Případ Elizabeth Johnsonové

I. Ekleziologický pohled

Od roku 1987 byla řada teologů a teoložek zbavena pedagogického pověření nebo jim bylo odňato povolení vyučovat na katolických vysokých školách. Dr. Elizabeth Johnsonová (nar. 1941), členka Společenství sester sv. Josefa v Brentwoodu ve státě New York, je první teoložka, jejíž práce byla vystavena veřejné kritice biskupského grémia. Podrobnosti jejího případu jsou obecně známy. Výbor pro nauku víry Americké biskupské konference vydal 24. března 2011 stanovisko k její knize Quest for the Living God: Mapping frontiers in the Theology of God [Hledání živého Boha: Zkoumání hranic v teologii Boha]. Johnsonová uveřejnila 6. června svoji osmatřicetistránkovou obhajobu s názvem Observations, v níž klade Výboru řadu otázek. V reakci z 11. října Výbor neučinil sebemenší ústupek ani v jednom bodě a nezabýval se ani jednou z otázek, které Johnsonová položila. Biskupové její práci znovu odsoudili a svoji kritiku dále rozvedli, jmenovitě v otázce používání ženského rodu, mluví-li se o Bohu. Poslední odpověď Dr. Johnsonové pak následovala 28. října 2011.

Kritika práce Dr. Johnsonové ze strany Výboru a následující spor vyvolaly širokou diskusi o mnoha sporných otázkách, včetně povahy zjevení, náboženského jazyka a chápání křesťanské nauky o Bohu, zvláště christologie a trojiční teologie. Velkou pozornost vzbudila dvě další témata, jimiž je nutno se zabývat: jedním je povaha teologie, druhým ekleziologie.

Teologický postoj Dr. Johnsonové představuje vrchol pokoncilních snah vytvořit metodu, která by zahrnovala dějinně a zeměpisně expandující ekleziální katolicitu a umožňovala přijímání a používání apoštolské víry v širším rozsahu v zájmu vytváření inkluzivního ekleziálního společenství. Dějinně širší chápání katolicity se projevuje v energickém úsilí Dr. Johnsonové znovu objevovat biblické a historické hlasy žen jako zdroje inspirace pro budoucnost katolického chápání Boha a člověka a následně pro pastorační službu a poslání církve ve světě. Zeměpisně širší chápání katolicity vede Johnsonovou k rostoucímu zájmu o teologické příspěvky ze společenství jižní polokoule a ze společenství přistěhovalců do USA, především o příspěvky žen z těchto společenství. Na teologii Dr. Johnsonové je dále patrné, že je formována živou tradicí církve a mocnou symbolickou hloubkou biblického a dogmatického dědictví víry. Johnsonová se zabývá zejména teologií Karla Rahnera, feministickou teologií, teologií osvobození, politickou teologií, teologiemi náboženského pluralismu a ekologickou teologií. Její metoda, zjevná zejména v Hledání živého Boha, zrcadlí její snahu brát náležitě v potaz sensus fidelium – svědectví víry veškerého lidu Božího. Teologie Dr. Johnsonové, vyrůstající z úsilí zpřístupnit víru církve v její plnosti, působí tedy v rámci katolické teologie v oblasti ekumenické, mezináboženské a interkulturní.

Výbor pro nauku víry naopak svými výroky v případu Dr. Johnsonové zaujímá ke katolicitě omezený, doktrinářský postoj ve smyslu teologie společenství, která záruku jednoty církve spatřuje v tezovitém přístupu ke zjevení, v ahistorickém postoji k nauce víry a v přísném (podle mnohých legitimním) zachovávání víry, jak je interpretována učitelským úřadem. Dokumenty tohoto Výboru jsou ztělesněným návratem k deduktivnímu stylu založenému na neoscholastické učebnicové předkoncilní teologii, která stojí a padá s katechetickými a úředními formulacemi. Analogicky Výbor odmítá každý pokus znovu objevovat zapomenuté aspekty plné, živé tradice víry jako inspiraci pro katolickou schopnost interpretace, jež by odpovídala znamením doby, inkulturaci evangelia a nutným sociálním proměnám. Výroky Výboru neponechávají žádný prostor pro kritické posuzování škodlivé recepce a aplikace biblického a dogmatického dědictví nebo pro zapojení tvůrčí fantazie a praktického rozumu při formulování nauky o víře.

Celosvětové protesty proti postupu Výboru pro nauku víry se soustředily především na ekleziologický problém: na skutečnost, že Výbor odmítl zahájit s Dr. Johnsonovou jakýkoli formální dialog o kritice jejího díla. Kardinál Donald Wuerl hájil postup Výboru tím, že Výbor není doslovně vázán dokumentem Doctrinal responsibilities: Approaches to Promotion Cooperating and Resolving Misunderstandings between Bishops and Theologians [Jak podporovat spolupráci a řešit problémy mezi biskupy a teology], který Americká biskupská konference vydala v roce 1989; dokument doporučil vést v případě konfliktu mezi biskupy a teology formální a neformální dialog. Výbor byl kritizován také za to, že nerespektoval právo teologů „na dobrou pověst“, zakotvené v Doctrinal Responsibilities, kde se ukládá povinnost „toto právo v případě nutnosti hájit odpovídajícím administrativním a právním církevním postupem“ ve spravedlivém procesu podle směrnic Kongregace pro nauku víry obsažených v „Řádu pro zkoumání nauky“ z roku 1997.

II. Katolický feministický pohled

„There‘s something happening here. What it is, ain’t exactly clear.“ [Tady se něco děje. Co to je, není úplně jasné.] Tak začíná klasická americká protestní hymna z pozdních 60. let minulého století, která vypadá jako narážka na spor mezi Výborem pro nauku víry Americké biskupské konference a sestrou Elizabeth A. Johnsonovou CSJ z roku 2011. Jistě jsou pozice účastníků zřetelné. Ale ohromující rysy tohoto sporu signalizují, že tu skutečně jde o něco víc. I když třeba není „úplně jasné“, co to je (během času se to ukáže v plném rozsahu), jedna katolická feministická analýza umisťuje tento případ velmi přesně na pohybující se tektonické desky současné situace, jimiž jsou vztah mezi pohlavími a mocenské poměry v katolické církvi raného 21. století. V epoše, kdy se všem propadá zem pod nohama, probíhá komunikace mezi biskupy a teologem, resp. teoložkou o „společné víře katolické církve“ v atmosféře napětí a zmatku. Tuto nejistotu je nutno připomenout, má-li být osvětlen zjevný a frustrující nezdar komunikace.

Že biskupové zahrnuli výtkami právě tuto práci právě této teoložky, je překvapivé, ale na druhé straně i pochopitelné. Překvapivé především proto, že Johnsonová a její dílo tak vědomě a rozhodně vychází z víry katolické církve. Ve své generaci je Johnsonová mimořádný zjev: vytrvale zkoumá hranice feministické systematické teologie a praxe na základě své římskokatolické víry. Její spisy, intelektuálně hluboké a ostře kritické, svědčí o nakažlivé oddanosti živému Bohu a o radosti, kterou jí setkání s Bohem v krédu, kodexu a kultu katolické tradice přináší. Jestliže ji její feministická vize a její angažmá dovedly ke zpochybňování některých prvků katolické tradice nebo praxe, zpochybňuje je s cílem pevněji se přimknout k pulzujícímu srdci této tradice, jímž je láskyplné spojení s Bohem Ježíše Krista. Výsledkem je specifický, pro ni charakteristický teologický styl, kritický a prorocký, ale zároveň také velkorysý a katolický, plně se uplatňující zejména ve spise Quest for Living God.

Na druhé straně právě úspěch Dr. Johnsonové při integraci perspektiv feministické teologie a teologie osvobození do fundované a pozitivní interpretace katolické tradice, jakož i její talent komunikovat s různými kruhy posluchačů po celém světě může být vysvětlením, proč Výbor podrobil její dílo zkoumání a veřejné kritice. Skutečnost, že autorka svým spisem ozřejmila současné posuny a otřesy narušující vztahy mezi biskupy a teology a teoložkami či mezi ordinovanou hierarchií a laiky byla pro Výbor dalším impulsem k jednání. V odpovědi na její Observations vyjadřují biskupové zejména obavy ze změn, které autorka předvídá na základě zkoumání tradičního chápání božské a lidské identity a rovněž moci ve vztahu k pohlaví. Jejich znepokojení prozrazuje kritika Výboru namířená proti způsobu mluvení o Bohu ve zmíněném spise – tento způsob je logicky také hlavním tématem průkopnické knihy Elizabeth Johnsonové „Jsem, která jsem“ (She, Who Is 1992, německy Ich bin, die ich bin 1994).

Uvědomíme-li si destabilizující napětí okolo témat autorita a moc, které výlučně mužský hierarchický učitelský úřad církve pociťuje, pomůže nám to pochopit řadu podivností obsažených ve vyjádření biskupů. Zaprvé: Výbor kritizuje způsob, jakým Johnsonová zachází s analogií, jako čistě negativní interpretaci, která zatemňuje skutečnost, že důvodem, proč církev dává přednost některým jazykovým formám mluvení o Bohu, je Boží zjevení. Ze spisu Hledání živého Boha vytrhává Výbor dva citáty a ignoruje fakt, že Johnsonová sama formuluje třetí aspekt analogie jako moment přitakání a zároveň jako mystické setkání s božstvím. Zadruhé: Johnsonová píše, že feministky napadají patriarchální společenské důsledky výlučně maskulinního způsobu mluvení o Bohu, avšak biskupové ji obviňují z radikální (a heterodoxní) antipatie vůči celému tradičnímu maskulinnímu způsobu obrazného mluvení o Bohu. Zatřetí: Zatímco Johnsonová vychází z Písma, z tradice a života věřících s cílem rozmnožit a velebit bohatství pozitivního způsobu mluvení o Bohu (ať femininního či jiného), reagují biskupové odmítavě – bez ohledu na to, co píše sama Johnsonová, docházejí k závěru, že Hledání živého Boha chce tradiční mužskou symboliku v mluvení o Bohu zcela zavrhnout či nahradit. I když Johnsonová svým spisem chtěla plnit to, k čemu teology zavazuje Dei Verbum 8 (kap. Předávání božského zjevení, odst. Posvátná tradice), Výbor dochází k závěru, že její kniha uveřejněná v roce 2007 „tento úkol ve skutečnosti neplní, protože nevychází dostatečně z katolické teologické tradice jako svého základu“. Tento zřejmý odpor biskupů vnímavě naslouchat (oboedire) hlasu živého Boha na oněch hranicích, které kniha popisuje, ukazuje diametrální rozdíl mezi názory Dr. Johnsonové a Výboru na to, co „víra církve“ obsahuje a co její adekvátní autoritativní formulování vyžaduje.

Bylo by přílišným zjednodušením interpretovat postup Výboru pro otázky nauky víry jako přímočarý projev hierarchické odpovědnosti za zachování dogmatické ortodoxie, nebo naopak jako případ, kdy „patriarchální šéfové“ kárají „opovážlivou ženskou“. Také by nebylo fair vyvozovat, že biskupové se důrazně odvolávají na Boží zjevení, aby vyzvedli nenahraditelnost „určitého“ (maskulinního) způsobu mluvení o Bohu a jeho prioritu před každým jiným (femininním) způsobem, a že chtějí jen upevnit tradiční předpoklad „Bůh je spíše muž než žena“ jako rozhodující ideologický důvod pro čistě mužské kněžství a pro čistě mužské obsazení učitelského úřadu. Ale jedno je jisté: Tady jde o mnohem víc, než o sporné myšlenky týkající se teologie Boha, prezentované nějakou teoložkou. Jestliže biskupové odmítají náležitě doložené tvrzení Dr. Johnsonové, že ve svém Hledání živého Boha vyjadřuje ve sporných bodech „tutéž víru církve, avšak jinými slovy“, pak je to možná tím, že i oni – stejně jako Johnsonová – si uvědomují: Jazyk je schopen formovat život a praxi a „ruku v ruce s jazykovými změnami jdou změny strukturální“. To, co se zde děje, odráží možná významné posuny církevních a teologických tektonických desek se všemi jejich znepokojujícími průvodními jevy.

Z Concilia přeložila Helena Medková