Robert Bellarmin

Roberto Bellarmino, 4. října1542 - 17. září 1621

Pocházel z toskánského Motepulciana ze patricijské rodiny spřízněné s papežem Marcelem II. (Marcello Cervini, 1501–1555, zemřel necelý měsíc po zvolení papežem). Bellarmin ve svých osmnácti letech vstoupil do jezuitského řádu, studoval v jeho římské koleji, pokračoval v Lovani a v Padově, kde také začal vyučovat. Z vlastního zájmu se důkladně seznámil se spisy reformátorů a odpověďmi na ně se vydal se cestou nového oboru – kontroverzní teologie.

Jeho metodou, jak odpovídat na protestantské učení a jak dokázat církevní dogmata, byla především historická argumentace. Od roku 1576 pobýval opět v Římě, kde se v roce 1561 ujal nově založené katedry kontroverzní teologie – první svého druhu na světě. Římská jezuitská kolej se za jeho působení stala ústředních místem připravujícím členy řádu k působení v zemích, kde zcela nebo značně převládli nekatolíci.

Knižní podoba jeho přednášek vyšla ve třech svazcích pod titulem Disputationes de controversiis Christianae Fidei adversus huius tempore haereticos. Toto dílo se rozšířilo po celé katolické Evropě a až do 19. století bylo užíváno v seminářích a na teologických fakultách při výuce katolické apologetiky a vycházela z něj všechna literatura s touto tematikou.

Mezitím stoupal v jezuitském řádu. V letech 1590–1592 byl hlavním zpovědníkem římské jezuitské koleje, a potom v období let 1592–1594 byl jejím rektorem. Po té pracoval v komisi, jež prováděla revizi dokumentu Ratio studiorum, který se po svém vydání v roce 1599 stal základním předpisem, podle něhož se spravovalo veškeré jezuitské školství. Současně se podílel na některých projektech mimo řád, například na tehdejší revizi Vulgáty a sepsal dva katechismy Dottrina christiana breve a Dichiarazione più copisosa de dottrina christiana.

V roce 1599 mu byl udělen kardinálský klobouk, jako vůbec prvnímu jezuitovi a proti jeho vůli. Roku 1602 byl jmenován capujským arcibiskupem, za tři roky se však tohoto úřadu zřekl, protože nemohl být ve své diecézi trvale přítomen. Členství v různých kuriálních úřadech a komisích pak bylo náplní jeho práce po zbytek života, výrazně se podílel na řízení církve, na papežské diplomacii a byl také členem Svatého oficia (tzv. inkvizice). Jako takový se podílel na procesu s Giordanem Brunem i na prvním Gallileově vyšetřování, kde formuloval závěr, že jeho názory jsou přípustné, avšak vědecky zatím nepodložené. Toto hodnocení se pak objevovalo i ve výuce.

Z jeho diplomatické činnosti zmiňme řešení konfliktu s Benátkami v souvislosti s interdiktem v letech 1606–1607, kde se obával, že by se tato městská republika mohla stát oporou pronikání reformace do Itálie, dále se zapojil do polemik s anglickým králem Jakubem I. v souvislosti tzv. spiknutím střelného prachu. Na teologické rovině odpověděl na spis Williama Barclaye De potestate Pape svým dílem De Potestati Summi Pontificis i Rebus Temporabilibus, kde hájil světskou moc papeže.

V posledním desítiletí svého života vydával menší duchovní spisy, jeho poslední zveřejněnou publikací bylo příznačně pojednání De arte bene moriendi (1620). Je to jeden ze spisů, které formovaly barokní spiritualitu. Bellarmin žil na své poměry skromným životem, zemřel pak v dobrovolně chudobě.

Největší dopad měla Bellarminova přísně centralistická eklesiologie. Tu shrnuje například věta jeho katechismu „Církev je takové shromáždění pokřtěných lidí, kteří vyznávají tutéž víru a zákon Kristův v poslušnosti římského velekněze.“ V takto pojaté církvi není pochopitelně místo pro jakékoliv nekatolíky, ba dokonce taková definice nedává prostor ani chápání církve jako mystického těla Kristova se svým vlastním soteriologickým a eklesiologickým obsahem.

Jeho teorie neznala rozporu mezi viditelnou a neviditelnou církví, jak jej popsal už Augustin a jak jej zdůraznila reformace – namísto toho viditelnost církve definoval jako jednu z jejích podstatných vlastností, pozemská církev je u něj propojena s nebeskou církví právě skrze úřad římského velekněze. V jeho pojetí byl papežský úřad rozhodujícím článkem, všechny ostatní úřady v církvi měly být pod jeho vlivem, součástí jeho nepřímé moci.

Papež byl pro něj nejenom náměstkem Kristovým, ale i prostředníkem. Pozemská církev je tu od toho, aby se na ní ukazovala pravdivost Písma. Robert Bellarmin byl kromě toho přesvědčen nejen o nadřazenosti papeže nad koncilem, ale také hlásal jeho přímou biskupskou moc nad celou církví a také neomylnost, která tehdy nebyla ještě závazně dogmaticky vyhlášena.