Cesta chudoby

Chudí jsou blahoslavení a patří jim boží království, tvrdil Ježíš. Opakoval to ve svých kázáních, naznačoval milosrdnými činy. Zakoušel to každý den jako pocestný kazatel bez střechy nad hlavou a zpečetil svou vlastní smrtí, smrtí absolutně chudého a bezmocného člověka, z něhož strhali i poslední kus oděvu.

V zámožné Evropě, kde bolestně chudá je jen malá menšina, zněla blahoslavenství Horského kázání stále méně aktuálně. Ne že by vůbec neexistovala chudoba: chudoba etická, estetická a intelektuální v samotné Evropě i materiální chudoba masově rozšířená na jiných kontinentech; ne že by tu nebyla pokorná „chudoba v duchu“ moudrých lidí i pyšná chudoba jako nesplněné přání být ještě bohatší – ale Ježíšův důraz na chudobu jako klíč k božímu království byl zatlačen do pozadí.

Po pravdě chudoba nebyla v centru zájmu už dávno před velkým hospodářským vzestupem Západu. Středověký světec František z Assisi, který na chudobě založil svou spiritualitu, svou duchovní cestu, se právě proto stal tak významným reformátorem: uprostřed křesťanské Evropy důrazně upozornil na zanedbávaný, ba zrazovaný rozměr křesťanství. Ani František z Assisi však nedokázal zvrátit trend, který v církvi místo chudoby chtěl ztělesnit jiné boží atributy, totiž moc a slávu.

První moderní papež, který nepochází z bohaté Evropy, si zvolil jméno František jako symbol solidarity s chudými. I svými prvními kroky nově zvolený papež dává naději, že chce jít cestou chudoby, prostoty, otevřenosti a něhy – cestou svatého Františka a cestou chudého Ježíše.

Často jsme zde přemýšleli o problémech současného křesťanstva a změnách, které by potřebovalo. Papež František nevyhlásil program zásadních reforem. Ostatně je starý a pozorovatelé ho hodnotí jako teologicky konzervativního. Ježíš však učil: Hledejte nejprve boží království, a to ostatní vám bude přidáno. Chudoba otevírá boží království. Pokud se nový papež i ostatní vůdcové křesťanů, ať katolických nebo jiných, více zaměří na poníženého Krista a jeho chudé, jistě nám časem bude přidáno to ostatní, včetně potřebných organizačních a dalších změn. Pro církev je to správnější postup než předem promyšlené reformy absolutistického panovníka.

Nedávným změnám ve vedení církví jsou věnovány první tři příspěvky těchto Getseman. Martin Vaňáč napsal dva z nich. Jeden se týká volby nového papeže a očekávání, která jsou s papežstvím spojována; ve druhém pak porovnává způsob volby tří vrcholných křesťanských představitelů, kteří byli letos dosazeni: katolického papeže Františka, koptského papeže Theodora II. a arcibiskupa z Canterbury Justina Welbyho, jenž je hlavním představitelem anglikánů. Kromě toho přinášíme zhodnocení pontifikátu Benedikta XVI. od Ulricha Ruha.

Druhý blok textů je věnován ženám a rodině. Věnujeme se případu teoložky Elizabeth Johnsonové (Bradford E. Hinze a Christine Firer Hinzeová) a přinášíme dvě novozákonní exegeze: o vedoucí roli žen (Elsa Tamezová) a o polaritě „pro“ a „proti“ rodině v této části bible (Martin Šály). Radostné Velikonoce!