Knihovnička Getseman

Ačkoli my Češi žijeme na dosah od křesťanského Východu a jsme s ním spojeni skrze cyrilometodějskou misii i pupeční šňůrou dějin, je pro většinu českých křesťanů pravoslaví tou nejméně známou ze tří hlavních větví křesťanství. Zlepšit by to mohla i kniha Cesty pravoslavné teologie ve 20. století na Západ (autory jsou Kateřina Bauerová, Ivana Noble, Tim Noble a Parush Parushev), vydaná nakladatelstvím CDK v Brně. Sborník je věnován nejen pronikání pravoslaví a pravoslavného myšlení na Západ, do Evropy a Ameriky, tedy především ruské misii a emigraci, ale vůbec i vývoji moderního pravoslaví. Díky podstatnému podílu českých vědců v mezinárodním autorském kolektivu se kniha náležitě věnuje i tématům z naší vlastní nedávné historie, například působení ruských uprchlíků před komunismem v době první republiky (třebaže dějiny samotné pravoslavné církve na českém území od 19. století zmiňuje jen okrajově). A především nezanedbává klíčové události historie pravoslavní na území Ruska, těžce zkoušeného v dobách komunismu. Zároveň kniha podává poměrně podrobný úvod do myšlení klíčových postav pravoslavného teologického, spirituálního a filosofického života 20. století.

Druhý sborník ze stejného nakladatelství se jmenuje Meze smířlivosti (editor Jiří Hanuš). Autoři diskutují knihu nizozemského intelektuála Iana Burumy Vražda v Amsterodamu s podtitulem Smrt Thea van Gogha a meze smířlivosti. Řeší se tedy problém hodnotového střetu západní evropské společnosti s islámskými přistěhovalci – střetu, který občas vyústí až do násilí, jako byla vražda režiséra a protiislámského provokatéra van Gogha v roce 2004. Diskuse ukazuje, že situace není černobílá a že na problémech nesou podíl obě strany – vždyť k tomu, aby se domluvily, musí být nejdřív splněna řada předpokladů, počínaje tak elementární podmínkou, jako je ta, aby mluvily stejným jazykem. Česká společnost je stále velmi homogenní, přistěhovalců však pomalu přibývá a problém menšin se stále více týká i nás.

Meditace na rozhraní epoch se jmenuje výbor textů filozofa Pavla Flosse, vydaný také v CDK. Jde o texty z dlouhého období téměř 40 let, které byly napsány pro různé příležitosti a v různých kontextech. Ostatně sám termín „rozhraní epoch“ pro autora znamená zlomy, ke kterým v této době došlo, ať jde o politické změny režimů nebo duchovní přechod od moderny k postmoderně.

Větší část knihy je věnována textům o dějinách myšlení, zejména Komenskému, anebo jde o vzpomínky a memoáry, včetně pokusu o duchovní autobiografii v závěru knihy. Z hlediska našeho časopisu ovšem nejzajímavější jsou hodnotící, polemické a kritické stati ve třetí části výboru, například polemika s bojovným ateistou Dawkinsem nebo krátká sociologicky laděná reflexe na téma sekularizace.

Žijící klasik sociologie Peter L. Berger napsal knihu Dobrodružství náhodného sociologa s podtitulem Jak vysvětlit svět, a přitom nenudit (nakladatelství CDK Brno) jako intelektuální autobiografii. Spolu s líčením setkání, cest a sporů se tak čtenář zároveň nenásilně seznámí s některými z jeho myšlenek, tím pádem také s praktickou i teoretickou sociologií náboženství, k níž Berger podstatně přispěl zejména ve svých raných pracích. Kniha se navíc dotýká i dobrodružství teologických (autor je věřící a původně zamýšlel studovat teologii, o niž se celý život nepřestal zajímat, jen během svého mládí přešel od luteránské neoortodoxie k liberálnímu evangelictví, jež mu připadá intelektuálně čestnější).

České vydání je tak skoro povinnou úvodní četbou nejen pro sociology, ale i o zájemce o situaci náboženství v moderní společnosti. Z toho hlediska poněkud popouzí nepečlivá redakční práce, zejména zacházejí s cizími jmény. To začátečníkům značně ztěžuje orientaci a hledání navazujících pramenů. Pokud například budete hledat materiál o jistém Ivanu Iljičovi, s nímž se podle knihy Berger přátelil, tak vězte, že to nebyl žádný Leninův příbuzný, ale nekonformní katolický kněz Ivan Illich, velice zajímavá postava šedesátých let.

Kniha se ovšem přes drobné nedostatky překladu čte velmi dobře, náhodný sociolog (náhodný ve smyslu, že se k této profesi dostal náhodou) totiž ne náhodou také zkoušel štěstí jako romanopisec. I když v této roli neprorazil, psát umí a ve zkratce na dvou stranách vystihne podstatu jevu, o kterém by člověk za jiných okolností musel přečíst celou knihu.