Za Fridolínem Zahradníkem

Ve čtvrtek 19. listopadu 2015 zemřel v domácím prostředí ve věku 80 let jeden z nejaktivnějších a nejodvážnějších biskupů skryté církve Fridolín „Frída“ Zahradník z Rychnova nad Kněžnou (nar. 1935). Dokázal vynalézavým způsobem sloužit církvi i za ztížených podmínek po celém území bývalého Československa. V letech 1983-88 byl komunistickým režimem vězněn pro údajnou hospodářskou kriminalitu. V pastorační službě po­kra­čoval i ve vězení. Jakmile byl propuštěn a změnila se politická situace, založil v r. 1991 pro propuštěné vězně i další lidi v nouzi síť Emauzských domů v ČR podle vzoru francouzského kněze a politika abbé Pierra. Emauzskými domy v ČR za 20 let existence prošly tisíce klientů.

Cesta k biskupské službě

Fridolín Zahradník se stal v 1970, ve svých 35 letech, prvním ženatým katolickým biskupem v novodobé historii. Mám na mysli biskupy přímo jurisdikčně propojené s Římem, nikoli biskupy starokatolické či anglokatolické, kteří se běžně žení. V prvním tisíciletí byla služba ženatých biskupů obvyklá. Např. ve 4. stol. předchůdcem Řehoře z Nazianzu, jednoho z Kappadockých Otců, v biskupské službě byl jeho vlastní otec, rovněž světec. Ještě moravský arcibiskup Metoděj v 9. stol. byl pravděpodobně ženatý.

Světitelem Fridolína Zahradníka byl biskup Bedřich Provazník (1936–2007), který byl biskupem Felixem Maria Davídkem (1921–1988) pověřen péčí o ženaté řeckokatolické služebníky. Na Vánoce v r. 1970 svolal F. M. Davídek pastorální synod, který měl rozhodnout, zda přistoupit na svěcení ženy. Synodu se zúčastnili biskupové, kněží, jáhni i laici skryté církve, několik desítek lidí. Kolem synodu panují nejasnosti. Hlasování dopadlo údajně nerozhodně, ale i se započítáním korespondenčních hlasů, které ordinaci žen podpořily. Přítomní byli většinově proti. Davídek nakonec rozhodl svým hlasem pro a představitele odpůrců suspendoval. Byli mezi nimi biskupové Bedřich Provazník, Josef Dvořák a Jiří Pojer a kněží Fridolín Zahradník a Přemysl Coufal (1932–1981, zavražděn StB). Suspendovaní se obrátili na biskupa Petra Dubovského S.J. (1921–2008), od kterého přes Jana Blahu (1938–2012) pocházela Davídkova jurisdikce, a ten z nich suspenzi sňal. Skupina tak začala působit nezávisle na F. M. Davídkovi a nejaktivněji vystupoval Fridolín Zahradník, koncem roku pověřený biskupskou službou.

Provazník se rozhodl pro ženatého biskupa, aby tím jeho službu kryl. StB nepředpokládala, že ženatý člověk může být biskupem. Zahradník mohl 13 let působit v „první linii“ po celém území bývalého Československa. Z toho dlouhá léta neprozrazen. Pracoval ve vedoucích pozicích u Okresního stavebního podniku v Rychnově nad Kněžnou a věnoval se zejména rekonstrukcím střech kostelů. Díky tomu mohl cestovat po celém území státu, aniž by to bylo nápadné. Domlouval zakázky, zadával svým lidem práci. Aby jim dodal odvahu pracovat ve velkých výškách, ve vysokém sklonu, vykonal exhibiční procházku po hřebenu střechy až ke žlabu a zpátky a odjel na jinou stavbu, často stovky kilometrů daleko... Měl tak i kontakt s veřejně působícími kněžími, aniž by v tom StB spatřovala něco podezřelého. Mohl si o těchto kněžích udělat úsudek. Někteří podváděli a pokoušeli se získat státní peníze do své kapsy, někteří poctivě jednali podle evangelia a sloužili církvi, jiní sloužili spíše vládnoucí komunistické diktatuře. S mnoha z nich, ke kterým získal důvěru, spolupracoval. V době, kdy většinu diecézí řídili kolaborující kapitulní vikáři, se často stávalo, že se kněz potřeboval poradit s biskupem, potřeboval např. dispens od rezervátů (výjimku z církevního práva, kterou může udělit jen biskup). Fridolín Zahradník nerozlišoval církev na „podzemní“ a „nadzemní“, ale na tu, která slouží Kristu, a tu, která ho zrazuje.

Skrytá církev

Fridolín Zahradník byl prvním biskupem skryté církve, kterého jsem měl možnost poznat. V závěru roku 1973 byl zbaven státního souhlasu pro výkon kněžské služby salezián Václav Komárek (1929–1994). Zpočátku malá skupina kolem něj tím přešla „do podzemí“. Začali jsme se scházet po bytech, začali jsme studovat teologii. Zpočátku jsme byli napojeni na saleziány.

Když se ukázalo, že nikdo z nás saleziánem být nechce, hledali jsme jiný kontakt na „velkou církev“. V roce 1977 přivedl Václav Komárek Fridolína Zahradníka s Janem Konzalem. Pokud by je nepřivedl Václav, určitě bych k nim neměl důvěru. Museli jsme se srovnat s tím, že existují ženatí kněží a biskupové. Václav však naši plnou důvěru měl, tak jsme Zahradníka s Konzalem přijali s tím, že službu v církvi přijmeme jejich prostřednictvím. Brzy poté na slavnost Nanebevstoupení Páně 19. 5. 1977 se Frída s Janem objevili znovu, tentokrát i dalším biskupem Josefem Dvořákem. Frída mi v soukromém rozhovoru řekl, že se jedná o neveřejnou službu a to i v případě pokud by nastala svoboda církve, což jsme považovali za nepravděpodobné. Já jsem tento druh služby svobodně přijal. Během obřadu jsem se dopustil něčeho, co biskupy vyvedlo z míry.

Když jsem dostal otázku, zda budu poslouchat ordináře a jeho nástupce odpověděl jsem, že ano, pokud budou dávat rozumné příkazy. Jan to musel potom „žehlit“. Jako bezprostřední autoritu nám Frída ustanovil Jana. To se nám moc nelíbilo. Za svoji autoritu jsme považovali Václava (později jsem se dozvěděl, že se Václav odmítl podřídit jurisdikci ES a tak naší autoritou být nemohl). Sepsali jsme proto Frídovi dopis, ve kterém jsme proti tomuto ustanovení protestovali. Za několik dní Frída osobně přijel a já dostal první velké „mytí hlavy“. Jednak proto, že z dopisu vyplývalo, že je biskup (sice jsme ho poslali přes spolehlivého kurýra, ovšem i tak to bylo nebezpečné a podobné věci se napříště nesměly opakovat). A zejména jsem byl napomenut, že autoritu si v církvi nevybíráme, je nám ustanovena. Musel jsem slíbit, že budu Janovi loajální, a že tak povedu i ostatní. Myslím, že jsem to také vždy tak dělal, i když jsem netušil, jak se situace různě v budoucnosti zamíchá a jak těžké bude tomu dostát.

Frídovou zásadou bylo, že poslání ke službě a svěcení uděloval tomu, kdo věděl, čím chce v církvi sloužit. Potom se občas, několikrát do roka objevoval, vždy s doprovodem některých spolupracovníků. Každý z nás referoval o tom co dělá a slavili jsme liturgii.

Vystupoval jako ordinář ES, celé jeho okolí ho tak přijímalo. Byl autoritativní, uměl věci řídit organizovat, uměl pro věc nadchnout. Vyžadoval naprostou oddanost, ale pro toho, koho měl rád, byl ochoten udělat cokoli. Velice nám pomáhal materiálně; disponoval financemi, což souviselo s jeho kontakty s kněžími ve veřejné správě, kteří „podzemí“ podporovali. Měl ve svém vlivu několik objektů, které jsme mohli používat pro různé akce. Pro zajištění tisku samizdatů nám obstaral rozmnožovací stroje, elektrický psací stroj (StB hůře identifikovala původ textů psaných na elektrickém stroji, neboť všechny klávesy mají stejnou sílu úderu) dodával papír. Když jsem se mu zmínil, že máme nedostatek cyklostylového papíru, zanedlouho se objevil pětitunový nákladní automobil. Náklad zaplnil celou garáž...

Když začal v r. 1978 Oto Mádr vydávat Teologické texty, zajišťovali jsme jejich tisk. Protože Oto také sháněl lidi k distribuci, navrhl jsem mu Frídu, který jezdil po celé republice. Zúčastnil jsem se schůzky Oty s Frídou, kde byly domlouvány detaily. Spolupráce však brzy ustala. Oto musel být o všem informován, ovšem on sám žádné informace, kromě nezbytných příkazů nepodával. Nevěděl přesně kam texty distribuujeme, tak raději zvolil jinou tiskárnu.

S Frídovou rozsáhlou činností mimo náš okruh jsme se seznamovali postupně. Sám, ačkoli jsem měl očividně jeho plnou důvěru, jsem se řady důležitých aktů (např. svěcení) či jednání, která jsem zprostředkovával, nezúčastnil. Byla dodržována zásada: Co nemusíš vědět, nesmíš vědět.

O Frídově cestě do Varšavy jsem se dozvěděl pouze tak, že jsem dostal za úkol sehnat na druhý den letenku. To se mi však nepodařilo, tak tam odjel s jedním spolupracovníkem autem. O setkání s biskupem Hnilicou jsem se dozvěděl, až když nám Frída po návratu referoval.

Kontakty s dalšími členy ES se naskytovaly při praktických činnostech. Frída měl bratra Jana v Žalově u Prahy. Byl jsem požádán, abych zde zajistil přístavbu rodinného domku, kterou Frída financoval. Na hrubou stavbu jsem zjednal zednickou partu Romů, krovy a střechu dělal Frída se svými lidmi, ostatní jsme asi dva roky dodělávali s lidmi z pražského okruhu.

Jiná příležitost poznat asi 40 příslušníků ES (prakticky celý východočeský okruh i další) byla při rekonstrukci usedlosti v osadě Veselka blízko Letovic. Objekt byl upravován na poslední chvíli před létem 1983, kde se vystřídalo několik turnusů z celé republiky. „Pražáci“, jak nám říkali, zde měli na starosti elektroinstalaci. Pracovali jsme zde 3 dny. Zapůsobil na mne přesun na místo, které bylo tajeno. Měli jsme za úkol se shromáždit v Rychnově na různých místech. Po poměrně dlouhém čekání se za městem zformovala kolona několika osobních a dodávkových automobilů s osobami, zásobami a stavebním materiálem, která byla vedena nejrůznějšími zkratkami přes Českomoravskou vrchovinu. Nechyběli ani lesní a polní cesty. Zřejmě jsme se vyhýbali kontrolním stanovištím policie, která byla zřízena na hranicích krajů. Cesta trvala několik hodin. V průběhu cesty nás po louce velkou rychlostí předjel Milan Beran, který vezl Frídu s Janem. Ti seděli na zadním sedadle, vykuřovali a rozprávěli. Zřejmě je Milan upozornil, že jedou kolem nás, tak nám po předjetí majestátně kynuli. První večer po práci se všichni vrhli jak hladoví vlci na jídlo. Frída silným hlasem pravil: „Jsme snad mezi křesťany a budeme začínat společně!“ a požádal jednoho presbytera, aby přednesl modlitbu.

Části jednoho turnusu na Veselce jsme se s manželkou Marií zúčastnili.

Program, který měl dobrou úroveň, svěřoval Frída hlavně Janovi Konzalovi a Karlovi Pražákovi z Ostravy. Sám Frída seděl ve své kanceláři a přijímal jednotlivé lidi k osobním rozhovorům. Jeho duchovní vedení bylo velmi důkladné, razantní, připomínající brainwashing. Měl jsem s ním zde ale pěkný, klidný hovor, který se týkal budoucnosti. Frída v té době již věděl, že bude zatčen. Jednak jeho spolupracovník, radioamatér, prováděl odposlechy policejních vysílaček (StB si byla tak jista, že hovory nebyly vůbec šifrovány), jednak měl informátora přímo v řadách policie. Byla to jen otázka času. Vybízel mě k tomu, abychom se všichni každý den ve 20.30 modlili a byli tak s ním propojeni i ve vězení. Sdělil mi, že jurisdikce předává Janovi Konzalovi a vybídl mě, abych mu pomáhal, protože Jan není příliš praktický, jak říkal. Také se mi ptal, zda jsem ochoten přijmout další službu v církvi. V té době jsem již sedm let sloužil, bylo mi 33 let a nabídku jsem na místě přijal.

Věznění

Když k prozrazení činnosti Fridolína Zahradníka nakonec došlo, bylo smutné, že jej neprozradili nepřátelé, ale vlastní. V r. 1982 se objevil samizdat „Takzvaná podzemní církev“ ve kterém se psalo o „údajných biskupech“ Davídkovi a Zahradníkovi. V návaznosti na to se objevil text se stejnojmenným názvem v dvojčísle Studií 85–86/1983. Až o mnoho let později v r. 2008 přiznal autorství samizdatu František Mikloško, který jej vytvořil v intencích nacionalistického biskupa Korce (1924–2015), který se vyskytuje v biskupské linii F. M. Davídka. Ve stejném roce vyšlo najevo, že text ve Studiích bylo dílo Oty Mádra. Mikloško tvrdí, že o biskupské službě se stejně vědělo, ovšem to platí v případě Davídka, nikoli Zahradníka.

StB tak měla snazší práci. Nejprve se pokusila likvidovat Zahradníka nenápadně. Nařízli mu pneumatiku, takže při cestě na Slovensko na dálnici D2 za Brnem havaroval. Auto skončilo v poli na střeše, ale posádce se nic nestalo... V r. 1983 byl Fridolín Zahradník zatčen a z vězení se dostal až v r. 1988. Karel Boba (1915–1989), veřejně působící kněz, který zprostředkovával spojení mezi českou skrytou církví a episkopátem v NDR, charakterizoval autory samizdatu (v době jeho vzniku), jako lidi s nenaplněnými ambicemi, kteří Davídkovi a Zahradníkovi záviděli jejich schopnosti, jejich pastorační úspěch.

Ačkoli v té době nebyl žádný přímý kontakt, kromě dopisů manželce, které jsme si četli, dozvěděl jsem se o Frídovi nejvíce. Jan mě začal brát na své pastorační cesty po republice. Jezdili jsme na několik dní, obvykle s nějakou zastávkou do Bratislavy. Zde jsme přespali, vyměnili auto, aby mělo slovenskou SPZ, a vydali se se zastávkami po Slovensku na Východ. Zde jsme přespávali obvykle u Vaščáků v Širokém a navštěvovali další lidi.

Poznal jsem tak dalšího biskupa ES Janka Krajňáka, který pracoval v tiskárně v Košicích. Jan navazoval na Frídovu práci, povzbuzoval všechny, zpovídal, vyjadřoval se k problémům, které mu lidé předkládali. Využíval svoji neformální autoritu, které byla značná, protože patřil mezi nejbližší Frídovy spolupracovníky.

Velkou péči také věnoval Jan skupině šesti sester, které bylo zapotřebí po Frídově zatčení zabezpečit. Byl zvolen systém bydlení po dvojicích. Jedna dvojice bydlela v Praze, další na Slovensku. Kvůli bezpečnosti nebylo vhodné, aby bydlely více pohromadě. Některé sestry začaly studovat jak teologii, tak profánní obory (zdravotní, pedagogiku). Jednou za měsíc se společně na některém místě setkávaly na víkend. Jednou ročně měly týdenní exercicie. Právě seznámení se sestrami a s jejich problémy mi ukázalo některé Frídovy chyby. Viděl jsem, že se je Jan snaží napravovat. Postupně byla vytvářena a diskutována písemná forma konstituce, volena dvoučlená rada a představený. Viděl jsem, že je nadále neúnosné, aby byl ordinář přímým představeným komunity sester.

Jan mě seznámil s dalším biskupem ES Bedřichem Provazníkem. Pokud by byl zatčen, měl jsem se obrátil na Janka v Košicích a Bedřicha v Brně a na ně napojit pražskou obec ES. Bylo by to však asi obtížné, protože se zdálo, že biskupské funkce nechtějí vykonávat.

Období Frídova věznění bylo pro konstituování pražské obce ES klíčové.

Spojovala nás modlitba každý den ve 20.30, kdy se většina lidí modlila.

Sám jsem v tom byl zpočátku dost laxní, ale byla to jedna z mála věcí, za kterou jsem byl od Jana napomenut. Tím jsem to začal brát dost přísně a čas dodržuji dosud. Sám vím, že pokud bych neměl pevně stanovenou dobu, nemodlil bych se při denní zátěži asi vůbec.

Frída se choval ve vězení příkladně. Nejenže nikoho neprozradil, ale pokračoval zde v pastorační činnosti. Svého vyšetřovatele tak rozčílil, že dostal infarkt a musel být vystřídán. Stejně dobře obstáli oba presbyteři zavření současně – Milan Beran a Václav Netuka. Čtyřletá Frídova vyšetřovací vazba byla i v období komunistické svévole výjimečná. StB dlouho nepřicházela s žádným obviněním. Pravý důvod – církevní aktivity – nechtěla použít. Při domovní prohlídce našli Frídovi doma větší množství uměleckých děl. Pokoušeli se to využít k obvinění. Ovšem ukázalo se, že část děl patří muzeu, pro které je Frída restauroval, část je z majetku farností a Frída je měl u sebe deponovány, aby nebyly ukradeny ve špatně zabezpečených kostelích, a část dostal darem. Tak nakonec obvinění zmanipulovali jako hospodářskou kriminalitu. Údajně kradli střešní krytinu. I když se ukázalo, že krytiny je třeba více, než je plocha střechy – má přesahy, v některých místech je i trojitá – přesto to nakonec použili. Na rozdíl od jiných vězňů svědomí neměli obvinění tajní kněží žádné zastání. I Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných se od případu distancoval, neboť je považoval za kriminálníky. Václav Malý se za to Frídovi po r. 89 omluvil.

Z vězení se Fridolín Zahradník dostal v roce 1988.

Emauzské domy a situace podzemní církve po Listopadu

Návrat Frídy z vězení byl dosti dramatický. Zdálo se, že se dosti změnil.

Vztahy s Janem se dostaly na bod mrazu. Vyčítal nám řadu věcí, zejména že jsme se nepostarali o rodinu. (Což nebylo úplně pravda, návštěvy a pomoc existovaly.) Zrušil okamžitě vše, co bylo dosaženo při stabilizaci komunity sester. Zdálo se, že přestává dbát na bezpečnost.

Do toho přišla revoluce s mnoha možnostmi a naše cesty se rozešly.

Zároveň se „oficiální“ církev snažila řešit otázku podzemní církve, zejména osud jejích vysvěcených služebníků. Odpor k „davídkovské církvi“ pocházející ze Slovenska ovlivnil i obsah tzv. „Normae“ z r. 1992, které měly situaci vyjasnit. Tento dokument, údajně vniklý ve Vatikánu, který dosud nikdo ze zainteresovaných oficiálně neviděl, zpochybnil všechna svěcení udílená F. M. Davídkem a jeho následovníky. Vznikl ještě v době společného státu. Zatímco čeští biskupové se stavěli ke skryté církvi vstřícněji, zvítězil silný odpor biskupů slovenských, reprezentovaných arcibiskupem Jánem Sokolem, spolupracovníkem StB, který byl úkolován zejména k likvidaci skryté církve. Minimálně tichý souhlas k tomu dal i biskup Korec, který se Sokolem vycházel bez problému.

Podle Normae se biskupové skryté církve museli zavázat, že dále nebudou biskupskou službu veřejně vykonávat. Fridolín Zahradník odmítl tento závazek podepsat a nadále svou službu vykonával podle potřeb církve a podle svého svědomí.

V r. 1991 založil Fridolín Zahradník Emauzské domy v ČR. Během svého věznění poznal, jak systém výkonu trestu neblaze ovlivňuje další život odsouzených. Zločinci se postupně stávají i z těch, kteří byli odsouzeni za nějakou drobnost – to se týká zejména mladých romských mužů. Zahradník měl mezi Romy velkou přirozenou autoritu, kterou záviděl nejeden státní úředník. Komunistický režim se dopustil na Romech obrovského zločinu tím, že se pokusil (a bohužel se mu to z velké části podařilo) rozbít tradiční romské komunity, zejména rodinu. Romové se často nachází v situaci, kdy jsou vykořeněni z vlastní kultury a přitom nejsou schopni přijmout kulturu majoritní společnosti. Mnohdy i proto, že se na ně tato společnost – to znamená my – dívá skrz prsty. Zahradník se začal věnovat prevenci zejména pořádáním táborů pro romské děti a mládež, ale i návštěvám a pomoci těm rodinám, s jejichž otci byl ve vězení. Otevřením Emauzských domů se začal věnovat resocializaci propuštěných vězňů (pochopitelně nejen romských, ti ale tvoří významnou část). Vězeň po návratu z trestu bývá ve svízelné situaci. Často je opuštěn rodinou, nemá kde bydlet, nemá práci, nemá základní sociální návyky. Emauzy představovaly záchytný bod.

V září 1998 jsme strávili 17 dní s Institutem ekumenických studií na chatě Emauz v Orlických horách a mohli pozorovat Emauzy z větší blízkosti. Vařil nám kuchař, který se vrátil před několika málo týdny z dlouhodobého vězení. V Emauzích byl ve zkušební době. Byli jsme s ním velmi spokojeni.

Neměl jednoduchou práci, vařit nepřetržitě celou dobu pro 30–40 lidí ve velice skromně vybavené kuchyni. Pracoval 15 hodin denně. Jedna studentka náhodou zaregistrovala, že v noci za ním přišli dva kumpáni a chtěli po něm, aby se do hodiny rozhodl a vyrazil s nimi na „akci“. Tentokrát obstál... Na závěr jsem požádal Frídu, aby kuchař dostal alespoň dva dny volna. Dostalo se mi odpovědi: „Zítra nastupuje v Klášterci, kde onemocněla kuchařka...“ Tuhá kázeň a vědomí potřebnosti pro druhé zamezila novým „akcím“.

Řada členů ES volala po opětovném navázání kontaktů Jana a Frídy. Domnívali se, že jde o osobní spor mezi Janem a Frídou. Nevěděli a nemohli vědět o hlubších souvislostech. První kroky ke sblížení se udály až v souvislosti se setkáním všech biskupů ES.

Toto setkání se událo až v roce 1995, ale předcházela mu téměř dvouletá intenzívní snaha dostat k jednomu stolu ty, kteří se neviděli poté, co se v r. 1970 rozešli po Kobeřickém sněmu, kde se jednalo o svěcení ženy.

Frídovi se na setkání příliš nechtělo, ovšem nechtěl zůstat osamocen.

Velký vliv mělo, že se přípravy zúčastnil také aktivně senior biskupského sboru ES Stanislav Krátký, ke kterému měl Frída důvěru. Při přípravných jednáních velmi pomohl svými radami Milan Beran. Vůbec se ukázalo jako vhodné, aby se na přípravě setkání podíleli spolupracovníci klíčových biskupů (s jejich vědomím).

Důležitou roli hrálo i to, že jsme Frídu předtím navštívili v rámci oslavy 25 let biskupské služby spolu s manželkou Marií a Petrem Waldhegrem.

Frída nám předvedl celé své „panství“. Dílny v Rychnově, kasárna v Klášterci, stavbu Emauzského domu, prodejnu, rekreační středisko ve Zdobnici. Po absolvování exkurze jsem se ptal Frídy „a kde máš letiště“. Tato otázka mu udělala dobře...

Kromě toho jsme v Síti vydali pro Frídu knihu o Emauzských domech, strávili týden v zimě s institutem a obcí ve Zdobnici. Tato praktická spolupráce dosti napomohla ke sblížení.

Frída si dával podmínku, aby se setkání uskutečnilo u něj na Zdobnici. To jsme nemohli připustit, protože přípravy již byly v plném proudu a není příjemné měnit místo. Nakonec Frída souhlasil, že bude hostitelem druhého setkání.

Za několik měsíců se uskutečnilo druhé setkání na Zdobnici. Bylo třídenní a mělo pracovní charakter. Frída se omezil na úvodní slovo a další vedení nechal na nás. S tím jsme počítali a byli na to připraveni. V průběhu příprav obdrželi účastníci 4 předlohy, nad kterými se jednalo. Celkem byly přijaty 3 dokumenty: manifestační přísaha – která byla upravena dle předlohy Stanislava Krátkého, žádost o prelaturu dle předlohy Jendy Blahy a návrh stanov prelatury dle předlohy Jana Konzala. Na textech se pracovalo společně, diskuse byly často bouřlivé, ale dělné. Nepodařilo se prosadit návrh stanov sekulárního institutu. Zde se ukázalo, jak různá jsou východiska jednotlivých skupin.

Konflikty se na tomto jednání děly pouze drobné. Opozici představoval biskup reordinovaný na kněze Bedřich Provazník (Frídův konsekrátor). Jeho hlas byl však osamocený, takže neměl sil jednání překazit. Krátce po jednání se však ukázalo, že dodával Biskupské konferenci ČR všechny materiály jednání a to ještě v nehotové podobě s chybami... Na závěr jednání probíhala volba tří mluvčích ES. S ohledem na angažování přítomných jsem využil svého vlivu moderátora a navrhl Blahu, Krátkého a Konzala. Okamžitě proběhla volba a všichni byli jednomyslně zvoleni. Svoji nelibost nad nezvolením vyjádřil později Frída a zejména Pavel Hájek, který odjížděl rozezlen.

Po Listopadu Frída začal se svými spolupracovníky, kněžími, také pomáhat ve veřejné církevní správě. Dělo se to pochopitelně s vědomím biskupa Otčenáška, později biskupa Duky. Biskup Duka nejprve Zahradníka odsoudil, ale poté, co se seznámil s jeho dílem, byl ochoten jej nejen tolerovat, ale např, když Emauzské domy otevíraly v Rychnově kapli, sám přijel ji posvětit.

Poslední roky svého života strávil Fridolín Zahradník v péči své ženy Ireny.

R.I.P.