Duchovní zneužívání: definice, formy, podmínky vzniku

¹

I. Duchovní zneužívání – relativně nové téma

Zatímco o sexuálním zneužívání v katolické církvi se mluví už několik desetiletí, o duchovním zneužívání v katolické církvi se diskutuje mnohem kratší dobu, přičemž se ukazuje, že tento pojem vyvolává na řadě míst nelibost. Existují tři možné důvody: Zaprvé se může zdát problematické hovořit o zneužívání lidí – lidé přece nejsou předměty k užívání. Zadruhé se pojem duchovní zneužívání jeví jako vágní a mimořádně široký. S čímž přímo souvisí třetí věc, totiž že pojmem duchovní zneužívání mohou být zpochybňovány i běžné praktiky, jako je např. první zpověď nebo slib poslušnosti. V následujícím textu se zabývám všemi třemi body a nabízím definici duchovního zneužívání, která by mohla být pro debatu uvnitř katolické církve užitečná.

1. Duchovní zneužívání je zneužívání lidí, tj. porušování jejich duchovní intimity a sebeurčení

Někdy se objevuje názor, že „zneužívat“ znamená „špatně užívat“, což by logicky předpokládalo legitimní „užívání něčeho“ (podle principu abusus non tollit usum²). Mluví-li se např. o zneužívání alkoholu, předpokládá se možnost užívat alkohol; mluví-li se o zneužívání moci, předpokládá se používání moci. Mluvit o zneužívání znamená tedy nepřímo přisuzovat zneužívanému status předmětu určeného k užívání. Pak by měl ovšem pojem zneužívání sloužit pouze jako označení nesprávného užívání věcí či prostředků. O zneužívání lidí by se naproti tomu mluvit nemělo, aby se tím člověku nepřímo nepřisuzoval statut předmětu určeného k užívání. Proto mnozí dávají přednost pojmům jako „sexuální zneužívání moci“ a „duchovní zneužívání moci“.

Podle mě jde o jazykové nedorozumění. Mluvit o „sexuálním užívání“ nebo „duchovním užívání“ osoby, natož dítěte, je z moderního etického hlediska přirozeně naprosto zcestné. Právě proto, že moderní společnosti vyvinuly zásadně odlišné normy pro zacházení s lidmi a zacházení s věcmi, výraz zneužívání lidí možnost užívání lidí neimplikuje. Zneužít nějakého předmětu je něco docela jiného než zneužít nějakou osobu. ³

O zneužívání věcí můžeme mluvit, jedná-li se o normě odporující používání předmětů či prostředků (např. služební zbraně, postavení, svěřených peněz). O zneužívání jde tehdy, jsou-li tyto věci používány nikoli k jejich vlastnímu účelu (předepsanému zákonem či vyžadovaném morálkou), nýbrž k jinému účelu, např. k osobnímu prospěchu těch, jimž byly svěřeny. Něco jiného je zneužívání lidí. Neboť na rozdíl od zneužívání věcí jsou tito lidé sami držiteli práv, k nimž patří právo na sebeurčení v oblasti osobního života a intimity, např. v sexuální oblasti. Stane-li se člověk objektem zneužití, nespočívá tedy toto zneužití v tom, že by byl člověk sexuálně „použit“ způsobem odporujícím normě, nýbrž v tom, že s tímto člověkem někdo zacházel způsobem odporujícím normě, což v moderní etice a právu znamená, že ignoroval právo na sexuální sebeurčení dotyčné osoby a překročil hranici její intimity.

Například trestní zákon v Německu nebo v Rakousku adekvátně definuje sexuální zneužívání jako porušení práva na sexuální sebeurčení. Analogicky lze duchovní zneužívání definovat jako porušení práva na duchovní sebeurčení či jako násilné vniknutí do duchovní intimní sféry jedince. Nátlak na nechtěné sexuální jednání je sexuálním zneužíváním – a právě tak je nátlak na nechtěné duchovní jednání zneužitím duchovním. Stejně jako jsou přestupkem nechtěné otázky a komentáře k sexuálnímu životu, jsou přestupkem i nechtěné otázky a komentáře k životu duchovnímu. Stejně jako je vynucené vniknutí do těla druhého člověka znásilněním, je i vynucený vstup do vnitřního života druhého znásilněním duše.

2. Duchovní sebeurčení je teologicky nutný předpoklad každého aktu víry

V následujícím textu definuji duchovní sebeurčení jako právo, resp. schopnost jednat v duchovní oblasti z vlastního popudu bez cizího nátlaku. Duchovní jednání jsou všechny akty víry v klasickém smyslu, počínaje přijetím křtu či jiné svátosti přes modlitbu až po skutky lásky k bližnímu nebo askezi. Kromě toho lze považovat za duchovní jednání i duchovní zážitky, duchovní výklady událostí ve vlastním životě nebo rozhodnutí těmito výklady motivovaná. V tomto smyslu je otázkou duchovního sebeurčení, zda a jakou víru člověk přijme a jak ji praktikuje, jaké specifické tradice a zvyky dodržuje, jaké životní koncepty sdílí a k jakým skupinám v rámci zvoleného náboženského společenství se připojuje. Rovněž je otázkou duchovního sebeurčení, jak člověk vykládá určité životní události ve vlastním životě, např. zda, kdy a jak v nich spatřuje stopy Božího jednání nebo co považuje v určité životní situaci za nutné rozhodnutí vycházející z víry.

Mluvit o duchovním sebeurčení vypadá na první pohled jako fenomén moderní doby. Ideály sebeurčení se přece vyvíjely v těsné souvislosti s moderním obrazem člověka a vznikem lidských práv, k nimž má katolická církev jak známo ambivalentní vztah. Přesto je duchovní sebeurčení hluboce zakořeněno v Písmu, dějinách křesťanství a v neposlední řadě i v nauce a tradici katolické církve. Linie svobodomyslnosti v katolické církvi sahají až do dávné minulosti.

V biblických příbězích o povolání jsou např. lidé postaveni před svobodné rozhodnutí – od Adama a Evy přes Marii až k Saulovi/Pavlovi. V mudroslovných knihách se setkáváme s klasickými nebo z helénismu převzatými představami o možnosti volby (Sír 15,14-1). I když Bůh chce vést lidi k dobru a uchází se o jejich souhlas, nevynucuje ho.

Rovněž církevní právo přisuzuje vnitřní svobodě věřících značnou váhu. To platí zvláště o duchovních jednáních, která mají zároveň charakter právních činů. „Jednání vynucené vnějším násilím na osobu, která mu nemohla účinně čelit, se považuje za nevykonané.“ (Can. 125 § 1 CIC) Takové nátlakem vynucené „jednání není hodnoceno jako actus humanus, nývrž jako pouhý actus hominis, jako actus materialiater tantum positus“. Toto téma je předmětem intenzivních diskuzí zvláště v souvislosti s manželstvím. Přitom mohou k neplatnosti manželství vést nejen vnější faktory jako „strach a nátlak“, nýbrž i nedostatek vnitřní svobody, ať již trvalý nebo vycházející z přechodné konfliktní situace, „kterou se osobě v okamžiku uzavření manželství nepodařilo vyřešit“. Také v souvislosti se svědomím a duchovním doprovázením je vnitřní a vnější svoboda jednotlivce podle církevního práva významná. Např. novicmistr nesmí zpovídat svého novice (can. 985 CIC); o čem se mluví při zpovědi (can. 984 CIC) nebo při jiném důvěrném rozhovoru mezi členy řádu a jejich představenými (can. 630 CIC), nesmí být zmiňováno na veřejnosti. Navíc can. 630 CIC „zakazuje představeným, aby jakýmkoliv způsobem naváděli členy ke sdělování záležitostí svědomí“. Církevní zákonodárce zjevně tedy klade důraz na to, aby skutky víry, k nimž patří i otevření vlastního svědomí a duchovního života ve styku s duchovními průvodci a představenými, byly konány dobrovolně.

Že víra přepokládá svobodu, je nesporné v neposlední řadě i dogmaticky. K víře nemůže být nikdo nucen proti své vůli. Tak argumentuje sám učitelský úřad církve, když např. v katechismu říká (s odvoláním na deklaraci Dignitatis Humanae): „Aby odpověď víry, kterou dává člověk Bohu, byla lidská, musí být dobrovolná; ‚nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli. Vždyť přece úkon víry je už svou povahou dobrovolný‘“. (KKK 160)

Jinými slovy: Kdo zbavuje člověka vnitřní svobody, ničí nutný předpoklad jeho víry. Duchovní zneužívání má tudíž mimořádný teologický dosah, neboť víru, resp. jednotlivé skutky víry znemožňuje. Kromě toho zraňuje člověka ve velmi citlivé a z hlediska orientace rozhodující části jeho osobnosti a může mít tedy pro jeho život a duševní zdraví závažné důsledky.

3. Formy porušování práva na duchovní sebeurčení

Zvláště zřejmé je duchovní zneužívání, má-li otevřeně formu spiritualizovaného násilí, když tedy např. tělesné násilí, výhružky, vydírání nebo vnější tlak postiženému prakticky znemožňují jiné než vnucené jednání. Představme si třeba těhotnou ženu, které rodiče vyhrožují, že ji vyhodí z domu nebo vydědí, když se neprovdá za otce dítěte. Jiný příklad jsou školní zpovědi, při kterých jsou děti bez ohledu na vlastní vůli po celých třídách voděny ke zpovědi, aniž by měly možnost se vzepřít. Učitelka náboženství vzpomíná, jak traumatizující bylo pro ni samotnou, když spoluprožívala psychické a tělesné reakce dětí:

„Když jsem ve školním roce 1991/92 začala učit [...], bylo běžné, že před Vánocemi a Velikonocemi probíhaly školní zpovědi. Na to byly pokaždé vyhrazeny dva dny [...] a my, učitelky náboženství, jsme měly za úkol vodit 3. a 4. třídy ke zpovědi a zase zpět. Přitom bylo všechno přísně organizováno. Musela jsem doprovázet ke zpovědi děti, které jsem vůbec neznala a ke kterým jsem si do té doby nemohla vytvořit vztah. Děti byly rozčilené a ustrašené, pamatuji se, že jedna holčička dokonce zvracela. Pro mě jako mladou učitelku to byl traumatizující zážitek, na který nikdy nezapomenu.“

I duchovní manipulace může narušovat právo na duchovní sebeurčení způsobem, který znemožňuje svobodný akt víry a jehož následky mohou být i závažné: Domněle svobodná rozhodnutí vycházející pouze ze strhující nálady nějaké akce, z jednostranných, pokřivených nebo zjednodušených zpráv, z citové nebo finanční závislosti nebo ze strachu, abych někoho nezklamal, nejsou skutečně svobodné akty víry. Tendenci k duchovní manipulaci v nových duchovních společenstvích pozoroval Hans Urs von Balthasar už na konci osmdesátých let:

„Žijeme v době, kdy se propaganda, agitace, reklama staly skutečnou velmocí. Je hluboce znepokojující vidět, jak dnes křesťanská společenství získávají stoupence, často už mezi nezletilými, kteří se na jejich chytré lákání dají nachytat. Mám celou sbírku stížností od podvedených rodičů (z celého světa), jimž nějaké církevní sdružení či hnutí uloupilo děti.“

A konečně může být určitou formou duchovního násilí i duchovní zanedbávání, tedy ignorování práva na duchovní sebeurčení a lhostejnost vůči duchovním potřebách člověka. Vždyť duchovní sebeurčení je přece také schopnost, kterou musíme jako každou jinou schopnost v průběhu života získat a pěstovat. K tomu potřebují zvláště děti a mladiství, ale i dospělí v určitých fázích života podporu. Pokud je jim odepřena, může se stát, že se u nich nevyvine schopnost duchovního jednání a že tudíž budou zranitelní.

Podobně jako v popsaných případech může oblast sexuality posloužit jako analogie a metafora: Svobodně zvolený sexuální život založený na vzájemném souhlasu a dobrovolnosti předpokládá kromě principiálního uznání morálního práva na sexuální sebeurčení také jisté vědomosti o sexualitě a zásadně otevřený přístup k tématu; nutný je navíc nějaký chráněný prostor, kde lidé mohou získat informace. Totéž platí pro všechny oblasti osobní intimity. Předpokladem pro to, aby člověk v oblasti intimity zrál a naučil se svéprávně žít a jednat, je právo na sebeurčení právě tak jako základní vědění o tématu, schopnost hovořit o něm, svoboda sbírat zkušenosti, jakož i chráněný prostor, kde o těchto zkušenost může mluvit, klást otázky a hledat pomoc. Lidé, jimž bylo – ať už vědomě či v důsledku neinformovanosti jejich okolí – odepřeno právo na duchovní sebeurčení a neměli možnost duchovní výuky a duchovního rozvoje, budou mít adekvátně omezenou schopnost duchovního jednání. To může mít pro jejich život a psychické zdraví závažné důsledky; kromě toho se mohou snadno stát obětí duchovního zneužívání.

4. Které duchovní jednání lze označit jako zneužívání?

Rozhodujícím kritériem pro to, zda lze (nebo nelze) určité jednání nazvat zneužíváním, je sebeurčení osoby, na niž je toto jednání zaměřeno. Především to znamená: Ani v případě tradičních katolických praktik, které bývají asociovány se zneužíváním a jsou proto často odsuzovány (např. zpověď nebo exorcismus), nemusí jít nutně o duchovní zneužívání. A naopak: Praktiky, které se jeví jako bezpečné, se mohou snadno stát nástrojem zneužívání – např. i pouhý duchovní rozhovor nebo dobře míněná spontánní modlitba. Rozhodující je, je-li duchovní úkol člověku vnucován tak, že překračuje hranici jeho duchovní intimity. Pokud se dotyčný člověk účastní duchovní akce nebo praxe dobrovolně a má možnost ji přerušit, nejde o zneužívání. Jakmile je ovšem hlavním faktorem při duchovním úkonu nátlak, strach, manipulace, závislost nebo není-li si dotyčný vědom jiné možnosti či svého práva na sebeurčení, nelze o dobrovolnosti mluvit (přinejmenším je sporná) a může jít o duchovní zneužívání.

II. Podmínky vzniku duchovního zneužívání v katolické církvi

V katolické církvi existují určité duchovní úkony a aktivity, při nichž je dobrovolnost často – někdy snad i nechtěně a v dobré vůli – omezována nebo zrušena. Kromě duchovního doprovázení a některých forem řízeného zpytování svědomí, jako je např. zpovědní zrcadlo, k nim patří především zpověď sama a také radikální formy společenského života, zejména v nových charismatických společenstvích. Detailně se jimi zabývat by bylo sice zajímavé, avšak formát tohoto textu to neumožnuje. O to více je třeba se zde zaměřit na systémový základ umožňující duchovní zneužívání v tradiční katolické církvi.

Oním základem, jenž umožňuje a normalizuje duchovní zneužívání v katolické církvi, je nedostatečné uznání práva věřících na duchovní sebeurčení. Tento nedostatek vychází z tradičního postoje, jenž odporuje svobodomyslnému směru v katolické církvi, považuje svobodu člověka za nebezpečí pro víru a pokládá zásahy ze strany církevní autority do nitra člověka za nutné v zájmu víry. Tahle tradice je založena na právně i dogmaticky dané nerovnosti mezi věřícími, konkrétně mezi laiky a kněžími, jimž jediným je vyhrazena moc v oblasti pastorace a vedení. V praxi se věřící tudíž často nemohou odvolávat na morální právo na sebeurčení ani na soukromí v otázkách vlastního duchovního života, protože církevní autority si činí neotřesitelný nárok zasahovat nejen obecně do jejich způsobu života (např. při uzavírání manželství), nýbrž i do jejich vnitřního duchovního života – až po vysoce osobní, závažné a intimní otázky, související přímo nebo zprostředkovaně s vlastní spiritualitou a vztahem k Bohu.

Podobně jako v otázkách sexuality ani v duchovních záležitostech není pro církev hlavním kritériem souhlas a sebeurčení, nýbrž pouze norma domněle objektivní pravdy stanovená autoritou církve. Logicky ani církevní právo nezná právo věřících na sebeurčení (a v důsledku toho ani pojem zneužívání osoby).

Svoboda jako předpoklad víry je sice rétoricky uznávána, jakmile však dovede člověka k jiným rozhodnutím, než jaká stanoví autorita církve, je jakožto „špatně chápaná svoboda“ odmítána – údajně kvůli ochraně víry. Církevní texty zaměřené na témata svoboda, autorita či poslušnost se vyznačují specifickým druhem katolické dialektiky: Mluví se v nich o významu svobody a svéprávnosti věřících, ale zároveň se rozlišuje mezi „pravou svobodou“, spočívající v přijímání pravdy, tj. v podstatě v podrobování se autoritě církve, jíž je tato pravda svěřena (toto podrobování se bývá označováno jako „dětská poddajnost“), a mezi „špatně chápanou autonomií“, která je charakterizována jako „svévole“, „egoismus“ nebo „podléhání osobním představám a názorům“.⁴

Nevylučuje se sice, že i církevní představitelé mohou jednat nepatřičně, jenže právo na odpor nebo prostředky k účinné ochraně vlastní duchovní intimity církev v takovém případě postiženým nepřiznává. Místo toho např. nabádá řeholníky, aby v případě pochybností raději uposlechli, i když se konkrétní případ akt poslušnosti „jeví skutečně absurdní“ či „je přímo neproveditelný“, neboť prý „nelze zapomínat, že vzorem je vždy Ježíš z Nazareta, který sám při svém utrpení prosil, aby se děla vůle jeho Otce a ten aby jeho smrt na kříži neodvrátil“.⁵

Účinná ochrana proti duchovnímu zneužívání v katolické církvi by především předpokládala, že se skoncuje s podobnou argumentací a s ní související logikou. To neznamená nic menšího, než překonat dnes již klasickou katolickou dichotomii, která v lidské svobodě spatřuje nevyhnutelnou podmínku víry a zároveň největší nebezpečí pro víru. Teprve až bude sebeurčení všech věřících v oblasti církevního učení a církevního práva přiznána náležitá váha, jež mu náleží coby základu víry a příslušnosti k církvi, bude konec duchovního zneužívání v katolické církvi.

Z časopisu Concilium 2023/4 přeložila Helena Medková