Jste zde

Marta Kubišová jako Maria a Marta

Režisérka Evy Sadková (1931–2000) v r. 1969 připravila televizní inscenaci Apokryfy Karla Čapka1. Ve dvou povídkách této adaptace sehrála klíčovou dvojroli zpěvačka a herečka Marta Kubišová, která v šedesátých letech minulého století působila (a nyní působí) v divadlech malých forem (zejména Rokoko a Ungelt v Praze). Jedná se o role biblických sester Marie a Marty z Betanie u Jeruzaléma, které se společně se svým bratrem Lazarem přátelily s Ježíšem Nazaretským.

Evangelijní prameny

Maria jako žena s alabastrovou nádobkou u Marka a Matouše

Jak vyplývá z Evangelia podle Jana (J 11,2; 12,3), narativně nejstarší nepřímá zmínka o Marii z Betanie se nachází v Markově evangeliu (Mk 14,3),2 v epizodě, která je z jedné strany zarámována usmyslením velekněží a zákoníků, že se zmocní a zabijí Ježíše. Tyto věci se staly dva dny před velikonocemi (Mk 14,1).3 Z druhé strany je ona epizoda ohraničena Jidášovou domluvou s veleknězi, že jim zradí Ježíše za peníze (Mk 14,10n).4 V samotné epizodě Ježíš a jeho učedníci pobývali v domě Šimona Malomocného v Betanii, což byla vesnice, vzdálená asi tři kilometry od Jeruzaléma u silnice vedoucí do Jericha (J 11,18), na východním úpatí Olivetské hory (Mk 11,1; L 19,29). Podle Mt 21,17 a Mk 14,3 navštívil Ježíš nedlouho před svou smrtí několikrát Betanii, aby tu přenocoval.5

Tehdy Ježíš seděl u stolu a přišla k němu nejmenovaná žena s alabastrovou nádobkou se vzácným olejem z nardu. Rozbila ji a olej vylila na Ježíšovu hlavu. Někteří ze spolustolovníků se na ženu rozhněvali a říkali, že olej se mohl prodat a utržené peníze se mohly dát chudým. Ježíš se však ženy zastal a prohlásil, že na něm vykonala dobrý skutek. Chudé budou mít totiž kolem sebe stále, nikoliv však Ježíše. Žena učinila to, co měla, protože už dopředu pomazala jeho tělo k pohřbu. Proroctví Ježíš uzavřel slovy, že o této ženě a jejím skutku se na její památku bude mluvit všude, kde bude kázáno evangelium (Mk 14, 3–9, Mt 26, 6–13). Zatímco v očích některých apoštolů žena udělala škodu, v Ježíšově prozřetelnosti mu dobře posloužila před jeho přicházející smrtí a tak se vepsala do kolektivní paměti. Žena s alabastrovou nádobkou není v synoptických evangeliích pojmenována, k jejímu ztotožnění s Marií z Betanie dojde až v Janově evangeliu koncem prvního století n. l.

Žena s alabastrovou nádobkou v Evangeliu podle Lukáše

Evangelista Lukáš zpracovává motiv ženy s alabastrovou nádobkou jinak, než Marek a Matouš. Příhoda s ní se odehrává v domě farizea Šimona ve městě Naim,6 který pozval Ježíše k jídlu. V městě žila žena hříšnice, která se dověděla o Ježíšově přítomnosti a přišla za ním s alabastrovou nádobkou plnou vzácného oleje. S pláčem přistoupila k Ježíšovým nohám, začala je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem (L 7,36nn.). Ježíš o ženě řekl Šimonovi: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku.“7 Žena maže olejem Ježíšovy nohy a Ježíš jí za projevenou lásku odpouští hříchy. Jak ještě uvidíme, Karel Čapek ve svém apokryfu ztotožní tuto hříšnou ženu s Marií z Betanie.

Maria a Marta v Lukášově evangeliu

K první přímé evangelijní zprávě o sestrách Marii a Martě dochází v Evangeliu podle Lukáše mezi Ježíšovým podobenstvím o milosrdném Samařanu (L 10, 25–37) a Ježíšovým naučením Modlitby Páně, tedy na samém závěru desáté kapitoly tohoto evangelia. Zvláštní je, že ve zprávě tentokrát není jmenována přímo Betanie. O jejím jméně snad můžeme spekulovat z Ježíšova předchozího podobenství, které se odehrává právě na cestě mezi Jeruzalémem a Jerichem, tedy možná právě v Betanii. Pro krátkost a úplnost citujeme celou zprávu:

„Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: ,Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!‘ Pán jí odpověděl: ,Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde.‘“ (L 10, 38–42)

Ježíš přichází se svými učedníky do nejmenované vesnice, kde ho přijímá paní domu Marta, která má sestru Marii. Marta je aramejské jméno (Már(a)thá),8 které znamená „paní“, ale též „Božena“,9 tedy Bohem obdařená.10 Zatímco Marta jako hostitelka obsluhuje hosty, její sestra Maria sedí u Ježíšových nohou a naslouchá jeho slovu, což Martu rozzlobí. Marta se proto ptá Ježíše, zda je mu lhostejné, že ji Maria nechává sloužit samotnou, a vybízí ho, aby přinutil Marii k práci. Ježíš však naopak vyčítá Martě, že si dělá starosti a trápí se pro zbytečně mnoho věcí, zatímco Maria volí to, čeho je skutečně zapotřebí a o co nepřijde. Ježíš vyzdvihuje Mariinu pokojnou oddanost a vnímavost před Martinou zbytečnou starostlivostí a trápením jako to, na čem v životě skutečně záleží, a snad i jako to, co je zaslíbeným Božím darem člověku.

Lazar jako bratr Marie a Marty v Janově evangeliu

Jedenáctá kapitola Evangelia podle Jana začíná první narativně nejstarší zmínkou o Lazarovi z Betanie jakožto bratrovi Marty a Marie, o kterých jmenovitě víme až z Lukášova evangelia (L 10,38n). Evangelista Jan ztotožňuje tuto Marii se ženou, která v Markově a Matoušově evangeliu pomazala Ježíše vzácným olejem, a Jan navíc dodává, že Maria otřela Ježíšovy nohy svými vlasy.11 Evangelijní zpráva začíná trojím sdělením, že Lazar je nemocen12 a pokračuje informací, že Ježíš Martu, Marii i Lazara miloval.

Když se Ježíš dověděl o Lazarově smrti, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Ježíš zůstal ještě dva dny na místě, kde byl,13 a pak řekl svým učedníkům, aby společně odešli do Judska. Ježíš zdůvodnil cestu slovy: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“ Učedníci se domnívali, že Ježíš mluví o pouhém spánku, ale Ježíš věděl, že Lazar je už mrtvý, a tak jim to řekl otevřeně: „Lazar umřel.“ Učedník Tomáš řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním.“ Rozhodnutí pro cestu k Jeruzalému Tomáš pochopil jako cestu na smrt. Když Ježíš přišel k Betanii, shledal, že Lazar je už čtyři dny pohřbený. Ježíš se setkává s Martou, která mu vyšla naproti, zatímco Maria zůstala doma. Marta vyčítá Ježíšovi jeho nepřítomnost, kvůli které Lazar zemřel. Ježíš utěšuje Martu slovy o Lazarově zmrtvýchvstání, neboť on sám, Ježíš, představuje vzkříšení a život. Marta vyznává Ježíše jako Mesiáše a odchází domů, aby zavolala Marii. Maria společně s utěšujícími Židy jde za Ježíšem, padá mu k nohám a stejně jako předtím Marta vyčítá Ježíšovi nepřítomnost, kvůli které zemřel Lazar. Ježíš se rozhorlil v Duchu a nechal si ukázat Lazarův hrob v jeskyni. Potom přikázal, aby byl zvednut kámen od jeskyně. Ježíš pohlédl vzhůru a poděkoval svému Otci za vyslyšení a zvolal: „Lazare, pojď ven!“ Nato Lazar vyšel z hrobu s rukama a nohama svázanými plátnem a tváří zahalenou šátkem. Ježíš řekl zástupu, aby Lazara rozvázali a nechali odejít. Ježíšovo vzkříšení Lazara na jedné straně způsobilo, že v něho mnozí Židé uvěřili jako v Mesiáše, na druhé straně toto znamení vedlo velekněze a farizeje k domluvě, že Ježíše zabijí, aby předešli nebezpečí pro národ a zemi ze strany římské okupační správy.

Evangelista Jan dále vkládá úmysl židovské velerady zabít Ježíše po události vzkříšení Lazara a zároveň (stejně jako evangelisté Marek a Matouš) před epizodu pomazání v Betanii, která se v Janově podání udála šest dní před velikonocemi (J 12, 1–11). Ježíš v Betanii večeří se vzkříšeným Lazarem, zatímco Marta je obsluhuje, což je motiv, který jsme viděli v Evangeliu podle Lukáše (L 10,40). Jan tak identifikuje Lukášovu nejmenovanou vesnici s Betanií. Čekali bychom, že Jan využije i Lukášův motiv Marie jako naslouchatelky Ježíšova slova, ale Jan místo toho rozvijí Markovo a Matoušovo podání o ženě, která nardovým olejem maže Ježíšovu hlavu a navíc otírá jeho nohy svými vlasy. A podruhé identifikuje tuto ženu s Martinou a nově s Lazarovou sestrou Marií (J 12,3). Evangelista Jan tak provádí jakousi mytologickou syntézu různých podání ze tří synoptických evangelií. U Jana je to už jmenovitě Jidáš Iškariotský, který se ohrazuje proti plýtvání drahou mastí, a Ježíš se zastává Marie známými slovy: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu!“ (J 12,7) Ježíš tak předpovídá zradu a smrt. Janovo podání však jde ještě dál, když zpravuje o tom, že se velekněží uradili i na smrti Lazara, neboť kvůli němu mnozí Židé uvěřili v Ježíše (J 12,10n). Lazar se tak nakonec ocitá v nebezpečí smrti ze strany nábožensko-politického establishmentu, ačkoliv v celém vyprávění hraje pouze pasivní roli. Po této epizodě následuje událost Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma příštího dne (J 12,12–19). Vítající zástupy připomínají Ježíšovo vzkříšení Lazara jako svědectví o tom, že Ježíš je Mesiáš (J 12,17n). Potom už o Lazarově osudu není v bibli žádná zmínka. Výklady mluví o tom, že Lazar musel utéct, aby nepadl za oběť rozzuřeným vládcům v Jeruzalémě.14

Karel Čapek: Kniha apokryfů

Nyní se blíže podíváme na povídky Marta a Maria a LazarKnihy apokryfů, jejíž jednotlivé texty psal Karel Čapek (1890–1938) v průběhu své spisovatelské dráhy ve dvacátých a třicátých letech 20. století.15 Apokryfy (z řeckého apokryfos = skrytý, utajený) byly v původním smyslu „utajované“ knihy Starého a Nového zákona, které nebyly církví uznány za pravověrné a nestaly se proto součástí biblických textů. Moderní literatura využívá apokryfů záměrně jako prostředku ozvláštnění. Apokryf se stává specifickým literárním útvarem, který tematicky využívá známého motivu (biblického, literárního, historického, společenského aj.), jenž je ve všeobecném povědomí, aby pak tento původní význam byl zpravidla alegoricky nebo parodicky konfrontován s jeho novým výkladem.16 V tomto duchu psal apokryfy i Karel Čapek, český novinář, spisovatel a dramatik, který se hlásil k humanismu a filosofickému pragmatismu.

Bude nás zajímat, z jakých evangelijních motivů Čapek vzal inspiraci a jak je v apokryfech zpracoval. Povídka Marta a Maria z roku 1932 je uvozena citátem z Bible kralické, přesněji z Evangelia podle Lukáše 10, 38–42:

I stalo se, když šli, že on všel do jednoho městečka. Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého. A ta měla sestru, jménem Marii, kterážto seděci u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho. Ale Marta pečlivá byla při mnohé službě Pánu. Kteráž přistoupivši, řekla: Pane, nemáš-li o to péče, že sestra má nechala mne samé sloužiti? Protož rci jí, ať mi pomůž. A odpověděv, řekl jí Ježíš: Marta, Marta, pečlivá jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech. Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní.“17

Čapkovo apokryfní vyprávění navazuje na příběh z Lukášova evangelia stejného večera, co se odehrála Ježíšova návštěva. Marta vešla ke své sousedce Támar, ženě Jakuba Grünfelda, která leží v šestinedělí. Naložila polena do krbu a usedla u ohniště, aby roznítila oheň. Když vyšlehly plameny, dívala se do ohně a mlčela. Paní Támar pochválila Martinu starostlivost a zeptala se jí, zda je pravda, že u ní dnes byl Rabbi z Nazaretu. Marta přisvědčila a začala vyprávět o Mistrově návštěvě. Marta chtěla zrovna vyprat Mariiny košile, když se ve dveřích objevil On, a tak volala Marii, aby jí pomohla uklidit. Maria přiběhla a začala Mistra radostně vítat. Marta ho vyzvala, aby se u nich posadil a Maria ho vybízela, aby něco pověděl. Marta připomněla Ježíšovu předchozí návštěvu u celníka, kdy mu Maria umyla slzami nohy a utřela je svými vlasy.18 Támar se Marty zeptala, co Ježíš povídal Marii. Marta však místo toho sděluje, že měla plno práce s pohoštěním a vzpomněla i svého bratra Lazara, který se už ráno vytratil, když viděl, že se bude prát. Lazar má nemocná prsa, a tak řekl Martě, aby koupila od kořenáře prsní thé. Marta si jen pomyslila, že kdyby byl Lazar doma, mohl by ho Ježíš uzdravit. Marta o sobě říká, že je jen hloupá ženská, taková služka, a někdo musí vařit a prát, spravovat hadry a smejčit, když na to Maria nemá povahu. Maria bývala taková krasavice, že jí Marta prostě musela sloužit. Když je Maria krásná, ať Marta dobře vaří. Někdy však Marta složí ruce do klína, a pak jí přijdou takové divné myšlenky:

„…že ti snad někdo něco poví nebo se na tebe tak nějak podívá…jako by ti říkal: Dceruško, svou lásku nám strojíš a sebe celou nám dáváš, svým tělem smejčíš a udržuješ všechnu čistotu čistotou své duše; vcházíme do tvého domu, jako bys to ty sama byla. Marto, i ty jsi svým způsobem milovala mnoho.“19

Když tedy přišel Mistr Nazaretský, Marta se až zhrozila, že snad jí přichází říci to krásné, nač tolik let čeká – a zrovna do toho nepořádku! Marta tedy namočila prádlo, zaskočila k Efraimovým dohlédnout na děti, poslala pro Lazara a vyhnala ze dvora slepice, aby Ho nerušily. A pak na ni přišla jistota, že je připravena slyšet slovo boží, a potichu vešla do světnice, kde On seděl a mluvil. Ježíš se na ni tak vlídně a jasně podíval, jako by chtěl něco říct. Marta si v tu chvíli uvědomila, jak je Ježíš hubený a napadlo ji, že mu připraví holoubata a Marii pro ně pošle na trh. Řekla tedy sestře, aby šla na chvíli do kuchyně. Ta si však Marty vůbec nevšimla a dál poslouchala Ježíšova slova. Takže Marta na Ježíše vyhrkla: „Pane, to ti je jedno, že má sestra mne nechá posluhovat samotnou? Řekni jí, ať mi v kuchyni pomůže!“ (s. 69) Támar se zeptala Marty, co na to řekl Ježíš. Martě vyvstaly slzy v očích a odpověděla Ježíšovými slovy: „Marto, Marto, pečlivá jsi a staráš se o mnohé věci: ale jednoho jest potřebí. Maria si vyvolila lepší stránku, a tu jí nikdo nevezme.“ (s 70) Marta pokračovala, že potom šla koupit na trh ta holoubata, pekla je a uvařila pro Támar polévku z holubích drůbků. Támar Martě řekla, že je moc hodná, ale Marta ji oponovala, že není a že to bylo poprvé, co holoubata moc nepropekla. Támar se zeptala, co Ježíš učil Marii. Marta řekla, že to už nevěděla ani Maria: „…namouduši, já bych ti nemohla poctivě říct ani slovo, ale bylo ti to tak úžasně krásné, Marto, a já jsem tak nesmírně šťastná“. Marta vysmrkala slzy a nabídla se, že paní Grünfeldové převine její dítě.

Čapkova povídka Lazar z roku 1932 je uvozena zprávou, že do Betanie došla pověst o tom, že Galilejský byl zajat a odvlečen do vězení. Marta se ptala, proč Ježíš šel do Jeruzaléma, když mohl zůstat v Betanii a tesařit u nich na dvorku. Lazar ji okřikl s tím, že Ježíš do Jeruzaléma prostě jít musel, aby se postavil farizejům a publikánům. Maria přisvědčila, že tomu rozumí a že ví, že se stane zázrak: Ježíš pokyne prstem, stěny vězení se otevřou a všichni před ním padnou na kolena a budou volat: „zázrak“. Marta Marii oponovala, že se Ježíš o sebe nikdy nedovedl starat, ničím si nepomůže, leda že by mu pomohli jiní, na což On třeba čeká. Lazar s Martou souhlasí a vyzývá ji, aby připravila věci na cestu do Jeruzaléma. Maria přitakala, že půjde také, protože chce vidět, jak se otevřou dveře vězení a On se zjeví v nebeské záři. Marta řekla, že zůstane doma, ale připraví jim šaty a placky na cestu.

Když Marta upekla placky, zjistila, že Lazar je neklidný. Řekl jí, že mu není dobře a ptal se na počasí. Ačkoliv mu Marta odvětila, že je venku teplo, Lazar namítl, že nahoře v Jeruzalémě vždycky fouká studený vítr. V teplém plášti se zapotí, ofoukne ho zima a rozstoná se, takže Ježíšovi nebude nic platný. Přesto Marta Lazara ujistila, že nemá horečku a pomyslila si, že Lazar je takový divný od té doby, co byl vzkříšen z mrtvých. Lazar vzpomíná, že jeho vzkříšení předcházelo také nachlazení. Od té doby jaksi není ve své kůži. Teď by ta cesta pro něho nebyla, ale jakmile ho přejde zimnice, vydá se na cestu. Lazar však dále uvažuje:

„Ale co kdybych tam nedošel? Co kdybychom už přišli pozdě? Musíš uvážit všechny možnosti. A co když se to v Jeruzalémě nějak semele? Holka, ty neznáš římské vojáky. Ach bože, kdybych já byl zdráv!“ (s. 73)

Marta Lazara ujišťuje, že je zdravý, když ho Ježíš uzdravil. Lazar se rozčílil a řekl, že od doby jeho vzkříšení mu nikdy nebylo lehko. Je Mu sice vděčný za to, že ho postavil na nohy, ale kdo to jednou poznal jako on, ten – Lazar to nedořekl, otřásl se a zakryl tvář. Poprosil Martu, aby ho teď nechala o samotě; že se sebere, až jeho nemoc přejde. Marta usedla na dvorku a dívala se před sebe se sepnutýma rukama.

Lazar se vyplížil z chodby a smrtelně bledý Martě řekl, že teď nemůže jít, že by tak rád šel, ale snad až zítra. Martě se sevřelo hrdlo a vypravila ze sebe, aby si Lazar šel lehnout, protože nemůže jít. Lazar se zeptal Marty, že ho jistě nenechá doma samotného, co by si počal sám? Marta Lazara drsným hlasem ujistila, že u něho zůstane.

V té chvíli vstoupila na dvorek Maria a zeptala se Lazara, zda půjdou. Marta jí odpověděla, že Lazar nikam nesmí, protože mu není dobře. Maria tedy řekla, že půjde sama, aby viděla zázrak. Lazar se slzami Martě přiznává, že by tak rád šel, kdyby se nebál ještě jednou umřít.

Shrnutí obsahu Čapkových povídek

Karel Čapek v povídce Marta a Maria čerpal hlavně z Evangelia podle Lukáše 10,38-42, kde jsou poprvé zmíněny sestry Maria a Marta. Marta večer vypráví své sousedce Támar o Ježíšově návštěvě, která se udála toho dne. Samotné Ježíšovo jméno nikdo nezmíní, jen ze zástupných pojmenování je zřejmé, že se jedná o Ježíše Krista. Marta vzpomíná na svou zřejmě mladší sestru Marii, která byla žádostivá slyšet Ježíšovo slovo, zanechávajíc Martu samotnou sloužit. Čapek ztotožňuje hříšnou ženu s alabastrovou nádobkou z Lukášova evangelia 7,36nn s Marií, aby ukázal, jak Maria Ježíše miluje. Potom Čapek zmiňuje Martina a Mariina nemocného bratra Lazara z Janova evangelia. Marta chápe sebe sama jako služku, zatímco o Marii mluví jako o krásce, která nemá v povaze sloužit. Přesto i Marta touží po Božím slovu, které by uznalo její láskyplnou obětavost a vnitřní čistotu. Pro samou starostlivost a pracovní zaneprázdněnost však Marta nemá prostor a příležitost se zastavit a Božímu slovu se věnovat. Navíc z naslouchání Božímu slovu vyrušuje Marii a přerušuje i Ježíšovu řeč. Ježíš se obrací na Martu a líčí její a Mariinu situaci, z níž ta Mariina je pro Ježíše cennější. Maria však není schopná Martě sdělit Ježíšova slova, protože v ní zanechala takovou euforii, že nemůže předávat jejich obsah. A tak Marta zůstává ponechána své práci.

Povídka Lazar tvoří apokryf k Evangeliu podle Jana, kde Lazar také jedinečně vystupuje jako bratr Marie a Marty z Betanie. Hermeneutickým klíčem tohoto příběhu se stává motiv cesty, když se Marta ptá, proč šel vůbec Ježíš do Jeruzaléma, na což jí Lazar odpovídá, že k tomu měl zásadní důvod. Lazar usoudí, že zatčený Ježíš potřebuje jeho pomoc a rozhodne se, že půjde do Jeruzaléma, s čímž souhlasí i Maria, zatímco Marta chce zůstat doma a starat se o domácnost. Lazar si však úmysl vydat se na cestu rozmyslí a poukazuje na špatné počasí a své chatrné zdraví poté, co ho Ježíš vzkřísil z mrtvých. Lazar dále zpochybňuje prospěšnost své cesty s obává se možného zásahu římských vojáků, kteří okupují zemi. Lazarovi se nakonec udělá tak špatně, že cestu odloží na další den. Zatímco Marta zůstává doma u nemocného Lazara, na cestu do Jeruzaléma se vydává pouze Maria v očekávání, že uvidí zázrak, kterým se Ježíš osvobodí ze zajetí a projeví se jako Mesiáš. Lazar přiznává Martě svůj strach ze druhé smrti, a tím povídka končí.

Televizní zpracování

Režisérka a scenáristka Eva Sadková

Se jménem režisérky a scenáristky Evy Sadkové je spojena historie uměleckého programu Československé televize.20 Roku 1954, když televize vysílala pouhý rok, nastoupila Eva Sadková do dramatického vysílání jako vůbec první systemizovaný režisér. Ačkoliv původně vystudovala režii na DAMU, už po třech měsících v televizi samostatně režírovala Čechova, kterého si sama zdramatizovala. V roce 1968 měla na kontě už sedmdesát titulů, z toho čtyřicet původních inscenací. Scénáře si psala většinou sama na základě literárních předloh. V rozhovoru pro Kulturní tvorbu21 uvedla, že vždycky potřebuje grunt velkého spisovatele, i když s ním potom nelítostně nakládá. Na otázku, co si představuje pod pojmem moderní drama, odpověděla:

„Dvojpólnost všech věcí – to je, myslím, základní hledisko. Tam pro mne začíná umění vůbec. Banální příběh Anny Kareninové anebo hrdinky ze Zweigova Strachu dostává nový rozměr totálním pohledem na postavu.“ 22

V roce 1969 se Sadková pro Večerní Prahu svěřila, že strašně ráda chodí kolem Hradčan a Nového Světa, kde se může zastavit a taky se zamyslet v přítmí kostela. Ráda poslouchá buď úplné ticho, anebo úplně nahlas to, čemu se říká „pop-music“. Odpočinek si představuje takto: na gauči na břiše s časopisy nebo s knížkou a s hlasem třeba Nadi Urbánkové, zvláště když sugestivně nabádá: „Pak zvedni nejhezčí ze všech džbánů – láska je víno, chleba i sůl!“23

V roce 1970, když pro televizi upravila Arbesův román Poslední dnové lidstva, Sadková odpověděla na otázku, zda je náhoda, že ve většině jejích filmů hraje hlavní roli žena, takto:

„Ne, zrovna tak jako není náhoda, že já jsem žena. V ,Romanettu‘ je to Jana Brejchová, pro kterou jsem vlastně celý scénář psala. Jednak proto, že s ní ráda pracuji, a pak objevuji nejenom dvojpólnost hrdinky, ale i Jany, která zde není jenom ublíženou laní, jak jsme zvyklí ji vídat, ale rozpornou bytostí, jakou je v podstatě každý – se všemi klady, ale i zápory. Ženou s vnitřními spory, které vůbec nejsou líbivé.“24

Dozvěděli jsme se, že Eva Sadková psala scénáře podle děl klasických dramatických autorů, které potom samostatně režírovala v televizi. Proto nás nepřekvapuje, že si v roce 1969 vybrala k adaptaci i Knihu apokryfů Karla Čapka, kterou pojala jako písňové a taneční variace. Svou povahou měla blízko i k náboženským látkám, které ztvárnila právě v povídkách Marta a Maria a Lazar.25 Protože měla ráda soudobou populární hudbu, rozhodla se začlenit do scénářů zpracovávaných apokryfů i písně, ke kterým sama napsala text. Sadkovou zajímaly především ženské hrdinky, u nichž zkoumala jejich „dvojpólnost“ (či protikladnost?), přičemž se zaměřovala i na rozporuplnost samotné herecké protagonistky. Těchto vodítek si zvláště povšimneme u dvojrole Marie a Marty z Betanie, do které Sadková obsadila Martu Kubišovou, tehdejší Zlatou slavici, nejúspěšnější zpěvačku v Československu.

Marta a Maria

Po zhlédnutí televizní verze apokryfů Marta a Maria a Lazar26 můžeme konstatovat, že Eva Sadková se scenáristicky drží Čapkovy předlohy velmi věrně, protože doslova opisuje repliky jednajících postav,27 buduje stejné situace, konflikty i charaktery hrdinů. Proto je zde nebudeme opakovat a odkazujeme na referát o nich v čapkovské části našeho eseje. Zde si povšimneme pouze režijního vedení Evy Sadkové.

První povídka Marta a Maria začíná detailem tváře Marty Kubišové, oblečené v tmavých šatech, s černou pokrývkou hlavy, představující Martu.28 Hlas vypravěčky29 Aleny Procházkové mimo obraz cituje úryvek z Lukášova evangelia v překladu Bible kralické, který použil k uvození situace i Karel Čapek. Citace evangelijního textu ale končí Martinými slovy Ježíšovi: „Protož rci jí, ať mi pomůž.“ (L 10,40) Potom už následuje scéna s nemocnou Támar, kterou hraje Ljuba Benešová, a Martou, která u ní pečuje o dříví.30 Anotace povídky říká:

„Marta vypráví nemocné ženě o návštěvě Ježíše u nich doma. Bohužel nemůže říci nic o jeho kázání, které poslouchala Maria, protože ona se musela zatím postarat o domácnost, vaření, úklid. A ještě jí Ježíš řekl, že si Maria zvolila lepší, duchovnější cestu.“31

Marii nechává Sadková promlouvat v retrospektivních prostřizích32 na Martu Kubišovou, která je od role Marty odlišena světlými šaty, bez pokrývky hlavy, s čelenkou ve vlasech. Ježíšova slova z Lukášova evangelia v překladu Bible kralické (L 10,41n) říká mimo obraz Jiří Adamíra. V retrospektivě se tu mihne i postava Lazara v podání Bohuslava Čápa.

V této povídce Eva Sadková vyjadřuje tradiční protiklad mezi starostlivou Martou a rozjímavou Marií33 rozdílnou barvou oblečení. Marta má černou pokrývku hlavy, Maria má vlasy volně rozpuštěné. Režisérka ukazuje dvojpólnost Marty Kubišové tím, že ji nechává hrát dvojroli odlišných typů žen. Tím však, že Maria a Marta jsou sestry, které představuje jedna a táž herečka, na povrch vyplouvá vnitřní (rodová) příbuznost obou žen. Možná lze mluvit i o totální jednotě protikladů, imanentní celistvosti, která se ve vnějším světě manifestuje individualizovanými bytostmi v Jungově smyslu.

Lazar jako politikum

V anotaci povídky Lazar Eva Sadková píše:

„Do rodiny Marty, Marie a Lazara přichází zpráva o Ježíšově zajetí. Na pomoc se mu začne chystat Maria a Lazar. Marta jim chystá věci. Lazar si to však nakonec rozmyslí, neboť teprve nedávno jej Ježíš uzdravil a on se necítí zdráv. Odchází pouze Maria. Ale já musím jít – zpívá v písni.“34

Domnívám se, že Lazarova neochota vypravit se do Jeruzaléma na pomoc zatčenému Ježíšovi je tzv. útěkem do nemoci, vyhnutím se zodpovědnému jednání a mravní povinnosti. Onemocnění je zdůvodněno v samém závěru povídky Lazarovým přiznáním, že se bojí podruhé zemřít. Má strach jít do Jeruzaléma, protože se obává, že se tam „něco semele“ a on přijde o život. Tento strach není neopodstatněný, protože už v Janově evangeliu jsme četli, že se židovští velekněží rozhodli kromě Ježíše zabít i Lazara, (J 12,10) aby zabránili zničení země a národa římskou okupační armádou (J 11,48).

Nabízí se tak na konci 60. let 20. století aktuální paralela mezi římskou okupací Judeje a sovětskou okupací Československa od 21. srpna 1968. Připomínáme, že v srpnu 1969 došlo na mnoha místech republiky (zejména v Praze, Brně a Liberci) k živelným pouličním demonstracím, které vyjadřovaly nesouhlas občanské veřejnosti s okupací. Demonstrace byly krvavě potlačeny Československou lidovou armádou, Bezpečností a Lidovými milicemi.35 Ať už to bylo či nebylo záměrem Sadkové, povídka Lazar se v její režii stala společensky aktuální, protože zobrazila narůstající strach obyvatelstva z represivní moci totalitarizujícího se státu.

Politikem se však stalo i obsazení Marty Kubišové do role Lazarovy sestry Marie, která se jako jediná vydává na cestu do Jeruzaléma. Maria má sice poněkud naivní představy o tom, že se stane zázrak a Ježíš se sám vysvobodí, ale ty lze zdůvodnit skutečností, že byla svědkyní Lazarova vzkříšení (srov. J 11,32). Teoreticky vzato se Maria z Betanie dočkala i Ježíšova vzkříšení a nanebevstoupení. Marta Kubišová byla v roce 1969 živoucím symbolem tzv. Pražského jara, které už bylo na ústupu, a ještě v době nadcházející normalizace zpívala protestsongy.36 Režisérka Sadková pro Kubišovou složila text písně Ale já musím jít,37 která povídku Lazar uzavírá. Kubišová pod vedením choreografa Josefa Koníčka tančí a zpívá jakousi dvojpíseň, opět vyjadřující její dvojpólnost. Zatímco v povídce Marta a Maria kontrastně oblečená Kubišová vyjadřovala protikladnost obou sester, zde jsou to už dvě různé stránky samotné zpěvačky, možná povzbudivý hlas světlého vědomí a zrazující hlas temného podvědomí či jungovského Stínu. Leitmotivem písně je cesta za zázrakem, na kterou se Maria vydává, protože ji k tomu vede mravní povinnost, mladistvý idealismus a láska k Ježíšovi. Je to však zároveň statečná cesta životem za jeho dovršujícím cílem, ze které zpěvačku odrazuje našeptávající hlas skepse a pesimismu. V textu písně nakonec vítězí víra a touha, která přemáhá a integruje bolest jizev a slz.

Závěr

Marta Kubišová se jako apokryfní Maria vydala na cestu do Jeruzaléma za Ježíšem Kristem, když odolala našeptávání a nabídkám totalitních kulturtrégrů, aby podpořila normalizaci. Ztratila sice možnost pokračovat ve své pěvecké dráze, ale pouze dočasně, stejně jako dočasně trvala okupace a jí dosazený neostalinský režim. Na podzim roku 1968 na kameru odpověděla na otázku, co by přála našemu národu:

„Našemu národu? Přála bych mu to nejlepší, protože jsem Češka. Nikdy bych nechtěla se z této země odebrat někam jinam. A neumím si zkrátka představit to, že by ta myšlenka ráje, o kterém se psalo všude v cizině letos na jaře, že ta by se úplně vypařila. A proto já budu osobně dělat, co budu moct a budu každého v tom podporovat, jak vládu, tak studenty, tak mládež, tak dělníky, rolníky a všechny. Budu zpívat, pokud budu moct a budu se potom, doufám, jednou společně těšit s nimi.“38

Historie ukázala, že to byla slova prorocká. Marta Kubišová skutečně neemigrovala a poslední píseň pro Supraphon natočila 17. června 1970,39 téměř půl roku poté, co ji bylo znemožněno veřejně vystupovat. Po disidentském období a podpisu Charty 77 veřejně podpořila tzv. něžnou revoluci v listopadu 1989. Tehdy se také vrátila na pěvecké a později i herecké jeviště.40

Proč můžeme hereckou a pěveckou roli Marty Kubišové v televizních Apokryfech Karla Čapka začlenit do dějin křesťanského umění? Protože v nich ztvárnila biblické postavy Marie a Marty s poselstvím naděje v duchu křesťanského humanismu v době, která je na rozdíl od té dnešní minulostí, a to i v civilizačním měřítku. Ačkoliv se na první pohled Čapkův filosofický pragmatismus a Sadkové existencialismus jaksi nehodí do dějin křesťanského umění, přesto se domnívám, že tyto duchovní proudy jsou sekularizovanými součástmi židovsko-křesťanské kultury. Na jejich plody můžeme vztáhnout Ježíšovo podobenství o hořčičném zrnu:

„Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli; je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“41

Použitá literatura

ČAPEK, Karel: Kniha apokryfů. Praha : Primus, 2000.

ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha : Libri, 1998.

HOFMANNOVÁ, Irena: „Český horror se jmenuje ,Romanetto´“. Mladá fronta 18. 8. 1970. Výstřižková služba Městské knihovny v Praze.

MARKALOUSOVÁ, Milada: „Co dělá Eva Sadková, když nerežíruje.“ Večerní Praha 25. 8. 1969. Výstřižková služba Městské knihovny v Praze.

NEŠVERA, Karel: „Velká témata rostou z malých : náš rozhovor s režisérkou Evou Sadkovou.“ Kulturní tvorba 25. 7. 1968. Výstřižková služba Městské knihovny

v Praze

NOVOTNÝ, Adolf: Biblický slovník. Praha : Kalich, 1956.

SADKOVÁ, Eva: Dramaturgický list pořadu Marta a Maria; Lazar. Archiv České televize Praha.

SALAJKA, Milan: Kalendář, osobní jména a křesťanské svátky. Praha : Victoria Publishing,1994.

SLOVNÍK literární teorie / Štěpán Vlašín et al. Praha: Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, 1977.

1 Inscenaci vyrobil Krátký film Praha, vedoucím výroby byl Zdeněk Polák.

2 V pozdějším synoptickém Matoušově evangeliu je zmínka o této ženě ve verši 26,7.

3Matoušově evangeliu se totéž děje ve verších 26,2nn, kde navíc Ježíš předpovídá ukřižování Syna člověka a mezi veleknězi je jmenován Kaifáš.

4Matoušově evangeliu 26,14nn velekněží slibují Jidášovi pověstných třicet stříbrných za zrazení Ježíše.

5 NOVOTNÝ, Adolf: Biblický slovník. Praha : Kalich, 1956, s. 67.

6 Viz L 7,11. Naim bylo galilejské město na severozápadním svahu Malého Hermonu, 8 km jihovýchodně od Nazaretu. NOVOTNÝ: Biblický slovník, s. 463.

7 L 7,47. V originálním řeckém textu doslova: „milovala mnoho“. ČEP

8 SALAJKA, Milan: Kalendář, osobní jména a křesťanské svátky. Praha : Victoria Publishing, 1994, s. 81.

9 NOVOTNÝ: Biblický slovník, s. 404.

10 SALAJKA: Kalendář, osobní jména a křesťanské svátky, s. 63.

11 J 11,1n. Pomazání nohou patřilo na východě k obvyklým projevům zdvořilosti. NOVOTNÝ: Biblický slovník, s. 402.

12 J 11,1nn. Jméno Lazar pochází z hebrejského Eleazar, „Bůh pomohl“. NOVOTNÝ: Biblický slovník, s. 370n.

13 Ježíš byl patrně na druhém břehu Jordánu, kde dříve křtil Jan Křtitel. Viz J 10,40.

14 NOVOTNÝ: Biblický slovník, s. 371.

15 Kniha apokryfů jako literární celek vyšla až po Čapkově smrti.

16 SLOVNÍK literární teorie / Štěpán Vlašín et al. Praha : Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, 1977, s. 26.

17 Citace Evangelia sv. Lukáše z Bible kralické, upraveno podle ČAPEK, Karel: Kniha apokryfů. Praha : Primus, 2000, s. 64.

18 Viz L 7,36nn. Čapek ztotožňuje hříšnici v domě farizea Šimona, kde Ježíš jedl, s Marií z Betanie.

19 ČAPEK: Kniha apokryfů, s. 68. Čapek naráží na Ježíšova slova o hříšnici z L 7,47 a vztahuje je i na starostlivou Martu.

20 Přehled tvorby Evy Sadkové je dostupný zde: Elektronický zdroj: http://www.csfd.cz/tvurce/3274-eva-sadkova/. (Navštíveno 26. 2. 2015). Apokryfy Karla Čapka tam nejsou uvedeny.

21 Z tohoto rozhovoru čerpám výše uvedené informace.

22 NEŠVERA, Karel: „Velká témata rostou z malých : náš rozhovor s režisérkou Evou Sadkovou.“ Kulturní tvorba 25. 7. 1968.

23 MARKALOUSOVÁ, Milada: „Co dělá Eva Sadková, když nerežíruje.“ Večerní Praha 25. 8. 1969. Jsou citována slova písně Mosaznej džbán textaře Jiřího Applta na hudbu Jindřicha Brabce. Píseň v podání Nadi Urbánkové v červnu 1969 získala druhé nejlepší ocenění na festivalu Bratislavská Lyra.

24 HOFMANNOVÁ, Irena: „Český horror se jmenuje ,Romanetto´“. Mladá fronta 18. 8. 1970.

25 Další povídky v inscenaci se jmenují Zpověď dona Juana; Napoleon; Romeo a Julie aj.

26 Zde je záznam obou televizních apokryfů Marta a Maria a Lazar. Elektronický zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=QHrzpLtw83Y. (Navštíveno 26. 2. 2016.)

27 Třebaže některé věci vynechává, třeba ty o dětech paní Efraimové.

28 Oblečení postav navrhla výtvarnice kostýmů Jarmila Konečná. O masky se postarali Miloslav Jandera a Ivana Mesteková.

29 Mistrem zvuku byl Adolf Böhm.

30 Scénu navrhl výtvarník Ladislav Branč.

31 Jedná se o citaci z dobového Dramaturgického listu pořadu, dochovaného v Archivu České televize Praha, z něhož čerpám technické údaje o inscenaci. Děkuji paní Libuši Pekárkové z Mediální badatelny Archivu ČT Praha za bezplatné skeny a zaslání tohoto dokumentu.

32 Střihu se ujala Dana Lukešová, kameramany byli Adolf Navara a Ivan Rybák.

33 Připomeňme, že v křesťanské tradici Marta představuje aktivní, zatímco Marie rozjímavý způsob života.

34 Dramaturgický list pořadu. Archiv České televize Praha.

35 ČAPKA, František: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha : Libri, 1998, s. 738.

36 Zejména píseň Ne z alba Songy a balady, dále písně Tajga blues, Legendy, Addio, Kdo ti radu dá aj.

37 Jméno autora hudby se v dokumentech nedochovalo, v edicích písně je uveden jako neznámý autor.

38 Elektronický zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=MM95iXdTviU. Interview začíná od čtvrté minuty. (Navštíveno 26. 2. 2016).

39 Píseň na hudbu Bohuslava Ondráčka s textem Zdeňka Borovce se jmenuje Kde máš svůj dům.

40 Z literatury o Martě Kubišové viz zejména GEORGIEV, Adam: Chytat slunce: kniha o Martě Kubišové. Praha: Petrklíč, 1997.

41 Mt 13,31n. ČEP.