Jste zde

Dva póly novozákonní rodinné etiky

V oblasti rodinné etiky křesťanům sluší přiměřený konzervativismus. Je jistě na místě, aby křesťané hájili záměr vázat se v manželství ke svému partnerovi na celý život1 jako jednomu ze znamení víry, že Bůh je nám také věrný natrvalo. Rodina jako taková pak má být pro křesťany významnou hodnotou, hájenou vůči tlakům dnešní společnosti, které spíše směřují k rozvolnění institucionálních i věcných závazků s rodinou spojených. Důraz na věrnou stálost manželů i význam rodiny lze z Nového zákona dobře doložit.

Z pohledu Nového zákona není však současně bezpečné hájit rodinu jako křesťanskou hodnotu samu o sobě, vnímat ji jako nezpochybnitelnou prioritu pro život křesťana. Je tomu právě naopak – určité pasáže NZ lze považovat přímo za antirodinné.

Dvěma naznačeným pólům etiky v Novém zákoně se chce zabývat tento příspěvek. Vážit oba póly může mít dobrý smysl pro situace, kdy se v našich životech do sebe zaklesnou nároky vůči rodině a volání či nároky, které lze sice chápat tak či onak jako „křesťanské“, ale „rodinným“ směrem nemíří.

Antirodinný pól etiky Nového zákona

Zdá se, že Ježíš z Nazareta vyrůstal a žil až do určité doby v  rodině nevybočující z konvencí své doby (srv. Mar 6,3). Setkání s Janem Křtitelem pro Ježíše představovalo iniciační zážitek, který ho z dosavadních zvyklostí vytrhl. Pod vlivem tohoto svého inspirátora Ježíš změnil životní styl a stal se hlasatelem potřeby náboženské obnovy Izraele tváří v tvář přicházejícímu Božímu království.

Nelze si dobře představit, že Ježíš neměl zájem, aby jeho dobré zvěsti uvěřili především jeho nejbližší. To se mu ovšem nepodařilo, jak čteme např. v Mt 13,57: A pohoršovali se nad ním. Ale Ježíš jim řekl: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě.“ Ježíš si s rodinou, ze které vyšel, musel patrně užít dost potíží, jak lze soudit i ze dvou míst třetí kapitoly Markova evangelia: ve verši 21 čteme, že Ježíše chtěli „znormalizovat“ jeho nejbližší příbuzní (u kterých Ježíš mohl čekat oporu na prvním místě), protože si mysleli, že se pomátl. Od verše 31 ve stejné kapitole čteme, jak příbuzní posílení o Ježíšovu matku, přicházejí s podobným záměrem a Ježíš se znovu pokušení nechat se vtáhnout zpět do „rozumného“ života ubrání. Ve verši 35 stojí: Neboť kdo činí Boží vůli, to je můj bratr, má sestra i matka. Znamená to mimo jiné, že Ježíšovi příbuzní včetně jeho matky v oné situaci Boží vůli neplnili. Marek navíc ve verši 32 zvýrazňuje, že Ježíšova matka a jeho příbuzní stojí „venku” (exó), tj. nepatří k vnitřnímu kruhu Ježíšových učedníků, kteří seděli v kruhu kolem něho, tj. byli nejen „těsně“ s ním, ale především sdíleli či pokoušeli se sdílet stejné hodnoty jako on.

Ježíš musel vyvinout dost vnitřní energie na to, aby se dokázal od hodnot své rodiny oddělit a sloužit hlásání evangelia jako putující kazatel, který nemá oproti svým dřívějším zvyklostem, kde by hlavu složil (L 9,58). K podobné změně smýšlení a životního stylu patrně vybízel i jiné, pro které oddělení se od rodiny a jejich hodnot představovalo podobnou obtíž. Vyjádření synoptických evangelií nabývají až krajních poloh typu Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království! (L 9,59-60) nebo Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem (L 14,26).

Slyšíme zde ozvěnu životního stylu Ježíše samotného, ale i ozvuk života život těch prvních křesťanů, kteří po Ježíšově smrti si jeho styl putujícího hlasatele přicházejícího Božího království přivlastnili. Pro ně pak být Ježíšovým učedníkem znamenalo cestovat z místa na místo jako on, s podobným rozvolněním dřívějších rodinných vazeb, jak tomu bylo u jejich Mistra.

Zmiňme ještě jeden pohled na „rodinné záležitosti“, který synoptická evangelia nabízejí. Evangelium vnímáme jako cestu vedoucí k pokoji a ke spáse skrze obrácení a smíření. Z Písma se ovšem nezdá, že by pokoj a smíření vždy tam, kde se evanglium hlásá, nastal. Alespoň Ježíšovi nebo jeho následovníkům se to ne vždy podařilo. Ježíš si podle Matoušova evangelia povzdechl (Mt 10,34-36): Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit člověka proti jeho otci, dceru proti její matce a snachu proti její tchyni a nepřáteli člověka budou členové jeho domácnosti. Přijetí křesťanské víry rodiny může rozdělovat (srv. 1Kor 7,15), ba dokonce způsobit uvnitř rodiny rozpory přímo smrtelné (srv. Mt 10,21). Křesťanství podle těchto textů není selankou vedoucí jaksi samozřejmě ke spořádané rodině, spíše se jeví pro rodinu rizikem!

Je skvělé, když manželé – křesťané táhnou za jeden provaz (srv. např. Sk 18,2), ale pokud se to nedaří a dojde „v domě“ k nepřátelství, je to potřebné takovou situaci vnímat jako věc nemilou, nicméně právě v duchu Mt 10,36 jako součást dobré zvěsti, nikoli jako něco, co má být z křesťanského života vytěsněno. Naděje ke smíření spočívá možná v tom, že se křesťané nebudou nakonec vdávat ani ženit (Mk 12, 25), ale jistě hlavně v tom, že ke smíření mezi Ježíšem a jeho příbuznými nakonec přeci jen došlo, třebaže se tak stalo až po Ježíšově smrti (srv. Sk 1,14 aj.).

Prorodinný pól etiky Nového zákona

Manželská stálost zmíněná v úvodu jistě ležela na srdci samotnému Ježíšovi (Mk 10,3nn). Zmiňuje to dokonce Pavel (1Kor 7,10), který jinak z Ježíšova života nebo jeho slov uvádí pramálo.

Prorodinný pól etiky Nového zákona však vynikne nejvíce ze spisů, které psali zástupci druhé či spíše třetí generace křesťanů. Křesťanstvo má v té době za sebou několik prvních desetiletí bouřlivého vývoje a hledání místa ve společnosti, která se přitom sama dramaticky měnila. Putující misionáři hlásali bezprostřední parúsii, která ale nenastala, její očekávání zůstalo, ale současně bylo potřebné křesťany ve společnosti zakotvit i nějak trvaleji. Východisek se našlo více, my zde zmíníme pojetí křesťanstva jako domu, který přejímá pravidla společnosti a má být celé společnosti vlastně vzorem. Křesťané se zabydlují ve společenských zvyklostech svého okolí, vkládají sice do nich svá specifická předporozumění (láska jako východisko, zakotvení všeho „v Pánu“ apod.), nicméně ve výsledku se „křesťanská“ pravidla od „pohanských“ zas tak významně neliší. Křesťané se mají díky specifickému základu ve výsledku stát vlastně vzornými občany své doby a to má platit ve společnosti, církvi i rodině. Příslušné „domácí řády“ tak obsahující kromě specifičtěji „křesťanského“ i mnoho etických výzev a norem obvyklých v dané době2 (Ef 5,22-69; 1 Tim 2,8-15; 6,1-2; Tit 2,1-10; 1Pt 2,13-3,7, ale také mimo NZ Didaché 4,9-11; Barnabášův list 19,5-7; 1. list Klementův 21,6-9; epištola Polykarpova 4,2-6,2)3. Rodina se pak stává pevnou součástí světa těchto (křesťanských) hodnot, „dům“ se tak stává i pro křesťany jakousi kotvou společnosti a rodinná domácnost je dokonce použita pro jeden z obrazů křesťanstva – čteme, že všichni patříme do Boží rodiny (Ef 2,19, dosl. oikeios - domácnost).

V 1Tm 3,4n čteme o kritériích výběru biskupa nebo diákona přímo podle rodinných hodnot: (biskup) … má dobře vést svou rodinu a udržovat děti v poslušnosti se vší počestností … Diakoni ať jsou muži jedné ženy, ať dobře vedou své děti a vlastní rodiny. Takové poměřování vhodnosti adepta křesťanského úřadu jeho rodinotvornými kvalitami, je příznačné, nicméně působí jako protipól tomu, k čemu vyzýval podle synoptiků své následovníky Ježíš z Nazareta. Nejvíce napjatý je v tomto směru patrně verš z 1Tm 5,8: Jestliže se někdo nestará o své vlastní a hlavně o členy své rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. Stojí zato zde rozebrat kontext tohoto verše (šířeji pojatá výzva k zodpovědné ohleduplnosti), nicméně toto pojetí etiky „rodinných hodnot“ se od etiky světa putujících apoštolů liší převratně a převedení obou pólů na společný jmenovatel se nejeví jako dobře možné.

Závěr

Oba póly rodinné etiky NZ lze harmonizovat nejspíše jen uměle a nepřirozeně, a je lepší je tedy ponechat vedle sebe jako svého druhu nezávislé výzvy. Nelze totiž říci, že onen první „antirodinný pól“ je historickou minulostí a druhý současnou normou. Ježíš sám je přece příkladem toho, jak může být kdokoli z nás vychýlen z ustáleného světa dobrých (!) rodinných hodnot na cestu za nalezenou perlou, která rodinné závazky a svazky napíná. Na Ježíšově příkladu nelze navíc ani říci, že je nutno předem a uváženě volit „vázanost rodině nebo službě Božímu království“.

Jak si tedy poradit s dilematy naznačenými v úvodu tohoto článku, tedy s rozporem mezi závazky vůči rodině a tím či oním „křesťanským“ voláním, které rodinnému životu více či méně odporuje? Už bylo řečeno, že Nový zákon hledá odpověď jen ve svých pólech a z dějin církve známe různá řešení, která mají patrně vždy své výhody i nevýhody.

Samotné „křesťanské“ povolání, které se vtělí například do závazků vůči církvi, není nutně bezpečným rozhodovacím kritériem: motivace k němu nejsou vždy dobře rozlišitelné. Není vždy jasné, zda třeba aktivní církevní angažmá není nějakou psychologickou kompenzací, se kterou má v lepším případě Povolávající spoustu práce, aby se časem skutečným povoláním a službou stalo. Termín „církevní vdova“, který znají některé nekatolické sbory, hovoří za vše: (obvykle) manželky církevně aktivních manželů musejí více nebo méně smířlivě přihlížet církevním aktivitám svých manželů na úkor času věnovaného bezprostředně rodině. Pokud tato situace nastane, „prorodinný“ pól zejména pastorálních epištol snad na stůl položen být může.

„Antirodinný“ pól novozákonní křesťanské morálky může být naopak dobrým znamením těm (obvykle) manželkám, které považují rodinu na samozřejmou prioritu a východisko všeho dalšího podnikání členů „své“ rodiny. Takovým lze pokojně říci, že nikoli rodina, ale Boží království je tím, k čemu křesťané směřují, co mají hájit a co „rodinné hodnoty“ nutně relativizuje.

Smíření obou pólů Nový zákon tedy nenabízí, v praxi se někdy hledá obtížně a již jsme zmínili, že Ježíšovi se s jeho vlastní rodinou smířit před smrtí zřejmě nepodařilo. Písmo to uvádí bez valného nadšení, ale také bez obalu, stejně tak jako ona místa, kde křesťanská víra působí nepřátelství uvnitř rodin.

Naděje ale zůstává a v Písmu ji najdeme: Boží Duch smířil s Ježíšem po jeho smrti nejen jeho blízké (srv. Sk 1,14) , ale – jak se zdá – vedl i ke smíření rodin jiných (srv. např. 1Kor 9,5). A počkat na smíření až k hranici smrti, pokud to bude potřeba, se může jevit sice jako mezní, ale nikoli beznadějný postoj.

1Takový záměr nemusí být jistě vždy úspěšný. Ani Nový zákon bezpodmínečnou nerozlučitelnost manželství nepředpokládá – srv. Mt 5,32 nebo 1Kor 7,15. O normě jako takové však je zřejmě obtížné v křesťanském kontextu pochybovat.

 

2Uvedený náhled napomáhá interpretovat i některá etická kritéria, která jsou dnes v Písmu problematická. Čteme-li tedy např. v Kol 3,18 Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší v Pánu nebo Ženy nechť ve shromážděních mlčí (1K 14,34), lze to dobře interpretovat jako výzvu „můžete-li, buďte dobrými občany ve společnosti, ve které žijete“, nikoli jako doslovný a nadčasový příkaz.

3Srv. Eduard Lohse, Teologická etika Nového zákona. Serafín, Bratislava, 2008.