Svatý Merlin – nebo Merlin-pekelník?

Čaroděj Merlin se těšil popularitě po celý středověk a není ani dnes zapomenut, jak můžeme usuzovat z filmové produkce, která jeho „životní osudy“ zpracovává v hojnosti, většinou odpudivě (pro někoho snad přitažlivě) hollywoodským způsobem. Ještě Gerald de Barri (1147-1223) si však uvědomoval, že v něm splynuli dva rozdílní hrdinové1 – kromě jasnozřivého chlapce, jímž byl Merlinus Ambrosius, je tu ještě osoba druhá, snad dokonce záhadnější.

Ve středověké velšské poezii, přesněji v Llyfr Du Caerfyrddin (Černá kniha Carmarthenská), z poloviny 13. st., nacházíme básně Y Bedwenni (XVI.), Yr Afallenau (XVII.) a Oiannau (XVIII.), složené asi o tři století dříve, kde můžeme číst temná proroctví o budoucnosti Británie. Básně jsou psány v první osobě - vypravěčem je naříkající šílenec, psanec bloudící Caledonským lesem (coed Celyddon) a věštící budoucí události. Jeho jméno se traduje jako Myrddin Wyllt (Merlinus Silvestris), a je spojován s bitvou u Arfderyddu, v níž se utkala vojska krále Gwendoleaua s vojskem jeho bratranců Peredura a Gwrgiho z Efrawgu (York). V Annales Cambriae se k roku 573 uvádí:

„Bitva u Arfderyddu mezi syny Elifferovými a Gwendoleauem, synem Ceidiovým, v kteréžto bitvě Gwendoleau padl, Myrddin zešílel.“2

Nora Chadwick3 upozorňuje na sotva přehlédnutelnou příbuznost šílenství Merlinova se způsobem života, který vedl podle irského podání král Suibhne Geilt poté, co uprchl z  bitvy u Mag Rathu v roce 637. Spatřuje tu příklad extrémní asketické praktiky syrského typu, provozované mnichem, žijícím jako pták v korunách stromů (takoví asketové se řecky nazývali dendritai) a pasoucím se, živícím se pouze rostlinami (jako takzvaní boskoi). Inspirace východním křesťanstvím v Irsku a v Británii je nesporná, zbožní mužové putovali na svatá místa Palestiny a navštěvovali egyptské pouštní Otce, někteří jistě četli spisy Ioanna Kassiana. Nebylo by tedy vyloučené, aby král Suibhne (a podobně Myrddin) po neblahé bitvě, za níž se cítil nějakým způsobem zodpovědný, přijal těžké pokání na odčinění viny. Je tu ale drobný zádrhel. Nora Chadwick možná přehlédla (ovšem jiní nikoli) zprávu Tigernachových letopisů, podle níž Suibhne zmiňovanou bitvu nepřežil.4

Což nás zavádí k teorii, uváděné Augustem Huntem v článku Spirit of the Wood, 5 podle níž je Myrddinovo jméno složené ze slov MYR – přízrak, duch, elf, a DYN – člověk. Šlo by pak o neklidně bloudící duši bojovníka, padlého v bitvě. Báseň Ymddidan Myrddin Thaliesin, stojící na počátku knihy, která zachycuje rozhovor mezi Myrddinem a bardem Taliesinem,6 pak dává tušit, že Caledonský les hraje úlohu Jiného světa, místa, kam odcházejí duchové:7

Taliesin

„Sedmero kopí, sedmero potoků krve

ze sedmera náčelníků padlých.“

Myrddin

„Sedmero hrdinů v bitvě zešílelo (nebo lépe: stalo se přízraky),

v lese Caledonském se ztratilo.“8

Je tedy možné, že tito duchové, mohli posednout živé lidi a jejich ústy pronášet věštby, pokud přímo sami nebyli k tomu účelu zneužiti, zvláště šlo-li třeba o duchy jedinců výjimečným způsobem usmrcených.9 Ve slavných verších v Hanes Taliesin o sobě bard praví:

„Jsem první hlavou Elfinových bardů,

mou otčinou je krajina letních hvězd.

Idno a Heinin mě Merddinem (myrddinem) zvali,

jednou mě každý král Taliesinem nazve.“10

To může naznačovat, že panovalo povědomí (přinejmenším mezi Taliesinovými bardskými kolegy) o jeho posedlosti – či inspirovanosti – prorockým duchem z Caledonského lesa.

V Yr Afallenau a Oiannau11 zmiňovaná záhadná prorokující bytost, jejíž jméno Hwyfleian znamená „šedý poutník“12, zřejmě také ukazuje k přízraku.

Je zajímavé, co Myrddin (myrddin) vypovídá právě básni, která po dvou zmiňovaných následuje: „Nestoupám od kořenů na vrchol hory, ale zůstávám osamocen v lese.“13 Horou může být (ale nemusí, Myrddinových/Merlinových hrobů je více) Eildon Mid Hill, na němž se nachází mohyla z doby bronzové (cairn), tzv. „Merlinova kaple“.14 Proč duch zůstává na úpatí kopce a odmítá jít „domů“? Je si padlý hrdina vůbec vědom toho, že opustil své fyzické tělo? Obava ze psů krále Rhyddercha, kterou tam Myrddin vyslovuje, sice náleží ke starostem člověka dosud žijícího, ale možná historický král Rhydderch nahradil mýtického vládce podsvětí Arawna, jehož psi (cwm Annwn) jsou smečkou bílých ohařů s červenýma ušima, pronásledující bludné duše.15

Když se podíváme do mýtického velšského příběhu Jak Kulhwch dostal Olwen – který má výrazně snový, až přízračný charakter - najdeme tam hned dvě osoby se stejným přízviskem, jaké nosí Myrddin - Willt („Divoký“). Je to předně Kyledyr ap Nwython, jehož, spolu s dalšími hrdiny, zajal démonický Gwynn ap Nudd a – zabiv mu otce – podal Kyledyrovi za pokrm jeho srdce. Kyledyr, nikterak překvapivě, zešílel. Tím druhým, který je označován jako „Willt“, je Kynedyr, o němž je řečeno, že byl „devětkrát divočejší než nejdivočejší zvíře v horách.“16 Artuš, vyžadující jeho služby, se ho zmocnil, když se vypravil „na sever“. Dost podstatné, z hlediska velšského vypravěče příběhu je to, že na severu se rozkládal Caledonský les. Podobnost jmen obou hrdinů svádí domněnce, že se možná původně jednalo o tutéž osobu. Osobu, která prošla peklem, neboť Gwynn, „jemuž dal Bůh moc nad ďábly v Annwnu“, je alternativním pánem světa mrtvých, jak to čteme i v legendě o svatém Collenovi.17 Kyledyr (či Kynedyr) pak je elfem, obyvatelem starých mohyl, jenž se připojuje ke družině mýtického hrdiny Artuše. Nebyl prozaicky zajat, padl na bitevním poli, stejně jako Suibhne Geilt a rovněž ten, z něhož se u Arfderyddu stal myrddin.

Vrátíme-li se k myrddinovským básním, uvidíme, že v obtížně přeložitelném textu je řada nejasností. Básník možná už jasně nerozlišoval mezi Myrddinem a myrddinem, pravděpodobně však – jakožto křesťan - nemohl přijmout a bezezbytku použít lidové představy o lesní potulce duchů a jejich přebývání v „dutých kopcích“. Nepřijatelný příběh v pozadí upravil, aby tím, kdo v básni hovoří, byl obecně přijatelný šílený prorok s duší i tělem, jak ho také následující generace spisovatelů a čtenářů středověku i novověku povětšinou chápaly. „Myrddinovské básně“ zachycují dosud leccos z temných praktik doznívajícího předkřesťanského náboženství na hranicích romanizované Británie, nejsou ovšem skutečnými věštbami (leda „ex eventu“), a v podobě, ve které byly zaznamenány, jsou poeticky vyjádřenými nadějemi křesťanských Velšanů desátého století.

Středověké rytířské příběhy, v nichž Myrddin úspěšně zakotvil coby kouzelník Merlin, zachovaly příznačně jeho určitou dvojznačnost – původ má v pekle (jako syn ďábla a jeptišky z královského rodu), ale je i dobrým rádcem krále Artuše (ten se sám proměnil v kladnou postavu, jíž snad byl na počátku, dříve než jí zpochybnily velšské životy svatých). Myrddin se tak stává archetypem „moudrého starce“, který patří neodmyslitelně do světa mýtů, pohádek a fantasy příběhů. Jen je trochu škoda, že se Nora Chadwick mýlila – svatý Merlin by se v kalendáři nějaké novokeltské církve moc pěkně vyjímal.

1 Gerald z Walesu, Putování Walesem (II.,8), Praha: Argo, 2008, str. 94.

2 Annales Cabriae in www.fordham.edu/Halsall/source/annalescambriae.asp (navštíveno 11.7.2014)

3 Chadwick, The Age ofthe Saints, str. 105-111.

4 „Bitva u Moiry (Mag Rath)…v níž padl Congal Chaoch, král Ulaidu a Faolchú s mnohými urozenými, mezi nimi padl Suibhne, syn Colmana Cuara.“ (Annals of Tigernach) in: http://www.ucc.ie/celt/transpage.html. (navštíveno 14. l. 2015).

5 Hunt, A., Spirit of the Wood in http//www.vortigernstudiesorg.uk/vortigernhomepage.html (navštíveno 9. 7. 2014)

6 Bard Taliesin, syn svatého Henwga, je historickou osobou, působící ve 2. pol. 6. st. na dvorech britonských náčelníků. V některých básních (Píseň před syny Llyrovými) a bájích (Branwen, dcera Llyrova), je však také hrdinou mytologickým, který částí své bytosti náleží k „Jinému světu“, k podsvětí.

7 Les, coby místo „jiné“ reality, vykreslil britský autor Robert Holdstock (1948-2009) ve fantasy sérii „Mythago Wood“ )do češtiny přeloženo jako „Les mytág“).

8 The Dialogue of Myrddin and Taliesin in www.maryjones.us/ctexts/bbc01.html. navštíveno (12. 7. 2014).

9 Hunt, A., Spirit of the Wood.

10 The History of Taliesin in: http://www.maryjones.us/ctexts/taliesin.html.

11 www.maryjones.us/ctexts/bbc16.html. a www.maryjones.us/ctexts/bbc17.html (navštíveno 12.7.2014).

12 Připomínám zde Tolkienovu archetypální (merlinovskou či wodenovskou) postavu putujícího čaroděje Gandalfa Šedého.

13 Listen, Piglet in www.myryjones.us/ctexts/bbc18.html. (navštíveno 12.7.2014)

14 Tři vrchy Eildon Hills jsou ve skotském folklóru spojeny s pověstmi o nadpřirozeném vojsku krále Artuše, které v nich přebývá, k čemuž nacházíme četné evropské obdoby – u nás je to například svatováclavské rytířstvo v Blaníku.

15 Mabinogi, Brno: Zvláštní vydání, 1995.

16 Mabinogi, str. 111.

17 Vlčková, J., Encyklopedie keltské mytologie, Praha: Libri, 2002, str. 23.