Karel Boromejský
Je asi všeobecnou lidskou vlastností vyhledávat v dějinách spíše pozitivní příklady, a ty pak představovat jako vzor. Proto si všechny kultury vytvářejí pantheony svých hrdinů, zatímco na negativní vzory se raději zapomíná, pokud to nejsou vysloveně arcilotři.
Systém nepotismu, tj. udělování církevních hodností příbuzným a favoritům, značně deformoval církev na přelomu středověku a novověku. Přivedl do nejvyšších církevních úřadů celou řadu špatných lidí, na většinu z nichž se už dávno zapomnělo – ale vyprodukoval také jednoho velmi významného světce, jehož památka se připomíná dodnes. Karel Boromejský (2. října 1538 – 3. listopadu 1584) se narodil v severoitalském hradě Arona v rodině místního hraběte Gilberta Borromea. Po matce Margheritě pocházel z milánského patricijského rodu Medici (nepříbuzného se známějšími florentskými Medicejskými) a již svým původem byl předurčen k velké církevní kariéře.
Svůj talent projevil již ve věku jednadvaceti let, kdy byl svým strýcem, papežem Piem IV. (pontifikát v letech 1559–1565) jmenován kardinálem-jáhnem a povolán k římské kurii jako papežův sekretář. Tehdy měl již za sebou právnická studia v Pavii a v Padově, která absolvoval s vynikajícím prospěchem.
Na rozdíl od ostatních nepotů však Karel udělený úřad bral jako závazek, v mladické horlivosti vzal vážně všechny úkoly s ním spojené. Zasazoval se o reformu církve a vedl vzorný, odříkavý život. Odmítl tehdy požadavek své rodiny, jež chtěla, aby se po smrti staršího bratra vrátil do laického stavu, oženil se a ujal se rodového dědictví, aby rod nevymřel. Karel se výrazně přičinil o výsledky jednání poslední fáze tridentského koncilu. V následujících letech se také podílel na sestavení římského katechismu, který platil po několik následujících století za oficiální kompendium katolické nauky.
Nedlouho před smrtí svého strýce byl Karel jmenován na jeden z nejprestižnějších biskupských stolců – stal se milánským arcibiskupem. Na rozdíl od řady svých předchůdců se diecéze, předtím řadu let prakticky uprázdněné a po všech stránkách upadající, vskutku ujal, opustil papežskou kurii a roku 1566 přesídlil do Milána.
Ve své diecézi prováděl reformy nařízené koncilem, dbal zvláště o vzdělání kněžstva (založil několik seminářů) a o nápravu klášterů. Stavěl a obnovoval rovněž kostely.
Do širšího povědomí se dostal obětavou pomocí trpícím při hladomoru v letech 1569–1570 a zejména při morové epidemii v letech 1576–1578. Během ní založil řád Oblátů svatého Ambrože, jež svým nasazením pomohl zlepšit reputaci kněžského stavu.
S arcibiskupským působením Karla Boromejského je však také spojen nesmlouvavý postup proti reformaci. Proti protestantismu bojoval i na území svých sufragánních diecézí, tedy mimo území vlastní arcidiecéze, zejména v dnešním kantonu Graubünden i v dalších švýcarských teritoriích. Odmítal se smířit se soužitím s nekatolickými konfesemi daném tamními zákony a smlouvami, diplomaticky podporoval katolické síly ve švýcarském Spříseženectvu, jeho „pastorační návštěvy“ byly spojeny s čarodějnickými procesy.
Nepřátele našel také uvnitř církve, přímo v Miláně měl konflikty s některými řeholními řády. Humiliáti, jimž hrozilo zrušení, se dokonce pokoušeli o jeho život. Také vztahy s jezuitským řádem byly komplikované. Sice velmi úzce spolupracoval s Františkem Borgiou, Karlovy vztahy s milánskými jezuity však již tak vřelé nebyly. Také s představiteli města i se španělskými místodržícími se dostával do konfliktů v souvislosti s prováděnými církevními reformami.
Na druhou stranu se Karel Boromejský stal již za svého života prvořadou duchovní autoritou pro celou katolickou Evropu a jeho dochovaná korespondence svědčí o tom, jak mnozí významní lidé včetně korunovaných hlav usilovali o jeho radu a podporu.
Posmrtná úcta Karla Boromejského nesla všechny znaky protireformačního kultu. Jeho synovec Federico Borromeo (milánským arcibiskupem v letech 1595–1691) prosadil Karlovu kanonizaci, nechal upravit jeho hrob v kryptě milánského dómu a dal také vztyčit monumentální, čtyřiadvacetimetrovou světcovu sochu v Aroně, jeho rodišti.
Pavel Kůrka
Poslední komentáře