Vývoj sociální nauky římskokatolické církve ve světle sociálních encyklik

Úvod

Od samých počátků se křesťané vztahovali k sociální a ekonomické skutečnosti, která je obklopovala, a snažili se ji na základě své víry, dokumentů své tradice a praxe svého společenství tvořivě uchopovat, rozumět jí a přetvářet ji. Teorie šla vždy ruku v ruce s praxí: počínaje novozákonními texty, přes reflexe teologů patristického období a praktickou sociální nauku mnišství po sociální rozměr misijního působení církve (vzpomeňme jen sociálně významné jezuitské redukce v Jižní Americe či celosvětové misijní dílo ochranovské Jednoty) a celou řadu svědků křesťanské sociální angažovanosti posledního století.

Je proto vhodné rozlišit sociální angažovanost jako nejobecnější, praktickou kategorii, dále sociální rozměr křesťanské teologie (zvláště, ale ne výlučně, teologie morální) a sociální nauku v úzkém slova smyslu. K ní patří ty dokumenty, které se zaměřují především na sociální, ekonomické a politické otázky, nahlížejí je ve světle křesťanské tradice, poukazují na jejich možná řešení a vybízejí k aktivitě při tomto řešení.

Sociální nauka římskokatolické církve v úzkém smyslu zahrnuje období od roku 1891, kdy vyšla první ze sociálních encyklik, až po dnešek. Mezi prameny sociální nauky patří především encykliky papežů (jimiž se budeme zabývat především) a dokumenty 2. vatikánského koncilu, ale i řada dalších textů: projevy těch papežů, kteří sami sociální encykliky nevydali (Pius XII.), dokumenty biskupů a biskupských konferencí vztahující se ke konkrétním podmínkám (sociální list České biskupské konference Pokoj a dobro, 2000). Posledním významným počinem je Kompendium sociální nauky církve, jakási syntéza katolické sociální nauky vypracovaná Papežskou radou pro spravedlnost a mír (v roce 2005; české vydání 2008).

Sociální encykliky se nacházejí na pomezí teologie (systematické a morální) a sociologické a ekonomické analýzy. Popisují skutečnost, hodnotí ji a zároveň vybízejí k aktivitě. Jejich pokračováním a rozvíjením je sociální, politická a pastorační angažovanost křesťanů ve svépomocných spolcích a sdruženích, odborech, politických stranách, neziskových organizacích i v ekonomické sféře. K zachycení vývoje a recepce sociálního učení by proto měl neoddělitelně patřit přehled křesťanské sociální angažovanosti. Následující text není kritickým zhodnocením katolické sociální nauky, spíš jejím stručným přehledem v historické perspektivě. A to vzhledem k dosud malé obeznámeností českého (nejen) křesťanského prostředí s touto důležitou součástí „pokladu víry“.

Sociální encykliky od Lva XIII. po Benedikta XVI.

Od Rerum novarum ke Quadragesimo Anno: formování katolické sociální nauky

První sociální encyklikou je Rerum novarum (1891) Lva XIII. Kontextem je dělnická otázka, záměrem encykliky je vymezit se současně proti socialismu i neomezovanému liberalismu. Základem je přirozenoprávní argumentace vycházející z tomistické teologie a antropologie (připomeňme, že encyklika Aeterni patris téhož papeže učinila roku 1879 z tomismu oficiální filosofii církve): v lidské přirozenosti jsou nezrušitelně zakotveny určité základní danosti, hodnoty a práva. Jedním z nich je soukromé vlastnictví, které musí zůstat nedotknutelné (RN 12). Z přirozenosti vyplývají „veliké a četné rozdíly mezi lidmi“, jejichž přirozeným důsledkem je nerovnováha majetku. „A tento stav je dobrý a výhodný pro potřeby jednotlivců i pro zájmy společnosti.“ (RN 14) Má totiž motivující funkci. Řešením, které encyklika navrhuje, je jednak obnova zbožnosti a mravnosti, jednak – v praktické rovině – zakládání podpůrných dělnických spolků. Dělník má právo na spravedlivou mzdu, protože ta slouží zachování života jeho a jeho rodiny, a je proto něčím nutným. (RN 34). Odmítnuta je ženská a dětská práce, zdůrazněna důležitost pracovního klidu ve sváteční dny (RN 32). Stávka je zapovězena a doporučuje se proti ní preventivně zasáhnout státní mocí. (RN 31)

Encyklika Rerum Novarum vyvolala především svými praktickými doporučeními velkou aktivitu na poli sociální a politické práce. Vznik katolických politických stran s křesťansko-sociální orientací, v českých zemích spojený s osobnostmi jako byl Jan Šrámek, zakladatel politického katolicismu sociální orientace. Zakládaly se také křesťanské odbory.

O čtyřicet let později se papež Pius XI. vrátil k odkazu Rerum novarum v situaci velké hospodářské krize. Velký vliv na obsah encykliky měl Oswald von Nell-Breuning SJ (1890-1991), teolog a ekonom, jeden z vlastních tvůrců katolické sociální nauky.

Quadragesimo Anno (1931) je pokusem o navržení nového, křesťanského společenského řádu, který překonává jak liberální kapitalismus, tak socialistický kolektivismus: jde o obnovený stavovský (korporativní) řád. V tomto stavovském řádu už nebudou antagonistické třídy, ale harmonická spolupráce jednotlivých stavů (QA 81). Zostřená sociální nerovnost a rozdíl mezi bohatými a chudými je ovšem problémem, který „vidí každý, kdo nepostrádá cit“ (QA 58). Řešením je „odproletarizovat proletariát“: umožnit všem dopracovat se určitého jmění. (QA 61-63). Opakuje se argumentace přirozeným zákonem: správný řád při používání přírodních zdrojů spočívá v tom, že „každá věc má svého pána“ (QA 53).

Objevuje se důležitý princip subsidiarity: co je možné provést na nižší úrovni, nemá se přenášet na úroveň vyšší (stát). (QA 79-80). Stát má „řídit, dohlížet, donucovat, trestat“ (QA 80). Více než jeho předchůdce vymezuje se Pius XI. proti neregulovanému trhu („volná soutěž zničila sama sebe“ QA 109): „Tak jako jednota lidské společnosti nemůže být založena na třídním boji, tak ani správný hospodářský řád nemůže být ponechán volné soutěži.“ (QA 88) Ekonomika musí být regulována – sociální spravedlností a sociální láskou (QA 88). Odbory a organizace zaměstnavatelů jsou začleněny do budovy korporativní stavovské společnosti; stávka je zakázána (QA 94). Ačkoli socialismus prodělal jistý vývoj a nabyl mezitím i umírněných forem, zůstává neslučitelný s učením katolické církve (QA 117).

Zdůrazněn je morální rozměr: vlastním zdrojem sociálních zlořádů je přílišná péče o pomíjející (hmotné) věci (QA 129), nezřízené vášně jako následek dědičného hříchu (QA 132). „Mrtvá hmota opouští továrny zušlechtěna, ale lidé se tam kazí a znehodnocují.“ (QA 135) Podobně jako Rerum novarum vyzývá QA k apoštolátu mezi dělníky: jde o to přivést je zpět ke Kristu. „Prvními a nejbližšími apoštoly dělníků musejí být zase dělníci“ (a stejně je tomu u průmyslníků) (QA 141).

Aggiornamento a sociální nauka: Jan XXII. a Pavel VI.

Dvě sociální encykliky vydané „papežem koncilu“ Janem XXIII., Mater et magistra (1961) a Pacem in terris (1963) navazují na své předchůdkyně, ale v podstatně jiném duchu. Vedle argumentace na základě přirozenosti a přirozeného práva se prosazuje argumentace založená na pojetí člověka jako osoby, která má nezadatelná práva a povinnosti (PT 9-10). Ta se v budoucnu stane vlastním základem teologického přístupu sociálních encyklik. Na základě přirozenosti všech lidí, která je táž, je odmítnuta diskriminace mezi lidmi i mezi státy (PT 89). Mezi práva člověka patří práva sociální: obživa, lékařská péče, sociální služby, zabezpečení v nemoci i nezaměstnanosti atd. (PT 11). Právům odpovídají povinnosti (důstojně žít, hledat pravdu). (PT 29)

Je potřeba zachovat rovnováhu mezi osobní iniciativou a regulativní činností státu (MM 57-58). Dělníci mají dosáhnout spoluvlastnictví podniků (MM 77), pracující mají spolurozhodovat (MM 82), mít aktivní spoluúčast na chodu podniků (MM 91). Právo na majetek slouží k uplatňování svobody člověka (MM 109, 111). Hospodářský pokrok má být provázen odpovídajícím pokrokem sociálním (MM 168).

Teorii a praxe jsou propojeny: církev dává dvojí dar – dar sociální nauky a dar sociální činnosti (MM 6). Základem sociální nauky je pravda, cílem spravedlnost a hybnou silou láska. (MM 226) Nestačí nabádat lidi, aby jednali podle křesťanských zásad, je třeba jim ukázat cestu. (MM 230). To je především úkolem laiků. Zde je Jan XXIII. ve shodě s učením 2. vatikánského koncilu, který v řadě dokumentů, zejména pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (1965), věnoval sociálním tématům velkou pozornost. Konstituce se věnuje kromě obecných témat i řadě konkrétních problémů: mj. spoluúčast pracujících na správě podniků (GS 68), soukromé vlastnictví a jeho omezení, včetně zestátnění soukromého majetku a jeho pravidel, pozemková reforma – rozdělení neobdělávaných ploch bezzemkům (GS 71), rozvojová spolupráce (GS 86) aj.

Encyklika Pavla VI. Populorum progressio (1967) je zasazena do kontextu postkoloniální doby, nerovností mezi národy, vzniku „třetího“, „rozvojového“ světa. Jaký má být podle křesťanského učení rozvoj? Musí být současně materiální i duchovní. „Člověk je obdařen rozumem a svobodnou vůlí, a proto odpovídá za svůj rozvoj právě tak jako za svou spásu.“ (PP 15). Hledá se nový humanismus, který spojí péči o celistvý rozvoj člověka s jeho transcendentním zaměřením k Bohu: člověk není sám sobě normou (PP 42). Nebezpečím je technokracie, odlidšťující vláda techniky a ekonomických principů, stejně nebezpečná jako někdejší neregulovaný liberalismus (PP 34).

Soukromé vlastnictví není pro nikoho právem nejvyšším a bezvýhradným (PP 23). Vyvlastnění v zájmu obecného blaha je přijatelné a potřebné (PP 24). Nepřijatelné je naopak sobecké využívání příjmů z přírodního bohatství a jejich odvádění do ciziny (PP 24). Nestačí zmírňování bídy, je nutná úprava vztahů ve smyslu spravedlnosti a solidarity. (PP 47). Důležitá je efektivní celosvětová spolupráce, tu ale nemohou řídit pouze pravidla volného obchodu (PP 58). Je třeba budovat civilizaci celosvětové solidarity založenou na přátelských vztazích, dialogu kultur a vedoucí k ekonomickému i duchovnímu růstu (PP 73). V indické Bombaji Pavel VI. navrhl vytvoření velkého celosvětového fondu pomoci chudším národům (PP 51). Skutečně globální záběr je přínosem encykliky Pavla VI.

Nová témata předjímá list Pavla VI. předsedovi papežské komise Iustitia et pax kardinálu Maurici Royovi k výročí 80 let od vydání Rerum novarum Octogesima adveniens (1971). Komise pro „spravedlnost a mír“, kterou Pavel VI. V roce 1967 založil, se zaměřuje na sociální otázky, zejména chudých zemí (ale na úrovni zemí i na sociální problémy dané země, v ČR v čele biskup Václav Malý, předsedou papežské rady je kardinál Peter Turkson z Ghany).

Z nových témat se objevuje růst měst – megalopolí moderní doby (OA 8-9), situace „nových chudých“: tělesně postižených, starých vyloučených na okraj (OA 15), masová migrace za prací (OA 17), ekologická hrozba (OA 21) nebo důležitost médií (OA 20). List varuje před nadnárodními koncerny, které se mohou vyvinout v „nový a nepřípustný faktor hospodářské nadvlády s důsledky v oblasti sociální, kulturní, ano i politické“ (OA 44). Ty jsou novým, nebezpečným projevem soustředění kapitálu a moci.

Pavel VI. vyzývá k aktivnímu zapojení věřících, reflektuje působení tzv. dělnických kněží (OA 48), uznává pluralitu přístupů odpovídající rozmanitosti reálných konkrétních situací. Tatáž křesťanská víra může vést k rozdílnému angažování (OA 50, srov. GS 43). „Vždyť pod zdánlivou lhostejností je v srdci každého člověka vůle k bratrskému soužití a žízeň po spravedlnosti a po míru, jež musí dojít naplnění.“ (OA 48).

Člověk a práce: rozvinutí sociální nauky za Jana Pavla II.

Tři sociální encykliky Jana Pavla II. tvoří nejrozsáhlejší celek katolické sociální nauky: Laborem exercens (1981), Sollicitudo rei socialis (1987) a Centesimus annus (1991). Společný je důraz na práci, která je zvláštním charakterem člověka, patří k jeho přirozenosti i osobní podstatě. Jako osoba je člověk subjektem práce (LE 6); cílem práce je člověk, ne naopak. Práce má vždy přednost před kapitálem, protože člověk jakožto osoba má přednost před věcí (LE 12). Stejně nedostatečný je dialektický materialismus i redukující ekonomismus (LE 13). V praktické rovině to znamená, že výrobní prostředky musí sloužit práci. Není vyloučeno zespolečenštění výrobních prostředků (LE 14), to ale není totožné se znárodněním, ale předpokládá zajištění osobního rozměru, vlastního soukromému vlastnictví.

Výrazné pozornosti se dostává problémům nezaměstnanosti a globální nerovnosti (LE 18). Pozitivněji než jeho předchůdci mluví Jan Pavel II. o odborech jako takových, stávka je oprávněná za příslušných podmínek a ve správných mezích, mluví dokonce o právu na stávku a nepřípustnosti trestních sankcí pro stávkující, zároveň ovšem varuje před zneužíváním (politizací) stávky (LE 20). Měřítkem spravedlnosti společenského zřízení je spravedlivá mzda (LE 19). Zdravotní péče pro pracující by měla být „levná nebo přímo bezplatná“, právo na dovolenou, na důchod, na sociální příspěvky umožňující ženě zůstat v domácnosti (LE 19).

K 20. výročí Populorum progressio se Jan Pavel II. věnoval otázkám globálního rozvoje. Nově se objevují témata bytové krize (SRC 17), mezinárodního zadlužení (SRC 19), obchodu se zbraněmi a terorismu (SRC 24), konzumerismu jako odvrácené stránky hospodářského rozvoje, důsledku materialistického přístupu ke světu (SRC 28).

Poprvé je používán pojem „struktury hříchu“, charakteristický pro teologii osvobození, jež se stala v předchozích letech předmětem kontroverzí. (SRC 36-37) Tyto struktury hříchu jsou založené na honbě za ziskem a touze po moci, vždy ale vycházejí z osobních hříchů, jejichž kořenem je prvotní hřích (SRC 38; 46). Teologie osvobození, o níž se encyklika explicitně zmiňuje (SRC 46), s sebou nese nebezpečí „úchylek“: osvobození nemůže opomíjet duchovní, transcendentní rozměr člověka. V jádru je ale přínos teologie osvobození oceněn pozitivně. Majetek má i sociální funkci, je zatížen „sociální hypotékou“ (SRC 42).

Po pádu komunistického bloku vydal Jan Pavel II. poslední ze svých encyklik, která na první pohled vyznívá jako zúčtování s poraženým systémem „reálného socialismu“. Základní prvky sociálního učení církve se tím však nezměnily. Volný trh je „nejúčinnějším nástrojem k využívání zdrojů a k nejlepšímu uspokojování potřeb“,má však svá omezení: mnohé lidské potřeby nelze pojímat tržně (CA 34). Alternativou ztroskotavšího kolektivistického systému „státního kapitalismu“ není návrat ke  kapitalismu neregulovanému, který v globalizujících se podmínkách hrozí, ale „společenské zřízení svobodné práce, podnikání a účasti, které se nestaví proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně usměrňován státem tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb celé společnosti“ (CA 35). Tvrzení, že po porážce tzv. reálného socialismu zbývá jako jediný ekonomický model kapitalismus, je tedy neudržitelné.

Palčivým problémem jsou dluhy nejchudších zemí a jejich splácení: nelze požadovat, aby byly nahromaděné dluhy spláceny za cenu nepředstavitelných obětí (CA 35). Další důrazy typické pro Jana Pavla II. jsou vyhraněně etické povahy: protiklad mezi kulturou smrti a kulturou života (CA 39), rodina jako základní struktura „mezilidské ekologie“. Na prahu globalizace se objevuje potřeba řešit problémy celosvětového hospodářství, problémy přesahující možnosti jednotlivých států (CA 58). Otevřenost k dialogu s nevěřícími i věřícími jiných církví a náboženství navazuje na snahy Jana Pavla II. v této oblasti (mezináboženské setkání v Assisi aj.).

Sociální nauka v éře globalizace: Caritas in veritate Benedikta XVI.

Benedikt XVI. encyklikou Caritas in veritate (2009) vstoupil již naplno do kontextu globalizace a hospodářské krize. Ta vyžaduje „novou humanistickou syntézu“ (CV 21). Tento nový humanismus ale nesmí být eticky relativní a nábožensky indiferentní: „Humanismus, který vylučuje Boha, je nehumánní humanismus.“ (CV 78) Odmítnutí relativismu, který svým zhoubným vlivem zasahuje řadu oblastí sociálního, ekonomického, kulturního života, je pro Benedikta XVI. klíčovým důrazem.

Globalizace je na jedné straně příležitostí k tomu, aby se velké části světa vymanily z ekonomické zaostalosti (CV 33), a je možností k přerozdělení bohatství na celosvětové úrovni (CV 42), na druhé straně ohrožuje kulturní svébytnost jednotlivých národních celků (CV 27) a má i konkrétní negativní hospodářské projevy, jako je působení nadnárodních koncernů (CV 22). Cílem globalizace je „solidární humanizace“ (CV 42).

Ačkoli tento pojem přímo nepadne, kritizována je neoliberální politika vedoucí k omezování systému sociálního zabezpečení za cenu konkurenčních výhod na trhu. „Rozpočtová politika jednotlivých států může snižováním sociálních výdajů, jež často prosazují mezinárodní finanční instituce, ponechat občany tváří v tvář starým i novým nebezpečím bezmocné“ (CV 25), dochází k omezování svobody a činnosti odborů, „tradiční sítě solidarity musí překonávat stále větší překážky“ (CV 25). Nejistota týkající se pracovních podmínek a deregulace působí psychickou nestabilitu, nezaměstnanost vytváří „nové formy ekonomické bezvýznamnosti“. (CV 25) Zvyšování sociálních rozdílů v rámci společností i mezi jednotlivými zeměmi je hrozbou pro demokracii, ale poškozuje i ekonomiku tím, že narušuje „sociální kapitál“ a generuje strukturální nejistotu (CV 32). „Pokles úrovně ochrany práv pracujících nebo vzdání se mechanismů přerozdělujících výnosy – s cílem, aby daná země dosáhla větší mezinárodní konkurenceschopnosti – brání v dosažení dlouhodobého rozvoje.“

Trhu je vlastní komutativní spravedlnost (směna a výměna mezi rovnocennými partnery), kterou ale musí doplňovat spravedlnost distributivní a sociální. (CV 35) Mýlí se ten, kdo se domnívá, že tržní ekonomika „potřebuje strukturálně určitou míru chudoby a zaostalosti, aby fungovala co nejlépe“. (CV 35) Tržní vztahy samy o sobě nevyřeší všechny sociální problémy, musí být doplněny principem nezištnosti a logikou daru (CV 36) a respektováním pravidel spravedlnosti. Jen souhra tří faktorů: zaprvé tržní kontrakty, zadruhé spravedlivé zákony a přerozdělování, zatřetí logika daru bez protihodnoty, může globalizovanou ekonomiku učinit skutečně lidskou, civilizovat ji. (CV 37) Na trhu musí mít své místo i subjekty, které se neřídí logikou zisku. (CV 38) Namísto binárního modelu trh – stát musí nastoupit „solidární formy ekonomického života, které nacházejí své nejlepší uplatnění v občanské společnosti“ (CV 39). Stejně tak už nestačí tradiční rozlišení mezi ziskovými (profit) a neziskovými podniky, ale mezi nimi je bohatá sféra, kde se zisk chápe jako prostředek k dosažení „lidštějšího trhu a společnosti“ (CV 46).

V návaznosti na finanční krizi se encyklika věnuje problematice kapitálového trhu, podnikové odpovědnosti, outsourcingu (CV 40). Krize také ukazuje, že role státu zůstává důležitá, či dokonce bude narůstat, rekonstrukce státu se stává klíčovým faktorem rozvoje (CV 41). Vedle regulace finančního trhu jsou potřebné i nové formy financování, zejména mikroúvěry (CV 65).

Demografická krize má sociální a ekonomické dopady (CV 44). Obsáhleji než jeho předchůdci se Benedikt XVI. věnuje ekologické problematice (CV 48-51). Mezi univerzálními právy všech lidských bytostí se nově objevuje právo na výživu a na přístup k vodě (CV 27). Programy rozvojové pomoci, samy o sobě potřebné, se musí řídit principem subsidiarity a spoluúčasti (CV 58). Odbory jsou vyzývány k rozšíření své působnosti mimo omezený národní rámec, k zájmu o pracující v jiných zemích (CV 64).

Přílišné zdůraznění práv ústí v opomíjení povinností, na jedné straně jsou vymáhána „práva na zbytečnosti“, na druhé straně pošlapávána elementární práva velké části lidstva. „Sdílení vzájemných povinností podněcuje lidi k aktivitě mnohem víc než jen dožadování se práv.“ (CV 43) Uplatnit zásadu subsidiarity na fungování sociálních politik a sociálního systému může vést k systému založenému na větší spoluúčasti, odstranit „plýtvání a zneužívání dávek“ (CV 60). Encyklika se věnuje také tématům médií, rozvoje technologií, bioetiky. „Neexistuje úplný rozvoj a univerzální společné dobro, nebere-li se v potaz duchovní a morální dobro lidské osoby.“ (CV 76)

Závěr

Jak jsme viděli, konkrétní obsah dokumentů sociální nauky se mění, některé důrazy ale jako konstanty procházejí celým vývojem. Především antropologická základna, jíž je učení o lidské přirozenosti, v níž jsou Bohem zakotveny základní hodnoty, práva a také povinnosti lidí. Člověk jako osoba a její lidská důstojnost musí být vždy chráněna, a to ve všech aspektech své existence: materiálním, kulturním, náboženském. Práce patří k lidské osobě a je obrazem tvůrčí aktivity Boží (tento rozměr rozvinul zejména Jan Pavel II.). K nezadatelným právům lidské osoby patří právo na soukromý majetek, stejně tak jako práva sociální: na obživu, přístup ke zdrojům, zdravotní péči.

Spravedlnost a subsidiarita tvoří dva vyvažující se principy, z nichž první klade důraz na rovnost a zabezpečení, druhý na individuální a skupinovou iniciativu. Spojujícím prvkem je obecné dobro (blaho), princip co nejvyššího užitku všech.

Sociální nauka je mnohotvárný a komplexní celek, který obsahuje mnohé, někdy navzájem protikladné, důrazy. To má nespornou výhodu v tom, že jde o dostatečně plastický a bohatý popis rozmanité dějinné, sociální a ekonomické skuečnosti, a jeho „nasvícení“ z hlediska křesťanské věrouky a praxe. Pochopitelným důsledkem je na druhé straně to, že je možné z téhož základu sociální nauky odvozovat poměrně protikladné konkrétní politické a ekonomické závěry. Například na základě encykliky Caritas in veritate je možné požadovat posílení role státu a jeho regulačních a přerozdělujících pravomocí, stejně jako jeho „zeštíhlení“ a redukci jeho funkcí.

Stejně jako jednotlivé dokumenty sociální nauky, i sociální nauka jako taková je kontextuální: v každém novém, jedinečném kontextu je třeba na základě evangelia, učení církve a ve světle rozumu hledat nová řešení vždy nových sociálních a ekonomických problémů. Pontifikát papeže Františka slibuje v tomto směru mnohé jak pokud jde o praxi, tak i o teorii katolického sociálního učení.

Písemná verze přednášky pronesené na 37. semináři zájemců o teologii pořádaného Institutem ekumenických studií v Praze 8.-9. listopadu 2013 v prostorách VOŠ Jabok