Jste zde

Koncil: Laici vystupují ze stínu

Padesáté výročí koncilu je příležitostí, abychom se na tuto důležitou událost znovu podívali. Papež Jan XXIII. překvapil svět svoláním koncilu. Ten měl prozkoumat a obnovit vyjetou dráhu, po níž se křesťanstvo pohybovalo, a přizpůsobit církevní disciplínu podmínkám moderního světa. Označením tohoto záměru a plodů, jež měl koncil přinést, se stalo italské slovo aggiornamento.

Podle prorocké vize Jana XXIII. se měl koncil stát „novými Letnicemi“, hlubokou a důkladnou duchovní zkušeností, která měla nově zformovat církev nejen jako instituci, nýbrž jako dynamické evangelijní hnutí, vyznačující se otevřeností a obnovou. Tak začal proces, který vyústil do II. vatikánského koncilu a znamenal – slovy samotného papeže – „závan neočekávaného jara“. Jeho charakteristickými rysy byla otevřenost a smířený pohled na reálný svět v celé jeho komplexnosti.

Zatímco předchozím koncilům šlo o odsouzení kacířství, hlásání věroučných pravd a morálních předpisů a korigování omylů zatemňujících plnou pravdu, II. vatikánský koncil od začátku usiloval o silnější, aktivní roli křesťanské víry ve společnosti. Nechtěl jen diskutovat o dogmatických a teologických definicích, chtěl právě tak věnovat pozornost společenským a hospodářským problémům, které nepovažoval za ohrožení, nýbrž za problém vyžadující odpověď ze strany církve, za skutečnou výzvu pro pastoraci.

Když Jan XXIII. popisoval specifika koncilu, jejž svolal, prohlásil důrazně a se vší pastorální mocí a odvahou, že nemá být znovu sestavován seznam omylů a odsudků, jak se tolikrát dělo v minulosti. Naopak si velice přál, aby církev jednala s větším milosrdenstvím a menší přísností. Podle jeho názoru to byl lepší způsob, jak vycházet vstříc potřebám doby a ukázat mateřštější a přívětivější tvář církve.

Jedním z důležitých témat koncilu se stal problém laiků, kteří si přáli větší účast na životě a poslání církve. Došlo k oficiálnímu „boomu“ zviditelnění laiků uvnitř církve a učitelský úřad církve si osvojil teologii laického stavu systematicky vytvořenou velkými evropskými teology již dříve. I dokumenty samotného koncilu se tímto tématem hojně zabývají a nalezneme v nich stanoviska k významu laiků v dnešní církvi.

Tento příspěvek chce zkoumat nejdůležitější dokumenty k této problematice a formulovat otázky, které z nich vyplývají pro dnešní teologii. Doufáme, že se nám nakonec podaří odhalit několik bodů, které vzešly z obnovujícího vanutí ducha koncilu, avšak dnes si žádají nové a hlubší rozpracování.

Zpět k pramenům

Koncil mluví o laicích často a pozitivně. Apoštolská laická hnutí, která byla v desetiletích před koncilem velmi aktivní, poskytla koncilovým otcům důležitý a inspirující materiál k překonávání překážek na cestě k silněji integrující, na společenství zaměřené ekkleziologii. V tomto smyslu koncil

• chce překonat do jisté míry negativní definici laiků (nejsou kněžími, nejsou řeholníky), silněji zdůrazňovat pozitivní charakterizaci (jsou pokřtění členové lidu Božího) a oceňovat je jako aktivní členy, odpovědné za budování církve (LG 30);

• slavnostně vyhlašuje definici církve, pro niž je důležitější podíl na společenství pokřtěných než rozlišování funkcí, charismat a úřadů. Lumen gentium popisuje církev jako lid Boží, jako společenství, jehož všichni členové jsou plnohodnotní (LG 31);

• přisuzuje společenství opět větší význam, na rozdíl od hodnocení vertikálních a hierarchizujících ekkleziologií, jimž Yves Congar říká „hierarchologie“.

Pro sebechápání laiků je v tomto dokumentu rozhodující názor koncilu, že laici nejsou podřízení ani sluhové pastýřů, nýbrž jejich bratři:  „Laici mají z Boží laskavosti za bratra Krista, který nepřišel, ač je Pán všech, aby si nechal sloužit, nýbrž aby sloužil (srov. Mt 20,28). Tak mají též za bratry ty, kdo jsou ustanoveni k posvátné službě a mocí Kristovou svým učením, posvěcením a vedením pečují o Boží rodinu, aby všichni plnili nové přikázání lásky.“ (LG 32)

Koncil jim takto vrátil důležité, konstitutivní, z antiky pocházející prvky jejich sebechápání. Když se Nový zákon snaží popsat hlavní obrysy církve Ježíše Krista, nepoužívá slovo „laik“ ani jiné označující někoho podobného dnešním laikům; můžeme klidně říci, že takový pojem nezná. Mluví o učednících, křesťanech, věřících, vyvolených, svatých, aniž rozlišuje mezi laiky a držiteli úřadu.

Ježíš sám nevystupuje v Novém Zákoně jako kněz, nýbrž jako někdo, koho bychom dnes označili za osobu „světskou“, nevybavenou nějakou zvláštní mocí či úřadem. Ježíš patřil k těm, kdo náboženskou moc, která se ve vlastní instituci etablovala, zpochybňovali. Tuto skutečnost křesťané jeho doby i po ní následujících století zcela převzali.

Na druhé straně při četbě Nového zákona zjišťujeme, že množství rozmanitých úřadů existovalo od počátku. Text Nového zákona říká v souvislosti s charismaty a službami, že Duch je jen jeden, kdežto dary a služby mnohé a že vycházejí právě z tohoto jednoho Ducha (srov. 1K 12). A zároveň s tvrzením o rozličných darech se dovídáme, že pro Ježíše má skupina dvanácti zvláštní význam (Sk 1,21–22) a že s nimi zachází jinak než s ostatními učedníky, že je pověřuje jinými úkoly. Nelze tedy tvrdit, že by původní církev nebyla organizovaná a že by se vzhledem k bezprostředně očekávanému novému příchodu Kristovu rozvíjela v nadšené anarchii.

Ačkoli je obec strukturovaná a služby rozdělené, pro novozákonní církve je přesto celý lid Boží (laós) svatý a kněžský, což představa jediné „církve“ ještě podtrhuje, pokud vyjadřuje aspekt shromáždění a setkání obce věřících. V rámci této veškeré církve zůstává nositel úřadu jedním z pokřtěných, Ježíšovým učedníkem. V žádném případě netvoří se sobě podobnými nějakou oddělenou skupinu, nýbrž má podíl na společné křesťanské důstojnosti, i když přebírá zvláštní funkce, jak odpovídá jeho úřadu. V tomto smyslu se každému křesťanovi dostalo pomazání Duchem a neexistují žádné skupiny specialistů a privilegovaných, stojící mimo většinu věřících.

Ale i když existuje jeden Boží lid, přesto nejsou všichni nositeli úřadu. Jak odlišovat jedny od druhých? Jistě bylo křesťanství ovlivněno předcházející řecko-římskou kulturou, v níž pojem lid (laós, resp. plebs) vyjadřoval pohrdání osobami nekultivovanými, nemravnými, nevzdělanými, primitivními atd.

První obce, postupně pronikající do tehdejšího světa, tuto představu částečně přebíraly a také ony podvědomě spojovaly pojem prostý křesťan s podřízeností a pasivitou. Prostý křesťan je tak ten, kdo se nechává poučovat a vést někým jiným, informovaným, kdo jedná a řídí. Pak je ovšem těžké udržovat vědomí o společné křesťanské důstojnosti ordinovaných nositelů úřadu a těch, kdo jimi nejsou.

Pojem a s ním spojená představa se vyvíjely, takže termín laik má dvě dimenze: v teologickém významu („křesťan bez další specifikace“) se používá od počátků křesťanství, kdežto v sociologickém významu („křesťan, který není nositelem úřadu“) od 2. a 3. století.

Tyto pojmové nevyhraněnosti zřejmě vnímal a chtěl překonat Augustin z Hippa, když ve 4. století řekl: „Děsí-li mne, čím jsem pro vás, pak mne utěšuje, čím jsem s vámi. To prvé označuje úřad, to druhé milost; jedno je nebezpečím, druhé spásou.“ A tyto dvojznačnosti vedly nakonec k „dichotomickému zmatení“, na něž se koncil zaměřil a o jehož odstranění usiloval.

Koncilní otcové spolu se svými teologickými poradci dospěli k závěru, že taková dichotomie zkresluje novozákonní poselství. Podle Nového zákona jsou všichni členové církve kněžími, neboť mají účast na jediném kněžství Kristově. Pozdější dichotomie ve skutečnosti pocházejí z dualismů, které jsou skutečné, autentické křesťanské zkušenosti cizí a vzdálené.

Tento stav má vážné teologické a církevní důsledky:

• společné kněžství věřících je znehodnocováno a význam křtu je na rozdíl od svěcení a řádových slibů minimalizován;

• důstojnost pokřtěných křesťanů je ve srovnání s vysvěcenými nositeli úřadu snižována;

• sebechápání pokřtěných křesťanů je deformováno, vyznačuje se podřízeností a pasivitou, jejich odpovědnost za účast na poslání církve klesá;

• vzniká scestný názor, že klerikové jsou vzdělaní učenci, kdežto laikové nevzdělaní hlupáci, kteří neznají Písmo svaté, a tudíž nemají právo rozhodovat v církvi.

Ale Lumen gentium obnovuje základy, z nichž se odvozuje všechno, čím může církev sama sebe znovu vybudovat: křest jako důvod toho, že všichni pokřtění společně patří Kristu, že tvoří lid Boží. Teprve pak se začínají rozlišovat zvláštní úřady služby podle darů, které uvnitř obce propůjčuje Duch.

Poslání laiků

Při hledání identity laiků se koncil soustřeďuje na „světskost“ laiků (LG 33. 35. 36; GS 43; AA 2. 29). Laici jsou ti, jejichž povinností je budovat lidskou obec a starat se o světské záležitosti – věci svaté mají přenechat kléru a řeholníkům.

V koncilních dokumentech – zvláště v Lumen gentium – stojí vedle sebe dvě ekkleziologie: ekkleziologie právnická a ekkleziologie comunia. I když tato druhá je oné první nadřazena, skutečnost, že existují vedle sebe, má rozhodný vliv na další související ekkleziologická témata. A jedním z nich je téma laiků v církvi.

Ve čtvrté kapitole Lumen gentium (čl. 31) zahrnuje koncil pod označení „laici“ „všechny věřící křesťany mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi“. I když tato definice začíná pozitivně („všichni věřící křesťané“) a konstituce tvrdí, že všichni pokřtění jsou si v rámci lidu Božího rovni, pokračuje právnicky a vyjadřuje se negativně: Podle ní jsou laici stále ještě ne-klerikové, ne-řeholníci, ti, jimž uvnitř církve nebylo propůjčeno ani charisma, ani nějaký „zvláštní“ úřad.

Poslání laiků je pak chápáno podle toho. V témže článku 31 se již v souvislosti s definicí laiků konstatuje: „Vlastní a zvláštní vlastnost laiků je jejich světský ráz.“ O klericích se říká, že se „někdy mohou zabývat světskými záležitostmi“, dokonce „vykonávat též světské zaměstnání, ale z důvodu svého zvláštního povolání jsou určeni v první řadě a vlastním zaměřením k posvátné službě.“ Laici jsou naproti tomu v rámci svého apoštolského poslání jednoznačně přiřazeni ke světu.

Těmito výroky otvírá LG 31 pozitivní perspektivu, že bude práce této většiny lidu Božího uznána, avšak text nenápadným způsobem znovu upevňuje dichotomii mezi životem Bohu zasvěceným a životem světským, mezi církví a světem, která se projevuje ve způsobu, jakým je církev chápána.

Také Dekret o apoštolátu laiků zdůrazňuje jejich světský charakter, když říká: „Protože je laickému stavu vlastní žít uprostřed světa a světských záležitostí, jsou laici povoláni k tomu, aby rozehříváni křesťanským duchem působili apoštolsky ve světě jako kvas.“ (AA 2) Proto musí křesťanské vzdělávání laiků probíhat v tomto smyslu: „Takto se laik naplno a činně zapojuje přímo do reality časného řádu a ujímá se úspěšně svého podílu na jeho dění. Zároveň jako živý člen a svědek církve působí, že je církev přítomna a aktivní uprostřed časnosti.“ (AA 29)

Vzhledem k tomu musejí i oblasti apoštolského působení laiků ležet především ve sféře světské. Dekret konkrétně říká: církevní obce, rodina, mládež, sociální prostředí, národní a mezinárodní řád (AA 9). Avšak podle tohoto koncilového dekretu musejí laici působit i uvnitř církve. Článek 10 popisuje toto působení pozitivně, i když zdůrazňuje účast věřících především na materiálních a organizačních aspektech církevního života, jako je správa majetku či materiální a osobní pomoc. Z pastorálních činností ve vlastním slova smyslu zmiňuje text výslovně pouze katechezi, hlásání slova Božího, jako oblast speciálně vhodnou pro laiky.

S koncilem překonat koncil

Tato koncepce přinesla nezměrný pokrok nejen pro laiky, nýbrž pro celou církev. Tím, že laickému stavu propůjčila oficiální status v rámci těla církve, navrátila mu důstojnost. Vysvobodila laiky z role pouhých diváků pastorace, organizované hierarchií, a učinila z nich její účastníky.

Avšak zdá se nám, že ambivalentní postoj vůči světskosti laického stavu, prostupující koncilové dokumenty, se stále ještě projevuje ve strukturování církevního společenství samého, neboť jeho složení a utváření vychází z oné ústřední dichotomie: z protikladu kléru a laického stavu, s nímž souvisí ještě jeden protiklad, totiž mezi řeholníky a ne-řeholníky. První protiklad se týká zásadního rozdílu (nikoli pouze rozdílu stupně) mezi všeobecným kněžstvím věřících a kněžstvím hierarchickým. Druhý protiklad se týká vnitřní církevní struktury, jejímž základem je jiný životní stav, avšak společný cíl, jimž je všeobecná svatost věřících, zůstává stejný.

Z tohoto dvojího protikladu vyrůstá třetí: protiklad mezi svatým a časným, mezi svatým a profánním. Ten způsobuje rozdělení na dva „funkční“ bloky: Laikům přísluší starost o oblast časného a materiálního (rodina, společenské struktury, politické struktury). To je jejich obor. Klérus a řeholníci se zabývají duchovními věcmi, věcmi svatými. Spravují a udílejí svátosti a symbolické „statky“, z nichž obec žije a jimiž se živí. A vydávají ve světě svědectví o duchu blahoslavenství (srov. LG 31).

Dnes můžeme především u některých mladších teologických směrů pozorovat sílící snahu tyto protiklady překonávat. Ptají se, zda tyto protiklady neomezují šíři ducha koncilové ekkleziologie, jejíž podstatou je souhrnná kategorie lidu Božího. Ve skutečnosti se tyto protiklady zdají být poplatné jiné, v koncilových dokumentech rovněž obsažené ekkleziologii, totiž ekkleziologii spíše právnické a hierarchizující.

Tyto novější teologie navrhují překonávat zmíněné protiklady pomocí nové osy dialekticky napjatého poměru, totiž osy společenství – charisma – úřady služby. Takto objevuje církev své povolání být společenstvím zahrnujícím všechny pokřtěné, v němž jsou dary přijímány jako služby a služby vykonávány jako dary.

Ve světle těchto teologií – které chtějí být právy skutečnému duchu koncilu – je primát ontologie milosti promýšlen včetně jakéhokoli možného dodatečného rozlišování až po svůj nejzazší důsledek. Pneumatologický rozměr církve je posunut na první místo. Duch svatý působí v celé obci a budí rozličné dary, nutné pro budování církve, jež je Tělem Kristovým. A úřad služby je postojem celé církve, a ne některé její části. Samotné kategorie „laiků“ a „laického stavu“ jsou překonávány a mluví se o nich už jen jako o negativních abstrakcích, které ochuzují dynamiku církve. Z toho vyplývající ekkleziologie je ekkleziologií všezahrnující a laický stav je jednou z historicky existujících dimenzí celé církve. Slova laik a laický stav budou postupně ztrácet své existenční opodstatnění, až je v nepříliš vzdálené době ztratí úplně. Sebevědomí laiků, povzbuzené koncilem, bude postupně sílit, až vyústí ve vnímání plného občanského práva a plné odpovědnosti v rámci a v zájmu církevního společenství, ve službě království Božímu, iniciovanému Ježíšem.

Celý tento vývoj teologické reflexe zabývající se tématem laiků v uplynulých padesáti letech dnes vyvolává několik palčivých otázek:

• V prvních stoletích křesťanské zkušenosti byla církev jako celek považována za alternativu ke světu. Nerozlišovalo se mezi „duchovními specialisty“ a křesťany, kteří se věnují „časným věcem“, nýbrž mezi tím novým, co křesťanství přinášelo, a společností, jíž bylo třeba evangelijní poselství hlásat. Zdá se, že raná církev neznala ani fenomén laiků, protože se považovala za společenství všech pokřtěných. Můžeme tedy tvrdit, že je dnes nejvyšší čas „vrátit se k pramenům“, abychom odhalili kořeny toho, čemu dnes říkáme laik a laický stav?

Zdá se, že nové teologické směry navrhují postupné odstranění rozkolu způsobeného zavedením kategorie laik ve prospěch nové, všezahrnující ekkleziologie, která je proniknuta duchem služby a nezná dichotomie a protiklady. Jakkoli lákavá je tato pozitivní teologie, budí skryté podezření: Slovo odstranit – neznamená snad, že tím má být problém učiněn neviditelným? Neskrývá se za tímto proudem nebezpečí nové klerikalizace, takže by zrušení specifické kategorie laiků mohlo znamenat, že bolestná a choulostivá otázku moci v církvi bude zastírána, že se jí nebudeme dotýkat? Zkrátka: Neznamenalo by to, že chceme dospět k syntéze, aniž bychom protrpěli a integrovali antitezi, totiž onen fakticky existující nepohodlný stav rozštěpení na církev vyučující a na církev vyučovanou?

Smělé vykročení k novému paradigmatu v pokoncilních časech

Za výsledek hnutí vyvolaného koncilem lze označit některé laické iniciativy minulých padesáti let, které zjevně ukazují k novému paradigmatu. Z nutnosti nebo v důsledku konkrétních okolností si laikové přisvojili a životem naplnili úřady a služby, které byly předtím vyhrazeny pouze klerikům a řeholníkům. Tak se zrodily konkrétní role, načrtávající obrysy nového paradigmatu laiků, mužů i žen. Sílu čerpají z koncilové obnovy a odvažují se smělých kroků, které jdou za hranice koncilové obnovy.

1. Laičtí teologové: V církvi, kde dramaticky ubývá povolání ke kněžskému úřadu nebo k řeholnímu životu, často tvoří většinu studujících i vyučujících na teologických školách a v teologických kurzech laici. Kritika z úst významných teologů, jako je např. Hans Urs von Balthasar, podle níž prý jsou tito laikové ve skutečnosti zkrachovalí kněží, kteří vidí v teologickém vzdělání pouze způsob, jak se věnovat neuskutečněnému povolání, vede jen k tomu, že počet laických teologů (především teoložek) stoupá. Mnozí podstatně přispívají k teologické reflexi víry tím, že se odvažují zabývat se palčivými tématy, která znají ze zkušenosti a k nimž se mohou kvalifikovaně a skutečně fundovaně vyjádřit.

Laici dnes usilují o akademické tituly na nejlepších učilištích a teologických fakultách v různých zemích a získávají je. Jsou tedy k vyučování na libovolných akademických zařízeních kvalifikováni stejně jako kněží nebo řeholníci.

2. Duchovní mistři: Na cestě modlitby a spirituality byla v minulých dobách obvyklá přítomnost zkušenějšího průvodce, „staršího“. Mohl to být laik i duchovní. Později byla tato role častěji vyhrazována kněžím, protože byla – nesprávně – dávána také do souvislosti se svátostí pokání. Dnes tuto službu přebírají četní laikové, muži i ženy: vedou exercicie, provázejí na duchovní cestě a vytvářejí pomocné materiály pro modlitbu a liturgii na různých úrovních. Přínos těchto duchovních mistrů je pozoruhodný. Pomáhají tak mnoha lidem následovat Ježíše a naslouchat tomu, co jim říká Duch.

3. Vedoucí liturgických slavností: Liturgická reforma koncilu uskutečnila mimo jiné zapojení laiků, a to nejen v pasivní roli „konzumentů“, nýbrž v aktivní roli „producentů“. Zvláště ženy zde převzaly důležitou práci při vytváření liturgických prostorů a událostí, které umožňují lidu Božímu krásně a radostně vyjadřovat svou víru při zachovávání věrnosti tradici, avšak ve svobodě nevyčerpatelné kreativity Ducha.

Toto nové paradigma, jehož protagonisty jsou laici, je skvělým a zralým plodem koncilové obnovy, který by dnes měl být ve svém plném smyslu rozvíjen.

Z Concilia přeložila Helena Medková