„Renesanční humanista“ Romano Guardini

Romano Guardini, křesťanský teolog, římsko-katolický kněz, pedagog a kazatel, zemřel ve věku 83 let v Mnichově 1. října 1968. O několik dnů později označil časopis Time tohoto autora více než 60 knih a 100 odborných teologických statí za „centrum římskokatolického intelektualismu“ a „renesančního humanistu“.1

Guardini se narodil v severoitalské Veroně 17. února 1885 a o rok později se odstěhoval s rodiči do Mohuče v Německu. Jeho otec Romano Tullo byl velkoobchodník s drůbeží, matka Maria Paola pocházela z jižních Tyrol. Guardiini vyrůstal se třemi bratry u Rýna a doma mluvil italsky a ve škole německy, současně však také četl anglicky, francouzsky, řecky a latinsky. Už v raném mládí našel potěšení v Dantově Božské komedii. Bystrý a citlivý chlapec pociťoval dvojí odcizení: jako Ital v německé říši Viléma II. a jako katolík v době Bismarkova kulturního boje. Studium chemie v Tübingenu a ekonomie v Mnichově a Berlíně ho nenaplňovalo. V roce 1905 prodělal konverzi a zavázal se k hledání pravdy. Rozhodl se prohloubit svoje chápání božského zjevení v Písmu a tradici a současně pomoci překonat „katolické ghetto“ v Německu hlubším pochopením moudrosti západní kultury.2 Počínaje rokem 1906 absolvoval tři semestry teologie ve Freiburgu, v roce 1907 studoval teologii v Tübingen. V roce 1908 vstoupil do kněžského semináře v Mohuči. 28. května 1910 byl vysvěcen na kněze biskupem Georgem Heinrichem Kirsteinem. Roku 1911 přijal jako jediný z rodiny německé státní občanství, aby mohl na školách vyučovat náboženství. Mezi lety 1910–1912 kaplanoval v Heppenheimu, Darmstadtu, Wormsu a Mohuči.3

Roku 1912 Guardini začal znovu studovat ve Freiburgu, kde byl jedním z jeho kolegů Martin Heidegger.. Distancoval se od modernismu i od novoscholastiky a věnoval se studiu teologie svatého Augustina a svatého Bonaventury. Svou disertační práci věnoval Bonaventurově učení o vykoupení. Roku 1915 Guardini získal ve Freiburgu doktorát teologie.4

V roce 1913 navštívil Prahu, kde jej přijal opat kláštera Na Slovanech P. Odilo Wolff, s nímž se znal už ze své předchozí návštěvy kláštera v Beuronu v roce 1907. V dopise Josefu Weigrovi Guardini píše, že se mu Praha velmi líbila, nejvíce pak klášter sv. Gabriela na Smíchově, postavený a vyzdobený v beuronském stylu, který ocenil jako skutečně skvostné dílo.5

Roku 1915 Guardini opět kaplanuje v Mohuči, přičemž se stává vedoucím školního spolku gymnazistů Juventus. Roku 1916 zastihujeme Guardiniho opět jako kaplana v Míšni, kde mezi lety 1916–1918 působí jako vojenský duchovní v tamější nemocnici.6

Inspirován liturgií benediktinského opatství v Beuronu, Guardini fenomenologicky analyzoval mši a liturgii kněžských hodinek a v roce 1918 napsal klasický spis O duchu liturgie, jenž popisuje pravou bohoslužbu jako hru v Boží přítomnosti.7

Rok 1920 je počátkem Guardiniho příprav k habilitaci v Bonnu. Nedlouho poté přichází se svojí přednáškou „O smyslu církve“. O dvě léta později se habilituje na univerzitě v Bonnu prací o učení svatého Bonaventury a stává se soukromým docentem systematické teologie na Katolické teologické fakultě Bonnské univerzity. 8

Od roku 1920 začal Guardini působit v národním sdružení katolické mládeže Quickborn, jehož střediskem byl z 12. století pocházející hrad Rothenfels nedaleko bavorského Würzburku. Po dvě desetiletí zde Guardini o víkendech a svátcích dával duchovní rekolekce a přednášel o mši a také o růženci, o křížové cestě a posvátných znameních (např. voda, pokleknutí, znamení kříže). Experimentoval s liturgií: latinu nahradil němčinou a shromažďoval církevní obec kolem samostatně stojícího oltáře. Mimo kapli inscenoval s mladými muži a ženami dramata, národní tance a četbu poezie: věděl, že to vše má význam pro liturgii.9 Mezi spolupracovníky a odchovanci Quickbornu jmenujme levicového katolického publicistu a Guardiniho sekretáře Waltera Dirkse či teologa Karla Rahnera, který celý Quickborn hodnotil jako „levicově orientované katolické hnutí“.10

V dubnu 1923 se Guardini stal prvním katolickým teologem na převážně protestantské univerzitě v Berlíně, kde pracoval na katedře náboženské filosofie a katolického světového názoru. Na radu svých přátel Maxe Schelera a Martina Bubera přednášel o životě a spisech některých významných křesťanských myslitelů a světců: o Augustinovi, Anselmovi, Pascalovi, Dostojevském, Hölderlinovi a Rilkovi. Brzy dokázal naplnit posluchárny více než 500 pozornými posluchači. Mezi nimi později prosluli Hans Urs von Balthasar a Hannah Arendtová.11

V třicátých letech Guardini srovnával Ježíše Krista a Sokrata i Buddhu v přednáškách na berlínské univerzitě a v kázáních k berlínským katolíkům a ke skupinám na hradě Rothenfelsu. Když se Adolf Hitler prezentoval jako vůdce a nositel božské milosti či záchrany, Guardini učil, že jedině Ježíš Kristus je Pán a Zachránce. Tyto projevy vyšly roku 1937 v knize Pán (Der Herr). V roce 1939 Třetí říše zbavila Guardiniho profesury a gestapo se zmocnilo hradu Rothenfels a rozpustilo Quickborn12. Ačkoliv byly Guardinimu v roce 1941 zakázány veškeré veřejné projevy včetně kázání, o dva roky později, na pozvání Alfonse Maria Wachsmanna, přednášel v Greifswaldu o „Svobodě, milosti a osudu“.13

Po druhé světové válce Guardini přednášel na univerzitách v Tübingen (1946–1948) a v Mnichově (1948–1963). Na těchto učilištích stejně jako na berlínské univerzitě nepatřil ani na katedru teologie ani na katedru filosofie, protože se ukázalo, že nemá vysokoškolskou odbornost zejména v oblasti novoscholastiky. Přesto naplňoval posluchárny stovkami studentů, profesorů a mezinárodních hostů. Mimoto o nedělích kázal v Mnichově v přeplněném kostele sv. Ludvíka.14 Mezi jeho nejproslulejší témata patřilo kázání „O pravdě a řádu“. Do tohoto období spadá Guardiniho překlad žalmů – „Německý žaltář“.15

Při přednáškách a na kazatelně mluvil Guardini o osobní existenci, svobodě a křesťanské víře. Podobná témata rozpracoval mj. v knihách Konec novověku (1950), Moc a odpovědnost (1951) a Ctnosti (1963). Během těchto poválečných let se připojil ke Konradu Adenauerovi, který vyzýval k rehabilitaci Židů, dále působil i jako poradce bavorského rozhlasu a televize a podporoval vizi sjednocené Evropy.16

Romano Guardini byl v roce 1952 vyznamenán Cenou míru německých nakladatelů, v roce 1959 Velkým záslužným křížem Německé spolkové republiky a v roce 1962 Cenou Erasma Rotterdamského, k jejímž předcházejícím příjemcům náležejí Karl Jaspers (1952) a Marc Chagall (1960). V roce 1952 ho jmenoval papež Pius XII. papežským prelátem.17 V roce 1961 se Guardini stal členem přípravné komise pro liturgii na II. vatikánském koncilu, ale pro nemoc se její práce nemohl zúčastnit.18 V této souvislosti je třeba připomenout Guardiniho knihu z roku 1927 O posvátných znameních, která daleko předešla liturgické reformy II. vatikánského koncilu, naznačila jejich směr a posléze je také ovlivnila.19

V létě 1963 získal Cenu sv. Zenona města Verona, byl jmenován čestným občanem města Isola Vicentina. V roce 1965 byl oceněn Velkým záslužným křížem Německé spolkové republiky s hvězdou. Ve stejném roce měl být papežem Pavlem VI. povýšen do sboru kardinálů, což zdvořile odmítl.20

Na počátku zimního semestru roku 1962 končí přednášky na Mnichovské univerzitě a tím i svoji celoživotní akademickou činnost. Dostává několik čestných doktorátů. V roce 1968 koná svoji poslední cestu do rodné Itálie. 1. října 1968 umírá v Mnichově ve věku 83 let. V kostele svatého Ludvíka, kde působil mezi svými akademickými kolegy, se 4. října 1968 konalo requiem. Guardini byl pohřben na kněžském hřbitově kardinálem Juliem Döpfnerem.21

V roce 1963 vystřídal Guardiniho na mnichovské univerzitě Karl Rahner, jenž po jeho smrti ocenil svého předchůdce za to, že ukázal „možnost být otevřeně člověkem naší doby a moderní civilizace a současně katolickým křesťanem“. „Hodnota Guardiniho spisů,“ dodal Rahner, „je v tom, že chtějí sloužit tomu, co je věčné v člověku, jeho původnímu a autentickému vztahu k Bohu tím, jak je prožíván, a ne jen tak, jak se o něm mluví.“22

Romano Guardini se ve svém kontextuálním přístupu k teologii snažil mimo jiné o nové interpretace děl dávných a slavných myslitelů. Mimo výklady díla Platónova, Augustinova, Dantova či Hölderlinova se zajímal také o Blaise Pascala. Na Pascalově osobě ho fascinoval konkrétní a nenapodobitelný osud lidského jedince. Neopomenutelné charakteristiky Pascalova života jsou vlastně tím, co Guardini touží objevit u každého člověka a k čemu hodlá každého člověka povzbudit a přivést.23

Guardinimu je vyčítána „úplná nevšímavost vůči historicko-kritické metodě, kterou nepěstoval“, protože měl rád „jasný výklad katolické pravdy; tento myšlenkový a duševní postoj vysvětluje i to, proč se Guardini stranil ekumenické teologie“,24 takže „některá jeho vyjádření se podobají jakémusi kluzkému svahu, na němž označení Bůh a (katolická) církev postupně splývají, až se stávají nerozlišitelnými“.25

Mezi Guardiniho žáky či pokračovatele lze počítat vedle Karla Rahnera také H. Urs von Balthasara, J. Piepera a Josepha Ratzingera (Benedikta XVI.), který o něm napsal knihu. Guardiniho knihy vycházely v českých překladech zásluhou Josefa Floriana, který byl v meziválečném období u nás jediným vydavatelem jeho děl. Ke Guardiniho obdivovatelům patřili Karel Schwarzenberg (otec bývalého ministra zahraničí), S. Braito, T. Vodička, Karel Vrána, Josef Zvěřina nebo Dominik Pecka, jenž byl podle Tomáše Halíka některými nazýván „český Guardini“. K dalším Guardiniho velkým propagátorům patřil vlivný kněz Jiří Reinsberger (1918–2004).26 Ke Guardinimu vlivu se později hlásil také spisovatel, dramatik a herec Ivan Vyskočil, jeden z iniciátorů divadel malých forem a zakladatel katedry Autorské tvorby a pedagogiky na pražské DAMU. Na ní se svými studenty používá metodu „dialogického jednání“, kterou ke svému překvapení v 60. letech našel přesně popsanou v Guardiniho spisu O modlitbě.27

Použitá literatura

EMINGER, Zdeněk Ambrož, Romano Guardini : jeho život a studie o křesťanské etice. In Teologická reflexe. ISSN 1211-1872. Roč. 11, č. 2 (2005), s. 175-186.

KRIEG, Robert A., Romano Guardini. In Teologické texty. ISSN 0862-6944. Roč. 5, č. 4 (1994), s. 144. Přel. Miroslav Kratochvíl.

LUKAVEC, Jan, Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích. In Kontexty. ISSN 1803-6988. Roč. 1, č. 6 (2009), s. 33-41.

1 Robert A. Krieg, „Romano Guardini“. In Teologické texty č. 4 (1994), str. 144.

2 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

3 Zdeněk Ambrož Eminger, „Romano Guardini : jeho život a studie o křesťanské etice“. In Teologická reflexe č. 2 (2005), str. 177.

4 Eminger, „Romano Guardini : jeho život a studie o křesťanské etice“, str. 177.

5 „Ich fühle, dass Grosses im Kommen ist“, Romano Guardinis Briefe an Josef Weiger 1908-1962. Aus dem Nachlass herausgegeben von Hanna-Barbara Gerl-Falkovitz, Matthias-Grünewald-Verlag, Ostfildern, 2008, str. 104n. Odkazuje Jan Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. In Kontexty, č. 6 (2009), str. 37

6 Eminger, „Romano Guardini“, str. 177.

7 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

8 Eminger, „Romano Guardini ,: str. 177

9 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

10 Jan Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“, str. 34

11 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

12 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

13 Eminger, „Romano Guardini“, str. 178.

14 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144

15 Eminger, „Romano Guardini“, str. 179.

16 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144.

17 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144.

18 Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. str. 33.

19 Eminger, „Romano Guardini“, str. 180.

20 Eminger, „Romano Guardini“, str. 179

21 Eminger, „Romano Guardini“, str. 179

22 Krieg, „Romano Guardini“, str. 144.

23 Eminger, „Romano Guardini“, str. 182 Viz Romano Guardini, Křesťanské vědomí (Studie o Pascalovi), Dobromysl & Studio Kontrast 1998.

24 Gibellini, Rosino, Teológia XX. storočia, Prešov : Vydavatelstvo Michala Vaška, 1999, str. 174. Cituje Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. str. 34

25 Allen, John L: Cardinal Ratzinger: The Vatican’s Enforcer of the Faith, Continuum International Publishing Group 2000. Cituje Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. str. 34.

26 Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. str. 34.

27 Lukavec, „Romano Guardini a jeho ohlas v českých zemích“. str. 39. Kniha vyšla v ČSSR v roce 1970 v Ústředním církevním nakladatelství v překladu Otakara Veselého. Pozn. MZ.