Praha – Rupertsberg: pražský biskup Daniel a Hildegarda z Bingenu

Hildegarda z Bingenu a její korespondence

Hildegarda z Bingenu (1098–1179) byla v roce 2012 kanonizována a prohlášena učitelkou církve. Papež Benedikt XVI. tak uznal její význam a přínos pro římskokatolickou církev a oficiálně potvrdil dosavadní lidovou úctu, která byla této abatyši benediktinského kláštera na Rupertsbergu v mohučské arcidiecézi prokazována už po její smrti 17. 9 1179.1

V prosinci 1136 byla tehdejší řeholnice Hildegarda zvolena představenou ženské větve benediktinského opatství Disibodenberg. Už od dětství byla tato žena nadána zbožnými vizemi. V roce 1141 je na výzvu Božího ducha začala zapisovat do knihy, kterou pojmenovala Scivias2.

O šest let později Hildegarda napsala opatovi cisterciáckého kláštera v Clairvaux Bernardovi (1090–1153) dopis, v němž se mu svěřila se svými vizemi a požádala ho o jeho přímluvné modlitby, aby ho nakonec sama povzbudila v jeho cestě k Bohu. Bernard Hildegardě odpověděl listem, v němž jí blahopřál k Boží milosti, která v ní přebývá, nabádal ji k pokoře a v závěru ji též požádal o modlitbu za něj i jeho duchovní společenství.3 Tato afirmační výměna dopisů stála na počátku více než třicetileté bohaté korespondence, kterou Hildegarda z Bingenu vedla se svými současníky, ať už se jednalo o papeže, císaře, krále, královny, arcibiskupy, biskupy, opaty, abatyše nebo jen o obyčejné mnichy a laiky z celé Evropy, kteří uměli číst a psát a nemohli Hildegardu navštívit osobně. Jedním z biskupů, kteří se obrátili na Hildegardu s prosbou o přímluvné modlitby a dobré rady v mnohých starostech, byl i pražský biskup, který se o Hildegardě doslechl zřejmě také proto, že tehdejší pražské biskupství spadalo pod mohučskou arcidiecézi stejně jako Hildegardin klášter. Jejich vzájemná korespondence je předmětem našeho článku.

Korespondence s pražským biskupem

Latinský text korespondence mezi pražským biskupem a Hildegardou z Bingenu čerpáme ze 197. svazku Mignovy latinské Patrologie.4 Přihlížíme a citujeme z českého překladu této korespondence v podání Bedřicha Konaříka (1878–1944), který po jeho smrti vyšel v Dominikánské edici Krystal.5 K dispozici rovněž máme anglický překlad této korespondence v americkém vydání, z něhož čerpáme výkladové poznámky.6

Korespondenci mezi pražským biskupem a Hildegardou zahájil sám biskup, jehož jméno je na první pohled zahaleno tajemstvím. Mignova edice totiž uvádí místo jeho celého jména pouze iniciálu H., kterou přebírá i Konaříkův překlad, který z Mignovy edice vychází. Nicméně Konařík v Poznámkách k jednotlivým listům pod heslem Pražský biskup uvádí, že je velmi těžké zjistit, který biskup to je, protože písmenem H začínají jména jen dvou pražských biskupů ve 12. století. Prvním z nich byl Hermann, který zemřel v roce 1122, kdy Hildegarda nebyla ještě známá. Druhým biskupem byl Henricus-Jindřich Břetislav, který se ujal biskupství v roce 1182, tedy po Hildegardině smrti. Konařík z toho vyvozuje, že je buď chyba v začátečním jménu biskupa, nebo se v dějinách neudává správný rok začátku jeho biskupství.7 Jasno do této věci se pokusil vnést už roku 1882 kardinál J. B. Pitra ve svém vydání Hildegardiných děl v osmém svazku Analecta sacra spicilegio solesmensi parata, k němuž Konařík nepřihlížel. Pitra v soupisu oprav Mignovy edice uvedl jméno pražského biskupa Daniela (1148–1167)8 s poznámkou, že „Danielovým jménem se řeší obtíž, kterou matou Bollandisté, kteří použili písmeno H z předchozích vydání, sugerující Henricha Pražského (1187–1197) místo Daniela (1148–1167)“.9

Americké vydání Hildegardiny korespondence přejímá Pitrovu opravu a rovnou uvádí Danielovo jméno na místě odesilatele dopisu Hildegardě10 i jako adresáta Hildegardiny odpovědi, kterou datuje do let 1153–1154, tedy do období Danielova episkopátu.11 My tuto opravu akceptujeme rovněž a pojednáme o Hildegardině korespondenci s pražským biskupem, jako by se jednalo o Daniela.

Pražský biskup Daniel I.12 byl významnou a pozoruhodnou osobností českých dějin. Narodil se v rodině kanovníka pražské kapitoly Magnáše a studoval teologii v Paříži, pravděpodobně ve škole u sv. Viktora. Po svém návratu do Čech se mu podařilo navázat na církevní reformu a snahy Jindřicha Zdíka v olomoucké diecézi. Nejprve byl ve čtyřicátých letech 12. století dosazen do úřadu pražského probošta a působil jako doprovod olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka a člen poselství k římské kurii a k římsko-německému králi, které zastupovalo zájmy pražské církve i knížete Vladislava II. (1110–1174)13 Do úřadu pražského biskupa nastoupil v roce 1148 po smrti svého předchůdce Oty. Uvedl se tím, že vyhnal benediktiny ze strahovského kláštera, aby zde mohl uvítat reformní premonstráty ze Steinfeldu, které společně s cisterciáky podporoval na úkor benediktinů.14

Od padesátých let 12. století se biskup Daniel účastnil jako vyslanec knížete Vladislava II. římsko-německých sněmů v Altenburgu, v Řezně a ve Würzburku. Podílel se na přípravě druhého Vladislavova sňatku s Juditou Štaufskou, čímž se Vladislav dostal do příbuzenského svazku s Fridrichem I. Barbarossou (1122–1190). V červnu 1156 ve Würzburgu Daniel zřejmě inicioval tajnou dohodu mezi Fridrichem a Vladislavem, podle které český kníže dostane královský titul, když vojensky pomůže římsko-německému císaři v jeho tažení do Itálie. 11. 1. 1158 byl Vladislav II. skutečně korunován na českého krále a účastnil se Fridrichova tažení proti Milánu. Na přání císaře zůstal Daniel v Itálii a zastával významná diplomatická jednání v otázce papežského schizmatu. Pavlína Honzíková se domnívá, že Daniel kvůli službě císaři potlačil myšlenku církevní emancipace i své nadšení pro reformní řády, otevřeně se přihlásil k procísařskému papeži Viktoru IV. a snažil se, aby se na jeho stranu přiklonil i český a uherský král, což se mu nepovedlo.15

Jednou z Danielových významných činností v Čechách byla církevní správní reforma v pražském biskupství. Zavedl systém arcijáhenství, v němž arcijáheni měli na daném území zastupovat biskupa v jeho povinnostech a tvořit spojovací článek mezi ním a nižším klérem. Svého posledního tažení do Itálie se Daniel účastnil v roce 1166, kdy na Barbarossovo přání vykonával úřad dvorského soudce. 9. srpna 1167 u Říma Daniel podlehl epidemii moru, která propukla v císařském vojenském táboře.16

Nyní přistoupíme k představení Danielova dopisu Hildegardě z Bingenu, který podle amerického vydání Hildegardiny korespondence můžeme klást do první poloviny padesátých let 12. století, tedy do doby nástupu Fridricha I. Barbarossy na římsko-německý trůn v roce 1152.

Danielův dopis Hildegardě

Citujeme úvod Danielova dopisu, tak jak ho překládá Bedřich Konařík:

„H, milostí Boží služebník Pražanů a biskup, třebaže neužitečný a nehodný, Hildegardě, nevěstě Kristově a představené u svatého Roberta v Bingenu, přeje se vší zbožností každou odměnu za její modlitby,“17

Hned poté Daniel přechází do majestátního plurálu, který udržuje do konce svého listu, když píše, že velebí a vyvyšuje našeho Pána Boha, jehož duchem osvícena (cujus spiritu illuminata) Hildegarda pomáhá mnohým lidem v jejich souženích, těšíc je a ulehčujíc jim. Ona rovněž rozmnožuje plod dobrého díla (fructum boni operis) v srdcích mnoha lidí (in multorum mentibus) za spolupůsobení téhož Ducha (eodem Spiritu cooperante), jak to Daniel slyšel o ní vyprávět v mnoha vzdálených zemích.

Daniel sděluje Hildegardině svatosti, že ji velmi touží spatřit a potěšit se s ní rozhovorem v Kristu, ale brání mu v tom „velká nepřístupnost krajiny“ (magna difficultas locorum) Protože se doslechl, jak Hildegardina láska (charitatem) pomohla potřebám mnohých, jeho důvěra k ní ho povzbudila, aby poprosil její lásku (dilectionem) o přímluvu jejích modliteb a poskytnutí dobrých rad, neboť je zmítán světským soužením.

Daniel uzavírá svůj list vyznáním, že od té doby, co se doslechl o Hildegardině jménu a milosti (gratiam) svěřené jí od Boha, uchovává na ni vzpomínku (memoriam) ve svém srdci (in cordibus nostris) a přeje si, aby u ní stále zůstala ona milost, která pochází z pravého světla (gratia quae de vero lumine est).

Daniel se představuje jako pražský biskup (episcopus) a oslovuje Hildegardu jako představenou (magistrae) kláštera sv. Ruperta v Bingenu (de S. Roberto in Pingis).18 V úvodu svého listu Daniel odkazuje na Hildegardinu pověst Duchem Božím osvícené pomocnice mnoha lidí, o níž se doslechl v mnoha zemích. Sděluje Hildegardě, že by se s ní rád setkal a hovořil s ní, ale nemůže tak učinit, protože mu v tom brání nepřístupná krajina Prosí ji alespoň o přímluvné modlitby a dobré rady v jeho světském soužení. Daniel končí svůj list ujištěním, že na Hildegardu stále vzpomíná a svěřuje ji Boží milosti. Nyní představíme Hildegardinu odpověď na Danielův list.

Hildegardina odpověď

Píše-li biskup Daniel v majestátním plurálu, pak Hildegarda promlouvá, jako by jejími ústy mluvil sám Bůh: „Hlas života a spásy dí: ,Co to znamená, že člověk jí, ale nechce věděti, jaký je to hrozen, jenž po zkáze lidu jiným způsobem se potil, když Bůh zemi vyčistil, a jinak prosil (et excribravit in alium modum),19 než jak ji první člověk pohaněl?´“20

To je z toho, odpovídá Hildegarda, že člověk je vrtkavý kvůli střídání svých mravů a období světla a tmy. Občas se člověk ve štěstí pozvedne, občas upadne do nebezpečí. V obou případech člověk nedbá objetí královské dcery, totiž spravedlnosti a pravdy (justitiae et veritatis), nýbrž jí sráží korunu z hlavy, zatímco pastýř utíká a nebrání Kristovu Církev, protože nedrží své zbraně udatně, ale hraje si jako rozpustilý chlapec (lascivus puer), který nemá starosti. Člověk, jenž toto činí, touží jíst a žít podle své vůle, jak si lidská přirozenost žádá pokrmu, a nevidí svým bystrým zrakem, kde je rozlišování (discretio), které se vypotilo z moudrosti (quae de sapientia sudavit), kterou se má chápat ona réva.

V následující části svého listu Hildegarda vysvětluje biblický kontext svého poselství Danielovi.

„Když Adam na počátku světa pohaněl poslušnost, čas za časem klesal v záhubu, až se zátopy rozlily. Tu vyčistil Bůh zemi od hnusné nespravedlnosti a dal jí novou sílu. Tu vypěstil Noe nejušlechtilejší zárodek poslušnosti ve svých vinicích, z nichž Adam jako rozpustilý chlapec v prostotě svých mravů utekl. Leč v Noemovi vydala země sílu hroznu a proto se po něm pozvedla moudrost spásy.“21

Nakonec se Hildegarda obrací přímo k Danielovi. Oslovuje ho jako člověka, který obchází po cestách střídavých mravů (o tu homo, qui circuis in moribus tuis per plateas vicissitudinum tuarum) a dívá se netečně, když hledá vyléčení sebe i druhých (et non ardenter intueris, aspiciens in medicínám tuam et alterius). Hildegarda ho vyzývá, aby se pozvedl, v pravé umírněnosti pohlédl ke slunci a neutíkal od světla, odmítaje je v zármutku z obtíží (illud abjiciens per austeritatem iniquitatis), aby se nemusel stydět, až bude nejvyšší Král hledat skutky v jeho mošně. Hildegarda Danielovi slibuje, že pokud se zachová podle její rady, bude žít na věky. Podívejme se nyní podrobně na interpretaci Hildegardiny odpovědi Danielovi.

Interpretace Hildegardiny odpovědi Danielovi

Biblické motivy

Hildegarda začíná svou odpověď Danielovi Boží otázkou, kterou jí vnukl zdroj božské inspirace, o kterém většinou mluví jako o „živoucím světle“ (lux vivens) či o „odlesku živoucího světla“ (umbra viventis oculi), Zde však nejde o „běžnou“ vizi, kterou Hildegarda přijímala, aby její poselství sdělila adresátům jiných listů. Zde se jedná spíše o filosofickou otázku. Hildegarda píše o hlase života a spásy, který se ptá na zvláštní povahu člověka. Čím to je, že člověk jí, ale už nechce vědět, co jí? Čím to je, že se člověk nezajímá o původ a jakost potravy, kterou mu Bůh dává? Co to znamená, že člověk nechce znát Boha, svého živitele?

Hrozen, tento plod země, který Bůh dal člověku za pokrm a (nápoj), odkazuje na místo z biblické knihy Genesis: „I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici“.22 Kontext tohoto verše spadá do opadnutí vod potopy a začátek nového života poté, co Bůh uzavřel smlouvu mezi člověkem a veškerým tvorstvem, že už nikdy nevyhladí zemi potopou.23

Inspirovaná Hildegarda však dává tento verš do širších souvislostí, ukazujíc potopu jako Boží očistu země poté, co ji pošpinil svou neposlušností první člověk. Jak ukazuje pozdější výkladová pasáž, Noemovo obdělání země a pěstování vína znamená nový začátek ve vztahu člověka a Boha, typologicky předznamenávající novou smlouvu mezi člověkem a Bohem,24 uzavřenou Ježíšem Kristem při poslední večeři.25 Ježíš Kristus je v Hildegardině pojetí onen „nejušlechtilejší zárodek poslušnosti“ (nobilissimum germen obedientiae), který vzešel z Noemovy setby vinné révy a nakonec i z jeho potomstva.26

Hlas života a spásy se Hildegardinými ústy ptá, proč člověk nechce znát Ježíše Krista, ačkoliv přijímá jeho tělo a krev jako svůj pokrm. Bůh se táže po tom, proč křesťan nechce znát Krista. A je to zřejmě sám Kristus, kdo se tak ptá.

Obecná rovina odpovědi

Na tuto vlastně řečnickou otázku Hildegarda odpovídá, že člověk, a jím Hildegarda myslí křesťana, je vrtkavý kvůli střídání svých mravů a střídání světla a tmy. Člověk zakouší vzestup ve štěstí i úpadek v neštěstí, protože nedbá objetí královské dcery, totiž spravedlnosti a pravdy. Spravedlnost a pravda byly v Hildegardině specifickém pojetí ctnosti ženské numinózní povahy, které v lidské duši a ve světě válčí na straně člověka s neřestmi nespravedlností a lží.27 Hildegarda tyto ctnosti souhrnně nazývá „královskou dcerou“, protože mají příbuzenský vztah ke Kristu jako svému Králi. Křesťan nedbá láskyplné pomoci „Kristovy dcery“, ale sráží jí korunu z hlavy (amputat coronam de capite illius), zbavuje ji královské hodnosti, a tudíž i příbuzenství s Kristem. Tím se ale sám odcizuje Kristu.

Zmínka o pastýři

Křesťan se odcizuje Kristu za okolnosti, když sám jeho pastýř (pastor), a jím Hildegarda míní klérus, utíká z úkolu bránit Kristovu Církev, Kristovu partnerku. Pastýř odhazuje své zbraně a bezstarostně si hraje jako rozpustilý chlapec, což je přirovnání, které Hildegarda později použije v souvislosti s Adamem, který podle ní také utekl z vinic a od poslušnosti Bohu. Křesťanský laik chce jíst a žít podle své lidské přirozenosti, chce jíst, aby mohl žít, ale už svým zrakem nevidí, kde je rozlišování (discretio), které se vypotilo z moudrosti, jíž se má chápat ona vinná réva, kterou zasadil Noe. Hildegarda tedy chápe vinnou révu jako moudrost, která vypotila rozlišování. Křesťan sice má bystrý zrak, ale nechápe, že je to způsobeno rozlišováním, které vzešlo z moudrosti.28 Laik ví, že je křesťanem, ale už nechápe Krista, jeho původ a tím pádem původ svůj.

Pokárání a povzbuzení Daniela

Po předchozí pasáži následuje Hildegardin biblický výklad, který jsme citovali v Konaříkově překladu a z něhož jsme čerpali, abychom pochopili výše řečené. Zbývá jen dodat, že Hildegarda chápe moudrost ve spojení se spásou, se Spasitelem, s Kristem. Pak se ale Hildegarda obrací už přímo k biskupu Danielovi (Nunc, o tu homo), jehož mohla mít na mysli už v postavě zmiňovaného pastýře. Připodobňuje ho ale i běžnému laikovi, když mluví o jeho proměnlivých mravech, a pak už ho upozorňuje na to, že zapáleně nehledá vyléčení sebe i druhých, čímž zřejmě mluví o určitém ochlazení jeho víry v Krista a z toho plynoucí neschopnosti duchovně uzdravovat laické křesťany, totiž Pražany a Čechy obecně.

Nakonec Hildegarda Daniela povzbuzuje, aby se pozvedl a pohlédnuv ke slunci, neutíkal od jeho světla (et lumen non fuge), jako Adam od poslušnosti a klérus od obrany Církve. Slunce zde pravděpodobně znamená Krista, o němž Hildegarda na jiných místech mluví jako o „Slunci spravedlnosti“.29 Daniel nemá odmítat světlo slunce v zármutku z obtíží, čímž Hildegarda možná naráží na Danielovo tvrzení, že mu k návštěvě Hildegardy v jejím klášteře na Rupertsbergu brání velká nepřístupnost krajiny.30 Nejvyšším Králem Hildegarda nazývá Krista, který jednou bude jako Soudce zkoumat Danielovy skutky. Hildegarda tak Daniela varuje a upozorňuje na jeho pozemskou konečnost, ale vybízí ho k věčnému životu.

Shrnutí a závěr

Pražský biskup Daniel I. (1148–1167) byl vysvěcen v Mohuči krátce poté, co Hildegarda z Bingenu obdržela od papeže Evžena III. schválení pravověrnosti svých vizí a pobídku k dokončení vizionářského díla Scivias. (Stalo s tak na regionálním synodu v Trevíru na přelomu let 1147–1148 na přímluvu Bernarda z Clairvaux.) Už tehdy se možná čerstvě jmenovaný biskup Daniel doslechl o Hildegardě, která tehdy ještě sídlila v opatství Disibodenberg v mohučské arcidiecézi, odkud se v roce 1150 přestěhovala do nově založeného kláštera sv. Ruperta u Bingenu v téže arcidiecézi.

Byl to právě Daniel, kdo v první polovině padesátých let 12. století, kdy se účastnil římsko-německých sněmů v Německu, napsal Hildegardě dopis, v něm ji žádá o přímluvné modlitby a dobré rady v jeho světských starostech. Je zajímavé, že Daniel uvádí, že se o Hildegardě dověděl v mnoha vzdálených zemí a že ji nemůže navštívit osobně, protože tomu brání nepřístupný terén. Domníváme se, že se jedná o Danielovu výmluvu, vyplývající z okolnosti, že Hildegarda byla abatyše benediktinského kláštera a Daniel už na počátku svého episkopátu vyháněl benediktiny z jejich českých klášterů.

Hildegarda odpovídá Danielovi jménem Kristovým, když se filosoficky ptá na autenticitu křesťana, odkazujíc na typologický výklad motivu vinice, kterou Noe vypěstoval po opadnutí vod potopy (Gn 9,20). Hildegarda nejprve poukazuje na to, že laický křesťan její doby sice přijímá tělo a krev Páně, ale už nechápe, co to pro něho znamená. Laik se vzdává ctností spravedlnosti a pravdy, a tak se odcizuje Kristu. Střídá své mravy a stává se hříčkou proměnlivosti osudu.

Hildegarda potom přechází ke kritice kléru, který je zodpovědný za uvedený stav laiků. Mluví o pastýři, který zbíhá z obrany Církve a utíká se k dětinským hrám jako neposlušný Adam. Laikovi tak nezbývá nic jiného než živořit a setrvávat v temnotě nevědomosti, i když se na první pohled zdá, že má ostrý zrak. Hildegarda vidí, že Daniel nemá pevný charakter a snahu uzdravit sebe i své svěřence nebere vážně tak, jak by se na biskupa slušelo. Proto ho vyzývá, aby neutíkal od Krista kvůli svým světským povinnostem, protože mu stejně neuteče.

Hildegarda, která byla za svého života považována za prorokyni, tak možná dohlédla i na Danielovo pozdější „zběhnutí“ na stranu císaře Fridricha I. Barbarossy, jenž bude zodpovědný za papežské schizma, které Hildegarda odsoudí. Pražský biskup Daniel I. umírá při epidemii moru v ležení vojska, které krátce předtím vyhnalo právoplatného papeže Alexandra III. (1105–1181) z Říma. Domníváme se tedy, že Hildegarda varovala Daniela oprávněně.

1Newman, Barbara, Sister of Wisdom : St. Hildegard´s Theology of the Feminine. Berkely – Los Angeles, University of California Press, 1987, s. 14n..

2Zkrácenina latinského Scito vias Domini, Znej cesty Páně. V Čechách se ujal překlad Jakuba Demla Cestyvěz.

3Listy sv. Hildegardy z Bingen : Výbor třicetitří listů svaté Hildegardy z Bingen podle vydání Mignova a překladu Clarusova. Olomouc : Dominikánská edice Krystal, 1948, s. 5nn. Přel. Bedřich Konařík.

4S. Hildegardis Abbatissae Opera omnia (ed. J.-P. Migne). Patrologia latina, tom. 197, col. 177C – 178B. Parisiis 1882. Epistula XXI.

5Listy sv. Hildegardy z Bingen : Výbor třiceti tří listů svaté Hildegardy z Bingen podle vydání Mignova a překladu Clarusova. Olomouc : Dominikánská edice Krystal, 1948. Přel. Bedřich Konařík.

6The Letters of Hildegard of Bingen : Volume I. Translated by Joseph L. Baird, Radd K. Ehrman. New York – Oxford : Oxford University Press, 1998, s. 106nn.

7Konařík, Listy sv. Hildegardy z Bingen, s. 117.

8Analecta Sanctae Hildegardis Opera Spicilegio Solesmensi parata. (ed. J. B. Pitra), Analecta sacra, tom 8. Monte Casinense, 1882, s. 519..Pitra klade Danielovo jméno na místo adresáta Hildegardiny odpovědi na dopis pražského biskupa, nikoli na začátek dopisu pražského biskupa: „Danieli Pragensia episcopo Hildegardis“.

9Pitra, Analecta sanctae Hildegardis, s. 519, pozn. 4. Bollandistická společnost zřejmě vydávala Hildegardiny spisy, které Migne převzal do své edice.

10The letters of Hildegard of Bingen, s. 106.

11The letters of Hildegard of Bingen, s. 107

12Informace o biskupu Danielovi čerpáme z diplomové práce Pavlíny Honzíkové, Biskup Daniel mezi církevní a světskou mocí. Historický ústav FF Masarykovy univerzity v Brně, 2008. Vedoucím práce byl doc. PhDr. Martin Wihoda, PhD. Staženo 12.12. 2013 z  http://is.muni.cz/th/74512/ff_m/biskup_daniel.pdf

13Honzíková, Biskup Daniel mezi církevní a světskou mocí, s. 89.

14Honzíková, Biskup Daniel mezi církevní a světskou mocí, s. 89

15Honzíková, Biskup Daniel mezi církevní a světskou mocí, s. 90

16Honzíková, Biskup Daniel mezi církevní a světskou mocí, s. 91

17Konařík, Listy sv. Hildegardy z Bingen, s. 38.

18Rupert je německá podoba českého jména Robert.

19Český překlad „prosil“ je od slovesa „prosít“, nikoliv „prosit“

20Přel. B. Konařík, Listy sv. Hildegardy z Bingen, s. 38n. V Konaříkově překladu chybí otazník, který v anglickém překladu nechybí.

21Přel. B. Konařík, Listy sv. Hildegardy z Bingen, s. 39.

22Gn 9,20. ČEP. Tento odkaz udává americké vydání dopisu, The Letters of Hildegard of Bingen, s. 107n, pozn. 1.

23Srov. Gn 9, 8-11.

24The Letters of Hildegard of Bingen, s. 108n, pozn. 1.

25Srov. L 22,20

26Viz Gn 9,1

27Srov. Schäfer, Thomas, Vize : Život, dílo a hudba Hildegardy von Bingen. Praha: Pragma, 2003, s. 152n

28Pro křesťanský typologický výklad Bible obecně platí, že starozákonní Moudrost je předobrazem Krista.

29Tento výraz má původ v Mal 3,20 a Hildegarda ho používá už ve své první vizionářské knize Scivias ze čtyřicátých let 12. století.

30Hildegardin benediktinský klášter na Rupertsbergu byl vysvěcen 1. 5. 1152, tedy před Danielovou a Hildegardinou korespondencí.