Ariánství a liturgie

Učení alexandrijského kněze Aria (260–336) výrazně ovlivnilo církev 4. století. U Germánů trval vliv ariánů až do 7. století. Dnes již dávné spory ariánů a zastánců ortodoxie ztratily své ostny a čteme-li ariánské modlitby, nepřipadají nám zas tolik „heretické“. Arius dával důraz na jedinečnost Boha Otce a byl tedy zastáncem přísného monoteismu, který podle něj učení o Trojici a soupodstatnosti osob Syna a Otce rušilo. Toto učení formuloval Nicejský ekumenický koncil (325) svolaný k vyřešení sporu. Arius se dostal již před rokem 320 do sporu se svým biskupem Alexandrem, který jej vyloučil z alexandrijské církve. Arius tvrdil, že byla doba, kdy Syn neexistoval a poté byl stvořen Bohem. Logos, podle Aria, nemá s Bohem stejnou podstatu. Ježíš Kristus je pak Bohu podřízená bytost.

Alexandros popsal spor v „Dopisu všem biskupům“ církve, která teprve před několika lety získala svobodu. Spory totiž zachvátily značnou část místních církví, zejména ve východní části říše. To bylo nepříjemné, císař Konstantin potřeboval církev jako sjednocující prvek společnosti. Proto povolal všechny biskupy do svého paláce v Nikaji. Ariovy názory zde hájili zejména dva biskupové Eusebiové: Eusebius z Nikomédie (dnešní Izmir) a Eusebius z Cesareje (hlavní město Palestiny). Eusebius z Cesareje, který při příjezdu zjistil, že je „podmínečně“ exkomunikován (zřejmě „zásluhou“ svého soka, jeruzalémského biskupa Makaria, protivníka ariánů), byl díky svému přátelství s císařem exkomunikace zbaven. Na přání císaře formuloval kompromisní text, ke kterému císař sám přidal pojem „stejné podstaty s Otcem“. Text vedl k vytvoření Nicejského symbola, které bylo koncilem odsouhlaseno a užíváme jej dodnes.

Arius byl koncilem exkomunikován, stejně tak jako Eusebius z Nikomédie. Eusebiovi z Cesareje se však podařilo u císaře zařídit zrušení jejich exkomunikací. Problémy však neustaly. Po smrti Alexandra se v r. 328 stal alexandrijským biskupem Athaniasius-Atanáš (povolaný z vyhnanství), který r. 332 Aria znovu exkomunikoval. Ovšem Atanáš byl vypuzen do vyhnanství, Arius rehabilitován a r. 335 zemřel. Císař Konstantin se snažil při sporech zachovat smír a dosti chaoticky dával svou přízeň najevo oběma stranám. Zajímavé je, že sám byl na smrtelném loži v r. 337 pokřtěn ariánem… Ani poté klid nenastal, Atanáš, který přežil císaře o 56 let, byl během svého působení ve službě alexandrijského biskupa (tj. papeže či patriarchy) ve vyhnanství kvůli ariánům celkem pětkrát…

Vliv ariánství na podobu liturgií

1. Jeruzalémská liturgie

Rivalita dvou palestinských regionálních center Cesareje a Aelije (římský název Jeruzaléma), z nichž obě usilovala o vedoucí postavení, mohla být ideologizována ariánským sporem. Cesareja byla arcibiskupstvím, kterému bylo podřízeno biskupství Jeruzalém, ovšem arcibiskup Eusebios, jeden z největších učenců své doby, se klonil spíše na stranu Aria, zatímco biskup Makarios zastával ortodoxní názory.

Eusebios považoval za hlavní Ježíšovo poslání zjevení Otcova božství. Ježíšovu tělesnost nepovažoval za tak důležitou. Makarios naproti tomu považoval za nejdůležitější poslání Ježíše spásu, která se děje v těle. V tomto pohledu mělo dalekosáhlý význam, že se klíčové spásné události staly právě v Jeruzalémě.

Makarios vymohl na Konstantinovi zboření Afroditina chrámu, který stál na místech předpokládané Golgoty a Ježíšova hrobu. V roce 327 byla skutečně pod zbořeniskem objevena vyvýšená skála a nedaleko jeskyně.

Zájem Eusebia se soustřeďoval na prázdný hrob, nikoli na Golgotu. I nalezené kříže nebyly v tomto období důležité. Vedle skály byla postavena basilika Martyrion („svědectví") a nad jeskyní rotunda Anastáse („vzkříšení“). Dedikace basiliky proběhla 17. září 335. Konstantin se nemohl slavnosti zúčastnit, protože se zdržel válečným tažením na Východě. Eusebios během dedikace řekl, že Logos je s císařem právě tak v Konstantinopoli jako zde. Navíc Makariův ochránce Atanáš byl poslán do vyhnanství.

Vliv ariánství v Jeruzalémě však během dalších desetiletí slábl. Když se stal v roce 379 císařem Theodosius, hned následující rok vykonal pouť do Jeruzaléma. Začaly se stavět poutnické útulky, přišla řada mnichů. Rok 381 je považován za konec střízlivého ariánství ve městě, množství poutníků začíná strmě růst. V r. 384 strávila rok v Jeruzalémě i poutnice Egerie, díky níž se nám zachoval obsáhlý cestopis Putování Egeřino:

- Důraz na místo slavení, na hmotné předměty užívané při liturgickém slavení. Na jedné straně představuje jakýsi návrat pohanských praktik do křesťanství, na druhou stranu současná antropologie i filosofie potvrzuje nezbytnost symbolů v lidské komunikaci

- Jeruzalémská liturgie probíhá postupně na více místech, mezi kterými se shromáždění přesouvá – pohyb je integrální součástí liturgie, je jakousi řečí těla.

- Biblická čtení i zpěvy žalmů a antifon jsou „vhodné k tomu dni a místu“, jak několikrát zmiňuje Egerie. V Jeruzalémě vznikají první perikopální cykly, které se nám (v podobě arménského lekcionáře) zachovaly dodnes

- V Jeruzalémě je denně slaveno oficium za účasti nejen mnichů, ale i ostatních křesťanů. Eucharistie je slavena v neděle a ve svátky

- V Jeruzalémě je slaven liturgický rok. Hlavními svátky jsou Velikonoce a Epifanie. Z Jeruzaléma pochází slavení Velikonoc jako Tridua.

- Díky katechezím Cyrila Jeruzalémského víme, že příprava katechumenů byla hlavní náplní služby biskupa. Díky jeho mystagogických katechezím, při kterých vysvětloval jednotlivé fáze křtu a jejich smysl, víme jak křest probíhal.

2. Protiariánské průvody v Konstantinopoli

S průvody v konstantinopolské liturgii začali zřejmě ariáni během vlády císaře Valense (vládl 364–378), který je podporoval. V r. 379 byl povolán za biskupa Konstantinopole Řehoř z Nazianu. Jeho začátek působení byl krušný, musel se schovávat ve sklepě své rezidence, která byla obléhána ariány. Řehoř napadal honosné slavení svátků, pohrdlivě je nazval „procesími Řeků“. Řehoř v r. 381 rezignoval a ukryl se do kláštera. Když se v r. 398 stal patriarchou Jan Zlatoústý stále se honosné průvody ariánů konaly. Jan Zlatoústý tomu čelil tak, že připravil průvody ještě honosnější. Podporovala ho v tom císařovna Eudoxie. Noční osvětlené průvody vypadaly jak „ohnivá řeka“. Průvody pokračovaly i po zákazu ariánských shromáždění. Jan Zlatoústý zřejmě vystihl potřebu zatraktivnit podobu liturgie, aby mohla čelit hipodromu či cirku. Původně prostá antiochijská liturgie, do té doby v Konstantinopoli slavená, byla průvody silně poznamenána.

Během průvodů se zpívaly žalmy a různé hymny. Příkladem hymnu, vytvořeného jako reakce na ariánství je Monogenes („Jediný svého druhu/jednorozený“), inspirovaný verši prologu Janova evangelia J 1,14; J 1,18 a veršem J 3,16. Hymnus je připisován Alexandrijskému biskupovi Athanasiovi. Měl vzniknout po koncilu v Nikaji. Do průvodů byzantské liturgie jej vložil po dvou stech letech císař Justinián v r. 535. Dodnes je součástí druhé antifony.

Text hymnu:

Jednorozený Synu a Slovo Boží, zachraň nás:

Ty, jenž jsi nesmrtelný,

jsi pro naši spásu ráčil přijmout tělo

ze svaté Bohorodičky a vždy Panny Marie

a bez újmy božství se stal člověkem.

A když jsi byl ukřižován, Kriste, Bože náš,

svou smrtí jsi naši smrt potřel.

Tys jeden ze svaté Trojice,

tobě s Otcem a svatým Duchem

náleží stejná sláva.

Zachraň nás.

3. Liturgické texty v severní Africe

Jedním z nejstarších pramenů přibližujících liturgii alexandrijského patriarchátu je Euchologion1 Serapiona z Thmuis. Serapion byl biskupem v malém městě Thmuis v deltě Nilu v letech 340–60. Ačkoli byl přítelem protiariánského patriarchy Athanasia, byl ovlivněn, podobně jako většina biskupů Východu, ariánstvím. Euchologion obsahuje anaforu, ze které uvádím, jako ukázku, druhou epiklézi:

Bože pravdy,

ať tvé svaté Slovo (Logos) sestoupí na tento chléb,

aby se stal tělem Slova (Logos),

a na tento kalich, aby se stal krví Pravdy.

Dej, ať všichni, kdo budou přijímat,

obdrží životodárný lék,

ať v nich uzdraví všechny neduhy,

ať vždy posiluje jejich zrání a jejich ctnosti,

ať není příčinou odsouzení, ó Bože pravdy, ani zmatků nebo hanby!

Oproti tomu jedna ze tří liturgií, dosud v alexandrijském patriarchátu užívaných, se celá, díky protiariánským důrazům, obrací k Synu. Je přisuzovaná Kapadockému Otci Řehořovi (330–389), který se stal v r. 371 biskupem v Nazaiansu. Na I. konstantinopolském koncilu (381) vedl ortodoxní stranu a byl zvolen biskupem Konstantinopole. Brzy však na tento úřad rezignoval.

Uvedená ukázka je anamneze z anafory této liturgie2:

Proto, náš Mistře,

když si připomínáme tvé sestoupení na zem,

tvou životodárnou smrt,

tvé přebývání v hrobě po tři dny,

tvé zmrtvýchvstání,

tvé nanebevstoupení,

kde sedíš po pravici svého Otce,

A tvůj druhý příchod z nebe, strašný a plný slávy.

Nabízíme ti tvé vlastní dary z toho, co máme od tebe

v každé situaci, za všech podmínek a v každém stavu.

Ariánství ze všech teologických sporů ovlivnilo podobu liturgie nejvýrazněji. 4. století je dobou vytváření písemných podob liturgie, které se dále vyvíjely, ovšem nikterak překotně. Např. o sto let později nestoriánství a reakce proti němu již takový vliv na liturgie nemělo. Přesto tím, že ortodoxie dala ještě větší důraz na Kristovo božství, začal Ježíš ztrácet roli prostředníka mezi Bohem a lidi. Na jeho místo nastoupila Maria a v menší míře další svatí.

1Doslova „kniha díkůvzdání“ – liturgická kniha obsahující předsednické modlitby

2The Divine Liturgy of Saint Gregory the Theologian, Pope Shenouda III Coptic Orthodox Theological College, Sydney, 1999, str. 53–4