Jste zde

281 - duben 2016

autor: 

Abychom nebyli jedno

Ve velekněžské modlitbě Ježíš v předvečer své popravy podle Janova evangelia říká: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (J 17,20–21) Jak obtížná je jednota mezi námi, kteří jsme uvěřili skrze slovo Ježíšových svědků! A přitom jak důležitá: navzájem rozhádaným svědkům nikdo neuvěří.

Důležitou formou hledání a žití jednoty je ekumenická práce a ekumenické vztahy. Ve východočeské Litomyšli byli donedávna v tomto ohledu příkladní. Vzájemné vztahy mezi představiteli místních křesťanských obcí byly výborné a duchovní se vzájemně navštěvovali i při bohoslužbách. Ekumenická idyla však nedávno skončila. Na katolických bohoslužbách Popeleční středy se jako hosté účastnili i nekatoličtí duchovní. Nekoncelebrovali mši, mohli se však účastnit stolu Páně. Katolický kněz Jiří Veselý pak dostal od generálního vikáře Josefa Kajneka krátký dopis: „Před několik měsíci jste byl napomenut generálním vikářem Mons. Josefem Sochou za způsob podávání sv. přijímání, který neodpovídal liturgickým předpisům a udivil některé věřící tradiční farnosti Litomyšl. V poslední době na Popeleční středu došlo při slavení eucharistie k neakceptovatelným liturgickým excesům. Z těchto důvodů ukončuji s vědomím Vašeho řeholního představeného Vaše kněžské působení v diecézi královéhradecké, a to dnešního dne, 1. 3. 2016."

Napsal nám o tom krátkou úvahu Jan Molnár. Neobávám se sice s ním o osud kněze, který si v padesáti musí hledat novou práci: soudím, že ve většině zaměstnání mu bude lépe než pod Mons. Sochou a asi bude mít i větší plat. Nemluvě o tom, že pokud bude chtít zůstat v pastoraci, tak v jiných diecézích možná nebudou tak úzkoprsí. Obávám se však, jak dobře budou věřící v Litomyšli moci nadále uskutečňovat Ježíšovo přání: abychom byli v jednotě, abychom byli jedno.

Novým biskupem v Plzni byl jmenován veřejnosti dobře známý Tomáš Holub, jemuž se v 90. letech podařilo nahradit zažitý obraz haškovského feldkuráta a vybudovat základy soudobého, ekumenického pojetí vojenského kaplana. Při té příležitosti napsal na téma obměny našeho biskupského sboru poznámku Martin Vaňáč.

Úvahu k drobné novince v katolické liturgii, možnosti mýt o Zelený čtvrtek nohy i ženám, napsal Benjamin Leven. Ostentativní pokora, jak článek nazval, tedy pokora dávaná na odiv, je ovšem téma celého tohoto rituálu i bez žen. A možná ostentativnost původně byla už Ježíšovo téma: vždyť podle Janova líčení si Pán byl dobře vědom, že mistrem je on, ale chtěl dát názorný příklad. Ostentativní příklad. Ale myslím, že nikoli pokory, nýbrž vzájemné služby.

Kromě aktualit přinášíme i témata nadčasová. Miroslav Zvelebil pojednal lazarovské téma v českém filmu, Martin Gruber píše o záhadném kouzelníku Merlinovi a Pantelis Kalaitzidis se zabývá náboženstvím, národní identitou a územními nároky ve Svaté zemi. Dobré počtení!

Komentáře

Kéž by si na biskupství v Hradci Králové všimli a hlavně začali řešit konečně po více jak 25 letech i případ "faráře" v Letohradu. Kolik ještě tento člověk bude muset udělat liturgických přehmatů a excexů, kolik kostelů ještě bude muset zničit, aby si toho pan biskup nebo jeho zástupce všimli a konečně ukončili jeho působení v královehradecké diecézi nebo pokud možno v celé církvi a poslal jej na zasloužený odpočinek? Přeji jim k tomuto odvážnému kroku hodně sil a modlím se, aby to bylo již co nejdříve. Včera již bylo pozdě.

Pane Pavle Rybko,
prosím Vás, přečtěte si následují text níže. A zkuste o něm diskutovat bez předsudků.
Vlastimil Bartoš

ZPRÁVA O USPOŘÁDÁNÍ ORLICKÉHO KOSTELA

k jeho třístému výročí

Dědictví otců

Večeře Páně byla slavena během 2. tisíciletí různě, podle úrovně poznání, situace a možností.
První křesťané se scházeli po domech. Když se křesťanství stalo státním náboženstvím - společensky výhodným - a množství křesťanů vzrůstalo, začaly se k bohoslužbě v Římě používat baziliky. /1
Jinak vypadala bohoslužba později ve vesnických kostelících, jinak v katedrálách. Dnes se poněkud jinak slaví mše v kostelích, na stadiónech, v bytě nemocného, domácí mše v době pronásledování. Ve východních ritech se slaví jinak než v západním ritu. Jinak vypadá v Evropě, jinak v Africe …

Tridentská mše byla značně vzdálená Ježíšovu slavení „Poslední Večeře“.
Ještě před padesáti léty kněz sloužil mši sám (ostatní v kostele byli jen přítomni), latinsky, u oltáře v presbytáři před svatostánkem a zády k lidem - ty ani neoslovil. Lidé v lodi kostela byli od presbytáře a slavení odděleni mřížkou (pravoslavní mají vysoký ikonostas). Katolíci měli povinnost v neděli a zasvěcené svátky mši „slyšeti“. Ale dolehla k nim nanejvýš tichá latinská slova kněze. Jen ministranti latinsky odpovídali (většinou latinu neznali). I čtení z Písma říkal kněz latinsky proti zdi - ani tehdy se k lidem neotočil. I „Otče náš“ přednášel sám a potichu. I slova nad chlebem a kalichem pronášel potichounku. Při „pozdvihování“ ministranti zazvonili, aby lidé přerušili svou lidovou modlitbu a alespoň se podívali na Tělo Páně a kalich s Krví Páně (opět se kněz k lidem ani neotočil). /2
Po staletí kněz přijímal sám.
První část mše (dnes jí říkáme bohoslužba slova) nebyla pro lidi „povinná“. Kázání nebylo součástí mše. /3
Mnoho mužských stálo před kostelem, dovnitř vstoupili povinně až na obětování.
Barokní chápání „umístilo“ Krista do svatostánku. Pro lidi se v kostele stal nejdůležitějším retábl (architektonický nástavec mensy - Stolu) se svatostánkem. Stůl vyzníval spíše jen jako podstavec vysokého obvykle bohatě vyzdobeného retablu. Mše se někdy dokonce slavila před vystaveným Tělem Páně v monstranci.
Zapomněli jsme, že Bůh je tam, kde je člověk. Boha jsme „umístili“ do kostela a Krista „uvěznili“ do svatostánku. Mělo to zlé následky, před kostelem se už vesele pomlouvalo. Ve válkách slušní důstojníci nenechali střílet na kostely (pokud v nich nebyli nepřátelští vojáci), ale do zákopů stříleli fest – tam Bůh „nebyl“.
Vojákům světových válek kosených smrtí na bojištích, naříkajícím v hrozných bolestech v poli a lazaretech, připadal Bůh daleko. V posledních chvílích života volali maminku ... Ponížení a ubíjení v koncentrácích měli ještě větší pocit vzdáleného Boha.
Rakouský augustinián Pius Parsch (sloužil raněným a umírajícím v 1. světové válce) těžce nesl tuto vzdálenost liturgie člověku. Stal se velikým průkopníkem obnovené liturgie.
Romano Guardini a další si později navíc uvědomovali vinu mnoha pokřtěných na krutostech 20. století. Připravili cestu liturgické obnovy.
Nemálo kněží a několik biskupů prošlo zkušeností koncentráků …
Hrůzy 20. století už nedovolily církvi si dál zacpávat uši, 2. vatikánský koncil odpověděl na dlouhodobě palčivé otázky – i liturgickou reformou.

Východiska

Při překládání Bible vycházíme především z nejstarších textů. Při promýšlení současného slavení liturgie jednáme podobně, snažíme se objevovat Ježíšův záměr a nejstarší historii slavení. U pramene bývá nejčistší voda.

Církev je společenstvím naslouchajícím Bohu, spolupracujícím a slavícím s ním.
Bůh nás učí pracovat i slavit. Bohoslužba je službou Boha nám (rodiče slouží dětem).
Boží království roste službou.

Pan Prof. Cibulka nesnášel, když někdo o kostele mluvil jako o chrámu. Chrám je místem, kde „sídlí“ pohanské božstvo. Šalomoun říká: „Bůh nemůže bydlet v domě z kamení“. /4
Křesťanský kostel vyšel ze synagógy (ta byla původně školou) a z jídelny. (První částí Večeře Páně je vyučovací - bohoslužba slova, druhá část je děkovnou hostinou.)
Jiné jazyky (na rozdíl od češtiny) používají jedno slovo pro církev a kostel. („Kostel nedělají zdi, ale lidská srdce“, říká ruské přísloví). „Jít do kostela“, znamená: „Jít do společenství“, mezi ty, kteří pracují, vzájemně si naslouchají a slaví.
Ježíš nás sice vede k Otci (řekl: „Jsem dveře, cesta, žebřík“), ale také nás zve ke svému stolu (hostí nás svou Moudrostí a láme nám chléb svého přátelství).
Na cestě jdou poutníci v jiném „tvaru“ než jaký zaujímají při jídle. Kostel je místem shromáždění a slavení (především Večeře Páně). Není průchozí halou nebo nádražím.
Večeře Páně je naší největší slavností. Jejím cílem a vrcholem je sjednocení s Ježíšem a lidmi. Ježíš nás objímá, prostupuje a proměňuje. Netouží přebývat ve svatostánku, chce bydlet v nás a uprostřed nás.

Liturgická obnova

My, pamětníci latinské liturgie, jsme liturgickou obnovu přivítali s vděčností a přijali ji za svou. Zatímco tridentskou mši kněz sloužil sám bez účasti lidí, dnes liturgii slaví celé shromáždění za vedení předsedajícího. /5 Nikdo už nemusí být pouhým návštěvníkem bohoslužeb. Každý je důležitý, s každým se počítá: všichni naslouchají, odpovídají, děkují, každý je zván („všichni jezte a pijte“).
Středem liturgického prostoru je Stůl Páně, ne svatostánek. /6
Nejdůležitější naší civilní slavností je společné jídlo. Ježíš geniálně ke své Hostině použil rodinnou náboženskou slavnost u stolu, povýšil ji a jako slavnost rodiny (božích dětí) nám ji daroval. To my se často snažíme bohoslužbu vyjmout ze života do „posvátného prostoru“. /7

Kdo nepochopil podstatu stolování, neporozumí liturgii. Hostina i liturgie jsou setkáním přátel: „Jsem tu pro Tebe“. Slavit a stolovat lze jen s druhými.
K tomu uvedu nedávnou zkušenost. V dobách komunismu se začaly stavět v bytech malé kuchyňky. Jenže rodina se odedávna shromažďuje okolo mámy, stolu a ohně - zvláště pokud se na něm něco peklo nebo vařilo. (Také jste obléhali sporák a maminku, která připravovala omelety nebo lívance?) Malá kuchyň se neosvědčila. Vracíme se k velké kuchyni s jídelnou a velkým stolem.
Nové kostely mají mít půdorys umožňující shromáždění okolo Stolu Páně.

Orlický kostel

Letohradská farnost má celkem asi 9 tisíc obyvatel a 8 kostelů. V samotném Letohradě (přes 6.000 obyvatel) máme 5 kostelů (z toho 4 barokní).
Ve farnosti se většinou známe, ledacos spolu podnikáme, vzděláváme se a slavíme. /8

Farní kostel sv. Václava na náměstí (s mimořádnou štukovou výzdobou) je celý den otevřený. Ale je pro nás malý, druhou nedělní bohoslužbu (nejvíce navštěvovanou) slavíme v orlickém kostele Nanebevzetí P. Marie. Kostel byl postaven v r. 1711 na samém konci obce. V dnešní době nemůže být mimo bohoslužby otevřen.
Po r. 1966 farnost prošla díky P. Františku Karlovi liturgickou reformou jako málokde. /9
Laici uváděli bohoslužbu, celý kostel zpíval nové písně s klavírem a kytarami (varhany byly ve špatném stavu). Presbytář byl prodloužen do lodi pro nový Stůl Páně, protože v presbytáři překážela kazatelna. Kostel se stal nejvíce navštěvovaným v celém okrese a protikomunistickou baštou. Další kněží tu i přes veliký tlak režimu udrželi živou bohoslužbu.

Oprava

V r. 2005 jsme začali s generální opravou kostela. Za tři roky došlo na vnitřní úpravy.
Naši předkové ve 30. letech odstranili cihlovou dlažbu pod lavicemi a nahradili ji betonem - až ke zdi, stejně i presbytář, jenže podlaha nedýchala, vlhkost stoupala do zdí a opadávala omítka.
Z úpravy 60. let jsme zdědili veliké jeviště a malé hlediště, nedostávalo se nám místa pro lidi.
Na stropě kostela byla vyobrazení z 30. let, která neodpovídala úrovni barokní architektury. /10
V kostele je cenný soubor velikých obrazů křížové cesty Johanna Wenzela Bergla, který nás ale psychologicky utlačuje. /11
Nepoužívaná kazatelna ve špatném stavu bez sošek apoštolů a církevních otců. /12
Staré lavice úplně dosloužily.

Odstranili jsme betony podlah, položili cihlové dlaždice a u zdi nechali odvětrávací spáru. Na podlaze zůstaly původní pískovcové dlaždice tvořící obrazec kříže.
Malby na stropě jsme zamalovali (kdykoliv se dají odkrýt). Novou výmalbou vynikla krása barokní architektury.
Obrazy křížové cesty jsme svěsili. /13
V presbytáři zůstal bývalý hlavní oltář se svatostánkem (svatostánek používáme).
K získání potřebného prostoru v hledišti jsme zmenšili presbytář na původní velikost (pod betonem jsme objevili náhrobek šlechtice). Abychom v presbytáři získali místo pro Stůl Páně, snesli jsme kazatelnu. Zrušili jsme také dva bývalé postranní oltáře (truhlářská práce z 19. stol. nevalné umělecké ceny).

Ale během opravy pan Arch. Aleš Brotánek řekl: „Václave, ty nás učíš, že máme stolovat okolo Stolu. Umístěme Stůl na bok kostela a lavice okolo“. Vypracoval několik variant uspořádání. /14
Celá Farní rada souhlasila s novým návrhem.
Po biřmování jsme v kostele předložili panu biskupu Dukovi naše představy. Souhlasil. /15
O uspořádání kostela jsme po několik nedělí po bohoslužbě s farníky mluvili.

Nové uspořádání jsme tři roky zkoušeli.
Jsme vděčni Bohu, že přišel mezi nás, že je pro něj každý člověk cenný a důležitý, oceňujeme, že se na každého z nás usmívá.
Učíme se to od něj, pomáhá nám, vidíme-li při liturgii co nejvíce na sebe navzájem.
(I doma při hostině si sedáme tak, abychom na sebe vzájemně viděli, překáží-li nám ve výhledu na druhého třeba váza s květinami, dáme ji stranou.)
U nás v kostele se téměř se všemi lidmi známe, společně pracujeme pro druhé, společně slavíme. Je silným zážitkem prožít Večeři Páně spolu co nejvíce okolo jeho Stolu.

Nepodařilo se nám prosadit židle. Pravdou je, že lavice jsou stabilnější pro staré lidi a jsou teplejší. Naše lavice lze také snadněji než židle uspořádat do rozličných pěkných tvarů.
Stůl Páně tvoří pískovcová deska (která byla před bývalou kostnicí) a vyzděná noha. Na čelní stranu nohy jsme přidali kámen s reliéfem z 1. pol. 14. stol. Všimněte si, jak na něm mají dvě postavy propletené paže. Říkávám k tomu: „Buď se nám při bohoslužbě podaří se takto držet Boha a navzájem s lidmi mezi sebou nebo jsme tu zbytečně“.
Goblén akad. malířky paní Evy Brodské, umístěný na stěně za Stolem Páně vypovídá o Světle a osvícení.
Pro nedostatek místa nemáme ambon. Čteme u Stolu (v rodině se také u rodinného stolu odedávna čte Bible a vypravujeme si).
Při svatbě ve většině kostelů vidí svatebčané jen záda snoubenců. U nás si rodiče, nevěsta, ženich a velká část svatebčanů vidí do tváře, jsme okolo Stolu Páně.
Křest slavíme při farní mši také u Stolu, uprostřed shromážděné obce. Pro nás je důležité vidět a vítat nového křesťana. Společně děkovat za jeho a náš křest. (Bylo by nám líto, kdyby se křest odehrával někde stranou u křtitelnice.)
Při pohřbu je rakev s tělem zesnulého před Stolem uprostřed shromážděné obce (ne někde daleko vpředu od lidí držících se vzadu v kostele).
Setkání farníků po bohoslužbě je pro život obce důležité, ale pro pohoštění nemáme v kostele zvláštní místo. Po skončení bohoslužby přinášíme čaj doprostřed kostela. V zimě hřeje dvojnásob, v kostele nemáme topení - z finančních důvodů, protože udržujeme mnohem víc kostelů a památek než potřebujeme.
Ruinu bývalé kostnice jsme opravili a vybudovali v ní sociální zařízení.

Kostel široce využíváme, máme veřejnosti co nabídnout.
Při varhaním koncertu otáčíme lavice směrem k varhanám. Jestli naopak v bývalém presbytáři účinkuje veliký orchestr, sbor nebo se odehrává divadlo - otáčíme lavice k „jevišti“. Výhodou je, že nám ve výhledu nepřekáží Stůl Páně, s kterým se nemá v kostele (pokud možno) hýbat.
V kostele pořádáme výstavy současného umění. Obrazy nebo fotografie nejsou jen kulisou nebo nahlíženým objektem, svou blízkostí na dosah vstupují do slavení liturgie. /16

Při bohoslužbě na Orlici byla už dříve dobrá atmosféra, ale nové uspořádání „do náruče“ k srdečným vztahům ještě více přispělo (psychologie má pravdu a Ježíš dobře věděl, co činí).
Ne každý starý kostel lze podobně upravit (v ostatních kostelích farnosti máme uspořádání původní).
Víme, že naše úprava barokního orlického kostela nebude mít nikdy „pět P“, ale jen „čtyři P“. „Kabát“ kostela byl kdysi jinak „ušit“, ale kostel má sloužit lidem a našemu slavení, nikoliv naopak. I v bytech přerovnáme nábytek „okolo stolu“, když se k rodinné slavnosti sejde víc přátel.
Jsme vděční Kristu, že uspořádání svého lidu (církve) navrhl podle modelu rodiny a svou slavnost uspořádal „okolo stolu“. Díky liturgické obnově se církev ze slepé uličky staré liturgie dokázala vrátit k Ježíšovu záměru jeho Hostiny. Ježíšův záměr je nám přednější než záměr úctyhodného stavitele našeho kostela. Jsme rádi, že nás stará architektura kostela už neškrtí a nebrání životu.
Nikomu nic nevnucujeme, ale za naší zkušeností stojí i naše život zkušenost víry z doby pronásledování. /17
Děkujeme řadě teologů, architektů a umělců, kteří nás svými znalostmi a citem podpořili.

Vážíme si památek zděděných po předcích a udržujme je. Nemám obavy, že mi jednou bude vytýkána malá péče o památky. Naopak někdy jsem se měl ještě víc věnovat lidem.
Vážím si památkářů a velice stojím o jejich péči a radu, ale také - při jednání o kostelech - si přeji být jejich rovnocenným partnerem. /18

Přijeďte k nám slavit liturgii. Jídlo je třeba ochutnat, atmosféru zažít. Nebo si alespoň prohlédněte naše web. stránky, možná něco z té atmosféry zahlédnete. /19

Václav Vacek, farář letohradský

---------------------------------------------------------
Poznámky:
/1 Baziliky stavěl císař, aby se zavděčil lidu. Původně byly veřejnými tržnicemi a prostorem k dalším setkáváním lidí. (V apsidě soudce soudil zloděje za krádeže a nepoctivosti na trhu. Při státních slavnostech trůnil v apsidě císař.)

/2 Ve 20. stol. bylo určitým pokrokem vydání misálku pro lidi, vedle latinského textu byl uveden text v mateřské řeči, umožňující sledovat slova kněze. Ale většina lidí se při mši - tak jako po staletí dříve - modlila růženec nebo zpívala zbožné písně.

/3 Kázání bývala po dlouhá staletí původně mimo mši. Kazatelny vznikly ve středověku s kazatelskými řády. K poslechu kázání zavedli protestanté lavice, katolíci je následovali až v 17. stol.

/4 „Teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám. Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: `Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?´“ (Skt 7:47-50)
„Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!“ (1 K 6:19)

/5 Lidé, nerozumící latině se při mši modlili své soukromé modlitby (krásnou kulisou jim k tomu vytvářely slavnostní hudební mše v latině a výzdoba kostela).
Dnes někteří lidé opět volají po tridentské, latinské bohoslužbě. Mše je pro ně pouze osobní modlitbou a společenství druhých je obtěžuje. Neobjevili význam společné modlitby a společného slavení, neobjevili ani Ježíšův záměr vložený do Večeře Páně?
Ježíš vždy přiváděl lidí dohromady.

/6 Je už jen jeden společný prostor k liturgii, jen jeden Stůl Páně (ostatní historické oltáře jsou bývalými oltáři, proto nemají být prostřeny ubrusy – ubrus zve k zasednutí u stolu). Středem liturgického prostoru je Stůl Páně, ne svatostánek.
Církevní dokumenty říkají „Tělo Páně uchováváme:
1. jako pokrm na cestu pro umírající,
2. pro ty, kteří se nemohli zúčastnit liturgie,
3. pro adoraci.

/7 Zatímco pohané určitý prostor prohlašují za sakrální, židé vědí, že celá země je posvátným prostorem (vše vyšlo z boží ruky a jeho srdce). Navíc Ježíš svým životem zvláštní měrou celý život posvětil. Vše máme svým životem „posvěcovat“.
Jeruzalémský chrám nebyl přáním Hospodina, však také existoval jen krátce.

/8 V letohradské farnosti mimo jiné např. výborně slouží Charita, máme pracovitou mládež, skautských táborů se účastní 200 skautů, hasičská mládež má další tábor, Jednota Orla je největší v Pardubickém kraji, máme krásné ekumenické vztahy, nedělní bohoslužby slaví přes 500 lidí. Pořádáme různé přednášky a kulturní akce. Dvacet let máme týdně biblickou hodinu. Za tu dobu jsme také čtyřikráte během nedělních bohoslužeb prošli cyklem o liturgii. (Z tohoto cyklu vznikla kniha: Václav Vacek: „Pozvání k Večeři Páně“. Praha, Vyšehrad 2008.)

/9 Liturgická komise biskupské konference ČSSR v r. 1965 uložila duchovním správcům:
- osobní prostudování liturgické obnovy,
- vzdělávání věřících,
- používat při liturgii národní jazyk,
- upravit liturgický prostor (pořízení Stolu Páně, ambonu a sedes).
Pro komunistický útisk šlo vše ztuha. Navíc v městech byli duchovními správci převážně kněží kolaborující v „Mírovém hnutí duchovenstva“, později v „Pacem in terris“, kteří většinou neoplývali pastorační horlivostí.
Mnohde se liturgická obnova smrskla jen na poslední dva body.

/10 V r. 1931 při opravě vnitřních omítek a malování kostela starosta, který byl sedlákem, nechal malířem pokojů svévolně namalovat na strop svatého Václava na koni podle M. Alše. Pan děkan Hubálek se toho zhrozil, ale byl bezmocný, lešení už nestálo.

/11 Dříve bývalo v kostelích dvanáct obrazů ze života Ježíšova - „Písmo svaté pro chudé“.
Křížové cesty byly budovány v přírodě, vždyť jsou cestou na popraviště. Až v baroku se ocitly v kostele - jenže z kostela činí mordovnu, nejen děti to cítí.
K Večeři Páně nepřicházíme na popravu a pohřeb, ale na svatební hostinu.
V orlickém kostele jsou navíc obrazy příliš veliké a příliš natěsnané, i svou velikostí nás psychicky utiskují.

/12 Krásné sošky máme zrestaurovány, ale památkáři i policisté nás varovali před jejich vrácením do kostela, lupiči stále kostely drancují (i orlický kostel byl napaden).
Kazatelna stála v kostele jako opuštěný a chátrající holubník (kdo zná biblický symbol holubice snad to přirovnání snese).
Zoufale se pokoušíme zachránit alespoň cennější umělecké památky, ale peněz od státu přichází stále méně.

/13 Obrazy byly ve velice špatném stavu, ale už začala jejich oprava (sháníme peníze).
Od 20. prosince 2011 do 9. dubna 2012 jsou obrazy vystaveny v Galerii pardubickém zámku.

/14 Nejme nevzdělaní, nepouštěli jsme se do nějakého experimentu.
V seminárních kaplích v Litoměřicích také nebyl bohoslužebný prostor řešen centrálně. V jiných zemích jsme viděli zdařilé řešení úpravy liturgického prostoru v historickém kostele.

/15 Pan biskup Duka pravil: „Obrazy křížové cesty bych nazpět nedával. A oltář tam necháš?“

/16 Výstavy současného umění v kostele mají větší význam a dosah než „noc kostelů“. Přicházejí i školní třídy. Jinak je kostel otevřen především v neděli od 9.45 do 12 hod. (bohoslužba začíná v 10.15 h.) Řada zájemců o výstavu přichází i na bohoslužbu, ta může být zážitkem i pro nekostelové lidi.

/17 Víme, co nás drželo nad vodou v dobách velikých útlaků 20. staletí. Nemíjíme nevšímavě pomníky našich předků padlých ve dvou světových válkách, nezapomínáme ani na útlak a oběti komunismu. Z totality máme vlastní bytostnou zkušenost z tajných bohoslužeb - navzdory hrozbě vězení za jejich slavení - jsme se dostali k podstatě Ježíšovy slavnosti. Při tajném slavení v bytech jsme neměli žádné ty krásné ornamenty a kulisy kostela (muziku, liturgická roucha nebo oficiální nádobí), ale byli jsme okolo Stolu Páně! Prožili jsme hluboká setkání s Kristem a přáteli. To je mnohem podstatnější než sebekrásnější prostor kostela a jeho výzdoba.
Při hlubokém setkání s Bohem stejně téměř nevnímáme nic okolo.

/18 Památkáři většinou nevědí, co při liturgii slavíme. Často nás nutí, aby vše zůstalo při starém, ale pro nás není kostel skanzenem. Neznám památkáře ani milovníka umění, který spí v krátké posteli po pradědečkovi, v koupelně pere prádlo v neckách a v garáži má místo auta starou mlátičku na obilí. Valdštejnský palác také není skanzenem a na Pražském hradě nepoužívají prevet. Nebudu nutit vnučku, aby nosila šněrovačku po prababičce a nebudu jí zakazovat nosit podprsenku. (Šněrovačku bych nevyhodil, ale vystavil ve vitríně.)

/19 Pokud vím, má možná i dnes asi pět farníků výhrady k uspořádání orlického kostela.
Občas slyším pomluvy od lidí odjinud, někteří v našem kostele ani nikdy nebyli. Většinou nejsou vzdělaní v liturgii ani v její historii. Jejich chápání mše je pro mě otázkou. Ustrnuli v barokním myšlení?
Např.. jakýsi člověk nám vytýkal: „Otočili jste se ke Kristu ´zády´ (použil sprosté slovo)“.
Už patnáctileté v náboženství učíme: vzkříšeného Krista nemůžeme umístit na nějaké místo v prostoru.
Církevní dokumenty vyjmenovávají „skutečnou přítomnost Krista: ve shromáždění bratří ve jménu Páně, v jeho slovu, v osobě kněze při slavení liturgie a nejsilnějším způsobem v jeho hostině Večeře Páně (Těle a Krvi Páně)“.

Vážený pane Bartoši,
děkuji vám za poslaný text. Tento text již ale dávno znám, přečetl a prostudoval jsem si jej téměř okamžitě, jakmile jej pan farář vyvěsil na webové stránky své farnosti (nebo sboru?). Bohužel se jedná o alibistický dokument, kterým se snaží ospravedlnit provedenou "opravu". Již mnohokrát v naši historii i v historii okolních zemí jsme zažili mnoho případů drancování kostelů - francouzští revolucionáři, kalvínští fanatičtí pastoři, komunisté apod. Je nanejvýš smutné, že k něčemu podobnému se propůjčíl někdo, kdo by měl mít přímo v popisu práce dbát o svěřený majetek a zvelebovat ho.
Přiznám se, že bych rád někdy přijal pozvání a přijel se podívat na jeho mši svatou (pardon Večeři Páně). Obávám se ale, že vzhledem k jeho názorům, jak je prezentuje ve svém farním časopise a také vzhledem k tomu, jak upravil "liturgický" prostor, by to byla asi hodně neradostná a smutná podívaná.
Vážený pane Bartoši, děkuji Vám za zaslání výše uvedeného dokumentu a omlouvám se Vám i celé redakci, že jsem si dovolil vrhnout stín na radostnou a světlou budoucnost církve pod vedením např. i výše zmíněného pana faráře.

Vážený pane Rybko.
Já Vás vyzval k diskuzi nad mnou zaslaným a Vámi prý známým textem.
Vy jste text označil za alibistický a šmytec. Ihned jste přistoupil k osočování a sarkasmu.
To je pak těžká diskuze.
Přeji Vám, ať pro Vás neplatí následující citát: "Víte, někteří katolíci touží po nebi, kde budou mít svoji komůrku, kde se budou kochat ozvěnou svých vlastních slov od prázdných zdí..."
Vlastimil Bartoš

Pavlovi Rybkovi doporučuji přečíst si úřední dokument Všeobecné pokyny k Římskému misálu (3. vydání z roku 2002), aby zjistil, že termín Večeře Páně je i v katolickém prostředí zcela běžný. Např. "...slavení mše neboli Večeře Páně..." (č. 17) nebo "Ve mši svaté neboli Večeři Páně..." (č. 27). Naopak termín "mše svatá" je použit v českém překladu pokynů pouze jednou, a to se ještě v č. 114 jedná o specialitu českého překladu (latinský originál má jen Missa).