Otcův syn Ježíš v „Evangeliu pravdy“

Gnostické Evangelium pravdy pracuje s novozákonními texty (rozvíjí a parafrázuje především části Evangelia podle Jana), a je hodné pozornosti co zdůrazňuje, co naopak opomíjí, a co přináší nového, když předkládá souvěkým čtenářům „svůj“ obraz Ježíše Nazorejského.

Spis pochází asi z poloviny 2. století po Kristu, autorem je možná zakladatel valentinské gnoze, mystický teolog Valentinos1 z egyptské Phrebonis, možná některý z jeho žáků, který – kromě rané křesťanské literatury a ústní tradice o Ježíši (EP 35,30–34) –  měl i nezanedbatelné povědomí o řecké filosofii. Z velkého množství dochovaných gnostických textů2 patří Evangelium pravdy k těm umírněným, které snad skutečně mohly ve své době působit dojmem pravověrnosti, byť už kdesi „na hraně“.

Základní mýtus Evangelia pravdy

Evangelium pravdy je výkladem gnosticko-křesťanského mytologického systému, který vychází – krom původního hypotetického „mýtu o božstvu Člověk“ – snad i z Valentinových vlastních duchovních zážitků.3 Základní mýtus zní ve stručnosti asi takto: Otec-Bůh zrodil Plnost (pléróma), které tvoří jeho „božské prostředí“4. Je to ideální svět čirého duchovna. Zároveň však dojde k rozšíření entity, která se v řečtině nazývá Prázdnota (plané)5, což je jakýsi temný „anti-svět“. Jak nebeské eony, tak lidské bytosti, skrze strach ztratí poznání – či známost – (gnósis) milujícího Otce, odcizí se mu a jsou zhlceny Prázdnotou, která je obalí hmotou, jíž si „vyrobila“. Syn-Bůh sestupuje do hmotného světa v lidském těle, aby hlásal „evangelium“ vedoucí bytosti zpět k spočinutí (anapausis) v Otci. Je ukřižován, ale znovu povstává a vrací se do Plnosti, neboť naplnil poslání, a duchovní lidé (pneumatikoi) mají, skrze nabyté poznání, zajištěnu spásu.

Ježíšovo působení

Veřejně vstoupil do školy,

pronesl řeč,

jednal jako učitel.

Přišli k němu ti, kdo byli podle svého mínění moudří:

zkoušeli ho,

on je však zahanbil,

neboť byli prázdní.6

Ačkoli text evokuje Ježíšovo skandální vystoupení v nazaretské synagoze (Mk 6, 1-6 a par.), ve skutečnosti jde autorovi o to, aby ve zkratce předvedl neúspěch Ježíšova božského poslání mezi většinou lidstva. „Podle svého mínění moudří“, kteří ho zkoušeli,7 možná také ukazují k farizejům v Jeruzalémě a jejich úskoku s denárem (Mk 12, 13-17 a par.). Lidoví mudrcové, kteří vedli s nazorejským Ježíšem tvrdé diskuze ohledně interpretace Mojžíšovy Tóry,8 jsou autorovi pouzí psychikoi („lidé duševní“), a ke skutečné gnósis se chovají pochopitelně odmítavě. Jeruzalém, Nazaret? Místní pozemské názvy pro autora nemají žádný význam, jediné, které ho zajímají, jsou „Plnost“ (svět Otcův) a „Prázdnota“ (svět Temnoty), a ty patří do zcela jiné kategorie.

Učitelské poslání Ježíšovo je v souladu jak s biblickými texty, kde je vícekrát oslovován jako rabbi nebo rabbuni (Mk 10,51 aj.), tak i s ikonografií prvních křesťanských století, kdy je Ježíš často zobrazován jako filosof, vyučující z katedry se svitkem (hieroi logoi) v ruce.9 (Nápadné podobnosti Ježíšových výroků s antickými aforismy – konkrétně s kynickými – si všímá např. americký badatel Burton Mack.)10

Po nich k němu přistoupili malé děti,

ti, jimž náleží známost Otce.

Když zesílili, přijali nauku o způsobách tváře Otce:

Poznali – a byli poznáni,

došli cti – a vzdali čest.11

Opět se tu setkáváme s přepracovanou scénou ze synoptických evangelií (Mk 10, 13–16 a par.), ale hluboká lidskost příběhu (Ježíš rozhněvaný, Ježíš objímající děti) tu vzala za své. Jen obecně se dozvídáme, že se děti rodí se základní znalostí (gnósis) Otce a je-li v nich toto poznání prohlubováno vyučováním, dosáhnou poznání úplného a stanou se z nich praví pneumatikoi. Jednota s Otcem v nich bude obnovena.

Ježíšovo ukřižování

Právě proto se (na Krista) Prázdnota

rozhněvala,

pronásledovala jej

a utiskovala;

vystavila ho nebezpečí.

Byl přibit na strom (kříže).

Stal se plodem známosti Otce,

která neztratila ty,

kdo ho přijali.12

Nenajdeme tu vyjmenované (jako ani na jiných místech v textu) konkrétní nepřátele nazorejského Ježíše – ani židovské starší, velekněze Josefa Kajfáše a jeho tchána, ani galilejského tetrarchu, ani Piláta a římské vojáky. Pro autora nejsou důležitá jména historických osobností, namnoze asi z řad hylikoi („závislých na hmotě“), kteří jen slepě uskutečňují temné záměry Prázdnoty. Prázdnota tu představuje jakýsi zrůdný intelekt. Je to bludiště bez pevného dna, černá díra, proti které je i antický hádes (podsvětí – EP 42,19) místem alespoň lokálně útěšným (Élysion). A toto destruktivní monstrum, ovládající kosmos, se cítí Ježíšovým vtělením ohroženo a brání se po svém – násilím.

Ježíš se však právě na „stromě“ (dvou zkřížených trámech) stává plodem (nebo ovocem) poznání (gnósis) ve zcela jasné paralele ke starozákonnímu příběhu ze zahrady Eden (Gn 2, 9.17; 3, 1–7). Obraz kříže jako plodonosného stromu, krystalizoval v církvi už nejméně od časů Ignátia z Antiochie (Tralleským XI, 2)13 – tedy generaci před vznikem Evangelia pravdy – a později se bohatě rozkošatěl v křesťanské hymnologii a v legendách.

...ohlásil na kříži, co mu bylo Otcem svěřeno.

Což to není velká nauka,

nauka takové vznešenosti?14

Ježíš, přibitý ke kříži, asi velkolepá kázání pronášet nemohl, rozbitá tělesná schránka – a zřejmě i psychická bolest z odloučení od Otce – mu sotva dovolily víc, než útržky vět, které nám uchovali synoptici a Jan. Představa Ježíše, kázajícího na kříži, mohla odpovídat (a také odpovídala) chorobné fantazii některých gnostických pisatelů,15 jejichž – bezmála nelidští – hrdinové fyzickou bolest směle ignorují. Tak daleko, domnívám se, autor Evangelia pravdy nezašel. Jemu je Ježíš prostě „ikonou umučeného Poznání“, vystavenou z vrcholu golgotské skály k rozpomenutí se na svůj původ jednomu každému ze zotročeného člověčenstva.

Ježíšovo vzkříšení

Když (Syn) doplnil nedostatek,

opustil šat.

Jeho šatem je svět;

tomuto šatu sloužil.16

Šat (schéma) tady není už totožný s konkrétním lidským tělem, které „oblékl“ Syn Otcův, když se stal nazorejským Ježíšem. To nejsou „hadry“ (EP 20,31) kůže, masa, kostí jedince, ve které se obrátil na kříži, když „odevzdal ducha“.17 Tímto šatem je kosmos. Můžeme sice vidět předobraz toho ve hvězdných pláštích starověkých bohů-vševládců, jakým je třeba helénistický Zeus Sarapis18, ale zde dostává vesmírné roucho novou náplň – Syn se oblékl do kosmického šatu, kterým je veškerenstvo, ne aby demonstroval svou moc nad ním, ale aby mu svou kenosis nabídl známost Otce.

Nicméně autor možná myslel i na chrámovou oponu, utkanou – jak dosvědčuje Iosephus Flavius ve Válce židovské (V 212–214) – z kmentu (symbol země), hyacintu (vzduch), nachu (moře) a šarlatu (oheň) jako skutečný obraz světa,19 která se roztrhla v okamžiku Ježíšovy smrti na golgotské skále (Mk 15, 38 a par.).

Ježíš v podsvětí

Když přišel k prázdným sférám,

které náležejí k děsu,

prošel mezi těmi,

kteří byli následkem zapomnění nazí.

Sám jsa známostí a dokonalostí,

kázal to, co je v srdci,

aby to poučilo ty,

kdo přijmou nauku.20

Autor nastínil obraz bezútěšných končin vesmíru, kde všichni existují ve stavu nevědomí, odloučení od Otce. Zřejmě navazuje na zhuštěnou zprávu z Prvního listu Petrova (3, 19-20), podle které šel Ježíš21 svědčit „duchům ve vězení“. Neuvádí se - ani tam ani zde – zda jsou myšleny beztělé lidské bytosti (předpotopní pokolení), nebo eony22, můžeme si pod tím představit oboje. Důležité je, že i do míst hrůzy přichází Syn se svou „nabídkou spásy“.

Ježíš ve slávě

Ježíš nekonečné sladkosti je navrací,

k Otci a Matce.

Otec odkrývá svoje lůno

a jeho lůnem je Duch svatý,

jenž zjevuje jeho skrytost.

Touto skrytostí je jeho Syn.23

Text je mystickým zobrazením Bytí v Boží Trojici, za jaké by se nemusel stydět ani ortodoxní teolog. Ježíš uvádí spasené pneumatikoi zpět k Bohu, který je tu přímo nazván Otcem i Matkou. Mateřským principem – lůnem Otcovým – je pak Duch Svatý – zjevující, totiž rodící – Syna. Podobně ve Skutcích Tomášových 27 (asi první polovina 3. století) čteme ve vzývání Ducha Svatého: „Přijď, matko sedmi domů, abys v domě osmém našla odpočinutí“,24 přičemž sedm domů zřejmě označuje sedmero nebeských sfér (a jejich planetárních mocností), osmý je totožný s Bytím v Plnosti. Okrajovým proudům křesťanství není tato představa nijak cizí, v kanonických evangeliích naopak už bylo „zapomenuto“, že pro nazorejského Ježíše byl Duch Svatý ( v řečtině ovšem neutrum – pneuma hagion) zosobněním mateřského principu Jediného Boha.

Závěr

Autor Evangelia pravdy se pokusil „produchovnit“ texty kanonických novozákonních spisů a vytvořil mýtický traktát. Ježíš je popisován především z hlediska svého preexistenčního Bytí, zbaven téměř úplně historického svérázu. Je natolik univerzální, že kdybychom vynechali jeho jméno, a dosadili za ně jiné, mnoho by se tím nezměnilo.25 Preexistující Kristus tu získal navrch nad Ježíšem Nazorejským.

Valentinos (či valentinovec) napsal text určité poetické hodnoty, dost možná někoho dosud inspirující nebo aspoň provokující. Je to dílo kreativního člověka, který „naivní“ tahy štětcem kanonických evangelistů rozvedl na gnostickém plátně v pozoruhodně schematizovaný obraz, jehož mnohá místa jsou snadno přjatelná i pro svobodně smýšlejícího křestana. Sám jsem byl tímto obrazem opravdu zaujat. Živé barvy Ruach Hospodinovy, obávám se, září však přesto nejvíc tam, kde nánosem barev prosvítá zdravá novozákonní víra.26 Spíše než Evangelium pravdy nazval bych tento spis Evangelium abstrakce.

Použitá literatura

Bible, ČEP, Praha: Česká biblická společnost, 2006

Dods, Eric Robertson, Pohané a křesťané ve věku úzkosti, Praha: Petr Rezek, 1997

Dostál, Martin, Historický Ježíš nebo kynický filosof?, Dingir 2015/2

Dostálová, Růžena; Hošek, Radislav, Antická mystéria, Praha: Vyšehrad, 1997

Douglas, J. D., Nový biblický slovník, Praha: Návrat domů, 1996

Drápal, Dan, Spisy apoštolských otců, Praha: Kalich, 2004

Dus, Jan A., Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II., Praha: Vyšehrad, 2003

Evangelium pravdy, překlad Zdeněk Kratochvíl, Praha: Herrmann a synové, 1994

Iosephus Flavius, Válka židovská II., Praha: academia 1992

Mordel, Štefan, Úvod do kresťanskej archeológie, Spišská Kapitula, 1996

Novum Testamentu Graece, Stuttgart: Privilegierte Württenbergische Bibelanstalt, 1952

Nový zákon, překlad František Žilka, Praha: Jan Laichter, 1946.

Pokorný, Petr, Píseň o perle, Praha: Vyšehrad, 1986

Schubert, Kurt, Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, Praha: Vyšehrad, 2003

Novum Testamentu Graece, Stuttgart: Privilegierte Württenbergische Bibelanstalt, 1952

Nový zákon, překlad František Žilka, Praha: Jan Laichter, 1946.

Pokorný, Petr, Píseň o perle, Praha: Vyšehrad, 1986

Schubert, Kurt, Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, Praha: Vyšehrad, 2003

1 Za svého působení v Římě údajně usiloval - neúspěšně - o zvolení biskupem.

2 Mnohé byly nalezeny v roce 1945 poblíž  Nag Hammádí v Egyptě, mezi nimi právě Evangelium pravdy, obsažené v tzv. „Jungově kodexu“.

3 Valentinos měl údajně spatřit božský Logos v podobě novorozeného dítěte. Viz.: Dodds, E.R., Pohané a křesťané ve věku úzkosti, Praha: Petr Rezek, 1997, str. 31.

4 Evangelium pravdy, překlad a doprovodné texty Zdeněk Kratochvíl, Praha: Herrmann a synové, 1994, str. 62.

5 Výraz lze přeložit i jako „Blud“, „Pustota“, „Něco naprosto jalového“. Osobně bych možná překládal jako „Přeludnost“, ačkoli ani to plně nevystihuje bezútěšnost a démoničnost daného slova.

6 EP 19, 19-24

7 Klíčové sloveso peirazein, které je použito i pro Ježíšovo pokoušení satanem – Mk 1, 13 a par.

8 Více o tom např.: Schubert, K., Ježíš ve světle tradiční židovské literatury, Praha: Vyšehrad, 2003, str. 35-55.

9 Srv. např. Mordel, Š., Úvod do kresťanskej archeológie, Spišská Kapitula 1996, str. 147-148.

10 Viz. Dostál, M., Historický Ježíš nebo kynický filosof? in: Dingir 2015/2.

11 EP 19, 29-34

12 EP 18, 22-27

13 In: Drápal, D., Spisy apoštolských otců, Praha: Kalich, 2004, str. 128.

14 EP 20, 26–28

15 Taková kázání, patetická a filosofující zároveň, pronášejí na kříži apoštolové Petr (Skutky Petrovy 94-98) i Ondřej (Martyrium Ondřejovo 56) in: Dus, J., Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II., Praha: Vyšehrad, 2003, str. 157-158 a 264.265).

16 EP 24, 20–23

17 „paredóken to pneuma“ J 19,30.

18 Srv. Dostálová R., Hošek, R., Antická mystéria, Praha: Vyšehrad, 1997, str. 161. (A závoj bohyně Tanit z Flaubertova románu Salambo!)

19 Iosephus Flavius, Válka židovská II. , Praha: Academia 1992.

20 EP 20, 34–21, 2

21 Evangelický novozákonník František Žilka se domnívá, že z textu vypadlo jméno praotce Henocha, který podle apokryfních knih, měl hříšným duchům v podsvětí kázat. Viz. Nový zákon, překlad Žilka, F., Praha: Jan Laichter, 1946, str. 379.

22 Aión, znamená v řečtině nejčastěji „věk“ nebo „nebeský okruh“, v Evangeliu pravdy (ale nejen zde) jsou to bytosti vládnoucí těmto nadzemským okruhům, o kterých čteme třeba v Koloským 1, 16.

23 EP 24, 8–12

24 In: Dus, Příběhy apoštolů II., str. 372.

25 Co se týče „originálního“ Ukřižování, připomínám, že jsou známa vyobrazení ukřižovaného božstva nazvaného Orfeos Bakkikos, která mají svůj původ v orfickém kultu. Srv. Dostálová, Hošek, Antická mystéria, str. 135-136.

26 Za „obrazný“ závěr se omlouvám, asi Múza.