Námitka: Ježíš nezaložil papežství!

Ježíš Kristus církev nezaložil. Nezaložil ani Petrův úřad. Proto také papež není nástupce úřadu apoštola Petra. Má se za to, že apoštol Petr byl popraven v Římě, ne společně s apoštolem Pavlem, nýbrž před nebo po jeho smrti a na stejném místě. Petr však římskou obec nezaložil a nebyl ani její první biskup.

Jde o zhroucení katolické víry? V žádném případě. Skutečnost je mnohem lepší! Co víme?

Ježíš a církev

Ježíš církev nezaložil, pokud si pod tím představujeme, že se postavil a prohlásil: „Tímto zakládám společenství s názvem „církev“ (ekklésia) a určuji pro ni jako společenství následující uspořádání…“. Takto se věc obvykle chápe a tak je třeba ji odmítnout. Jisté ovšem je, že Ježíš chtěl a věděl, že jeho poselství o přicházejícím Božím království bude žít dál i po jeho předpokládané smrti.

„Velice jsem toužil jíst s vámi toho beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“ Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu pít z plodů vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“ (L 22, 15-18)

Tato Ježíšova slova jsou historicky jistější, než zjevně již liturgicky stylizovaná „dosazená slova“ poslední večeře. Lze z nich vyvodit, že Ježíš vidí svou blížící se smrt, ale že jeho poselství o „království Božím“, tzn. o Božím neodvolatelném příklonu k lidem, jak jej oznámil, má a také bude pokračovat – nejdříve skrze Dvanáct (případně skrze další), kteří při Poslední večeři tato slova slyšeli, a následně skrze všechny, kteří v kázání těchto slov věří. Více k tomu z Ježíšových úst nevíme – nic o strukturách, složení či úřadech. Jejich vytvoření podle konkrétní situace Ježíš zjevně přenechává pověřeným učedníkům.

Petr a církev

A slova určená Petrovi v Mt 16,18? Ano, jistě – obraz skály jako základu stabilní stavby byl v té době mezi Židy běžný. Otázkou je, kdo nebo co je „skála“, která se má stát základem církve? Katechismus katolické církve z r. 1993 (světový katechismus) odpovídá rozporuplně. Na jedné straně říká, že Ježíš založil církev na víře, kterou jako první vyznal Petr (KKC 424, 442). Na pozdějším místě stojí – jak je zvykem (a nic jiného se ani nečeká) - že Ježíš založil církev na osobě Petra (KKC 552, 881), jinými slovy mu tedy úřad svěřil. Tento rozpor ušel pozornosti redaktorů Katechismu. Faktem je, že Petr se má podle vůle Ježíše stát zplnomocněným mluvčím Dvanácti. Podle modlitby Ježíše za Petra má Petr „posilovat bratry“ (L 22,31 a násl.) – jde o jediná slova Ježíše, která Petra staví proti ostatním apoštolům.

Tento příkaz, tato plná moc působily dále dovnitř rané církve, dokud Petr žil, resp. dokud byl přítomný. Skutky apoštolů zevrubněji referují o několika případech, kdy Petr „jurisdikci“ přímo vykonal (Sk 5, 1-11; 10, 1-11, 18; srov. Jan 21, 15-17). Potud s tím koneckonců souhlasí také všichni posuzovatelé z řad protestantů. Již byla řeč o „podceňovaném Petrovi“ (Martin Hengel). Nelze však tolerovat, pokud katolíci argumentují, že Petrovi byl propůjčen úřad, který je nutné předávat a který přešel na biskupa z Říma, jež se tudíž do dnešního dne může nazývat „nástupcem apoštola Petra“. Jaká je tedy skutečnost?

Petrův úřad?

Nejprve je třeba zmínit dvě skutečnosti, které si téměř odporují. Veškeré spisy raného křesťanství týkající se apoštola Petra, texty o Petrovi v evangeliích, ve Skutcích apoštolů, pseudonymní Petrovy listy v Novém Zákoně a „apokryfní“ Petrovy texty z 2. století, které nepatří do Nového zákona („Petrovy skutky“, „Mučednictví Petra“, „Petrovo evangelium“ aj.) byly napsány poté, co byl Petr již dlouho po smrti. Neznámí autoři si zřejmě od psaní Petrovým jménem něco slibovali. Pouze Pavlovy zprávy o jeho setkáních a konfliktu s Petrem (Gal 2,1-10; 2,11-16 pravděpodobně mezi r. 53 a 55) byly nejspíše napsány ještě za Petrova života. Na druhou stranu je nápadné, že Pavel v Listě Římanům Petra ani slovem nezmiňuje, ačkoli se přece mimo jiné jedná o stejný problém, jako v případě konfliktu v Antiochii – svoboda pohanokřesťanů od Mojžíšova zákona. Z toho ovšem smíme usuzovat, že Petr v době listu Římanům (pravděpodobně v r. 56) ještě v Římě vůbec nebyl. Ať už je tomu ale jakkoli, ukazují výše uvedené Petrovy texty, že Petr a jeho mimořádné postavení v rané církvi bylo s náležitou úctou uchováváno v paměti.

V rozporu s tím však stojí jiná skutečnost. Kdyby to tehdy bylo bývalo tak jasné, že slovy k Petrovi v Mt. 16,18 má jít o „Petrův úřad“, který je třeba předávat, jak potom vysvětlit, že navzdory působivé Petrově památce před koncem druhého století neexistuje zmínka o jediném římském biskupovi? V seznamu římských biskupů, které uvádí církevní otec Irenej na přelomu 3. století ve sporu s gnostickými sektami, aby odhalil jejich protiklad k tradici církve, najdeme vesměs legendární postavy. Dnes víme, že římskou obec ještě koncem prvního století řídilo kolegium, presbyterium – a to v době, kdy se v Palestině a Sýrii již dávno prosadil „monarchistický“ episkopát nebo lépe „monepiskopát“, tzn. řízení obce jediným biskupem. Ohledně Říma stojíme na pevné historické půdě až s biskupem Viktorem I., který se kolem r. 195 marně pokusil vnutit církvím Východu římský termín Velikonoc, což má - jak známo - důsledky až do dnešní doby.

Vznik úřadu římského biskupa, jehož pravomoc začala brzy přesahovat území Říma (a Itálie), však lze vysvětlit „historicky“. S menší nadsázkou lze říci: kolébkou Petrova úřadu římského biskupa je Afrika.

Afrika a Petrův úřad

Již zmiňovaný biskup Irenej z Lyonu přišel v boji proti gnostikům s tezí: jistota setrvání v pravém apoštolském učení existuje tehdy, když je teologické učení v souladu s tím, v co se jako v apoštolské učení věří a tradicí zachovává v římské obci. V římské obci – a ne římským biskupem! Již zmiňovaný legendární seznam biskupů slouží jako doklad této kontinuity. A proč právě Řím? Zjevně kvůli mučednictví „apoštolských knížat“ Petra a Pavla, ke kterému v Římě došlo!

V r. 256 však prohlašuje Cyprián z Kartága, biskup s velkými zásluhami ohledně církve v Africe, že křty vykonané heretiky – zde se jedná o stoupence Novaciánů – jsou neplatné právě proto, že je vykonali falešní učitelé. Avšak biskup z Říma, Štěpán I., takto kontruje: křest je křest, nezávisle na kvalitě dárce, a odvolává se, nakolik je dodnes známo, poprvé na Mt 16, 18. Mezi církví Říma a Afriky dochází k hluboké roztržce – téměř ke schizmatu. Ke smíření dojde až po smrti Štěpána (r. 257) a mučednické smrti Cypriána (r. 258 – období pronásledování křesťanů!). V každém případě je intervence Štěpána zároveň první případ, kdy budoucí Petrův úřad doopravdy prokázal Petrovu službu, jak si ji papežství dodnes pro sebe nárokuje: být advokátem a garantem jednoty církve.

O přibližně půldruhé století později poskytuje Afrika další stavební kámen pro Petrův úřad. Církev žije již sto let v míru a je po období pronásledování na cestě ke státní církvi. Je jasné, že k prestiži Říma jako místa mučednictví Petra a Pavla se nyní přidává prestiž hlavního města říše. Stává se běžným obracet se v případech konfliktu na „Řím“ a žádat o rozhodnutí – ať už pro věc samu či proti ní ze strany slabšího. Nikdo menší než sám císař Konstantin svěřuje ve sporu se sektou donatistů v Africe teologické zkoumání římskému biskupovi Milciadovi. Donatisté stejně jako Cyprián považovali křest kacířů za neplatný a bojovali více než jedno století především na církevně-politické rovině za nezávislost církve Afriky. Ještě Augustin se s nimi musel vypořádat.

Takřka senzační je kvůli dlouhodobému účinku prosba synody z Kartága r. 418 o římské schválení Augustinem ovlivněných usnesení proti Pelagiovi, která Řím v osobě papeže Zosima proti Pelagiovi (který se v Římě těšil velké úctě pro svou mravní vážnost) schválil!

Za dalších sto let další mimořádný případ: skupina sdružená kolem mnichů z Marseille fakticky dosáhla v konfliktu se stoupenci Augustina a s jeho učením o milosti r. 528 na regionální synodě ve Valencii Augustinovo odsouzení. Biskup z Arles Césarius, stoupenec Augustina, to nechtěl strpět a sepsal seznam vyhroceně formulovaných Augustinových doktrín (kánonů), který odeslal do Říma se žádostí o jejich schválení. Ke schválení – samozřejmě nikoli každé teze jednotlivě, nýbrž všeobecnou formou – došlo papežem Felixem III. Césarius, který byl ve své době bezpochyby mocnářem, předložil r. 529 biskupům shromážděným u příležitosti vysvěcení kostela v malém městě Orange v jihozápadní Francii tento seznam a římský schvalovací dokument a přinutil je k podpisu. Zkreslením dějin pak je povyšovat toto shromáždění na „Druhou synodu v Orange“ či dokonce na „Druhý koncil v Orange“! V každém případě došlo k tomu, že Řím v jednotě s Césariem již odsouzeného Augustina pro Západ zachránil – i když ne pouze s dobrými následky (učením o predestinaci, sexuální etikou), ale to už je jiný příběh. Jiným příběhem rovněž je, jak se následně „kánony z Orange“ mnoho staletí těšily velké úctě, poté nevysvětlitelným způsobem upadly v zapomnění, krátce před Tridentským koncilem se znovu objevily, a poté se staly na jedné straně vítanou odvolací instancí a na straně druhé handicapem v debatách o učení o ospravedlnění u reformátorů.

Problém západní církve

Afrika a primát Říma – to byl vždy jen problém západní církve. K odcizování mezi Římem a Východem, mezi Římem a Byzancí, kterou zároveň brzy nazvali sídlem císaře „Konstantinopolí“, totiž docházelo zcela zřetelně. První a pro vznik vyznání významné koncily byly vesměs synody východní církve, na kterých se zástupci Západu - pokud vůbec byli přítomni – nepodíleli, ba dokonce byli občas z koncilního dění pokořujícím způsobem vylučováni. Závěry koncilů byly na Západě přijaty Římem vždy až dodatečně a v žádném případě nikdy samozřejmě. Řím měl v nejpříznivějším případě mezi patriarcháty pozici Princeps inter pares, tzn. čestného předsednictví mezi rovnými. A i toto předsednictví zmizelo nejpozději r. 1054, když kardinál Humbert de Silva Candida – ostatně bez papežského zmocnění – exkomunikoval patriarchu Kerullaria bulou, kterou položil na oltář chrámu Hagia Sophia. Od toho okamžiku byl dějinný vývoj papežského primátu už jen vnitřní záležitostí Západu. Politické předpoklady k tomu vytvořil již papež Lev III., když o Vánocích r. 800 korunoval franského krále Karla na císaře a tím degradoval římského císaře Konstantinopole na východořímského, byzantského císaře.

Papež tím přirozeně sledoval úkol získat politickou ochranu – v neposlední řadě proti neustále planoucí rivalitě římských a italských rodinných klanů o obsazení papežského úřadu. Ve skutečnosti z toho vznikl konflikt o primát mezi papeži a císaři, který trval stovky let a při kterém se (válečné) štěstí střídalo na obou stranách. O rozhodující předěl v dějinách papežství na cestě k Petrovu úřadu se postaral proslulý dokument Dictatus Papae papeže Řehoře VII. z r. 1075. Jedná se o 27 hlavních zásad, které papež přijal do svého souboru listů a ve kterých se naprosto srozumitelně domáhal své univerzální svrchovanosti nejen nad církví, nýbrž také nad světskými autoritami, nad císařem a králi. Vrchol v této linii představuje papež Bonifác VIII. r. 1302 a jeho zcela vážně míněná teze, že „pro každou lidskou bytost je ke spáse nezbytné být podřízen papeži“. Od té doby již nešlo o věc nároku, nýbrž o střídavé šance jeho prosazení a o to, že papež chápe svůj úřad jako univerzální vedoucí a učitelský.

Heretický papež?

Na tomto místě je třeba poukázat na zvláštní samozřejmost, která dodnes přetrvává, avšak ze studu se o ní mlčí. I mezi silně propapežskými skupinami pozdního středověku, tedy těmi, které neustále obhajovaly svrchovanost papeže nad koncilem, bylo vždy jasné, že i sám papež se může stát heretikem a může církev ve věcech víry učit bludy. Otázkou nebylo, zda k tomu může dojít, nýbrž kdo to stanoví. Neboť heretický papež přece ztrácí svůj úřad automaticky! Ve středu zájmu proto stojí kritérium, podle kterého lze posoudit, zda a kdy se papež stává heretikem. Děje se tak tehdy, když zjevně odporuje Písmu svatému.

Když je Martinu Lutherovi v srpnu 1518 doručena odpověď papežského dvorního teologa Silvestra Prieria, oficiální dokument, který se má stát základem římského procesu proti Lutherovi, lze právě zde hledat počátek církevně-historické a teologické katastrofy. V úvodních tezích „fundamenta“, na kterých stojí další argumentace autora, musí Luther číst: „Heretik je ten, kdo popírá, že také Písmo svaté má moc a autoritu (robur et auctoritatem) pouze na základě neomylného učitelského úřadu římského biskupa“. Písmo již tedy není měřítkem pro pravověrnost papeže, nýbrž papež se staví nad Písmo! Právě to – a ne tehdejší skandální životní styl papeže – bylo pro Luthera podnětem se nejprve nesměle a pak stále otevřeněji tázat, zda papež není „antikrist“!

Není pochyb o tom, že teze Prieria – jak jsme výše ukázali v kontrastu k rovněž „propapežské“ tradici – není církevním učením a už vůbec se neshoduje s dogmatem I. Vatikánského koncilu o jurisdikčním a učitelském primátu papeže. Avšak dosud se katolická církev – pro odlehčení ekumenického dialogu – ani formálně od této výše uvedené a v té době oficiální věty Prieria nedistancovala!

Další kroky jsou již známé. Římu se po dohodě s císařem Karlem V. podařilo nezařadit téma „Papež a biskupové“ na program Tridentského koncilu, což by v opačném případě mohlo vést k oslabení papežské plné moci. V dalších staletích mohli papežové se stále větší intenzitou vykonávat svůj univerzální učitelský úřad a veškeré protesty a protisynody účinně oslabovat či je dokonce odsoudit. Avšak teprve v 19. století přišla jejich velká chvíle: katolíci, politicky mnohdy nuceně sjednocení, spatřili v papežství oporu a připravili tak půdu pro přijetí I. Vatikánského koncilu a jeho dogmatu o papeži, které bylo prosazeno navzdory mnohému odporu. Rychlým důsledkem se stala praxe učitelského úřadu rozšiřovat úzké vymezení hranic dogmatu prostřednictvím římských úřadů, na které fakticky vždy přešlo něco z osobních privilegií papeže. V rovině správní vznikla šedá zóna magisteria a očekávala se stejná poslušnost, jako když byla papežem slavnostně vyhlašovaná dogmata. Občas mají katolíci důvod si povzdechnout - kdyby se Řím přece jen držel úzkého vymezení hranic I. Vatikánského koncilu, měli bychom o několik problémů méně!

Petrův úřad jako zvěstovatel evangelia

A to vše má být „mnohem lepší“ než formální založení Petrova úřadu Ježíšem, jak se chápe Mt 16, 18? Ano, neboť ani Ježíšova slova určená Petrovi, interpretovaná v extrémním případě jako „papežský úřad“, by nebylo možné považovat za bianco šek pro papežství ve všech jeho dnešních jednotlivostech. A tak je opravdu osvobozující smět si říci: Ježíš dal apoštolům pouze příkaz (a příslib), aby jeho kázání o přicházejícím Božím království pokračovalo a veškeré jednotlivosti svěřil do kreativní svobody víry učedníků. Pro papežství to konkrétně znamená: papež a římská kurie jsou neomezeně reformovatelné, pakliže je někde reforma nutná – dnes stejně tak jako již opakovaně v dějinách, kde se situace velmi často jevila jako bezvýchodná. Proto nemůže stačit, že papež Jan Pavel II. pozval v encyklice Ut unum sint (1995) v odst. 95 neřímské církve, aby spolu s ním přemýšlely o stylu vedení papežského úřadu. Neboť v předchozím odst. 94 papež charakterizoval podstatu a pojetí svého úřadu, jak je chápe on sám – vylučujíce jakoukoli diskusi – tak, že papež musí „bdít“ (episkopein) jako dohlížitel, a tak je díky pastýřům ve všech dílčích církvích slyšet skutečný hlas pastýře Krista“. Je pochopitelné, že poté nechtěl nikdo přijmout pozvání k rozhovoru a v úředním ekumenickém dialogu zavládlo znepokojivé mlčení. Pouze angažovaní teologové pracují bez omrzení i nadále pro den D.

Měřítkem veškeré reformy papežství je, zda z dějin vzešlý Petrův úřad vykonává Petrovu pomáhající službu. Zcela konkrétně jde o to, zda je institucionální podoba Petrova úřadu zvěstovatelem Božího království, zda je skutečně exemplárním znamením toho, jak spolu křesťané na základě rozličných darů Ducha Svatého vycházejí. Papežství dosahuje smysl své služby tehdy, pokud se právě na jeho podobě v dnešní formě za dnešní situace stává zjevné, co bylo v dobách prvních křesťanů o nich řečeno: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné (…). Chválili Boha a byli všemu lidu milí.“ (Sk 2,44.47)

Bibel und Kirche 4/2012. Z němčiny přeložila Marie Sommerová