater Ecclesia; neboť evangelium se zjevuje v každém případě v nějakém „hávu" a podle Roncalliho, jenž byl homo tridentinus, se nezahaleno prezentuje pouze v průběhu komunikace, a předtím nikoli.

Roncalliho vize křesťanské pravdy a jeho nejnaléhavější téma, tj. komunikace, nepotřebují žádnou velkou obnovu systému a žádná spektakulární gesta, aby se prosadily. Roncalli vsadil prostě na to, co sám považoval za nejdůležitější: radost a zadostiučinění být křesťanem, a to i tehdy, když se za člověkem a nad ním přesunují kulisy 20. století - které však nedokáží neblaze ovlivnit Boží otevřenost vůči člověku, vůči jeho lidství.

Lidství

Je to v posledku tento bod, v němž Roncalliho křesťanství přináší plody - přičemž rozhodnost a typická transparentnost tohoto jeho postoje byla nejednou příčinou hrubého zjednodušování. Roncalliho lidství nemá nic společného s „an-tropologickým obratem" teologie šedesátých let s jejími vedlejšími produkty, ať už se týkají pastorační praxe, nebo jsou rovnou politické, jak je známe z konce 20. století. Ani když na akcích pro katolické diplomaty v Orientu (které by leckdo považoval za neuskutečnitelné) přednáší o řeckých církevních otcích, nezmiňuje se o jejich kategorii théosis, tj. zbožštění, jež je eschatologickým určením člověka a svým světlem rozjasňuje konkrétní zkušenost. A ještě méně sdílí názor morálky pozdního 19. století, podle níž je lidství takříkajíc mrtvola pitvaná při výuce budoucích zpovědníků (kteří se nicméně - právě proto - na konci následujícího století stávají nezaměstnanými).

Roncalliho nelze přiřadit ani k některému z oněch dvou směrů, které na sebe od počátku koncilu a po něm stále znovu tvrdě narážely a v jejichž sporech vidí Joseph Komonchak hermeneutický klíč k posuzování II. vaticana a jeho recepce.

Roncalli nepatří k velké a na dva tábory rozštěpené rodině tomistů: Mezi nimi jsou možné vzájemně se velice lišící postoje - od skupiny rozhodně reformně orientovaných až k zarytým konzervativcům. Jana XXIII. neovlivnil neotomismus, inspirovaný encyklikou Lva XIII., natož nově interpretovaná scholastika, zaměřená proti modernismu: Z Tomáše čerpá místy nějakou formulaci, stručnou tezi, Tomáš nebyl nikdy jeho četbou.

Tím méně patří Roncalli k další rozhodující bojovné skupině II. vaticana: ke stoupencům augustinismu, tedy těm, kdo při hájení svých radikálních či přímo převratných pozic nezřídka trvají na nutném sebeprosazování, mnohem silnějším, než je sebeprosazování církve. Avšak právě v důsledku této spíše spirituální než teologické přecitlivělosti dochází k nejsilnějším změnám názorů tváří v tvář komplikovanému vývoji koncilu a jeho recepci. Radikální pesimismus při pohledu na porušenost hříchem a podceňování tvůrčího jednání lidí, v němž je místo neviditelného prstu Božího spatřována pýcha aktivního člověka, vede k tomu, že sebebanálnější reformní snaha je považována za předem odsouzenou k nezdaru, za ubohou ve srovnání s onou vnitřní dynamikou, která prý jedině zaručuje pravý pokrok. A pokrok tudíž musí být - právě proto, že si nelze být jist jeho úspěchem - dán do uvozovek a nahrazen pasivním přitakání statu quo. Což je papeži typu Jana XXIII. naprosto cizí, neboť se pohybuje na zcela jiné rovině.

Právě tragedie stále nových válek přivedly Roncalliho do styku se světem obětí, do situací, v nichž byla - neočekávaně - v sázce jeho víra; viděl stovky vojáků umírajících v blízkosti zásobovací základny, na níž sloužil za „velké války"; slyšel zvěsti o Stalinově revoluci, které se v prvním desetiletí po Leninově smrti dostávaly do Bulharska; na březích Bosporu se dovídal o holocaustu, když přebíral z rukou agentů Židovské agentury nejdramatičtější zprávy a dokumenty o vyhlazování židů. Léta v Paříži, kde byl přímým svědkem obnovování francouzské demokracie a vzniku nové organizace multilaterální diplomacie, způsobila, že úsilí o řešení konfliktů, následující mírové snahy a poté uvolňování napětí viděl úplně jinýma očima než předtím.

K tomuto úsilí lze najít řadu Roncalliho výroků, které jsou jen na krok od nedůvěřivého posuzování nebo dokonce přímého popírání směrodatných prohlášení učitelského úřadu. Jakmile se ale toto úsilí dotýká konkrétních osob, jakmile on sám musí za tyto osoby převzít bezprostřední odpovědnost, přispěchá na pomoc a poskytne neočekávanou podporu, investuje důvěru a projevuje solidaritu. Činí tak např. v případě bulharských pravoslavných či představitelů sionistických organizací činných v Istanbulu, v případě vyslanců francouzského Mouvement républicain populaire či mladých Fanfaniho stoupenců v Benátkách, kteří obhajovali kontakty s levicí (a od nichž se Roncalli sice distancoval, avšak bral je pod svou ochranu před tvrdými zásahy, neboť je - své „děti" - považoval za „dobré"). Anebo sahá k velkorysému, pro jeho protějšek srozumitelnému gestu, které si do deníku zaznamenává opatrnou formulací (např. „dobře jsme si rozuměli"), přičemž předmět onoho porozumění nám téměř vždy zůstává skryt...

Způsob, jakým Roncalli tuto otevřenost vůči lidství interpretuje jako klíč k všestranné otevřenosti, kterou vyžaduje papežská služba, se netýká jen funkce pastýře veškeré církve, nýbrž i role otce a také úřadu biskupa, který v sobě povolání pastýře a otce spojuje. Takto se Jan XXIII. cítí povolán usilovat o pochopení pro všechny. Rozlišování mezi bludem a bloudícím (formulace Augustina z Hippa, které však zůstalo po staletí bez účinku) tak dostává při pohledu na dobu před koncilem a na to, co se pak odehraje na koncilu, zvláštní dynamiku. Proto koncil jako liturgické hnutí s Kristovou tváří přijímá úkol uzavřít mír s moderní dobou, jehož se syllabus errorum ještě obával, což ovšem nyní znamená uzavřít mír s lidstvem hledajícím mír.

Začátek

To je pohled, zcela logicky obsahující zárodky budoucích konfliktů: konfliktů, které do té doby tlumila církev toho typu, o němž píše Giuseppe De Lucca někomu, kdo jej znal neméně dobře, totiž Giovannimu Battistovi Montinimu. Používá přitom výmluvnou metaforu, obraz supů, kteří se shromažďují kolem hlavy církve:

„[...] Řím, jejž znáš a z něhož jsi byl [jako arcibiskup milánský jmenovaný Piem XII.] poslán do exilu, nejeví žádné známky změny, i když to zprvu vypadalo, že k ní nakonec musí dojít. Kruh starých supů se po prvním úleku znovu vrací. Vrací se a prahne po nových bojích a po pomstě. A tento příšerný kruh se stahuje kolem carum caput [tj. Jana XXIII.]. Nepochybně se nově zformoval." (De Lucca Montinimu 6. 8. 1959)

To je zjevně osudová situace. To, co dělá z Roncalliho zjev zasluhující dnes přísné zkoumání, je skutečnost, že ona přechodná fáze znamená nový počátek (podobně jako chalcedonský koncil, pro nějž toto sousloví razil Karl Rahner): uzavírá určitou epochu, jak to odpovídá dynamice dobře známé z historicko-kritického výzkumu. Roncallim končí epocha trvající staletí, ale ne proto, že by byl uskutečněn nějaký historický projekt, trpělivý plán protivníka. To bude později tvrdit pomlouvačná propaganda, která bude považovat zvolení „Nikity Roncalliho" za úspěch nějaké ďábelské intriky.

Z podrobného studia pramenů vysvítá pravý opak - ukazuje se, že Roncalli přichází právě z toho světa, o jehož aggiornamento usiluje. Jako seminarista a kněz zažil antimodernistickou krizi, za papežů Rattiho a Pacelliho byl členem vatikánské diplomacie, v církevní kariéře postoupil až do úřadu benátského patriarchy a na trůn Petrův ho dosadilo úplně normálně probíhající konkláve, v němž se spojila vůle prosadit určitý výsledek se snahou o konsenzus. To, čím se toto konkláve lišilo od jiných, nebyl nějaký projekt (ten vůbec neexistoval), nýbrž několik základních prvků Roncalliho spirituality a jeho kultury, kterou ztělesňoval hlavně a především svým životem a která z něho mimořádným způsobem promlouvala i v souvislosti se zastávanými oficiálními úřady. Za to, že ho konkláve zvolilo, vděčil své zasloužené pověsti chytrého a mírumilovného člověka. Zvláštností tohoto konkláve však nebylo jen to, že na něm byl zvolen muž, nad jehož hlavou se vznášela zřetelná koruna zbožnosti. Mimořádné je to, že tento člověk byl přesvědčen, že musí „dělat papeže" a přitom při vedení církve uplatňovat spiritualitu, kterou sám kultivoval četbou a vedením svého „Duchovního deníku". A konečně tu byly prvky jeho kultury, které nejprve převzal, potom pěstoval a nakonec aplikoval ve svém vrcholném úřadě - prvky umožňující církvi zaujmout nový postoj vůči dějinám i vůči Pánu církve a dějin.

To jsou živá nervová vlákna toho, co bude za Roncalliho „koncilového" pontifikátu nazváno aggiornamento. Kdo chce ale vědět, čím tento papež narušil institucionální a klerikální stav rovnováhy, který by byl jinak bohatství katolického světa na další léta uzamkl do těsného vězení, ten narazí na protiklad: na jedné straně kněz, který se cítí docela dobře uprostřed forem a stylů zbožnosti tridentské doby, na druhé straně člověk, který je přesto schopen vybírat a vracet se k pramenům tradice, jež je méně kompromitována konfesní omezeností a samolibostí antimodernismu. Toto rozhodnutí, představující na historické rovině zlom, je pro Roncalliho plněním povinné poslušnosti.

Přísun vitality

To, že se tato poslušnost stala mocnou silou, znamenalo pro katolický svět konce padesátých let skutečný přísun vitality. Problémem katolicismu v polovině 20. století není volba mezi rigorózností a laxností, mezi obhajobou pravdy a výprodejem pravdy: toto falešné dělení uvedl do oběhu intrasigentismus (překonaný kulturní model typický pro konec 20. století a zastávaný římskými školami), aby mohl snáze vyzývat k nehybnosti, k podřízenosti, za níž se skrývá lenost. Oč jde, je rozlišovat mezi fiktivním a podstatným nebo - řečeno s Congarem - mezi systémem a pravdou, mezi mocí stavějící na organizaci a důvěrou v životadárnou chudobu evangelijní prostoty.

V tomto prostoru daném poslušností tkví kořeny Roncalliho rozhodnutí „dělat papeže" v oblasti učitelského úřadu, do té doby dosti zanedbávané; papežství 18. a 19. století se sice rozhodlo zdůrazňovat učitelský úřad, avšak zároveň jeho akční radius dramaticky omezilo. Jak jsme již ukázali, pojem učitelský úřad, jímž se opisuje veškerá učitelská činnost církve ve své mnohosti a rozmanitosti, se v průběhu 19. století vztahoval už jen na projevy v oblasti nauky, jimiž církevní autority a především papež působili jako strážci a zdroj řádného učitelského úřadu. Ten měl dokonce absorbovat i historicko-teologickou práci a omezit ji na výrobu komentářů, které by vytvářely spojení od jednoho papežského věroučného výroku k druhému.

Tato tendence (dodnes přežívající, jak ukazují důležitá svědectví) znamenala pro biskupy při výkonu biskupského úřadu skutečnou zátěž; byli nuceni opakovaně vyjadřovat souhlas s naučnými výroky papeže, takže jejich vlastní kompetence v této oblasti zcela zakrněla. Právě proto, že velké Pacelliho encykliky o Písmu svatém, o liturgii a o církvi přiznaly obrodnému hnutí alespoň tu zásluhu, že položilo nepřeslechnutelné otázky, byli pak biskupové nuceni řídit se oním vzorem autority, který do nauky víry zahrnoval stále další oblasti (soukromou morálku, sociální nauku atd.), zatímco vitálním aspektům křesťanského života, jako jsou čtení bible, spiritualita a modlitba, ponechával stále méně prostoru.

Od tohoto scénáře se Jan XXIII. svým koncilem distancoval, a i když souhlas, s nímž se jeho osoba setkávala, nebyl vyvolán zcela a výlučně podobnými postoji a činy, znamenal uznání role, jíž se chopil: role mistra duchovního života, k níž se římští biskupové přestali hlásit. A vznesl požadavek otevřít koncilu pohled na horizont umožňující obnovu, který byl pro něho tím podstatným na křesťanském povolání a na poslání toho, kdo se stal biskupem a přitom zůstal křesťanem.

Z Concilia přeložila Helena Medková